Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dopis:

(mail byl podstatně zkrácen kvůli omezenému počtu znaků na článek)

Ahoj Aluško,

Předem se ti omlouvám, bude to asi dlouhé a vůbec nevím, co z toho vyleze… jestlit to bude dotaz nebo nějaká zpověď, já to prostě potřebuju někomu napsat. 🙁 Cítím se strašně vnitřně neutěšená a rozháraná, snad ti tímhle dopisem nevezmu nějakou energii nebo tak něco… já nevím, proč mají lidé takovou potřebu se ti svěřovat. Jsi jedna z mála takových osob ke kterým vzhlížím, protože já v životě nemám prakticky žádný dospělý vzor a ten bych docela potřebovala. Teplo rodiny chybí, i když si to nepřipouštím. Prostě doufám, že jednou budu mít nějaké vlastní. Navíc tě mám ráda i z toho důvodu, protože jsi z těch lidí, kteří kdyby našli na ulici zraněné kotě, nenechají ho tam ležet a tiše umírat…

Jsem momentálně na konci 8. třídy a půjdu do devítky. No a jako všude i u nás se hodně probírá, kam sakra půjdu na střední. Mám z toho nervy, jelikož se strašně bojím, že se rozhodnu pro špatnou střední, pak budu mít špatnou práci, špatný život, málo peněz a tak dále… 🙁 Přesně tohle se totiž stalo mé mamce, až na to, že jí na blbou střední dokopali rodiče a teď vede nešťastný život.

Už od mala mě táhnou koně, ale jinak než ostatní – nechci jezdit, ale starat se, pomáhat… bere mě přirozená komunikace s koňmi, což je něco jako přírodní léčitelství mezi doktory, až na to že u koní. 🙂 A když jsem přišla na to, že existuje povolání pečovatel koní (to je prostě starání o ně, krmení, kydání atd.), byla jsem nadšená, hned jsem si na to našla školu a naivně si myslela, že mamka bude taky nadšená. Nebyla. Nikdo, komu jsem to říkala, to jako fajn práci nevidí. Každej jenom „fůj, budeš kydat hnůj, budeš špinavá…“ a takový kecy. Nechápu to. Neměla by mě mamka třeba podpořit v tom, co mám ráda?! :/ Nikdo to moc nechápe, nikdo nechápe, že nechci být radši chovatel, než jezdec. Ježdění se bojím, nedělá mi dobře, nenaplňuje mě. Chci pracovat s koňmi ze země a tady se dostáváme k jádru pudla. Přála bych si nějakou dobu pracovat jako ošetřovatelka a začít se mezitím vzdělávat v přirozené komunikaci a pak s koňmi podle toho pracovat, pomáhat jim, založit vlastní jezdecké centrum, kde bych pomáhala lidem koně pochopit, aby s nimi mohli pracovat bez biče a udidla. Od mala totiž bičíky a podobné odpornosti vůbec neuznávám. Je to týrání. Jezdectví je jediný sport, kde je bolest povolená jako pomůcka k výcviku i pro závody. Přijde mi to strašně hloupé. 🙁

Prostě mám velké sny, propracovat se od ošetřovatelky až k silné ženě, která bude pomáhat koním a stane se novou Horsemankou(tuším, že se o koně nezajímáš, tak vysvětlím – Horseman je vlastně někdo, kdo pracuje s koňmi pomocí přirozené komunikace, bez biče, bez bolesti, jen řečí těla a tak dále), která bude vlastnit vlastní jezdecké centrum, kde bude „spravovat“ problematické a psychicky zničené koně a vracet je do normálního života. Hrozně se mi líbí ta představa, že po dlouhé práci vrátím koně majiteli a ten bude čubrnět, jak je to možné, že to snad ani není jeho kůň… že o mně a mých koních budou psát v časopisech, bude se o nás všude mluvit a lidé pochopí, že biče nejsou třeba. Jenomže na něco takového je potřeba hafo zkušeností a je to celoživotní práce… a co když půjdu na ošetřovatelku a pak zjistím, že to není to, co bych vlastně chtěla a měla dělat, že to není můj osud?

Když jsem se narodila, strejda, který se věnoval astrologii a dělal lidem nativní horoskopy o mně říkal, že budu mít hodně peněz a skvělý život, tak si říkám, jestli nemám jít za prací, kde dávají hodně peněz nebo tak… asi to zní hloupě, já vím. Protože když budu mít peníze, budu moct všechno, i postavit si ranč. Člověk by se neměl nechat ovládat penězi, ale takhle se to ve mně prostě mele, bojím se, abych nevykročila špatným směrem. Co když to o těch koních je jen hloupá představa puberťačky a měla bych jít za něčím reálnějším? Prostě potřebuju zjistit, kam mám jít na střední a co vlastně v životě chci.

A když se zamyslím a třeba si čtu citáty, tak zjišťuju, že ani těma koňma si nejsem jistá… vůbec nevím, co chci vlastně dělat a každý se mě na to ptá, jakoby to byla samozřejmost! Je mi čtrnáct, nechte mě být! Ptali se mě už ve třinácti, to jsem byla ještě totálně bezradná… cítím, že budu/chci být/ nějaká velká osobnost, která povede lidi, bude pomáhat a její slova budou moudrá a lidé se podle nich budou řídit… Ráda ukazuju lidem, že to co oni by nikdy neudělali – myslí si, že je to nemožný, do toho já půjdu a dokážu to. To chci v životě dělat… překonávat hranice, vytvářet nový svět, být známá a pomáhat zvířatům, mít na všechno peníze, ukazovat lidem, že všechno jde. Jsem takový ten typ, kterého napadne originální a skvělá myšlenka a říkám si proč to nenapadlo ostatní…

Jsem dcera uklízečky a …., ten ….. je mimochodem pěknej debil a mamka druhej, že s nim zůstala. Ale mamka není blbá, jen zničená životem… člověk si řekne, jak by mohla dcera uklízečky a …. něco dokázat, ale přeci nezáleží na tom, co dělali rodiče… nebo jo, já nevím.

Já vím, můj život vůbec není tragickej, ale vnitřně mi toho spoustu chybí. Za poslední půlrok se ze mě stal strašněj samotář, co je nejradši jen sám se sebou a lidem nevěří, což jsem vnitřně byla vždycky, jen se to teď mnohem víc projevilo. Ale na jednu stranu potřebuju i někoho, kdo bude sám se mnou. 🙁

Mamka mi od mala říkala: „Lidi jsou hnus, odpad, který se přírodě vůbec nepovedl“. Má pravdu, i když všichni takový nejsou, je to myšleno obecně… je hrozný, co jsme tady napáchali, i když to možná není ani tak v nás, jako v Matrixu. Já nesnáším lidi za to, co jsou schopní udělat zvířatům.

….. Netuším, co chci dělat. Žádné povolání, které splňuje moje cíle jsem nenašla… potřebovala bych něčí vedení. 🙁 Nějaký zásah shůry, něco jako „tudy běž, zde je tvůj osud!“. Řídila bych se tím, jak jen by to šlo. Píšu ti taky proto, že ty umíš věci krásně vysvětlit, udáš je jasně, nezmateně… narozdíl ode mě.

Mamka mi říkala, ať dělám něco ohledně psaní, které mi jde… jako spisovatelka bych být mohla, i všechno ostatní kolem umění a designu mi jde… ale spisovatelství bych radši jako něco vedlejšího, že budu psát o svých životních zkušenostech, ale i různé příběhy a tak… ale až mě budou lidé znát. To, každý mi říká ať se stanu spisovatelkou, vydat bestsseler je můj největší sen, to jo… psaní je něco, bez čeho bych nedokázala žít, miluju to, ale chci dělat taky ještě i něco jinýho.

Část mě má velké ego a část je maličká, ustrašená holčička. Od mala jsem sama a skoro bez přátel, jelikož od mala jsem taky tlustá, s čímž aktivně bojuju. Sem tam se nějakej kamarád objevil, ale nic extra, okolí se mi od mala posmívá, ale já se směju zase jim za jejich hloupost a zabedněnost… tak ošklivá zas nejsem, nic méně oni vidí jen to, že nejsem vyzáblá jako některý holky. Od mala jsem zvyklá být sama a naučila jsem se snášet kritiku a jsem na život dost silně obrněná. Nějakej kritickej pitomec mě nepřekvapí a buď ho ignoruju nebo odpálkuju, to už jsem se naučila dávno.

Nešetři mě, všechno co chceš mi napiš, unesu všechno, budu ti vděčná za názor jak na tebe působím… a hlavně za radu, jak přijít na to, co vlastně v životě dělat. Protože já na to zatím nepřišla a bojím se, že přijít nestihnu, jelikož přihlášky na střední se odevzdávají dost brzo. 🙁

Tvůj blog čtu ráda a moc ti děkuju za to, že ho vůbec máš. Nebýt tebe, žiju ještě v Matrixu, což by bylo dost na houby. Sleduju ostatní, kteří v něm žijí a celkem nezávidím… no, i když na jednu stranu sladká nevědomost, no. Přijde mi, že si budu v životě muset vybrat mezi dvěma směry – materiálním a duchovním. A to já fakt nechci, protože netuším, co z toho bych si vybrala.

Aluško, děkuju za jakoukoliv odpověď, děkuju, že jsi to vůbec dočetla(pokud jsi měla ty nervy) a přeju ti krásný den, ať se máš skvěle, když jsi ten svůj život zvládla tak pěkně ukočírovat, protože nikdo to nemá jednoduché a ty jsi z těch, kteří nikde definitivně neztroskotali a ještě pomáháš ostatním, což je skvělé. Ať si o tobě říká kdo chce co chce, pomáháš lidem a to je hlavní. Jo a – těším se na třetí knihu! Ať se ti podaří, jsi hrdina, že jí píšeš, určitě si pořídím. 🙂

M.

Odpověď:

Ahoj,

Jedno hezky podruhém, začneme tou školou.

Uvědom si, že to co ti říkají dospělí o škole jsou blbosti, spíš tě straší… Ty se v životě můžeš uchytit a mít se dobře s jakoukoliv školou a dokonce i bez ní. Když víš co chceš v životě dělat a umíš v tom být dobrá a máš ochotu se učit a zdokonalovat, tak se můžeš mít dobře a dělat cokoliv. Dneska jsou na všechno kurzy a když by ses rozhodla podnikat, tak volná živnost má v sobě skoro všechny obory a na nic z toho nepotřebuješ mít ani konkrétní školu.

Střední a vysoká škola je jenom o tom se něco doučit, dospět a jít do života víc připravená, starší, s více vědomostmi a vyzbrojená jazyky a papíry, ale na život tě úplně nepřipraví a sama o sobě nic nezařídí, život si musíš umět zařídit ty sama. Takže ať půjdeš na jakoukoliv školu, neznamená to, že to bude tvůj osud, protože jenom úplné minimum lidí dělá skutečně práci takovou, na co se vyučili. Zeptej se rodičů co studovali za školu, a jestli ten obor někdy fakt dělali.

Na tom, jakou jsi vystudovala školu, prostě moc nezáleží. Na čem záleží, je mít maturitu, protože ti to usnadní do budoucna najít práci, ale když budeš rozhodnutá pro podnikání, tak ani ta maturita být nutně nemusí… Takže na střední určitě jdi, a jdi na obor s maturitou, naprosto jakýkoliv… A pečovatelka koní můžeš být, i když půjdeš např. na gympl, protože na všechno jsou kurzy, a jakákoliv škola se dá v případě potřeby dodělat… Prostě na konkrétní střední škole až tak nezáleží, záleží na tvých rozhodnutích a na tom, jak si život zařídíš.

Co se týče té spisovatelky, tvoje okolí a i ty máte velice zkreslenou představu o tom, co to je být spisovatel. Uvědom si, že jako neznámá autorka za vydanou knihu nedostaneš skoro nic, tak 4-14 kč za jeden prodaný kus, zbytek zblajzne nakladatel a knihkupci. Honorář spíš nedostaneš, pokud ano, tak je to 10-15 tisíc, plus teda minimální provize z prodané knihy. Sakum prdum to znamená, že spisovatelka nemůžeš být a živit se tím, POKUD nebudeš slavná. Takže má smysl stát se první úspěšnou a známou a až POTOM napsat nějakou knihu, protože potom se bude prodávat a potom bude mít někdo zájem ti ji vydat. Jinak spíš nebude… Pokud tě ale nezná celá republika, tak na tom opět nic nevyděláš. Leda bys na to šla fikaně jako já, založila si živnost a prodávala si knihy sama, takže zisk jde rovnou tobě a ne překupníkům. Problém ale je, že pokud bys těch knih neprodala měsíčně dost, tak tě sežerou daně… Zkrátka z této pozice jak jsi, na nějaké psaní knih zapomeň, pokud by ses tím chtěla živit. Pokud chceš jenom napsat knihu bez nároku na peníze, tak budiž, ale to neřeší tvůj výběr profese… A upřímně, napsat knihu trvá i roky, je to šílená mravenčí práce a jenom idiot ji dá na konci toho procesu z ruky a nic by za to nechtěl. To je jako vyhodit desítky a stovky hodin práce z okna a smetanu slízne někdo jiný? A pokud bys chtěla obejít nakladatele, na knihu si musíš našetřit, abys ji mohla vydat a to taky není málo… Leda jít na nějakou žurnalistiku či co a psát články do novin a časopisů, ale nevím, jaká tam je konkurence a dělat sloupek a napsat knihu je zatraceně velký rozdíl. V podstatě je jen velmi málo spisovatelů, co je jejich knihy doopravdy živí. Skoro nejsou. Já jsem výjimka a to si na to musím sama našetřit a ještě k tomu musím dělat i jiné věci… Některým lidem bývá líto dát tři stovky za knihu, na které jsi ty dřela i dva roky, radši jdou do knihovny a čtou zadara, a tak to je… Musíš být výjimečná a umět něco, co nikdo jiný neumí, jinak se neprosadíš. Prostě si to nemaluj na růžovo. Není to hop na krávu bejk a jsem slavná a mám bestseller, takhle to nefunguje. Profese spisovatele je těžká a velké peníze z ní nekoukají. To je jenom naivní představa těch, co nevidí za oporu, že si myslí, že někdo bůhvíjak zbohatne na tom, že napsal knihu… Když chceš být bohatá, přes knížky určitě ne.

Zaráží mě, že takto hanlivě mluvíš o svých rodičích. Já je samozřejmě neznám a nevím, jestli jsou tvoje slova oprávněná, ale na tvém místě bych byla s takovými silnými slovy opatrnější. Já vím, že jsi to mohla jen tak plácnout a neuvědomit si to, ale takto v tom mailu to vyznívá fakt zle, zkus si to po sobě přečíst… Rodiče máš jenom jedny a uvidíš že jednou, za hodně let, až tady tvoji rodiče nebudou, tak budeš vzpomínat na to jací byli a budou ti chybět, ať už udělali chyb kolik mohli. Mluvím z vlastní zkušenosti. Nesuď tak ostře, jednou možná ještě budeš vzpomínat, jací byli hodní. Jak jdou roky, tak i já jsem zmírnila z ostrých slov a už tak nesoudím, naopak víc chápu a spoustu věcí zpětně oceňuji, co jsem ve tvém věku tolik neviděla. Rodiče máš jenom jedny, přivedli tě na svět, živí tě a určitě i milují, nepiš o nich že jsou blbci… Není to hezké.

Vidím v tomto mailu ostrých slov víc, například mě zaráží, že v takto nízkém věku souhlasíš s tím, že jsou lidé odpad a až tak škaredé sliny na ně pliveš… Uvědom si, že lidská bytost je od přírdy dobrá a je to dokonalá bytost, ale ty problémy co kolem sebe vidíš, jsou výsledek vnějších destruktivních vlivů. Človek se zlý a zakomplexovaný nerodí, on se jím stává ve chvíli, kdy je tomu naučen a kdy se mu pořádně ublíží. Tak začne ubližovat taky. Mnoho lidí nemá ani intelekt na to, aby pochopili, že spousta věcí je jenom o tom, jestli se rozhodneš hrát určitou hru. Jednají v nevědomosti, automaticky, jak jsou naučení a spousta věcí jim nedochází. Lidé co žijí tady, jsou jiní a mají jiné vlastnosti než to, co stvořila původně příroda.

Měj víc pochopení pro lidi kteří dělají chyby, taky nejsi dokonalá, ani já nejsem. Nikdo z nás není. Už jenom tím že jíš rohlíky a koupíš si v drogerii šampon, jsi součást určitého matrixu, i když nemusíš hrát ty hry co ostatní, pořád v tom systému jsi a funguješ a potřebuješ tyhle lidi a ten systém, aby jsi přežila, protože jiný systém a jiní lidé zatím k dispozici NEJSOU.

Možná by ti prospěl tichý nácvik vděčnosti. Zkus se trochu vcítit do života lidí kolem sebe, co musí vstávat brzo ráno, dřou 8-12 hodin, kolikrát celý den na nohách, šéf jim šlape za krk, děcka zlobí, manžel chlastá, a oni nemůžou jinak, protože nevědí jak, nebo to neumí… Prostě to není tak snadné, lehce se posuzuje nešťastný člověk, co se v nevědomosti dostal do života, který ho drtí.

Buď vděčná paní za kasou v obchodě, buď vděčná za učitele co se snaží, za uklízečky díky kterým máš čisto ve škole a v MHD, buď vděčná za lidi co ti udělají jídlo. Buď vděčná za lidi, co ti do domu prodají vodu, elektřinu, vyvezou odpadky… Jsi součást společenství, uvědom si to.

Zkus přestat házet sliny, obrňovat se a trošku změkni. Mně je jasné, že jestli se ti někdo směje za to jak vypadáš, tak se musíš určitým způsobem bloknout a postavit si hradbu přes kterou to nepřeleze, do určité míry si zacpat uši… Já to znám, vždyť to taky dělám. Kdybych měla prožívat každého pitomce, co o mně hlásá že mám sektu a jsem šílená, tak bych za týden vyskočila z okna… Ale musíš umět najít rovnováhu mezi obranou a pochopením. Zkus se na lidi nedívat jako na nepřátele a bandu hajzlů, ale děl je na své přátele a pak na ty, co jsou prostě nevědomí a na nic lepšího nemají. Potom se budeš umět shovívavě dívat i na ty, co ti ubližují a co se ti posmívají, protože budeš chápat, že ten člověk to nedělá kvůli tobě, ale potřebuje jenom nějaký terč, kam by vybil svoji prázdnotu, svůj komplex méněcennosti a svůj pocit malosti a ubohosti. On to nedělá ,,protože ty něco“, on prožívá něco sám v sobě a podle toho se chová. S tebou to ve skutečnosti nemá nic společného a nemusíš proto kvůli těto lidem takhle hrubnout, buď sama sebou, agresi nepotřebuješ. Lidé, co ti ubližují, jsou na tom vnitřně mnohem hůř, než ty.

Snad ti tento mail pomůže srovnat si myšlenky a vzít rozum do hrsti, měj se pěkně.

s pozdravem
Alue

Mladí, vy co řešíte problém výběru střední školy, nestresujte se tím tolik. Je důležité mít střední školu, mít nějakou maturitu, ale co přesně vystudujete už tak důležité není, minimum lidí vykonává skutečně povolání, které studovali. Zeptejte se v okolí kdo se co učil a jestli to někdy dělal. Budete se divit…. 🙂