Aluška.org: Věděním ke svobodě

Už je to docela dlouho, co žiji na vlastní pěst. Kolik? Možná tak dva a půl roku… Oproti věčnosti drobek, ale pro mě je to hodně. Nemůžu uvěřit, jak moc jsem schopná se za takovou dobu změnit… k lepšímu.

Celý můj život mě provázela zvířata. Nebyl jediný den, aniž bych neviděla nějakého svého mazlíka. Celý život jsem měla morčata. Morčata, morčata, morčata… Všude samá morčata. – Miluji morčata! Jsou tak rozkošná, chlupatá a když přijdu domů, vítají mě. Pískají a vykukují z domečků. Jsou to nejlepší zvířata na světě. A měla jsem pejsky. Bylo jich moc a byli skvělí. Měla jsem andulky, zažila jsem doma i křečky, osmáky, želvičku, kachnu zachráněnou od rybníka, rybičky… prostě celý život tu byla. A po mém odchodu už nejsou.

Neumíte si představit, jak je to pro mě hrozné nemít žádné zvíře. Nemám podmínky, ve kterých bych ho mohla chovat. Trpěli bysme tím oba, takže žádné nemám. Jenom chodím krmit sýkorky na zahradu, pozoruji je a ony zase mě. Na co myslí to nevím, já myslím jen na to, jaké by to bylo, kdybych si je směla pohladit jako kdysi svoje andulky.

Začala jsem chodit po venku s jinýma očima. Slídím všude možně okolo a hledám pohyb nějakého zvířete, které by se nechalo pohladit, nebo na které bych se alespoň mohla dívat. Alespoň chviličku, jen aby tu nějaké bylo. Kos v křoví je dobrý cíl, vydrží dlouho sedět a neuletí ani když se hodně blízko přiblížím. Mojí výhodou je, že se mě zvířata moc nebojí, takže se k nim dostanu docela blízko. Anebo mám prostě kliku? Na tom nezáleží, hlavně že to funguje. Jdu dál a vidím hospodářství. Všude kachničky, slepice. Vidí mě a najednou ke mě běží. Páni, to je úžasné sledovat drůbež. Jednou se mi podařilo pohladit si slepici. Sledovala energie okolo mě, přišla hodně blízko a dívala se mi na nohy. Tak jsem se potichoučku nad ni naklonila a pohladila jí peříčka. Vůbec o mě nevěděla, že se nad ní nakláním. Když zjistila, že na ni sahám já, strašně se vyděsila. Zakdákala a utekla. Ostatní slepičky taky kousek uhnuly a já se začala strašně smát, protože vyděsit slepici, to se mi ještě nikdy nepovedlo.

Ve městě sedím na lavičkách a pozoruji holuby. Většinou nemám nic, co bych jim dala, takže se jen dívám. Ale když můžu, tak krmím ostošest. Jednou mě dokonce nějaká paní vyhodila, že prý krmit holuby před jejím obchodem nesmím, protože tam pak courají. – Co je mi po tom? Holubi jsou všude, jdou prostě tam, kde mají jídlo, co je na tom divného? A že všude kadí? Noaco? Mezi všemi těmi odpadky a žvýkačkami na dlažbě je nějaká holubí atomovka úplné nic. Podle mě je to dobře, že jsou ve městech holubi, alespoň ho dělají živější a přináší přírodu tam, kde je jí málo. Miluji holuby.

Dneska jsem potkala dvě hrdličky. Seděly a vrkaly. Když zjistily, že je sleduji, sledovaly mě taky. Je to krásný pocit sledovat zvířata. Čas najednou není a ani mě nezajímá. Neznám nikoho, kdo by dokázal tak dlouho strnule něco sledovat, jako já.

Začala jsem vyhledávat uličky, kde se pohybují mazlivé kočky. Tam kde jsem vyrostla žádné kočky nikdy nebyly. Nejsem zvyklá je hladit a ani jsem to dřív nesměla kvůli alergii v tehdejší rodině.

Teď to ale smím, protože já alergii nemám a už jsem velká. Nikdo mě nebije a nikdo mi nezakazuje sledovat kosy a mazlit cizí kočky. Nevýhoda je, že nikdy nevíte, jestli ten krásný černý kocourek zrovna v té ulici bude, nebo ne. Teď zrovna tam nebývá, asi je mu na dlažbě zima.

Najednou mě z toho honu za zvířaty vyrušil zvláštní sled událostí. Sedím v práci, zpracovávám články. Najednou se tu objevila kočka. Vešla do domu a začala ho celý obcházet. Nemohla jsem uvěřit svým očím. V práci a kočka? Znám ji, chodívá tudy na procházky. Asi letošní kotě, dřív tu chodívala jiná kočka, ale ta nějak zmizela.

Jdu za ní všude, kam jde ona. Zalézá za nábytek a vynořuje se s fousky od prachu a pavučin. Jednou tady packou zabila pavouka. Prostě PLESK a pavouk už nebyl. Nemůžu tomu uvěřit. Jak dlouho už tu bývám a nikdy sem žádná nevlezla.

Když nastala noc, vyhodila jsem kočku i sebe ven. Nemůže tam přece spát, bez dozoru. Druhý den přišla znova. Moc se lekala. Každý zvuk ji lekal. Nechá se pohladit? – Ne. Vždycky uteče. Znovu obešla všechny místnosti a za nábytkem vymetla kožíškem všechen binec. Skáče na okna a leze mi na květiny.

,,KŠC! NECH JI!“ A už kouše do listů. ,,JEDEŠ!“ To je ale chlupatý terorista, stresuje mi květiny. Ale kdo by se na ni zlobil, když má tak velké oranžové oči a dělá na mě mňau?

,,Běž od toho kvítka ty malý kazisvěte, vždyť z něj nic nezbyde.“

Kočka se zarazila. Kouká na mě a já na ni. Co mám dělat? Já měla kočku ještě když mi rostly mléčné zuby. Pamatuji si jen záblesky a v nich rozhodně není, jak se zachází s kočkou. Pamatuji si Tomíka na svém klíně, jak držím červenou stužku, on leží a packami si hraje. Potom si pamatuji, jak maminka jednou přišla a plakala, že Tomíka někdo přejel. Pak už jsme další čičinku neměli. Asi ze strachu, že z toho zase bude tragédie. Nic víc, nic méně, takže v zacházení s kočkami mám dost mezery.

Natahuji ruku a zkouším, co udělá. Kulí na mě oči a zpozorněla. Zvedá packu, když vidí, že jsem ucukla. Sekne mě drápkem?

Moje cukající ruka ji očividně vydráždila a jde po mě packou. No nic, hladit se nenechá a sahat na ni nebudu, když nevím jak to mám dělat.

Na noc se mi ji podařilo vyšoupnout, ale třetí den tu byla zase. ,,Jéje, kočička!“

Dá si mlíčko? Dostala ho přihřáté na talířku. Trochu se styděla, ale pak ho vycucla během minutky.

Najednou se už nechala pohladit, ale jentak letmo, aby neurazila. Zato papírek na provázku ji zajímá. Na mazlení mi prdí, ale s provázkem si hraje a pak jsou všude cucky.

Další den dostala rybičky z konzervy a začala být přítulná. Už jsem byla zklamaná, že se nenechá hladit, ale očividně je jen nedůvěřivá. Najednou se nechala a po obědě mi vytuhla na klíně. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Já mám na klíně kočku! A cizí kočku. Vůbec nevím čí je. Protahuje se a podřimuje. Padá na mě taky přímota. Chvilku jsme jentak spaly. Já na židli s hlavou vyvrácenou a krkolomně opřenou o stůl, kočka na mých nohách v neuvěřitelné poloze. Měl by nás někdo nafilmovat a poslat do NatočTa, určitě bysme to vyhrály.

Začala jsem chápat, jak na ni mám jít a ona pochopila, jak má jít na mě. Ráno přijde ke dveřím a dělá na mě ,,MŇÁU!“ Ona ví, že ji slyším. A že ji vždycky pustím dovnitř. Stačí otevřít dveře a i když o ní nevím, najednou se mi otře ocas o nohu a zablácené ťapky na podlaze nasvědčují přítomnosti chlupatého infiltrátora.

Dostane mlíčko, ale už začíná být vybíravá. Jde po mase a bílá tekutina už ji tolik nebere. Skazila jsem ji a to ani nevím, komu patří. Možná, že její právoplatní majitelé jen někam odjeli a až se vrátí, přestane za mnou chodit… možná. Ale kdyby ne, tak mi to vadit opravdu nebude.

Natlačila do sebe zbytek konzervy, nechala se položit do klína a zase usnula. Její krkolomné spací pozice, které měnila po každém pohlazení, u mě vyvolávaly bouřlivý smích, takže nakonec nespala ani ona, ani já. Směju se, když mi oblézá nábytek, směju se, když na mě spí, směju se, když do sebe tlačí jídlo a směju se, když si se mnou hraje. A když zasekne drápkem, začnu kvílet a ona pustí. Můj práh bolesti není moc vysoký. Nic nesnesu, takže se na mě musí opatrně. Když jsem byla malá, tak se mi za to posmívali. Dneska to vidím jako přednost. Opatrné zacházení s vlastním tělem mě ochránilo od zlomenin a těžkých úrazů. Kosti mám pevné a kůži citlivou, není lepší kombinace. Moje ruce teď kromě jaru a zimy sužuje i kočičí dráp, takže krom vysušené a popraskané kůže je ještě poškrábaná a pokousaná…. holt kazisvět se v ní nezapře, ale stojí mi to za to. Ještě že mám v šuplíčku Indulonu.

Odskočila jsem si a vidím, kočička na mě číhá za dveřmi! Když mě uviděla, lekla se a utekla do jiné místnosti. Stála jsem jako opařená, protože mi došlo, že ji už zajímá, kam jdu. Jak tohle udělá pes, tak je to jasné. Už je ,,domácí“.

Vybafla jsem na ni zpoza dveří, za které se ukryla. Tentokrát neutekla, ale zaměřila na mě ty své obrovské oči. Koukám na ni a ona na mě. Kdyby v pozadí zabzukal cvrček, dokreslil by parádní chvilku ticha. Na co myslela kočka to nevím, ale mě prolétla hlavou scéna z filmu Simpsonovi ve filmu, kdy Homer zažil duševní spojení s prasetem. Pamatujete, jak k němu přišlo do Crusty Burgeru a on měl v hlavě představu, jak s tím prasetem tančí na louce. Tak přesně na tohle jsem si vzpomněla.

,,Tak to je konec,“ napadlo mě. To už je asi fakt moje. Vždyť já jí vymyslela tolik jmen! Mnohem originálnějších, než Spiderpig, Spidervepř, nebo Harry poser.

Říkám jí všelijak: Čiči, Kočičanda, Kočičák, Micka, Čičmund, Kazisvět, Chlupendo, Chlupisko, Čičiprskoř, Kočoprsk, Kočochlup, Kočup, Kočmund … když spí, tak jí říkám Řízek, nebo Plastelína (protože je strašně tvárná a všechno si nechá líbit). Taky jí říkám Králík (protože když spí, tak natahuje nohy do dálky, vždycky se rozplácne, že pochybuji, že to je fakt kočka.). Nebo když likviduje koberce a rostliny, tak je Robokoč, Kočzilla, Likvidátor… a když mě kryže, tak je Saďourka.

Další den mi znovu spala na klíně. Dívala jsem se na ni, hladila jí záda a jak jsme tam byly spolu a už začínalo být šero, úplně jsem se dojala štěstím. Kdybych byla větší máčka, tak bych fakt asi brečela. To je něco úplně jiného, než žebrat na ulici u kočky, aby se nechala pohladit. Je to něco jiného, než když dojde návštěva a přivede si s sebou pejska. Ten musí zase za chvilku odejít a navíc mě nezná, nemá ke mě tu důvěru jako ke svému majiteli. A tahle Kočičanda mi tu leží klidně na nohách, vyvalená až do Austrálie, pohazuje ocáskem a přede mi. Mám pocit, že vždycky když začne příst, vibruje mi celé tělo, hlavně u srdce. A párkrát jsem i cítila, jak ze mě stahovala energii. Šly mi bublinky z nohou přímo do kočky a ona mě pálila, jak na mě ležela. Bylo to neuvěřitelné.

Kamarádit s toulavým Čičmundem je vlastně paráda. Nemusím se o ni vůbec starat. Prostě jenom stačí otevřít dveře a ona příjde. A když musím jít pryč, nebo zlobí, nebo na ni nemám čas, tak ji prostě vystrčím ven a hotovo. A ona jde. A jde moc ráda, protože se jí venku líbí. To není jako tenkrát pejsci, kteří se sáčkují do domu a když je chcete vyhodit, tak nejdou. A když je pejsek větší, tak se zapře packami o práh a drží. Jediné, co funguje, je chytit ho za zadek a opřít se do něj. Váhou vlastního těla takové psisko nakonec z domu vystrčíte, ale sám od sebe by v životě nešel. Kočička jen zamrská ocáskem a jde lovit sýkorky, je jí to jedno. A pak jenom stačí otevřít dveře, zavolat, zdálky se ozve šramot a už je tu.

Možná, že je tohle jen pomíjivá situace, možná za mnou chodit přestane. Jestli je to sen, tak se nechci probudit.

A na závěr přikládám pár mikrofotek toho malého chlupatého zázraku, který mi zachlupatil úplně všechno oblečení: