Aluška.org: Věděním ke svobodě

Aneb otázky do tmy

Poslední dobou si pokládám hodně těžkých otázek. Ne že bych si je nepokládala běžně, ale teď za posledních pár měsíců je to takové zhuštěné… Nedávno jsem tak přemýšlela nad tou svojí misí a nad tím, jaká vlastně jsem a nakolik se pro ten úkol vlastně hodím. Vidím spousty nedostatků, které mám a které mi všechno v mnoha věcech zpomalují, nebo ztěžují. To má asi každý, nikdo není úplně dokonalý… Ale například si pokládám otázku, proč jsem stydlivá a proč nesnáším velké skupiny, když by vlastně pro výkon mého povolání (a mise) to mělo být naopak?

Co třeba bytostně nesnáším jsou ty situace, kdy jste středem pozornosti. Nikdy mi to nedělalo dobře. Třeba na základní škole jsem měla dva týdny dopředu průjem, když jsem věděla, že mám mít referát. Třeba o knize. Vždycky jsem měla z referátů jedničky, protože mě ten stres tak hnal, že jsem je uměla kolikrát slovo od slova zpaměti…

Tak si říkám, jestli když vybírali duši pro tento úkol, jestli neměli sáhnout po nějaké jiné, která by udělala: ,,Pff, to je toho, no referát, no.. A když se přeřeknu, tak se zasmějem.“ A nebude si z toho dělat hlavu. Jsou povahy, co se těší. Na referát, na vystoupení, že budou mluvit před lidmi, že budou mít přednášku…. A to přitom není vůbec nic pro mě.

Vypozorovala jsem na sobě, že mizím ve chvíli, kdy je kolem mě více než pět osob. Do pěti lidí, pokud jsou mi všichni příjemní a mám je ráda, se cítím dobře. Sice se musím trochu zrestartovat, abych přivykla té hromadě hlasů a pohybu, ale zapadnu a umím si to užít. Ale jak je jich 6, 7, 8… Tak se někam tiše zdejchnu. A pokud to nejde, tak si udělám odstup. Třeba dva metry od té velké skupiny a to mi pomůže cítit se zase dobře.

Je to asi charakteristické pro introverta… Nemůžu s touto svojí vlastností vůbec nic udělat, byla jsem taková odmalička.

Odmala mi doma i ve škole všichni vyčítali, že se straním lidí. Že když je skupina, tak jdu vzadu, ideálně ještě dva kroky od té skupiny… Když se sedělo ve třídě, byla jsem úplně v zadní lavici, seděla jsem sama, přede mnou byla ještě jedna prázdná. Jak si tam někdo sedl, už jsem byla ve střehu. A to jsem přitom většinou měla třídu kolem 21-23 lidí, bývají i větší třídy… Stejně to na mě bylo moc. Říkali mi, že jsem nafrněná, že nemám nikoho ráda a učitelé to brali jako nějaký problém… Snahu o přesazování jsem nesla s velikou nelibostí, protože ono oddělené místo mi dělalo naopak dobře a měla jsem tam větší klid, mohla jsem se uvolnit. Tak jsem se pokaždé zase přesunula zpátky, navíc k oknu.

… Stejně tak se vždycky strašně moc řešilo, že mám jenom jednu dobrou kamarádku a o nikoho dalšího nestojím… No, radši budu mít jednoho dobrého přítele, než hromadu povrchních známých, co mě stejně za rok podrazí, nebo pomluví, jenom abych mohla o sobě vykládat, že jsem oblíbená a mám kopu přátel. Kravina. Dneska mám skutečně dobrých přátel dokonce vícero, na jedu ruku se mi nevlezou, můžu jim fakt říct všechno a považuji to za zázrak, ve který jsem kdysi ani nedoufala.

… S věkem se skoro nic nezměnilo. Nezměnilo to ani přestěhování do velkého města. Zvykla jsem si na davy, i na přeplněné MHD. Když si mě nevšímají a nemluví na ně, tak jsem si na to zvykla celkem v pohodě, ale jak v tom městě nejsem, tak tomu davu zase rychle odvykám.

… Na jednu stranu si pokládám otázku, jestli by pro mě nebylo lepší, kdybych byla showmen. Takový ten co vyskočí na podium, všechny oslní svým ostrým jazykem, vtipem a údernými slogany, publikum jásá… A ono to tak není. Jsem sice schopná v dobrém rozpoložení natočit nějaké střelené video kde se chovám jako typický extrovert, ale před kamerou je to jiné než v realitě a – věřte nebo ne – i před tou kamerou se musím první osmělit a trochu rozjet, rozpovídat. Záznam začíná dávat smysl až třeba po deseti minutách stydlivého ticha, které vystřihnu.

Možná je to trošku roztomilé… Ale říkám si, kolik jsem takhle mohla zažít přednášek, akcí, školení, kurzíků, koncertů a všeho, kdybych měla ráda velké skupiny a davy. Někdy se sebe ptám, jestli jsem náhodou o něco nepřišla a pak se sebe ptám, jestli vůbec o zkušenosti tohoto typu stojím? Protože když o něco fakt stojím, tak jsem se vždycky nějak přemohla, o tom to není.

… Na druhou stranu se ptám sama sebe, jestli by mi nakonec ono showmenství na jednu stranu nepřidalo, ale na druhou neubralo? Nebo vyloženě něco neznemožnilo? Protože už bych to třeba nebyla já? Lidé co se živí písmem píšou knihy, showmeny živí proříznutá pusa a ti knihy tím pádem nepíšou. Tak to už bych vlastně nebyla vůbec já… Kdo by teda dělal ten blog a poradnu a knihy a všechno?

Asi k té introvertní spisovatelské povaze se to hodí víc, být tichý, plachý, být raději sám a přemýšlet si. Posledních pár měsíců jsem objevila krásu samoty a normálně se začínám na to těšit, když vím že budu pár dní sama a vůbec nikoho neuvidím. A normálně jsem fakt spokojená, i toho celkem dost napíšu, anebo si dobře odpočinu a srovnám myšlenky.

Jediný živý tvor, který mě v tu chvíli neruší, je kocour, nebo jakékoliv jiné zvíře. Asi proto, že na mě nemluví, ale většinou jen tiše kouká, ale mě to připadá jako rozhovor. Akorát jiný… Takový co není obtěžující a rušivý. Prostě na jiné úrovni.

Mám moc ráda osamělé večery. Já se zabývám čím chci, potichu si někde zalezu a občas přijde kocourek, schoulí se ke mně a kouká. Jakoby poslouchal myšlenky. Když se soustředím, tak si sedne jako sfinga a tváří se velmi důležitě. Když odpočívám, tak usne… A je nám spolu dobře.

… Tak se sama sebe ptám, jestli když jsem takový tichý ,,samotář“, jak asi jednou v budoucnost ponesu rodinný život, který bývá plný shonu, pohybu, hlasitého zvuku a ranního vstávání?

Postupem času se ze mě stává ranní spáč. Každé ráno, kdy nemusím vstávat, si vychutnávám, protože žiju v přesvědčení, že chození do školy mě sprostě okradlo o strašně moc let klidného spánku, beru to jako křivdu, jako krádež a mám právo si ho vynahrazovat, klidně až do smrti… Nebo dokud nepřijdou děti.

Neříkám, že se to vyloženě stane, ale jsou různé povahy a mezi ně patří i dítě, co vám o šesti ráno začne skákat po hlavě ,,mamko vstávej mám hlad a už nemůžu spát“… Tak se schválně válím i proto, že vím, že můžu… Za pár let třeba už nebudu moct.

… Mám dny, kdy se mi nic nechce. Absolutně nic. Někdy si tak říkám, že by mě ti nahoře mohli vyměnit za někoho výkonnějšího. Za někoho kdo bude rád v davu, kdo bude dobře snášet hluk, brzké vstávání a kdo bude mít větší zápal do všeho. Znám takové zapálené povahy a prostě jenom nevěřícně kroutím hlavou… Nikdy jsem tolik energie ani nadšení pro všechno možné neměla a nevím, kde se to v těch lidech bere. Mají to prostě dané odmalička… Stejně jako já mám některé věci dané odmalička.

… Tak si občas, když jdu spát, pokládám tyhle otázky a ptám se tam nahoru, jestli jsou si jistí, že vybrali dobře, protože když kolem sebe vidím všechny ty lidi, říkám si, jestli nebyl tehdy ještě nějaký lepší adept na tento náročný úkol…? A nahoře je chvíli ticho, ale pak si uvědomím, jak hloupou otázku to vlastně pokládám.

Představte si, že jste nějaký ten nejvyšší konstruktér a potřebujete mít duši podle plánu s určitými vlastnostmi v určitém čase na určitém místě. Potřebujete tu duši první nachystat, aby mohla dělat co je potřeba, takže ji musíte vybrat nejenom pro ten hlavní úkol, ale ještě ji dostatečně obrnit aby hodně vydržela, pak ji vypustíte do toho ,,terárka“, pár let ji tam proliskáte aby se nachystala a doučila se ty potřebné další vlastnosti pro výkon toho daného úkolu a pak až teda může plnit. Když to přežije… A když si tak představím, že bych měla vybírat takovou duši já, podle mě to je věda jako blázen!

A jelikož každá duše nemůže mít úplně všechno a jelikož nejvyšší konstruktér pod parou nebývá, tak prostě vybrali dobře. Možná by byl k mání nějaký větší showmen, nebo někdo kdo by měl rád davy, nebo někdo s větším zápalem pro všechno, nebo někdo více výkonný, kdo by neměl dny, kdy se na všechno vykašle a jenom hladí kočku…. Možná jo, ale už by třeba neprošli tím ostatním.

… Tak se sebe ptám, co je vlastně ta věc, která mi umožňuje onu odolnost v situacích, kdy by s tím každý jiný už dávno praštil? Uvědomuji si, že je to jakási moje rozpolcenost. Že se ve mně snoubí jak nevídaná křehkost, tak i pořádná drsnost. Na jednu stranu umím být něžná žena, na druhou stranu jsem tak trochu chlap. Dám si pivo, řeknu ,,hovno“ a pustím si metal… Další den si pustím Shivaya mantru a jdu si povídat s anděly. Je to zvláštní, ale tak já opravdu žiju.

Obě osobnosti jsem já a vždycky jsem taková byla, i jako malá. Když je mi dobře a když se všechno vyvíjí jak má, mám sklon být něžná žena… Jak se věci začnou hroutit, přejdu na drsňáka, ale není to úplně pravidlo. Hlavně když se věci začnou hroutit, tak se úplně zavírám sama do sebe, že začne být jedno, co se děje kolem, jakoby začnu žít v úplně jiném světě. Jsem trochu jako želva. Prostě zalezu… A tak si říkám, že i tohle je vlastně super vlastnost a že to určitě moje nedostatky vyvažuje. A mám ráda obě svoje poloviny, ani za jednu se nestydím a nepotlačuji je. Jak křehkou ženu, tak i metloše, co si dá pivo. Jsem spokojená s oběma, ale kdysi mi dalo dost práce, obě svoje stránky přijmout a naučit se je respektovat a nezanedbávat, neodmítat. Od té doby jsem se sebou spokojená a nalézám zalíbení v o to více různých věcech a směrech.

… Přesto se tak sebe ptám, jestli jsou i jiní lidé takto zvláštně ,,přepůlení“ a koho to vlastně napadlo, že pošle na ten úkol zrovna takovou povahu? Přijde mi to fakt zvláštní a mám dojem, že ta drsná část je jakoby dodaná pro tuto misi, ale když se jí začnu stranit, poruším v sobě rovnováhu a je to hned špatně.

… Někdy se tak sebe ptám, jaký to má vlastně všechno smysl, to pomíjivé lidství. Připadám si jako taková malá muňka buňka, co si myslí jak je všechno kolem ní podstatné a přitom je to jenom takové nepatrné hemžení. A z pohledu Vesmíru řeknete ,,Švec“ a ta muňka buňka najednou není a s ní mizí i všechna ta dramata, příběhy…. Všechno. A ta síla, která všechno to šílené nepatrné mikro hemžení řídí v rovnováze, je geniální. A geniální síla blbě nevybírá.

… Přesto se tak sama sebe pořád ptám, jestli si někdy na to zvyknu, že tady jsem a že jsem člověkem a mám nějaký úkol. – Když jsem byla malá, tak jsem si myslela, že se jednou přestanu na svět dívat jako na neznámou planetu a budu ho brát tak nějak všedně, jak je… A ono ne.

Před pár dny jsem se přistihla, jak si fascinovaně prohlížím papilární linie na svých rukách. Nic na nich nebylo, byly stejné jako kdysi a já na to stejně koukám, jakoby to tělo ani nebylo moje… No ono není moje, já to vím a v tom je onen zakopaný pes, tak si ho pořád prohlížím jako nějaké dílo. Přitom to dílo už nosím 22 let, tak bych si mohla už zvyknout, no ne? … Nezvykla jsem si.

Dívám se tak na všechno. I na zvířata, rostliny, brouky.. Proto mě tak vždycky fascinovala anatomie, proto se zajímám o zdraví a stavbu těl všeho živého. Zkoumám to se zaujetím jako bytosti z cizí planety, přestože já fyzickou domovskou planetu nemám! Narodila jsem se tady… Do otroctví.

… Tak se ptám sama sebe, kdy přestanu tyhle věci zkoumat jakoby byly cizí a nové a kdy si na ně konečně zvyknu? Nebo to je taky něco, co mi zůstane? Napořád? Budu si ještě v sedmdesátce prohlížet svoje ruce a divit se, že je fakt mám a jak to vypadají? … No, asi ano.

Někdy se tak sama sebe ptám, jak by vypadal svět, kdybych se vůbec nenarodila. Jestli by se v něm vůbec něco změnilo, za tu dobu co tady jsem? Je to takový ekvivalent na otázku, jestli můj život má vůbec nějaký smysl, nebo od čeho tady vlastně jsem… Jestli to moje malé hemžení vůbec na něco je i z toho vnějšího pohledu?

… A dělám si rekapitulaci, jak by se teoreticky věci odvíjely. A docházím k jedinému závěru a to je ten, že kdybych se nenarodila, tak v mé rodině se stane úplně to samé co se stalo, takže to by bylo úplně jedno. Akorát by možná moje mamka nevydržela tak dlouho, to je možné. A dál? … Jediní lidé, kteří by měli jiné životy kdybych se nenarodila, jsou paradoxně moji čtenáři. Jedno jestli knih, nebo blogu, to se stejně prolíná… Jinak mám pocit, že všichni lidé v mé bezprostřední blízkosti by měli životy skoro úplně stejné, takže je to jedno, to by taky vyšlo nastejno. Tahle myšlenka bude vypadat jinak, až budu mít svoji rodinu, protože pak už to nebude pravda. Ale zatím? Vlastně to jediné co měním, jsou lidé, které často ani neznám. Není to podivný úkol? Není to paradox?

Chodí mi různé dopisy. Nad některými i pláču, protože jsou zkrátka úžasné. Píšou mi lidé, které jsem nikdy v životě neviděla, úplně srdceryvné příběhy o tom, jak jsem jim změnila život. A já jenom kroutím hlavou a nechápu, jak je možné že někomu tak pomůžu aniž bych ho kdy vůbec viděla a s někým můžu pět let žít a nakonec stejně ani nevím, jestli si ten člověk vůbec všiml, že existuju, jestli jsem mu vůbec nějak ten život změnila… Tohle jsou věci, které tak trochu nechápu.

Jediný život, který se odehrává přímo vedle mě a o kterém můžu říct, že jsem ho významně změnila, je život mého kocoura. Proto, že je na mě závislý a kdyby se tehdy na mě nepověsil, tak nevím co by s ním dneska bylo. – Je to můj miláček.

Inu… asi jo, asi jsem na tomto světě něco změnila a ještě hlavně změním. Není to tak, že nula od nuly pojde. Vidím to místo, které by jinak bylo prázdné. A byl by to problém, protože – už to nepočítám – mezi těmi různými dopisy je i anorexie, bulimie, sebepoškozování, sebevraždy a takové různé životní chuťovky, zlořády a neřády, opravdu zákeřné a vážné. To není jen tak nějaké plácání do vody, aby řeč náhodou nestála.

Když si uvědomím, že největší smysl mojí existence (zatím!) tkví ve více či méně známých/neznámých lidech a pár zvířatech (aktuálně moje kočka), nevím jestli se tomu mám zasmát, nebo zůstat čumět jako puk.

… Někdy si tak říkám, jestli je tohle fakt to nejlepší, co jsem mohla kdy udělat a přemýšlím, jak bych asi vypadala a žila, kdybych měla tu možnost žít – Jako všichni ostatní. Jednak je tu problém, že toho nejsem schopna, dělat věci jako ostatní lidé. Já dělám všechno jinak. Když jsem byla malá, tak mi každý den vyčítali ,,No ty musíš mít furt něco extra“, jakože všichni šli doprava a já jako jediná šla doleva. Takže vlastně i kdybych v životě měla tu možnost, žít stejně jako moji ostatní vrstevníci, asi bych toho stejně nebyla schopná a v nějaké fázi bych se z toho obecného vzorku stejně odloupla. Protože kdyby ne, tak bych to nebyla já.

… A přemýšlím tak nad sebou, jak bych si asi vedla v tom scénáři, který vedou skoro všichni ostatní, ale pak zjišťuji, že bych v tom scénáři buď vůbec nemohla být, protože by mi to nebylo podobné. A nakonec se oklikou vrátím zpátky na začátek, protože zjistím, že tak jak žiju je to jednak nejlepší verze a i když jsou mnohé kapitoly strašně smutné, tak bych je stejně za ten řadový život nevyměnila, protože nemám vlastnosti lidí, kteří ty životy vedou. Čili by mi to buď nešlo, anebo šlo, ale byla bych z toho úplně hotová.

… Někdy tak přemýšlím nad tím, jak bych asi žila, kdybych měla normální hodné a živé rodiče, co by se měli rádi a měli by rádi i mě a starali by se a tak… A to už je ale něco, co si absolutně, ale ani trochu nedokážu představit. Hledím fascinovaně na lidi, kteří tohle mají a nechápu. Třeba že moji vrstevníci dostávají od rodičů měsíčně pár tisíc jako příspěvek na studium, nebo na bydlení. Připadá mi to úplně úžasné a jako z jiné planety, že tohle někdo v mém věku má automaticky, jenom proto, že má rodiče… Protože kdybych tohle měla, tak by to fakt dost věcí vyřešilo. Ale s tím se určitě pojí i spousta jiných věcí, které asi tak úžasné nejsou a které v tom už nevidím… nebo nepojí? Asi jak kde.

Čím to je?

https://www.youtube.com/watch?v=DTJmJH4qMoU

A takhle dokážu přemýšlet donekonečna, hodiny a hodiny rozebírat takto těžké otázky… Tak teď je asi načase to nějak uzavřít, ale uzavřít se to nedá. Jak říkám, řeším toho poslední dobou strašně moc.

Komu to uteklo, tak tady jedna letošní narozeninová fotka. (S odrostem! juch!)

Kam dál:

• Otevřít rubriku: ,,Zamyšlení“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue