Aluška.org: Věděním ke svobodě

Sedím, píšu, Mucinda přišla a nasáčkovala se mi za záda. Tak tu sedíme u počítače spolu. Já bdělá, ona chrnící.

Od té doby, co za mnou přišla (viz. článek ,,Jak Vesmír vyslyšel moje prosby a poslal kočičku„), se cítím mnohem lépe. Tak nějak bohatější a plnější.

Už tu pro mě párkrát byla, když mi bylo smutno a podněcuje moji chuť pracovat.

Tak nějak jsem dlouho nebyla schopná posoudit, jak se vlastně pozná, že mě má kočka ráda a že za mnou nechodí jen proto, že má ráda mého tuňáka, nebo Kitekat konzervu?

O pár dní později mi přišla odpověď. Šla jsem zrovna po ulici, mířila ke kanceláři a kde se vzala, tu se vzala. Mucinda seděla uprostřed silnice a koukala na mě.

Šla jsem k ní.

,,Mucindo? Co ty tady, ty jeden tajfune?“

A ona udělala ,,Mňáááu!“ a šla za mnou. Fakt mě poznala po hlase!

Začala se mi otírat o nohy a vrnět. Potom šla bez pobízení za mnou až do cíle.

To byla druhá osudová chvilka. První byla ta, jak jsem si vzpomněla na Simpsonovo duchovní spojení s prasetem. Teď to přišlo znovu, akorát že tentokrát jsem konečně pochopila, že mě asi fakt má ráda a že nechodí jenom na konzervy.

O pár dní později jsem si s ní dokonce hrála venku. Házela jsem jí kousky kůry a co jsem kde na zemi našla a ona je aportovala!

Tedy ne v tom pravém slovasmyslu. Spíš běžela za tím, co jsem jí hodila a když to zapadlo do sněhu, tak po tom skočila a lovila to packou.

Aportuje i kusy ledu. Ty jsou speciálně vtipné, protože jí klouzají z tlapek a ona po nich pak celá vzrušená poskakuje.

A teď tu leží, omotaná okolo mých zad a spí.

Dokonce i koulovaná ji baví. Když sníh dobře lepí, házela jsem jí sněhové atomovky a ona je chytala. Nejlepší byly ty chvíle, kdy se sněhová koule začala kutálet. To se Mucinda div nezbláznila.

Více na Simon’s cat.com

Nebo mi masírovala biceps. Prostě zalehla ke mě do klína a jak jí bylo blaze, začala mi tlapkama mačkat ruku. Něco tak příjemného a vtipného jsem ještě nezažila.

Prostě jo. Neodvolám to. Kočka je nejlepší zvíře na světě hned po morčatech.