Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jeskyně Kaškulak se nachází na severu Chakasije (Rusko) a je považována za jedno z nejstrašidelnějších míst na světě. Místní obyvatelé jí říkají jeskyně „černého ďábla“ nebo jeskyně „bílého šamana“ a mají pro to vysvětlení.
Toto místo bylo kultovním útočištěm starověkých Chakasů. Pohané zde uctívali nejen symbol pokračování svého rodu, ale také černého ďábla. Předkové přinášeli zvířecí i lidské oběti, aby si usmířili zlého ducha.

Pravost pověsti potvrzuje i starobylý oltář a ohniště, které se v jeskyni nacházejí a jsou uspořádány kolem přírodního stalagmitu ve tvaru falusu. Podle této legendy jeskyně pohltila temnou energii dávných šamanů, kterou, chráníc svá tajemství, čas od času vrhne na příliš zvědavé návštěvníky jeskyně. Legendu potvrzují i zde nalezené lidské ostatky a zvířecí kosti.

V 60. letech 20. století se skupina 20 studentů rozhodla, že se do tohoto bohem zapomenutého místa vydá. O den později se podařilo vrátit pouze dvěma studentkám. Jednu dívku, která se nacházela v nepříčetném stavu, vyzvedli lovci nedaleko jeskyně. Kousala a nesouvisle křičela. Okamžitě byla převezena na oddělení pro duševně nemocné.

Druhou studentku náhodou objevila policejní hlídka v obci Šira. Toulala se temnými ulicemi vesnice, prošedivělá, s mrtvolnou tváří a rty rozkousanými do krve. V rukou svírala kamennou figurku, které se nechtěla za žádnou cenu vzdát. Ani na chvíli se nezastavila a stále něco nepříčetně mumlala. Dívka byla odvezena do psychiatrické léčebny, kde do měsíce „odešla“ na záhadnou nemoc. Lékařům se nepodařilo zjistit příčinu smrti, rychle hubnoucí pacientka byla sice nepříčetná, ale jinak naprosto zdravá. Ošetřovatelka našla pod matrací mrtvé dívky malou kamennou postavu.

Jeskyně Kaškulak je od té doby předmětem nechvalně známých zvěstí, ale přesto ji navštívilo několik expedic. Některé z nich se obešly bez incidentů a lidé byli zklamaní z nedostatku vzrušení. Ostatní měli štěstí, ale těžko se to dá nazvat štěstím. Jednoho dne zažila výprava složená převážně ze školáků na prázdninách neuvěřitelnou sílu starobylé jeskyně naplno. Tři dny před koncem tábora děti prosily dospělé o poslední „procházku jeskyní“.

Když prošli nejbližší jeskyně a chystali se opustit podzemí, všechny náhle zachvátil mrazivý záchvěv hrůzy. Děti vyrazily k východu a tlačily stejně vyděšené rodiče a učitele… Na slunci, když strach opadl, se pionýři a jejich doprovod předháněli v tom, co si v hlubinách jeskyně představovali. Ukázalo se, že každý měl na tu hrůzu jiný „pohled“. Někteří z nich viděli strašlivou příšeru s medvědím tělem a zakrvácenou lidskou lebkou místo hlavy, jiní viděli obrovské vrány sedící na hromadě kostí, další viděli ohyzdného starého šamana v ušpiněném liščím klobouku s rohy, jak tluče na tamburínu a dělá složitá gesta. Zdálo se, že je svými gesty volá…

Nějakou dobu po návratu skupiny domů byl jeden z návštěvníků, žák šesté třídy, nalezen oběšený na půdě svého domu. Zanechal posmrtný vzkaz velmi zvláštního obsahu. Chlapec psal o jakémsi kamenném ďáblu, o temných doupatech a šílenství. A na závěr: „… umři, ale nezapomeň na kameny.“ Rodiče zemřelého chlapce tvrdili, že věta byla napsána jiným rukopisem.

V 80. letech 20. století se o záhadné jevy v jeskyni Kaškulak začali zajímat vědci z Novosibirského institutu klinické a experimentální medicíny. Několik členů výpravy se stalo svědky podivného úkazu, když spatřili šamana, který je k sobě volal. Utekli v omámení a strachu a teprve po několika hodinách se dokázali trochu uklidnit. Všichni mluvili o muži v huňaté rohaté čepici se svítícíma očima. Později shrnuli důkazy a vyslovili hypotézu, že tyto halucinace, tento bezdůvodný, panický strach, rozhodně nejsou dílem zlých duchů, ale výsledkem velmi reálných vnějších vlivů. Pocit nepopsatelné hrůzy může například vyvolat infrazvuk o frekvenci přibližně 6 hertzů.

V jedné z jeskyní černého ďábla byla zřízena speciální laboratoř. Výzkumníci prováděli různá měření a experimenty. V důsledku toho byla zjištěna geomagnetická anomálie. Elektromagnetické pole v jeskyni neustále kolísá. Již v počáteční fázi výzkumu si vědci všimli, že mezi ostatními signály se neustále vyskytuje úzce ohraničený signál. Někdy byl zaznamenán jako jediný puls, ale někdy přicházel ve „skupinách“. Vždy se stejnou amplitudou. Signál někdy zmizel na dva nebo tři dny, nebo dokonce na týden, ale pak se vždy vrátil. Vědci si kladli otázku: odkud se tyto podivné impulsy berou? Po řadě pokusů se zjistilo, že vycházejí z hloubi jeskyně. Bylo rozhodnuto ověřit, zda tyto impulsy nesouvisejí s děsivými vizemi těch, kteří se ocitli v jeskyni. Načasování těchto impulzů se přesně shodovalo s nástupem nervozity, depresivního stavu, který se změnil v panickou hrůzu.

Ukázalo se, že impulsy mají nízkou frekvenci. Takovou, co lidské ucho nezaznamená, ale působí na psychiku. Pracovníci ústavu nepochybovali o tom, že impulsy takové frekvence se stabilní amplitudou kmitů může generovat pouze umělý vysílač. Kde by se ale v tajze, hluboko pod zemí, vzal? Vědci prozkoumali celou jeskyni a sestoupili i do nejskrytějších zákoutí. Bezvýsledně. Spekulovalo se, že podivný zdroj pulzů je ještě hlouběji, pod samotnou jeskyní.

Nakonec bylo rozhodnuto záhadné vize přisoudit neškodným halucinacím, které mohly být způsobeny neobvyklým chemickým složením vzduchu jeskyně. Jaké složení však to bylo a jak přesně bylo následně prozkoumáno, už není známo. Mnohé ale zajímala jediná otázka: proč se různí lidé setkávají s vizemi v podobě šamana? Na to nebyl nikdo schopen odpovědět.

Další ojedinělé expedice nemohly všechny mýty vyvrátit. A pěrestrojka, která v té době začala, nastolila mnohem naléhavější výzvy, a tak záhada černé ďáblovy jeskyně nebyla dosud vyřešena.

Překlad: Odis
převzato ze zdroje: https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2021/09/jeskyne-kaskulak.html