Aluška.org: Věděním ke svobodě

V uplynulých letech se začala problematika UFO ubírat novým směrem. Proto se dalo očekávat, že i aktivity můžu v černém doznají jistých změn. A světe div se, přesně to se také skutečně stalo. Mib se stali obětí emancipace a rozšířili své řady také o ženské verze. Tyto dámské verze, „dobře oblečené ženy“, představují nový typ zkušeností – a také obav.

Nepochybně jste už i vy někdy na ulici potkali atraktivní a elegantně oblečenou mladou ženu. To je vlastně docela příjemný zážitek, který v nikom nevzbuzuje strach ani potřebu chtít po takovém půvabném zjevení, aby se legitimovalo.
Tolik první dojem. Věc má však ještě jednu stránku, která nám zpravidla vůbec nepřijde na mysl. Totiž, kolik z těchto žen je pravých? Které z nich jsou skutečné lidské bytosti?

Jistě, ta otázka zní poněkud bláznivě, jenomže během posledních zhruba třiceti let došlo v Anglii, USA a dalších zemích k nanejvýš znepokojivým incidentům a nejeden člověk, který se stal jejich obětí, dnes trpce lituje, že se kdy s „dobře oblečenou ženou“ setkal.

Květen roku 2000. 18tiletá Candy Shepherdová netušila nic zlého, když za jasného dne někdo zazvonil u dveří domku, v němž bydlela spolu s rodiči a malým dítětem. Otevřela tedy a přede dveřmi spatřila asi třicetiletou ženu, která prohlásila, že je z úřadu sociální péče a ráda by viděla jejího sedmnáctiměsíčního chlapečka Jakea.
Candy se zdála být žena něčím podezřelá a proto ji vyzvala, aby se legitimovala. Na to se „sociální pracovnice“ otočila a odešla, aniž by cokoliv řekla. Už se nikdy znovu neukázala.

Policie Candy následně pochválila, že jednala správně, nicméně ta má od té doby strach. Nechápe, jak mohla cizí žena znát její jméno i jméno jejího syna. Policejní vyšetřování nevedlo k žádným poznatkům, protože nikdo ze sousedů a přátel Candy Shepherdové onu cizí ženu neviděl a neznal. Nikdo z nich tedy nemohl poskytnout potřebné informace.

Candy popsala podezřelou ženu jako osobu bílé pleti, vysokého vzrůstu, velmi štíhlou, vybraně oblečenou. Nápadné na ní byly ostré rysy ve tváři, velmi tenké obočí a silná vrstva líčidel.

To je pouze jeden typický příklad jevu, k němuž od poloviny devadesátých let stále znovu dochází především v Anglii, USA a dalších anglicky mluvících zemích.
Údajné „sociální pracovnice“ kontaktují rodiče malých dětí a žádají, aby je mohly navštívit, prohlédnout si je a seznámit se s podmínkami, v nichž žijí. V některých případech dokonce chtějí rodičům dítě odebírat. „Sociální pracovnice“ zpravidla vystupují jako neobvykle dobře oblečené dámy, suverénně se chovají a vzbuzují respekt. Jakmile však od nich někdo požaduje předložení odpovídajícího průkazu, rychle vyklidí pole a beze stopy zmizí.

Kdo jsou tyto mib v sukních? V policejním žargonu pro ně mají název bogus social workers – falešné sociální pracovnice. Veřejnost je v posledních letech zneklidněna stoupajícím počtem pe*ofilních zločinů. Co když podezřelé ženy patří k těmto kriminálním strukturám a mají za úkol odstarávat pro pe*ofilní zájemce nové oběti?
Toto podezření se sice jeví jako vcelku logické, vyšetřovatelé je však vehementně popírají. Zdůrazňují přitom především skutečnost, že takový způsob „obstarávání“ dětí by byl příliš riskantní a doslova absurdní – přijít si pro dítě za bílého dne do domu jeho rodičů?!“

Nepřesvědčivé jsou tyto motivy i vzhledem k tomu, že mib v sukních se většinou touto cestou nedaří dítě získat, nebo alespoň takové případy nejsou dost známé. V některých případech, v případě že byla matka mladá a byla s dítětem sama doma, sice dokázaly zastrašit osobu přítomnou v bytě natolik, že jim skutečně umožnila dítě prohlédnout, ale to bylo vše. Jakmile se mibky ocitly pod palbou otázek, zpravidla rychle odešly, protože viděly, že tato taktika v daném případě nepovede k úspěchu. I toto pravidlo však má výjimku.

Jedna mib v sukni se objevila 11. července 2000 v černošské čtvrti Kwanobuhle na předměstí Port Elisabeth (JAR) a tam navštívila starší ženu, která hlídala svou nedávno narozenou vnučku.
Šestnáctiletá matka tohoto miminka byla tou dobou ve městě Humansdorp, vzdáleném asi 120km.

Cizí žena se babičce představila jako „pracovnice městského sociálního úřadu“ a ujistila ji, že jde o rutinní návštěvu, při níž se má jen ujistit, že miminko je v dobrém stavu a má vyhovující domácí zázemí. Pak ji požádala, aby jí holčičku na chvilku svěřila, protože jí chce „dát napít mléka a přebalit ji“.
Stará žena byla suverénním vystupováním „sociální pracovnice“ natolik zaskočená, že jí nemluvně bez odporu svěřila. Ta potom ale v nestřeženém okamžiku zmizela i s holčičkou a ani jednu z nich nikdo nikdy nespatřil.

Policejní inspektorka Marianette Olivierová, která případ vyšetřovala, potvrzuje, že nejde o ojedinělý případ. Podobné návštěvy „dobře oblečených žen“ jsou dost časté právě v chudinských čtvrtích měst Jihoafrické republiky.
Žena, která si miminko odnesla, nebyla ze sociálního úřadu. Tato instituce žádnou návštěvu u dotyčné rodiny ani neplánovala.

pokračování příště