Aluška.org: Věděním ke svobodě

,,Kdybych byl moudrý“, uvažoval jsem, ,,patrně bych si mohl pomyslet na nějakou otázku, zaměřit se do svého nitra a najít tam opravdu moudrou odpověď.“
Kdybych byl tak moudrý člověk a někdo by mi položil otázku, jak bych odpovídal? Začal jsem o tom fantazírovat. Kladl jsem si různé filozofické otázky a předstíraje, že jsem moudrý, zkoušel jsem na ně odpovídat.
Kdyby se mě, dejme tomu, zeptali: ,,Co je to láska?“ Chvilku jsem se zamyslel. Řekl bych: ,,Láska je spojující síla vesmíru.“ Kdyby se někdo zeptal: ,,Kdo jsem?“ Odpověděl bych: ,,Jsi jiskra božského duchovního světla.

Seděl jsem tak na autobusové zastávce, přemýšlel nad tím a autobus pořád nejel, tak jsem pokračoval ve snění. Kladl jsem si další otázky. A pokaždé jsem hlouběji nahlédl do svého nitra, abych našel odpověď. Po několika pokusech jsem byl překvapen odpověďmi, ke kterým jsem dospěl. Odpovědi vůbec nevypadaly jako moje! Tehdy se však nepřihodilo nic neobyčejného, takže jsem si o tom nic nezapsal.
Tato hra na moudrost byla velmi zábavná, takže během dalších dní jsem si ji procvičoval, jakmile jsem měl čas. Místo specifických otázek jsem začal klást dotazy takto: ,,Řekni mi něco moudrého.“
To mi také přineslo neočekávané výsledky, například: ,,Opravdová láska není nikdy sobecká. Je špatné vůbec nikoho nemilovat. Lépe je někoho milovat a přitom sobecky toužit po jeho lásce. Ještě lépe je milovat někoho s touhou dát mu svou lásku a nic za to nežádat. A nejlépe se nesobecky milovat všechno jako součást stvoření včetně vaší lásky a vás.“
Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že když jsem si kladl otázky, netvořil jsem odpovědi vlastně v hlavě. Dostal jsem jenom směs myšlenek, pocitů, slov, zvuků a obrazů a ten zmatek jsem si pak ,,přeložil“ do slov. Pak jsem překlad vyslovil a jaksi dával smysl. Později se tento proces stal automatický, jako bych jenom hovořil.

Naučil jsem se klást si otázky a dostávat na ně odpovědi, ale byl jsem dost skeptický. Vypadalo to, jako bych si odpověď, kterou jsem chtěl, sám utvořil, hlavně když odpovědi měly mnohem víc ,,vzletu“, než jsem si myslel, že mám. Odpovědi ke mně přicházely z vrcholu hlavy. Přišly jen v případě, že jsem je o to požádal, a často byly první věcí, jež vstoupila do mé mysli poté, co jsem si položil otázku. Proto jsem to celé považoval za ,,hru“, kterou jsem nikdy nebral vážně.
Pak jsem si pomocí svého vnitřního zdroje moudrosti začal rozvíjet vlastní osobnost. Pomalu jsem přicházel na to, že někdy dostávám odpovědi, aniž bych kladl otázky. Začal jsem zevnitř dostávat rady a připomínky, které přicházely jakoby zčistajasna.
Zjistil jsem, že odpovědi jsou formulovány ve druhé osobě. Místo příjmu vzkazu: ,,Měl bych zaparkovat támhle,“ jsem dostal vzkaz: ,,Měl bys zaparkovat támhle, Bobe.“
Kromě toho začaly být vzkazy specifičtější. Vzkaz: ,,Měl bys zaparkovat táhnle,“ se změnil v: ,,Měl bys zaparkovat tam, protože na tamtěch parkovacích hodinách je víc času než tady na těch.“ Později se ukázalo, že rady jsou správné.

Nejdříve jsem si myslel, že mi začíná přeskakovat. Jen blázni slyší hlasy. Jak jsem však už řekl, neslyšel jsem skutečné hlasy, přijímal jsem jen vjemy a ty jsem překládal do slov. A tak jsem začal mít obavy, zda nejde o duchy. Jednoho dne jsem se rozhodl, že celý problém podrobněji vyšetřím. Jednou po práci jsem šel na procházku a začal ,,zdroji“ klást nové otázky:
Otázka: ,,Jak se jmenuješ?“
Odpověď: ,,Můžeš mi říkat, jak chceš.“
Otázka: ,,Máš vůbec nějaké jméno?“
Odpověď: Jména nejsou podstatná, podstatná je moudrost. Pamatuj si, důležité je poselství, ne jeho zdroj.“
Otázka: ,,Jsi duch?“
Odpověď: ,,Ne v takovém smyslu, jak o tom smýšlíš ty.“
Otázka: ,,Tak potom co nebo kdo jsi?“
Odpověď: ,,Někdo, komu leží na srdci tvé dobro. Já jsem ty, jiná část tebe.“
Otázka: ,,Proč jsi zde? Proč tě poslouchám?“
Odpověď: ,,Mou úlohou je pomáhat ti, jak mohu, abys byl vědomější, mám dávat pozor, jestli vkládáš pozornost do lekcí, kterým se učíš.“
Otázka: ,,Jestliže ty jsi já, proč mě oslovuješ jako ty?“
Odpověď: ,,To ti má pomoci rozlišit mezi tvými vlastními myšlenkami a mými vzkazy.“

V některých knihách jsem se už o tom dočetl, proto jsem tomu začal říkat ,,vnitřní hlas“. Celé měsíce jsem mu nedůvěřoval. Někdy jsem si vzal jeho radu k srdci, jindy ne. Občas můj vnitřní hlas dokázal, že jeho vedení je moudré, avšak stále jsem mu nevěřil.
A protože jsem měl strach, co by si lidé pomysleli, nikdy jsem se nikomu o tom ani nezmínil.
Jednoho dne se mnou začal můj vnitřní hlas debatovat: ,,Proč se mnou pořád bojuješ?“
Odpověděl jsem: ,,Prostě ti nevěřím. Slyšel jsem příběhy o pomatených lidech, kteří vraždili a potom tvrdili, že jim to přikázal Bůh, nebo hlasy. A když už se ptáš, každá neverbální komunikace mi připadá opravdu divná, kdyby někdo zjistil, že diskutuji s hlasem svého nitra, určitě by mě zavřeli do blázince.“
Můj vnitřní hlas odpověděl: ,,Copak jsem ti někdy řekl, abys zabíjel? Ne! Lhal jsem ti už někdy? Ne! Dal jsem ti jakýkoliv důvod, abys mi nevěřil? Ne! Bylo něco špatného na tom co jsem ti řekl? Ne!“ Pak pokračoval: ,,Vždycky měj na paměti tohle: je naprosto v pořádku, když posloucháš svůj vnitřní hlas a jeho rady, avšak vždycky uplatni svůj vlastní úsudek. Bylo by nepřípustné, aby ses vymlouval na mě, když něco uděláš nebo neuděláš, nebo když vynecháš svůj úsudek. Dokud budeš používat svůj vlastní zdravý rozum a úsudek, nikdy nemůžeš někoho zabít, protože zdravý rozum ti řekne, že vražda není správná.
Jsem tady proto, abych ti radil a dával ti užitečné pokyny. Mohu ti odpovědět na všechny otázky za předpokladu, že ty otázky nejsou součástí tvých nynějších lekcí. Na některých zkouškách si musíš najít své vlastní odpovědi.
Co od tebe žádám, je nesmírně jednoduché. Vyzkoušejme si tenhle experiment: Pokus se jeden týden mi důvěřovat a poslouchat mé rady (samozřejmě při použití vlastního úsudku a zdravého rozumu), aniž bys se mnou bojoval. Kdybych tě v tom týdnu oklamal anebo zavedl do omylu, klidně mě můžeš ignorovat. Pokud ti však moje rady budou k užitku, můžeš s nimi nakládat, jak chceš.“
Souhlasil jsem s pokusem a začal jsem sledovat tady vnitřního hlasu. Po týdnu se má psychická ostražitost zvýšila. Rozhodl jsem se, že i nadále budu naslouchat vnitřnímu hlasu, pokud mi nedá důvod nevěřit mu. To byl začátek spolupráce mezi mnou a mým vnitřním hlasem.

Například jednou ráno jsem vytáhl z garáže svůj motocykl a vnitřní hlas mi řekl, abych si vzal i brašnu s nářadím: ,,Dneska se ti bude hodit! Když si ji nevezmeš, budeš litovat.“ Zeptal jsem se vnitřního hlasu, zda budu mít s motorkou nějaké mechanické problémy.
Řekl: ,,Tvá motorka je v pořádku.“
,,Proč si tedy mám brát s sebou nářadí?“
,,Věř mi. Když si je nevezmeš, bude tě to mrzet.“
Když jsem později zaparkoval, zahlédl jsem muže s odstaveným nákladním autem. Zeptal jsem se: ,,Máte nějaký problém s autem?“
Odpověděl: ,,Ano. Nemáte u sebe náhodou Phillipsův šroubovák?“
Vytáhl jsem brašnu s nářadím a podal mu šroubovák. Byl jsem rád, že jsem si vzal to nářadí a poděkoval jsem svému vnitřnímu hlasu. Měl pravdu. Bylo by mi líto, kdybych to nářadí s sebou neměl.

Můj vnitřní hlas je často až posedlý touhou pomáhat lidem. Například jednoho dne jsem šel do banky, ale přišel jsem deset minut před otevřením. Bloumal jsem po ulici, přemýšlel, jak zabít čas. Pak mě můj vnitřní hlas požádal, abych zašel k McDonaldu, který byl opačným směrem. Poslechl jsem. Muž přede mnou si objednával nějakou kávu, ale mluvil zkomoleně, protože byl hluchoněmý. Pokladní mu nerozuměl, třebaže muž žádost několikrát opakoval. Uměl jsem trochu americké posunkové řeči, a tak jsem převzal roli tlumočníka, abych umožnil diskuzi s pokladním. Když jsem odešel z restaurace, měl jsem v srdci hřejivý pocit. Můj vnitřní hlas mě pochválil za dobře vykonanou práci.

Vnitřní hlas mi rovněž poskytoval mimosmyslové informace, ke kterým bych se jinak nedostal. Jednoho dne jsem se rozhodl pro oběd v jídelně. Stál jsem v řadě a uvažoval, jaký jogurt a s jakou příchutí si koupím. Nakonec jsem se rozhodl pro borůvkový a vzal jsem si kelímek. Můj vnitřní hlas mi řekl: ,,Brusinkový.“
Zeptal jsem se: ,,Myslíš, že bych si měl jogurt vyměnit?“
Odpověděl: ,,Ne, je to v pořádku. Jez na co máš chuť.“
Vzal jsem si tedy borůvkový. Sedl jsem si, otevřel kelímek a uvnitř byl jogurt a brusinkovou příchutí! Kelímek byl prostě označen ,,Borůvka“ a byl tmavě modrý. Avšak jogurt uvnitř byl brusinkový.
Vnitřní hlas pečlivě vedl mé činy a stále pracoval k mému užitku.

Rovněž jsem zjistil, že můj vnitřní hlas má smysl pro humor. Jednou ráno jsem si zapisoval svůj poslední mimotělní zážitek a ztratil jsem pojem o čase. Když jsem si uvědomil, že čas pokročil, začal jsem pospíchat. Zabouchl jsem dveře a vtom mě můj vnitřní hlas zastavil: ,,Haló, Bobe, zapomněl jsi ty dveře zamknout!“
Utíkal jsem zpátky, zamkl a poděkoval mu. Můj vnitřní hlas žertem poznamenal: ,,Ty bys zapomněl i na své tělo, kdybys k němu nebyl připoután!

Můj vnitřní hlas byl jednou z nejužitečnějších sil mého života. Mohou se stát úžasné věci, když začnete používat takový nástroj. Váš vnitřní hlas je vždycky zde, jen musíte naslouchat ve svém nitru.
Co je přesně tento vnitřní hlas? Někteří lidé věří, že to je duchovní průvodce. Snad někteří z dnešních ,,zprostředkovatelů“ dokážou plně komunikovat se svým vnitřním hlasem a dělají stejnou formu slovního překladu. Osobně věřím, že vnitřní hlas je komunikační spojení s naším nadvědomím, s naším vyšší Já.

Můj vnitřní hlas je notoricky čestný a otevřený. Jednou jsem se ho zeptal: ,,Proč jsi se mnou nekomunikoval už před tím chladným zimním dnem?“
Odpověděl: ,,Proč jsi mi nikdy předtím nenaslouchal?“
Zeptal jsem se: ,,Proč nyní ke mně nepromlouváš častěji?“
Odpověděl: ,,Proč mi nenasloucháš častěji?“ Pak mě překvapil: ,,Proč nenasloucháme všichni?“

Ukázka z knihy Astrální projekce, napsal Robert S. Peterson v. r. 1995 / připravila www.aluska.org / kniha se dá koupit Tady, kdyby vás zaujala