Jak ubližujeme svým dětem? Nejčastější chyby

11.2.2021 v Psychologie 24

Kterýsi psycholog řekl: „Při každé příležitosti berte své dítě za ruku! Neuplyne mnoho času a přestane k vám natahovat svou maličkou dlaň!“
Všechno, co děláme v životě našich dětí, se stokrát vrátí. Jestliže dítě vyrůstá v atmosféře důvěry, naučí se také důvěřovat jiným. Je-li dítě milováno a cítí podporu, stává se samo citlivým a ohleduplným.
Existují těžké chyby, kterých se dospělí dopouštějí v hněvu nebo z lhostejnosti, a přitom nechápou, v co se to může změnit v malé dětské dušičce.



Těžce ubližujeme svým dětem, když:

1. JE NECHÁPEME!
Když mi bylo 13, zamilovala jsem se. Patrik se výborně učil, byl samolibý a ješitný. Ale mně se zdálo, že je to ideál. Nicméně ideál si mě vůbec nevšímal a já jsem plakala. Maminka, ve snaze mě utěšit, pronesla něco děsného: „Ale no tak! Vždyť je to hloupost! Za rok to bude pryč!“ Já jsem ale vůbec nechtěla, aby mě má zamilovanost přešla. Proč rodiče musejí vědět všechno předem místo nás?

2. JE NEPODPORUJEME!
Když byl Caruso malý, přiběhl jednou ze školy v slzách: „Mami, učitel mi řekl, že můj hlas zní, jako když vítr skučí v komíně!“
„Ale synáčku, na nikoho nedej! Zpíváš jako ten nejkrásnější slavík na světě! Vím to docela jistě!“
Hrůza pomyslet, že by svět nikdy neuslyšel tento veliký tenor, nebýt jeho moudré matky. Stále svým dětem říkejte: „To zvládneš! S tím si poradíš!“ Dává jim to křídla.

3. JE SROVNÁVÁME s jinými dětmi
„Podívej se na Aničku, jaká je čisťounká a upravená! A ne jako ty, ty čuňátko!“ Je vám to povědomé? Jedno nedokážu pochopit: čeho chtějí maminky dosáhnout, když pronášejí podobná slova? Kromě nepřátelství k Aničce jiné city těžko vyvolají.

4. SE JIM POSMÍVÁME!
Šly jsme s malou sestřičkou do obchodu. Byly jí 3 roky. Na obličeji měla zelené flíčky  – ošetřené stopy po neštovicích. Znuděné prodavačky, které neměly co dělat, se k nám obrátily a začaly se hihňat: „No to k nám přišla kráska, koukněte na ni!“ A mně v hlavě duněla jen jedna myšlenka: „Kde bych tak  mohla vzít samopal, abych je na místě zneškodnila?“

5. JE URÁŽÍME slovy nebo jednáním
V 8. třídě jsem se pokládala za zcela dospělou a samostatnou dívku. Jednou jsme s tátou seděli nad geometrií, kterou můj mozek prostě odmítal chápat. A tehdy můj otec, už notně rozčilený, mě plácnul – přes zadek! Ani mě to tak nebolelo, jako mě to strašně urazilo! Dlouho jsem s ním nemluvila. A on nemohl pochopit, co se mě tak strašně dotklo…

6. NA NĚ KŘIČÍME a přestáváme se ovládat
Pamatuji si, jak v porodnici moje sousedka, utrápená pláčem svého miminka, dítě najednou popadla, třásla s ním a řvala: „Co krucinál chceš?“ Nikdy nezapomenu na obrovské modré oči děťátka plné hrůzy. Pak se za to nejspíš sama velmi styděla…

7. JE IGNORUJEME!
Věřte, že to je to nejstrašnější. Japonský vědec demonstroval před celým světem pokus s rostlinami. Tři stejná semínka byla zasazena do 3 různých květináčků. Každé ráno, když procházel kolem prvního, vědec rostlinku pozdravil a věnoval jí laskavá slova. U druhého květináčku křičel a nadával rostlince strašnými slovy. Třetí prostě ignoroval a procházel mimo ni, aniž na ni pohlédl.
Není těžké uhádnout, co se s rostlinkami za měsíc stalo. První rozkošatěla šťavnatými zelenými listy na celou šířku okenního parapetu. Druhá prostě uschla. A třetí shnila.
Děti jsou podobné zeleným rostlinkám a rodiče po letech sklízejí jenom to, co sami vypěstovali.

Teď zvedněte tvář od monitoru a představte si své maličké. Jak tiskne baculaté pěstičky, směšně krčí nos a usmívá se na vás celou bezzubou pusinkou. V odpověď se ve vás pohne něco velkého a něžného. Tohle maličké vás miluje naprosto a bez podmínek, ať jste v jakékoli náladě, ať mu dáváte jakékoli dárky, prostě proto, že jste jeho maminka nebo tatínek!
A za jeden takový úsměv pro něj uděláte všechno na světě. Myslete na to co nejčastěji a mějte rádi své děti!


Článek je převzatý ze Zdroje



Komentáře

Ikona diskutujiciho adri 2021-02-11 01:15:40 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

1. Maminka, ve snaze mě utěšit, pronesla něco děsného: „Ale no tak! Vždyť je to hloupost! Za rok to bude pryč!“ Já jsem ale vůbec nechtěla, aby mě má zamilovanost přešla. Proč rodiče musejí vědět všechno předem místo nás?
– maminka ti taky do hlavy nevidí, takže jak asi mohla tušit, že to, že byla na tvé straně a snažila se ti pomoct zlehčením situace, tě stejně raní a bude ti vadit co řekne … – nezranit dětskou křehkou citlivost je podle mě stejně nemožné, obzvlášť v pubertě
2. to maminka přehnala, pokud to dítě fakt zpívat neumí, spíš by si měla jet promluvit s tím učitelem, co něco takového vůbec vypustil z úst ….
jinak všechno super

Ikona diskutujiciho leeth 2021-02-11 06:48:04 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Je mezi nami hodne lidi, kteri nechteji deti? 🙂 Vsimam si, ze je to u premyslivych chytrych lidi dost caste, je to na jednu stranu skoda.. ale ja bych treba se svym hodne introvertnim, hoodne senzitivnim charakterem proste nemohla.
A ke clanku: true dat, skoro vse si na me denodenne zkouseli rodice a jeste stale jsem kvuli tomu docela porouchana. :Dd

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2021-02-11 08:36:17
Ikona diskutujiciho
sipka

Vysoká inteligence se spájí s nadáním a to se spájí s introverzí. Proto je to časté, protože takoví lidé sebekriticky zhodnotí, jestli na to mají, nebo nemají. Ostatní to prostě nasekají a věci pak řeší za pochodu jak přijdou. Je to odlišný přístup k životu, dost roli bude asi hrát i velká neznámá – to je že nevíš co dostaneš. Kdybys dostala svou kopii, jsem si jistá, že by vám spolu bylo dobře, ale na to spoléhat nemůžeš. (doporučuji knihu Život s vysokou inteligencí – je tam krásně vědecky popsán vztah vysoké inteligence a introverze). Taky si myslím, že touha po dětech hlavně vychází z citové/pudové potřeby, pokud jsou plánované, a tam už je pak úplně jedno jak jsi chytrá nebo citlivá, protože to na tebe přijde – ale na některé lidi to nepřijde. Takže rozumové argumenty slyšíš od těch chytřejších, ale nakonec o tom rozhodne citová potřeba.

Ikona diskutujiciho Nirvana 2021-02-11 09:00:43
Ikona diskutujiciho
sipka

ta kniha je super!

Ikona diskutujiciho Kallis 2021-02-13 12:27:45
Ikona diskutujiciho
sipka

Jak říká Alue, je to o touze mít děti nebo nemít…
Já už jako malá si hrála strašně dlouho s panenkama. Od 18 jsem toužila po miminku. Až o 7 let později jsem poznala toho pravého, najednou se do toho přidal silný pud a po roce jsme chtěli miminko. Teď už máme breberky dvě, jsme spolu všichni šťastní.
Já si neumím představit nemít děti. Jsou můj život. Ale nesoudím, každý k životu potřebuje něco jineho.

Ikona diskutujiciho Monísek 2021-02-11 07:14:48 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

No…už mám pět minut rozepsané “no” 🤨 Jelikož vše v článku jsem doma zažívala a nějak se k tomu nechci vracet… a dodnes nechápu,kde jsem v sobě brala tolik pokory a lásky a přesto byla tak hodné a vstřícné dítě.☀️🌈🍀
Smysl by dávala adopce,ty lidé jsou úplně jiný.
Alespoň jsem se přes kontrast naučila čím nejsem a rozhodně NECHCI být.😋🍀🙂🌷Dėkuji za článek.🌝

Ikona diskutujiciho NoName 2021-02-11 07:54:54 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Dobrej článek…do budoucna se bude hodit

Ikona diskutujiciho mariankosmac 2021-02-11 10:37:17 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

A teraz v korona dobe niektorí rodičia dali deti do detských domovov a už si ich nevyzdvihli, nechali ich tam asi už na stálo. To je tiež docela drsné. Ale proste tie decká nezvládali, keď sú mesiace doma a nechodia do školy, z toho sa človek môže zblázniť. No aspoň keby napadol sneh a sánkovali sa inak defakto neni kam ísť. A keď majú ludia doma zbúrané priečky a vytvorenú jeden velký ,,spoločenský” priestor ako je teraz moderné, tak tam si rýchlo začnú liezť na nervy.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2021-02-11 11:24:09
Ikona diskutujiciho
sipka

K umístění do dětského domova musí být závažný důvod, jenom ,,nezvládám je a lezou mi na nervy” přece nestačí.

Ikona diskutujiciho mariankosmac 2021-02-11 13:12:28
Ikona diskutujiciho
sipka

Tiež si myslim že dat decko do domova nejde len tak, to by už detské domovy boli preplnené ako útulky pre zvieratá alebo aj viacej. Musel by napisat niekto kto s tým ma skusenost ako to presne je, teda s tým odložením detí kvoli nezvládaniu kvoli korone, len som o tom počul ale ako to presne je neviem.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2021-02-11 13:18:37
Ikona diskutujiciho
sipka

Leda že by to byly sociálně slabé rodiny, o kterých sociálka ví a které kontroluje… a pak na základě neplnění povinností rodičů by mohla děti v rámci jejich ochrany dočasně převzít. V aktuální situaci se bude zhoršovat finanční a psychická stránka, na děti nebudou peníze a mohly by být i týrané. Rozhodně nikdo neodevzdá dítě jako do útulku, takhle to nefunguje.

Ikona diskutujiciho Rheia 2021-02-11 14:48:45 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jedna moudrá paní mi kdysi řekla: „Šťastné dětství je mýtus.“ Myslela tím, že všichni prožíváme v dětství své trable, jen záleží, jak si to zapamatujeme, protože člověk si pamatuje výběrově, něco zapomene, něco potlačí a něco si ve vzpomínce upraví. Třeba i přibarví.
Taky řekla, že sice se na nás rodiče něčím provinili, ale často byli přesvědčení, že to dělají pro naše dobro. Podobně se provinili i na nich jejich rodiče, a my se proviníme zase na svých dětech. S nejlepšími úmysly.
Ano, to všechno, o čem se v článku psalo, jsem v nějaké podobě zažila. Ale kladu si otázku, co je pro dítě nejlepší. Protože každé dítě je jiné, některé je „cíťa“ a některé „vždy spokojený medvídek“,. A některé je „vzpurňák ze zásady“. A mohou pocházet ze stejného hnízda.
Taky každý rodič je jiný a není robot, aby vše vydržel a nikdy nevyletěl. To by byl zase chladně bezcitný a nepřirozený.
V žádném případě nechci propagovat zbytečně tvrdé zacházení nebo nepochopení. Ale vzpomněla jsem si, jak jsem četla o jakémsi dávném pokusu, kdy prý děti do dvou let chránili před jakoukoli infekcí. Jenže je tím neposílili. Jakmile přišly děti do normálního světa, byl to průšvih, protože se u nich nevyvinul imunitní systém.
Myslím si, že je potřeba naučit se v dětství snášet určitou míru nepříjemností, od neoblíbené, ale potřebné práce, anebo odřeknutí si různých potěšení až třeba po určité nepochopení věcí, které jsou pro nás důležité. Poradit si s tím. Protože ta maminka to o tom zamilování řekla s nejlepšími úmysly. Ona sama to takhle cítí a není jasnovidec.
Život žijeme mezi lidmi, kteří nejsou jasnovidci. Semtam někteří jsou dokonce zlomyslní, nebo jsou na nás prostě naštvaní, závidí nám třeba, a ujede jim proti nám ledacos. V životě nás nikdo nebude pořád povzbuzovat a chválit a chránit nás. Rodiče zestárnou, začnou marodit a budou potřebovat naši pomoc. I kdyby se k nám nastokrát chovali vzorně podle příruček, časem odejdou a nikdo je v tom chránění nezastoupí.
Myslím si, že je dobře si vytvořit vlastní sílu a odolnost proti nepříjemnostem a stresu, protože život není peříčko a je mu fuk, jestli se nás něco dotkne. A být lidští, i s tím, že se občas rozčilíme a zařveme. Že děláme chyby, které si někdy s těmi lidmi později vysvětlíme, ale někdy ne.
Jak praví klasický film, nikdo není dokonalý.
(A mimochodem, je to všechno hodně subjektivní. Já byla „cíťa“, přesto mi od rodičů nevadil nějaký ten pohlavek, štulec, „vořech“ nebo plácnutí po zadku. Když jsem věděla, za co. A je lepší, když maminka s dobrým úmyslem pochlácholí, že nešťastná láska přejde – nebo když jste plní něčeho silného a krásného, a tiše si záříte uvnitř sebe, a maminka, která každou chvíli mluví o odchodu od rodiny, se na vás zatváří jak depresívní sudička a monotónním hlasem vám začne kázat, že věci většinou v životě nedopadnou, jak chceme, že nedopadnou dobře. Já nevím, co je lepší?)

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2021-02-11 16:33:57
Ikona diskutujiciho
sipka

Jednoduchý fakt, který nikdo nepopře je, že nikdo z nás nežije v ideálním světě. A ani ti co na dětství vzpomínají rádi, ho neprošli na 1000% neustále jenom spokojení a s úsměvem. Každý někdy nějak po čuni od světa dostal, ostatně jinak se ani člověk neponaučí z přešlapů.
Na druhou stranu je fakt, že naše startovní čáry jsou nevyvážené a nespravedlivě rozložené, každý má jinou rodinu, jinak se s ním zachází, někdo je ochraňovaný, jiného strčí do dětského domova, nebo ho týrají, mlátí, nedávají mu najíst, pak ho jako nezletilého vyhodí z domu a podobné hrůzy…

Nedávno jsem koukala na YT na psychologické video na téma ,,ošklivé pravdy, se kterými je třeba se smířit” – a prý čím dřív tím lépe.
A jeden z bodů byl: Život není fér. Přestaňte to od něj očekávat 🙂

Ikona diskutujiciho Ala 2021-02-13 22:50:04
Ikona diskutujiciho
sipka

Alue, možno keby sme zobrali do úvahy reinkarnácie a poznali svoje minulé životy, zistili by sme, že život je až do detailu spravodlivý.

Ikona diskutujiciho mariankosmac 2021-02-14 10:45:32
Ikona diskutujiciho
sipka

Keby sme sa na to pozreli matematicky, neni možné aby všetko do seba tak dokonale zapadalo aby to vychádzalo pre každého fér, vždy na niekoho musí padnúť aj tá smola. Takže život skutočne nie je fér ani nemôže byť. Preto nikdy nemôže nastať zlatý vek aspoň nie v tejto ,,matematickej materiálnej” dimenzii.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2021-02-14 10:49:21
Ikona diskutujiciho
sipka

Hlavně řekni něco takového člověku, kterého jako malého doma týrali a pak ho vyhodili na ulici… že karma je fér rozprostřená skrz vícero životů. S takovým argumentem si utře, nebo mu to ještě víc uškodí, protože mu tím pádem řekneš, že si to zaslouží a je to tak ok – což není pravda. Každý má právo na důstojný život a slušné zacházení.

Ikona diskutujiciho izairi 2021-02-11 21:58:44 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Kdysi jsem četla zajímavý příběh. Někdy asi v 50tých letech se narodila holčička a měla něco moc vážného s nožičkami. A doktor řekl,že nikdy nebude chodit. Holčička rostla,už mluvila,ale nechodila,a maminka řekla:”Dokážeš všechno co si budeš přát”,a holčička začala chodit. Když jí bylo asi 11,tak se rozhodla,že začne běhat,ale byla pořád daleko za ostatníma. A maminka řekla:”Dokážeš všechno co si budeš přát”. A holčička doběhla předposlední,a pořád se zlepšovala,až nakonec vyhrála olympiádu. Kdyby nebylo její maminky,tak možná nikdy nechodila.

Ikona diskutujiciho Klara 2021-02-12 20:23:52 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Rheia to napísala dobre. Keď sme čakali dieťatko, boli sme plní ideálov, ako ho budeme vychovávať, ale hneď od začiatku celé naše úmysly ľahli popolom. Zistila som, že dieťatko je “hotová osobnosť”, žiadny “nepopísaný papier”. Uvedomila som si to, keď malo 2 mesiace. Raz sa na mňa pozrelo a v tom pohľade bolo všetko, celá jeho osobnosť, povaha… Dovtedy som si o sebe myslela, že som kľudná, premýšľavá, nič ma tak ľahko nevytočí, aby som zvýšila hlas. S manželom sme komunikovali v pohode, vždy sme našli nejaké riešenie, keď bolo treba. Ale dieťatko všetko prevrátilo hore nohami. Z tých bodov uvedených vyššie som za tie roky, ako rástlo, neporušila iba 2 : vždy som sa ho snažila podporovať a nepamätám sa, že by som ho niekedy ignorovala. Ostatné všetko som porušila, niekedy to bolo u nás ako v talianskej domácnosti, nie s manželom, ale dieťatko bolo mimoriadne tvrdohlavé a svojské a aj keď sme občas na neho nakričali, alebo sme ho porovnávali, nechápali a všeličo iné, aj tak sme mu takmer každý deň hovorili, že ho napriek všetkému veľmi ľúbime, často sme ho držali v náručí, nechali sme ho sedávať na našich kolenách a spať mohlo v našej posteli ešte dlho po začatí povinnej školskej dochádzky. Keď sa presťahovalo do svojej izbičky aj na noc, zaspávala som ho, pretože to tak chcelo. Vedela som, že to je to najmenej, čo pre neho naozaj môžem urobiť, pretože to bolo pre mňa ľahké.
Verím tomu, že deti sa rodia do rodín nie náhodne a že väčšina rodičov robí, čo vie. Svet nie je ideálny, žijeme v dualite a aby sme mohli pochopiť šťastie a radosť, musíme zažiť aj opak. Nevadí, ak dieťa občas zažije krik, nepochopenie alebo porovnávanie, ja niekedy zvýšeným hlasom poviem “prepáč, že na teba kričím, ale mám pocit, že keď rozprávam normálne, nie je ma počuť” – je tam aj vysvetlenie, prečo. Najdôležitejšie je však, aby bolo dieťa uistené, že ho rodičia milujú, nech je aké je, aby to cítilo vnútri. Aby cítilo, že napriek občasným nezhodám s rodičmi, je nimi chránené. Potom z neho vyrastie normálny dospelý Človek, ktorý sa dokáže popasovať s tým, čo sme ako rodičia nezvládli dokonale.

Ikona diskutujiciho standa 2021-02-15 20:17:34 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Prosím o vysvětlení hned první věty, tu co vyřkl psycholog.
Děkuji.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2021-02-15 20:57:15
Ikona diskutujiciho
sipka

Že když budeš svoje dítě zanedbávat, tak to po letech vzdá a vybodne se na tebe. A pak už ztracený čas nikdy nedoženeš a poškozený vztah nespravíš. Touží po projevech tvé lásky, ale když mu ji nedáš, tak se s tím nakonec vyrovná a najde si to jinde.

Ikona diskutujiciho Vaclav 2021-02-22 09:11:26 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ten clanek mne vzal za srdce, dekuji Vam za nej. Je to presne tak jak pisete. Tak by to melo v rodine byt! Mam neblahe zkusenosti z detstvi, kdyz mne tata zkousel jako prvnacka kolik je treba 3 + 2 a daval mi pokazde facku za falesnou odpoved. Bylo to uplne zbytecne, vystudoval jsem CVUT a matematiku jsem miloval. Kdyz jsme jako mali kluci zlobili, pripravila mama elektricky kabel, se kterym nas pak tata zbil. Mama nas nikdy nechranila pred bitim, prave naopak. Kolikrat jsme nevedeli za co nas bije. Muj starsi bratr 7 lety chtel jit tohle krute biti ohlasit na policii, nebylo to k vydrzeni. Moji rodice si mysleli ze staci, kdyz nas budou krmit a oblekat a ze nas musi stale trestat slovy i bitim. O nejake lasce ani stopy, jenom kritika. Poznamenalo mne to na cely zivot. Tim cim jsem vdecim pouze sobe a Bohu, ktery mi pomaha, ne rodicum. Je povinnosti rodicu nejenom sve deti vychovavat, ale dat jim i svou lasku a teplo domova. Nejsou-li toho schopni, nemeli by mit deti. Vse z detstvi se pak promitne do nasich vztahu a do naseho zivota.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2021-02-22 12:41:20
Ikona diskutujiciho
sipka

Máš pravdu 🙁

Ikona diskutujiciho Vaclav 2021-02-22 09:36:32 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jeste doplnim muj prispevek. To nase biti tatou a jeho ucinek na detskou psychiku mne vedlo k presvedceni, ze budu-li mit v zivote deti, nikdy je neuhodim, nikdy je nebudu bit. Mam deti dve, sve umineni jsem splnil na 100 % a obe deti jsme presto se zenou zdarne vychovali, obe jsou VS absolventi a v zivote uspesni. Dokazal jsem si, ze to prislovi ‘skoda kazde rany, ktera padne vedle’ je nesmysl a pouha vymluva primitivu, bez schopnosti si uvedomit jake pachaji zlo na bezbrannem diteti. Dite ma citlivou dusicku, ktera potrebuje pozornost a lasku, aby se spravne vyvijelo.

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2021-02-22 12:39:20
Ikona diskutujiciho
sipka

je pravda, že mi bití nikdy nepomohlo pochopit co jsem udělala špatně, zato efektivně zničilo můj vztah k útočníkovi

Napsat komentář: NoName Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek