Aluška.org: Věděním ke svobodě

Ahoj Aluško,

tvoje stránky znám už od dětství a v posledních pár dnech, kdy čtu tvoji knížku Svítání, mám takové nutkání ti napsat. Trošku se podělit o svůj příběh a zároveň se zeptat na pár rad.Možná, jako ta nezaujatá, v tom uvidíš spojitosti, které já nevidím.

Když pominu šikanu na základce, která vznikla po smrti mé prababičky. Smrt milované osoby ve mě probudila „dar“ vidět věci jinak a vidět prababičku jako nějaký přízrak, pochybnosti ke katolické víře a touhu zajímat se víc o to kdo jsem. Onen přízrak po čase zmizel. Ale jelikož jsem se o tom jednou zmínila, šikana už zůstala. Tehdy jsem si uvědomila své poslání, léčit, ale ne jako doktor v nemocnici, bylinkami, hezky postaru. Věta „Jsem léčitelka.“ se stala mou mantrou.
S příchodem na střední jsem v nic moc nového nedoufala, první ročník jsem se držela od spolužaček dál. Nechtěla jsem být znovu nějak šikanovaná. Možná za to mohl image metalistky, možná mé výklady z karet. I dnes se najdou lidé, kteří se mě po výkladu z karet začnou bát.
Důležitý v tomhle příběhu je druhák. Mladší spolužačka mě zavedla do jedné metalové party, která trávila čas po škole v hospodě. Ze základky jsem měla jen dva dobré kamarády a tak jsem šla a rozhodla se dát novým lidem šanci mě poznat. Vykládala jsem jim karty a poznala někoho, kdo mi později zbořil život jako domeček z karet. Ve zkratce, šlo o podobnou zkušenost jakou jsi popsala ve Svítání na straně 172. Tenhle člověk mi tvrdil že jsme zapomenutí bozi a že je nás devět. Najednou byla pryč moje mantra. Nevěděla jsem, kdo jsem a když jsem zkoušela ten zbořený domeček znovu postavit, přišel a znovu to zbořil. Dost jsem se s tím prala a uvědomovala jsem si že klesám, stejně jako on, když začal kouřit marihuanu. Čím víc ho to ničilo, tím víc nás dva obklopoval (nechci říct horšími, ale v té době mi to tak připadalo) neuvědomělými lidmi, kteří byli závislí na alkoholu a marihuaně. Tehdy jsem to už dál nedokázala vydržet.

Krátce před maturitou jsem šla za babičkou a všechno jí řekla, vyprávěla jsem jí, co mě celé ty dva roky trápilo. Krátce po tomhle tajemství babička zemřela. Byla jsem za ní v nemocnici a jelikož nemám dobrý pocit z výtahů, šla jsem po schodech. Než jsem ale vyšla z pokoje, ještě jsem se na ni naposled podívala. Schody byly jen pár metrů od pokoje. Nestačila jsem sejít ani jeden schod a přišel „flashback“, byla jsem zpátky mezi dveřmi, kdy jsem se naposled podívala na babičku, a viděla jsem smrtku, jak stojí vedle babiččiny postele. Byla podobná těm z pohádek. Šedočerný hábit s kapucí přes hlavu, dole se rozplýval do mlhavých cárů, byla bez kosy. Co jsem ale viděla jasně, byla dlouhá kostěná ruka, na které měla položené velké přesýpací hodiny. Dívala se, jak se poslední kuličky přesypávají dolů. Možná to byl písek, bylo to zlatavé.

Schody jsem sešla jako omámená a sedla si k tátovi do auta, který slíbil, že mě odveze domů. Přemýšlela jsem, jestli mu to mám říct, věděla jsem jak se doma na moje výklady z karet a občasné vize tváří. Mlčela jsem a další den ráno v šest hodin babička zemřela.

Po necelém roce jsem odjela do Británie za prací a docela jsem si tam srovnala hlavu. Měla jsem čas sama na sebe, četla jsem spoustu článků a knížek o seberozvoji a uvědomila jsem si, že i přes tu šikanu a příběh ze strany 172, mám pořád lidi ráda. Dávám to svému okolí najevo a lidé mě za to mají rádi, občas z toho mám nějaké nepříjemnosti. Základní školu jsem vytěsnila ze vzpomínek a nechodím ani na srazy. Tomu klukovi ze střední jsem po čase odpustila, dnes se s ním (s trochu větší rezervou) kamarádím. Cítila jsem, že to tak musí být. Vrátila jsem se i ke svému poslání.

Proč ti to vlastně píšu? Navedla mě k tomu knížka Svítání, možná jsem se jen potřebovala svěřit někomu, kdo mi řekne že s tím příběhem ze strany 172 nejsem sama. Tvé dvě knížky které jsem zatím přečetla, mi daly v tomhle neskutečnou naději, i v tom že mám ráda lidi.

S čím potřebuji poradit je zaměstnání, z Británie jsem doma už dva roky a nikde jsem pořádně nevydržela. Chtěla bych si založit vlastní podnikání. Ono léčení, které je mým posláním, je totiž léčba smíchem. Když lidem řeknu, že chci takhle léčit, protože vím jak a zapojit do toho i výklady z karet, bylinky a později i instituce jako je lesní školka s pedagogikou montessori a k ní i bosonohou univerzitu; lidé a hlavně rodina, mě v tom nepodpoří. Dost se v tom ztrácím a nechápu, proč mě nepodpoří, proč mi máma nikdy nedokázala poradit, shazuje mi můj sen a nikdy mi nerozuměla.
Ty jsi se začít podnikat nebála, neměla jsi za zadkem rodinu. Napadá tě něco, jak bych mohla jak okolí tak rodinu pořádat o podporu nebo aspoň aby mi přáli dělat co mě baví a nezáleželo jim furt jen na penězích? Ty věčné otázky zda-li mě to uživí, mě unavují a odpověď: „Budu dělat co mě baví, žít svůj sen.“ jim nepřijde dost dobrá. Mě na penězích nikdy nezáleželo, preferuji výměnný obchod. Peníze, možná kvůli tomuhle, vnímám jako něco nečistého.

Druhý dotaz se týká toho příběhu ze strany 172. I přesto že o tom teď mluvím jen vyjímečně. Pořád mě to pronásleduje. Vypořádám se s jedním a přijde druhý, který mi tvrdí to samé. Že jsem něco víc. Na odpověď že jsem jen člověk, se mi dostává akorát mručivých odpovědí, co zase blbnu. Nemám kvůli tomu moc přátel, pár těhlech lidí se stále vrací. Ať se je snažím jakkoliv odstřihnout, stejně je někde potkám.

Už jsem z toho bezradná, informace o tom, zda mají ti lidé zůstat nebo jít nepřichází, mé pocity jsou z toho dost sporné. Jak se z toho mám vymotat?
Nějak tuším, že to spolu souvisí.

Moc děkuji za tvůj čas pokud jsi dočetla až sem, buď prosím dál tak zářivá a inspirující

S Láskou a pokorou
A.

Ahoj,

Tvůj dopis je moc zajímavý, musela jsem si jít nalistovat stránku 172 ve Svítání a celkem jsem se začetla. Je docela zajímavé číst s odstupem let svoji vlastní knihu. Když jsem to tehdy psala, chtěla jsem tím vlastně říci, že člověk si nemá zakládat na nálepkách, protože mu to spíše brání přijmout sebe sama a nejsou to dostatečně pevné jistoty, na kterých by bylo vhodné stavět svoji sebeúctu a svůj život. Lidem to spíš ubližuje, vede to k nepochopení sebe sama a odcizení od druhých lidí. Když všechno postavíš na tom že věříš že jsi anděl a pak přijde nějaká krize víry ve vlastní nadřazenost, člověku se úplně zboří celý jeho život, párkrát jsem to viděla, nebo četla z
dopisů…. Pokud si chci na něčem zakládat, tak na tom že jsem dobrý, poctivý, čestný a morální člověk. Že nekouřím, nepiju, nemluvím sprostě. Nebo na tom co jsem dokázala kariérně, nebo kolik dětí jsem vychovala, nebo kolika zvířátkům dala domov. To jsou skutečné hodnoty v životě, ne hraní si na bohy. Když má někdo pocit, že úplně ztratil sebe sama jenom proto že mu někdo druhý něco řekne a zpochybní víru na pozemského anděla, tehdy vidíš, že je to víra ve vzdušný zámek, že ten člověk absolutně nemá pevnou půdu pod nohama, protože ji nevybudoval. Skutečná cesta je přijmout sebe sama, poznat sebe sama a podle toho nasměrovat svůj styl života.

Příběh se smrtkou mě fakt dostal. Já tedy anděla smrti nikdy neviděla, ale četla jsem vícero příběhů tohoto typu a fascinuje mě, jak se shodují. Připadá mi to naprosto úžasné.

Co se týče podnikání, nesváděj tíhu na tvou rodinu. Udělej si plán a nechtěj po druhých lidech aby tě podporovali, protože pokud na to budeš čekat, tak nikdy v životě žádného svého snu nedosáhneš. Nic na světě, na co jsem opravdu hrdá, co jsem dokázala, není tím že bych čekala, až to za mě někdo druhý udělá. Ale prostě jsem si popřemýšlela, stanovila jsem co chci, jaký je smysl a účel daného projektu, jak to udělám a pak jsem do toho po hlavě skočila. A vůbec mě nezajímal názor druhých lidí, protože jejich život to prostě není. Klíč je pravděpodobně v tom vědět co chci, umět si to dobře předem promyslet a pak se nevzdávat při realizaci, až přijdou problémy. Moje podnikání bylo dobře promyšlené. První knihu jsem psala pomalu postupně dva roky, mezitím jsem střádala peníze a seděla jsem na nich jako žaba na prameni. Když byla kniha hotová, bylo mi čerstvě 18, dala jsem se na živnost a vydala to. Vhodný, slušný a rozumný člověk, který mi pomohl knihu vydat, se mi ozval sám za pochodu, když jsem byla tak v půlce psaní. Když si jdeš za svým cílem a necháš příležitosti otevřené dveře, tak příležitost a štěstí přijde. Rozhodně jsem nešla za svou rodinou a nechtěla od nich podporu ani peníze. Naopak jsem byla ráda, že mám klid a můžu si dělat co potřebuju bez toho aby mě někdo ještě obtěžoval a odpojoval mi počítač a kradl kabely, abych nemohla nic psát…

To o čem píšeš se mi zdá zrealizovatelné, je spousta lidí co dělají něco podobného, buď mají vlastní ,,duchovní centra“ kam berou lidi a pořádají semináře, nebo berou lidi po jednom soukromě na terapie, nebo svoji ordinaci nemají a jezdí jako vystupující za nějaký poplatek na akce které pořádají jiní ldé, v prostorech kde jen hostují. Nebo si prostory pronajímají.

Nevidím důvod, proč bys něco takového nemohla dělat, nebo proč bys z toho nemohla mít výdělek. Když budeš dobrá, lidé si to mezi sebou řeknou. Začátky bývají těžké, každý podnik se tak dva roky rozjíždí, dotuje a bývá z toho prd, ale když vydržíš a jsi šikovná, tak se to jednou zlomí a jde to.

Můžeš si to taky jenom osahat na zkoušku a pak to domyslet, pokud teď ještě nevíš jak přesně to chceš, nebo na co se hodíš. Udělala jsem dvě přednášky, když mi bylo asi 16. Jedna úplně soukromá domácí pro asi 30 lidí (známí) a druhá větší na esofestivalu pro asi sto lidí. (Btw esofestival byl sranda, stačí jenom aby tě tam někdo doporučil nebo abys projevila zájem a pořadatele vůbec nezajímá kdo jsi, kolik ti je, jakou máš praxi, co umíš atd, je jim to jedno… dají ti pár korun na ruku až to odmluvíš a o kvalitu se absolutně nikdo nezajímá, ani nikdo nehlídá obsah tvé přednášky – ideální prostředí pro amatéra, který si to chce jenom zkusit. ) Tak jsem zjistila, že to totálně nesnáším a že to dělat nechci. 😀 – Ale vůbec nebylo těžké to zorganizovat a nebylo těžké stát se přednášejícím… někde prostě začni a osahej si to.

Osahávačka však není na živení, za ty dva tisíce z festivalu se párkrát najíš a jsi zase na nule. Je potřeba začít pracovat, šetřit peníze a sbírat zkušenosti. Do podnikání se pouštěj teprve tehdy, kdy budeš mít zcela jasnou představu co kde a jak budeš dělat a kolik tě to bude stát. Peníze investuj rozumně, a nic neriskuj. Neber si společníka a nevěř nikomu že to rozjedete spolu, okrade tě. Stůj si za tím co chceš a jdi na to sama za sebe, na nikoho nespoléhej a na nikoho nečekej. První malé soukromé akce, kam sezveš známé jsou nejjednodušší způsob jak začít a získat zpětnou vazbu. Mezitím můžeš pracovat a šetřit.

To co sis vybrala, je něco, co absolutně závisí na tvé aktivitě a na tvé akčnosti a iniciativě. Podnikání není o tom, že někdo druhý přijde a něco za tebe zařídí, řekne ti co máš dělat a podpoří tě.

S penězi máš problém. – ,,Žít svůj sen a dělat co mě baví“ není start do podnikání, ale do pěkného průs., pokud tě rodina varuje, asi varuje správně. Musíš to mít dobře promyšlené a musíš si to umět alespoň zhruba spočítat. Že tě to bude bavit je jedna složka, ale sama o sobě ti úspěch nezaručí, ta druhá polovina mince je dobrý plán, mít to vymyšlené. Když tě to baví ale nejsi organizovaná a neumíš plánovat, bude z toho buď prd, nebo dluhy. Proto jak jsem ti řekla, první si najdi práci, šetři peníze a za pochodu sbírej zkušenosti a modeluj svůj plán.

Bezpečný začátek podnikání by měl ideálně probíhat tak, že budeš pracovat a u toho jako vedlejšák budeš za pochodu začínat to svoje podnikání. Až teprve když zjistíš, že podnikání nese, spočítáš si jestli je to na uživení, nebo si to necháš jako vedlejší příjem, jako něco co budeš dělat po práci ve svém původně volném čase. – To je nepohodlná varianta, nemůžeš se flákat, budeš dělat jakoby za dva, ale nic neriskuješ. Když to pokazíš, nebudeš hmotně ohrožená.

Naopak nejlepší recept na průs. je půjčit si milion, nakoupit kdeco, skočit do toho, pak zjistit že to neumíš, že to lidi vlastně nechcou a jsi v háji a platíš dluhy dalších 20 let a je po snu.

Já jsem na své první knize také nebyla existenčně závislá, neohrožovala mě na existenci varianta, že bych skončila pod mostem, když kniha napůjde na odbyt. Na to by se ani spoléhat nemohlo, protože to početně nevycházelo na velký zisk, ale nějak jsem prostě začala. Sice v malém, sice za pár šupů, sice jsem budovala dlouho, ale bylo to bez rizika. Nikdy jsem si na nic nepůjčila. Všechno co jsem potřebovala, jsem platila na dřevo z úspor. S vědomím toho, že když to nevyjde, přežiju to a můžu zkusit něco jiného a jinak.

Pokud peníze vnímáš jako nečisté, máš zásadní problém. Lidé kteří mají tento program v hlavě, od sebe peníze odpuzují, protože je nechtějí. To se vylučuje s prací. Když podnikáš nebo pracuješ v zaměstnání, musíš peníze chápat jako tvoji odměnu za dobře odvedenou práci, kterou sis vydřela a kterou si právoplatně zasloužíš. Za to co jsi do práce vložila, dostaneš prostředky na zajištění tvých životních potřeb. Není se za co stydět a není důvod se toho bát. Kdyby sis je nezasloužila, tak je přece nemáš a nevyděláš…. Pakliže nemáš peníze ráda a nechceš je, neznáš hodnotu své práce a neumíš si za svoji práci říct adekvátní sumu. Podnikatel, co si neumí říct o peníze za práci, nic nevydělá a zkrachuje. Tohle musíš vyřešit, než začneš podnikat. Bude to ti jinak dělat problémy. Každý rok se zvyšují zálohy, teď bys s ŽL platila minimální měsíční zálohy 4,5 tis. a tyhle složenky fakt bártrem nep
okryješ.

Měj svůj sen, jdi za ním, nikdo ti ho nevezme…. ale jdi za ním realisticky.

Pokud pořád dokola potkáváš lidi, co ti říkají že jsi nadřazená bytost nebo anděl (jak jsem to pochopila z tvého dopisu), měla by sis uvědomit, že každý z nás žije ve své bublině a pokud tě někdo o něčem přesvědčuje a ty to odmítáš a jemu se to nelíbí, tak ve skutečnosti nepřesvědčoval tebe, ale sebe. Patrně má komplex méněcennosti, sám o sobě si myslí že je jeden ze společenstva prstenu a svoji víru posiluje tím, že vykládá jiným lidem, že jsou také nadřazení, aby si tím potvrdil, že jeho víra není fiktivní a blbá, že v tom není sám.

Můžeš sdělit samozřejmě svůj názor, doporučení, zkušenost. Ale jsou různé formy, jak je sdělit.

Mentálně vyrovnaný člověk většinou odpoví na danou otázku a svůj názor nadále nevnucuje. Nevnucuje rady a názory bez zeptání. Když nesouhlasíš, neřeší to a nebere to jako útok proti sobě, netlačí na tebe, nechá ti svobodu. A vyrovnanému člověku je také absolutně jedno, jestli jsi žena nebo víla, protože pro život zde to nic neurčuje. Jsi kdo jsi a to žádná nálepka nezmění.

Poznáš, jaký je člověk uvnitř, když ho chvilku posloucháš. O čem mluvíš, říká to jaká jsi, i když svá vyjádření směřuješ na věci venku. Pesimista vidí blbě udělanou střechu na baráku kde se loupe omítka a hučí že by to zreklamoval nebo zboural a optimista se soustředí na hezké květinové záhony před tím domem a říká si, jaká je to krása – to jsou naše osobní filtry. Kamarádit se asi budeš spíš s tím kdo pochválí ty květinky, než s naprdlým nespokojencem. Podobně to funguje, když sleduješ, čemu lidé přikládají váhu. Když chceš člověka opravdu poznat, nech ho mluvit.

s pozdravem
Alue