Aluška.org: Věděním ke svobodě

I když je dobře známo, že trauma z dětství může mít vážný dopad na emocionální a duševní zdraví člověka, často přehlížíme fyzické změny, ke kterým dochází. Vědci zjistili, že nepřízeň osudu v raném dětství může jedince skutečně změnit na hlubší, fyzické úrovni. Když se podíváte na dítě, které prožilo emocionální nebo duševní trauma, vaše první obavy se pravděpodobně budou točit kolem jeho emocionální pohody, zda je mu poskytováno potřebné poradenství a zda bude mít trvalé problémy s duševním zdravím. Tento druh zážitků z dětství však může způsobit i fyzické změny, které budou pokračovat i v dospělosti.

Bylo zjištěno, že nepřízeň osudu v raném dětství oslabuje nervová spojení v mozku, zejména u dívek. Neuronová spojení v mozku jsou nesmírně důležitá pro zajištění optimálního fungování našeho mozku. Studie však ukázaly, že když děti čelí nepřízni osudu v raném věku, může to tato důležitá spojení skutečně oslabit. U chlapců i dívek bylo zaznamenáno oslabení spojení mezi prefrontální kůrou a hipokampem, u dívek však došlo k oslabení i mezi prefrontální kůrou a amygdalou. To je důležité, protože právě toto spojení je zodpovědné za to, jak vnímáme a zvládáme stres a nebezpečí. Pokud dítě vnímá vše ve svém životě jako nebezpečné a prožívá neustálý strach a úzkost, zvyšuje to pravděpodobnost, že se u něj později v životě objeví úzkosti a deprese.

Dlouhodobé vystavení stresovým situacím může způsobit zmenšení mozku. Pokud dítě vyrůstá v silně stresujícím prostředí, například zažívá násilí nebo toxické rodinné prostředí, může to vést ke změně velikosti mozku. Pomocí technologie magnetické rezonance (MRI) vědci zjistili, že u dětí, které zažívají extrémnější úroveň trvalého stresu, dochází také ke zmenšení velikosti hipokampu. To je nejen oblast mozku zodpovědná za zvládání stresu, ale také oblast, která zpracovává naše vzpomínky a emoce, což má vliv na schopnost samoregulace emocí v budoucnosti.

Trauma z raného dětství může vést ke změnám v hormonálním systému dítěte. Hormonální rovnováha v našem těle je zodpovědná za mnohem víc než jen za naši emocionální a duševní pohodu. Když jsou naše hormony „rozhozené“, mohou mít významný vliv na aspekty našeho fyzického zdraví. Trauma z raného dětství zvyšuje hladinu stresových hormonů v těle, včetně kortizolu a adrenalinu. Bylo zjištěno, že tyto hormony mimo jiné zvyšují krevní tlak, oslabují srdce, narušují hladinu glukózy a oslabují imunitní systém. V důsledku toho může extrémní úroveň stresu v dětství skutečně vést ke zhoršení fyzického zdraví v pozdějším věku.

Trauma prožité v raném dětství může mít za následek předčasné stárnutí na buněčné úrovni. Kdybyste se podívali na vlákna DNA zdravého dítěte, zjistili byste, že na konci každého vlákna jsou telomery. Při pohledu na DNA dětí, které prožily trauma, se však zdá, že tyto telomery předčasně erodují, a to rychlostí, kterou bychom očekávali u starších jedinců. Stručně řečeno, rané trauma může ve skutečnosti způsobit stárnutí vláken DNA.

Nepřízeň osudu v dětství oslabuje imunitní systém a vystavuje děti zvýšenému riziku onemocnění. Imunitní systém brání tělo proti bakteriím, virům, infekcím a dalším. Pokud je tento systém oslaben, jsme pak velmi náchylní k onemocnění. Může se jednat o drobné onemocnění, jako je obyčejné nachlazení, nebo o mnohem závažnější onemocnění, pokud se tyto nemoci rozvinou. V některých případech může oslabený imunitní systém dokonce přispívat ke zvýšenému riziku úmrtí.

Mění se schopnost účinně zvládat stres. Pokud v dětství neustále procházíte stresovými situacemi, může to mít vliv na vaši schopnost zvládat stres v pozdějším věku. Když čelíme stresu, naše tělo reaguje uvolňováním stresových hormonů, které spouštějí reakci „bojuj nebo uteč“. Pokud jsme však stresu vystaveni příliš dlouho a necháváme své tělo v neustálém stavu stresu, dochází k procesu známému jako metylace DNA, při kterém na geny regulující tuto stresovou reakci ulpívají markery, které jim brání v efektivním fungování. Výsledkem je, že přehnaně reagujeme i na ty nejmenší stresory a pořád se pohybujeme na tenké hraně, přes kterou snadno přepadáváme a cítíme se být úplně zdrcení krutým těžkým životem.

Trvalý stres v mladém věku může ovlivnit schopnost mozku účinně reagovat. Lidský mozek neustále pracuje naplno a nikdy se úplně nevypne. Mozek je vždy bdělý, pohotový a připravený k činnosti. Když je dítě nuceno po delší dobu žít v režimu „bojuj, nebo uteč“, mozek tuto funkci ve snaze chránit se, vypne. V důsledku toho dítě již není připraveno vhodně reagovat na situace, které mohou nastat. Není tak schopné čelit stresům okolního světa jako ti, kteří v raném věku nezažili stejnou míru děsu.

Mozek je úžasný orgán, který má neuvěřitelnou schopnost samoregulace tím, že v průběhu života vytváří neurony a spoje a mění celkové nastavení a fungování na základě našich pravidelných zkušeností a situací. Pokud však dítě žije dlouhodobě ve velkém stresu, tento proces se přeruší, což způsobí, že buňky v mozku začnou uvolňovat mnoho neurochemikálií, které časem mohou vést k neurozánětu. To může vést ke změně tónu mozku v dalším vývoji, což zvyšuje riziko špatných rozhodovacích schopností a rozvoje poruch nálady v pozdějším věku.

Zánětlivé chemické látky způsobené zvýšeným stresem se mohou přenášet do celého těla. V posledních letech učinila vědecká komunita převratný objev, který navždy změní náš pohled na spojení mezi tělem a myslí. Namísto toho, aby se na tyto dva systémy dívali jako na oddělené, fungující zcela nezávisle, našli důkaz, že imunitní buňky se ve skutečnosti pohybují po celém těle pomocí lymfatických cév, a to i do mozku a z něj. Pokud tedy dítě zažívá příliv zánětlivých chemických látek v důsledku probíhajícího stresu, jsou tyto chemické látky naopak stejným způsobem přenášeny do celého těla. To je základ pro pochopení toho, jak může stres skutečně vést k fyzické bolesti v celém těle.

© aluska.org 2023