Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dneska ráno jsem se náhle probrala ve snu, někdy nad ránem. Byla jsem zrovna s nějakou mladou modrookou ženou ve snu, když tu najednou jsem přestala hrát svoji roli (došlo mi že spím), zadívala jsem se jí hluboce do očí a prostě beze slova vstala a odešla… – V tu ránu sen skončil a já úplně normálně (bez houpání a potřeby se odlepovat od fyzického těla) vstala z postele, otevřela oči a šla k balkonu.

Bylo zajímavé, že při tomto výstupu jsem měla projevenou vizi, takže jsem nemusela dělat nic pro upevnění stavu. Ale bylo to tak dokonale skutečné a snadné, že jsem si nebyla úplně jistá, ve kterém těle jsem?

Měla jsem na sobě dokonce noční košili, cítila jsem, jak se mi pod nohama prolamují vlákna koberce. – Šla jsem na balkon a ještě ve chvíli kdy jsem brala za kliku dveří, jsem si říkala, že z něj pro jistotu zatím nebudu skákat, protože si opravdu nejsem úplně jistá, ve které realitě jsem.

Otevírám dveře a zjišťuji, že balkon na který jsem zvyklá, je asi o 2/3 menší než normálně a je tam velká šedá zeď, co tam jindy není.

V tu ránu se mi zavřela vize, takže jsem viděla jenom šedo. – Rychle ohmatávám futra, abych se stabilizovala. Zrak se mi po chvíi skutečně vrátil, ale často se mi stane, že i když se mi v AC náhle ukončí vize, tak přestože rychle začnu všude hmatat, mě to i tak vtáhne zpátky k tělu. Efekt není nikdy zcela přesně zaručen, ale s postupnou praxí je pro mě pořád snadnější znovu vylézt ven a zase pokračovat v rozdělaném plánu.

,,Aha? Takže skutečně v astrálu jsem!“ Došlo mi, vrátila jsem se zpátky do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Rozhodla jsem se jít na chodbu a po cestě jsem jen tak bokem po očku střihla pohledem na svoji postel. – Byla kupodivu prázdná a rozválená, moje tělo nebylo vidět.

Ve chvíli kdy jsem chtěla vyjít na chodbu, jsem si vzpomněla na své minulé neúspěšné pokusy o přivolání. První jsem měla nutkání volat zase ty samé lidi co minule, ale říkala jsem si, že zkusím něco lehčího. Nebudu volat ani mrtvé, ani ty se kterými se už nemůžu vidět. Budu volat někoho, koho znám už roky a s kým se běžně vídám v podstatě denně.

Při otevírání dveří se mi otevřel pohled na chodbu, ta vypadala jako klasicky a volám konkrétní jméno. Ani moc hlasitě, ani moc dychtivě. Prostě nějak normálně, jako když volám při bdělé realitě.

Z chodby, odněkud z jiné místnosti, že ozval ten správný a známý hlas: ,,Anoo?“

,,No do prd., ono to funguje!“ Přiběhla jsem do místnosti, ze které se hlas ozval. – Fakt tam byl!

V tu ránu se mi opět porušila hloubka fáze a já zase oslepla. (pitomé technické obtíže)

,,Krucinál fagot…“ brblám, rychle sahám po okolí, kde bych mohla upěvnit stav fáze… Došlo ale k výstupu.

Nenechala jsem se tím rozhodit, jen jsem trošku pootevřela fyzické oči, zase je zavřela a vylezla si znovu ven.

Ve druhém výstupu jsem se ani nedostala do svého pokoje, rovnou jsem se někam přesunula a člověk kterého se mi při minulém výstupu podařilo zavolat, tam byl. Tak jsme celou tuto jednu fázi spolu blbli… Výstup trval celkem dlouho.

Poté se opět ukončil, ale pořád to pokračovalo. Znovu jsem vylezla z těla, opět došlo k teleportaci.

Přede mnou najednou byly nějaké menší dřevěné dveře. – Otevřela jsem je a najednou vidím, že jsem v nějaké staré dřevěné chatě v prvním patře, dolů vede žebřík a jinak venku je zima a celá země pokrytá půlmetrovou vrstvou sněhu.

,,No ty brďo, sníh!“ Koukám vyjeveně, skáču ven a dopadám měkce do sněhu… Je chladivý.

Chvilku se tam jentak válím (žádný spěch) a poté potkávám hromadu lidí. Všichni jsou zababušení do kožíšků, povídáme si a v tu ránu fáze najednou končí.

Znovu vylezu ven z těla a opět jsem se teleportovala kamsi, tentokrát však do budoucnosti.

Byla to ale nějaká divná budoucnost, počítám tak několik tisíc let napřed, ale ne v této realitě, připadalo mi to trochu jako nějaký paralelní/teoretický Vesmír, a spoustě věcí, co jsem tam viděla, jsem opravdu nerozuměla. Co mě však opravdu pobavilo, byl začátek, když jsem se do toho paralelního světa dostala.

Objevila jsem se v restauraci budoucnosti. Byly tam stoly i židle. Sice trochu divný design, ale lidé normálně seděli u stolů. Co jedli, to fakt nevím…

Sleduji tam jakousi rodinku (která mě nevidí) a poslouchám jejich rozhovor.

Sedí tam muž, jeho žena a jejich dítě, to vypadá asi na 8-9 let a ještě jedna žena, národnostně, vzhledem a chování k nim vůbec nesedí. Vypadá, jakoby byla ze Španělska (nebo nějaká jiná země, kde jsou lidé tmavší). Tmavé vlasy, trochu snědá a má takový mírně placatý nos, takže to trochu i vypadalo na mix s černochem. Zbytek rodiny byl klasicky bílý, jak normálně Češi jsou.

K rodině přistoupil nějaký jejich známý, muž. A ptá se, kdo to tam s nimi sedí, že tu ženu zatím nezná.

Žena říká: ,,Toho si nevšímej, to je naše *blabla* (oni na to měli nějaký speciální název, který si opravdu nevybavuji, neznám to slovo, zkrátka jejich hatmatilka), máme ji jako služku pro syna.“

A pak se všichni začali bavit o vzhledu té ženy a mluvili i posměšně o jejím nosu. Ta tmavá žena neříkala vůbec nic, byla naprosto submisivní.

Z rozhovoru jsem pochopila souvislosti. Ta žena byla z nějakého mrazicího boxu (Kryogenického!). Jak se dneska někteří bohatí lidé, které nebaví tento čas, nebo mají nějakou nemoc, nechávají ,,zmrazit“ a doufají, že budou v budoucnosti z toho boxu vysvobozeni, rozmraženi, jejich nemoci se vyléčí a přenesou poznatky o dnešní době do budoucnosti. – Tak přesně tohle byl původ té tmavé ženy.

Jenomže člověk budoucnosti není nijak extra odvařený z lidí, co se nechali zamrazit do boxů a nepřijde mu to tak úžasné. (Úplně jak Futurama….) Protože lidé co byli tisíce let zmražení, vůbec neví jak svět budoucna funguje, jsou jiní a v podstatě nezařaditelní do klasické společnosti, tak si tyto zmražence nechávají bohatí lidé pro své účely rozmrazit a zaměstnávají je jako slouhy a hospodyně.

Umíte si představit, jaký je to zákon schválnosti, že se nějaký bohatý maník, co na to dneska má peníze, nechá zmrazit a naivně si myslí, jak ho budou za tři tisíce let rozmrazovat s fanfárami, jak jim bude diktovat kroniky a jak jim bude vyprávět o naší době a třeba to bude i celebrita a nejstarší žijící člověk na zemi?

Nebo zkrátka je nešťastný teď a má nějakou nemoc, tak jde do mrazáku a doufá, že pak ho čeká lepší život? – Ale nečeká, z bohatého nešťastného člověka akorát poníží na jakéhosi sluhu.

Takže v realitě ho rozmrazí a řeknou: ,,Tohle je rodina těch a těch, děláš jim ode dneška slouhu za ubytování a stravu. Nazdar.“ A nikdo se tam už pak s vámi nepáře.

Tahle rodina měla tu rozmraženou ženu ne jako služku pro ně všechny, ale koupili si ji PRO SYNA. Takže paní si myslela jak bude úžasná její budoucnost po rozmražení a místo toho utírá sople malému dítěti a uklízí po něm hračky! 😀 A ještě si z ní všichni utahují, protože je tam outsider a vypadá pro ně divně…

Byla jsem z toho trochu konsternovaná, tak jsem opustila tu podivnou restauraci a šla ven, kde jsem pozorovala ohradu se zvířaty, ale upřímně, z toho moc nepopíšu, protože vůbec nechápu, co to bylo za divná zvířata, ani proč se chovala jak se chovala. Na tohle už prostě nemám…. Mutace? Genetika? – Nevím, bylo to divné. Poté výstup skončil.

Ještě jsem toho neměla dost, takže jsem vylezla znovu ven z těla. Opět došlo už při výstupu ke spontánní teleportaci…

Objevuji se v moderní místnosti s okny. Nevím vůbec kde jsem, ale bylo to tam čisté, světlé. Napravo ode mě vidím velké zrcadlo čtvercového tvaru.

Koukám se do něj… Ale nebylo to nepříjemné, jak často lidé popisují.

Celkově já nemám se zrcadly žádné problémy, když je potkám ve snech, tak tam vždy vidím sebe samu, ale vypadám moc krásně, až jakoby nadpozemsky. A to se stalo i při tomto výstupu z těla.

Šla jsem k tomu zrcadlu a prohlížím si svůj obličej. – Nevycházím z údivu. Můj odraz vypadá trochu jinak než teď, ale pořád to jsem já, poznávám se.

Pleť bez jediné chybičky, krásně dlouhé, husté zdravé blond vlasy, obličej krásnější, oči úplně zářivé, užší obličej. Vypadám ale tak ještě o pět let starší. Nemám sice vrásky, ale celkově se mi to tak jeví. Dlouho jsem si sebe prohlížela a snažila se zapamatovat, co vidím.

,,No ty kráso, tak jestli takhle budu vypadat za pět let, to by nebylo úplně k zahození…“ Vrtá mi hlavou. Jdu těsně k zrcadlu a napadá mě, že jím zkusím projít jako v Neo v Matrixu, schválně co tam uvidím.

První do zrcadla strkám prsty… Jde to. Pak do něj jdu hlavou, až jím nakonec skutečně celá procházím. Těsně za zrcadlem bylo ještě jedno zrcadlo (dualita) o kterém jsem předtím netušila. Opět jsem viděla sebe samu a šla do něj první hlavou, takže jsem jakoby dvakrát prošla sama sebou. Bylo to strašně zajímavé.

Když jsem prošla i tím druhým zrcadlem, objevila jsem se v bílém prostoru, kde nebylo vůbec nic… Prostě nic. Ani zem, ani zdi. Mléčné prázdné nic, kde jsem se jen tak vznášela. Bylo mi tam fajn a chvilku jsem si jen tak hověla, když tu výstup skončil a já se opět objevila ve svém těle.

Ještě několikrát se mi podařil výstup (to už pomalu vypadá na nějaký rekord ,,Kolikrát za jedno ráno stihneš vylézt z těla ven?“), ale mám to zamlžené a zmatené (fáze byla příliš mělká a krátká).

Co je zajímavé, tak ve chvíli kdy se vracím do těla, jsem asi 4x za tohle ráno otevřela při návratu, či těsně před ním, fyzické oči.

A to mám potom dvojitý zrak, v přechodech a konturách jde dozlatova. A jak duše vleze zpátky do těla, tak se zrak sesouvá pomalu dolů, až se spojí do jednoho obrazu. Je to moc zajímavé a když člověk cca do 2-3 vteřin ty oči zavře, tak mu to nezruší změněný stav mozku a může zase vylézt ven z těla, úplně bez problémů.