Aluška.org: Věděním ke svobodě

Budu zcela upřímná a řeknu to na plnou pusu: Myslím si o sobě, že jsem byla zlaté dítě. Vlastně ideální povaha, takovou jakou bych chtěla i já za svoji dceru… Dítě tiché, co nic neničí, neřve, nevzteká se, kam ho posadíte tam vydrží X hodin a něco hezkého vám nakreslí. Byla jsem sice plačtivá a přecitlivělá, ale to tak nějak patří dohromady, člověk nemůže mít úplně všechno.

Ale jedna z vlastností, kterou dnes zpětně řadím mezi nejkrásnější, byla moje snaha pomáhat všemu živému. Tohle jsme měly s mámou společné. Často jsme nějaké zvířátko našly spolu a spolu ho léčily.

To moje máma mě jako malou naučila odnášet žižaly z betonu, aby jim nikdo neublížil, protože jsou to prospěšní červíci… a dělám to dodnes, odnáším poctivě i šneky.

Nikdy v životě se mi ani jednou nestalo, že by mě máma vyhodila s nějakým zvířetem, co bych přitáhla do domu, když potřebovalo pomoc, nebo domov. Naopak byla spojenec, měla pochopení, pomáhala, řešila, chránila zvířátka se mnou. I když jsme neměli peníze, i když jsme měli problémů a starostí nad hlavu, na zvířátko se vždycky čas a místo našly, protože dům byl velký a se zahradou.

Za to jsem jí byla vždycky strašně moc vděčná a jsem za to vděčná dodnes. Kdyby nepřišla ta hrozná nemoc co ji postupně po letech úplně zničila a kdyby neměla smůlu na hajzly, byla by to určitě dodnes nejlepší mamka na světě. Ale o ní tento článek není…

Zachránily jsme spolu spoustu zvířátek, a jeden takový příběh bych vám chtěla povyprávět a trochu se nad ním zamyslet.

Jednou když jsem byla malá, jsem v létě na nafukovacím lehátku pádlovala s kamarádkou a ještě někým na malý ostrůvek uprostřed rybníka. My jsme se chodívali koupat vždycky na rybník, protože na bazénu bylo moc lidí, hluk, chlor a moji zlí spolužáci, které jsem nechtěla potkat… A mamka nechtěla ukazovat jizvy. A navíc nebyly peníze, tak bylo jednodušší sednout na kolo a dojet k rybníku, výjimečně i nakopnout starou škodovku… Rybník byl velký a v jeho zadní části, tam kde hnízdily divoké kachny, byl malý ostrůvek, kde také bývaly.

Nikdo tam nikdy nechodil a pamatuji si, jak nám ještě máma říkala, že bysme tam lézt neměli, ať zbytečně neplašíme zvířata. Ale děti jsou zvědavé. Chtěli jsme to prozkoumat…. Tak jsme se doplavili k ostrůvku, který byl porostlý rákosem. Strašně to tam píchalo a byli jsme bosky. Holky raději zůstaly na lehátkách, ale mě to táhlo na ostrůvek, tak jsem se tam prošla.

Kachny samozřejmě na ostrůvku byly a když nás viděly, hned se rozutekly… Ale slyšeli jsme nějaké divné zvuky o pár metrů dál, jakoby se tam něco nešťastně plácalo.

Kamarádka znejistěla ,,pojď radši pryč“, ale já jsem šla za zvukem, abych se podívala co to je.

Protáhla jsem se rákosem a uviděla jsem něco, na co si dodneška velmi barevně vzpomínám. Na ostrůvku byly velké chuchvalce starých rybářských vlasců a občas i s háčkem. Vůbec jsem nerozuměla – a nerozumím tomu dodnes – jak se tam mohly dostat. To byli zdejší rybáři opravdu taková hovada, že házeli vlasce i s háčky do rybníka a pak se to tady vyplavilo?

Nejhorší bylo, že u vlasců byl mladý kačer, co měl ještě dětská hnědá peříčka a i když se strašně bál a chtěl pryč, nemohl. Měl v noze zaražený jeden z háčků, který byl ještě přivázaný k vlasci a zamotaný do toho chuchvalce. Háček měl probodnutý mezi kostí a šlachou, skrz kůži a vypadalo to škaredě nazelenale, asi už tam chudák byl takto pár dnů.

Okamžitě jsem se jala zachraňovat a začala ho vymotávat. Bylo mi ho strašně líto a přemýšlela jsem, jak by chudáček dopadl, kdybych ho nenašla… Kolem ostrůvku nebyla voda hluboká, jenom šíleně bahnitá. Proto jsme se plavili, nikomu se do toho sajrajtu nechtělo bosýma nohama.

Vzala jsem kačera i s kopou vlasce a háčkem v noze, zvedla ho a probrodila se bahnem na břeh, zatímco mi ostatní alespoň vzali lehátko. Chtěla jsem ten háček dát pryč, ale nemohla jsem se ho ani dotknout, ze strachu abych mu nezpůsobila další bolest. Neměla jsem odvahu.

Obešli jsme rybník a vrátili se ke schodům, kde odpočívala máma. – Ta měla už trochu žaludek, tak ten háček vytáhla, no spíš asi vylomila. Ozvalo se nepříjemné křupnutí, až mi bylo do breku, jak to asi muselo bolet. Háček s vlascem jsme odklidili, kačenku jsme naložili do naší staré plechovky a jelo se dom.

Kačer potom bydlel v psí boudě, kterou před rokem postavil děda, ale pes pro kterého byla bouda původně dělaná v ní nikdy nechtěl být a pak u nás už ani nebyl, no tak boudu dostala kačka. Šlo se v ní parádně schovat, protože měla i točenou chodbičku, a tak byla kačenka krytá před deštěm a nikdo se po ní nemohl moc sápat, měla tam svoje soukromí.

Hlídali jsme psy a zavírali je, aby kačerovi nemohli ublížit.

Nožičku jsme léčili tím, co se našlo doma. Dávali jsme na obvaz švédské kapky a nožičku denně obvazovali. Švédské kapky byly u nás úplná modla a všelék, léčili jsme tím úplně všechno. Váčky v zubech, průjmy, břichoboly, beďary, dezinfikovali jsme…. A tak náš zázrak dostal i kačer.

Po asi dvou týdnech si na nás zvykl a když jsme ho brali do ruky, šel po nás zobákem. Prostě se nebál a uměl to jasně říct, když neměl náladu. Tak jsme mu začali říkat ,,Džogin“ (od slova ,,džogat“).

Krmili jsme ho opět tím co bylo doma, takže rohlík v mlíku, jak kdyby to bylo štěně… Improvizace level 1000.

Dneska už bych to s potravou řešila líp a sehnala mu něco vyloženě pro kačenky, protože tohle určitě nebyla potrava vhodná pro kachnu, ale Džogin si nestěžoval, hezky si vždycky pomlaskával a nožička se mu zahojila.

Do dvou měsíců začal chodit a měl se čile k světu. A měli jsme z něho všichni obrovskou radost… Určili jsme speciální den na vypuštění Džogina zpět domů k rybníku a strašně jsme se těšili, jakou bude mít radost, když to všechno chudáček přežil a přečkal.

https://www.youtube.com/watch?v=aMbROQWPn8E

Kačenku jsem na rybník pustila já. Už nevím jestli mi ho sami dali, nebo jsem si dupla, protože jsem ho vlastně našla první… ale byla to pro mě čest.

Kačer roztáhl křídla, skočil na vodu, vrtěl prdelkou, volal a šlapal vodu jako o život…. Zpoza ostrůvku kde jsme ho původně našli vyplavala rodinka divokých kačen a náš zachráněný cipísek se za nimi hned šel přivítat a plaval s nimi. Byli jsme všichni na samém vrcholu blaha. Kačer a já teda rozhodně. On byl zase doma mezi svými a já měla ze sebe strašně dobrý pocit a věděla jsem, že tohle je věc, která mě v životě naplňuje. Pomáhat druhým bytostem v nouzi, to je ten nejkrásnější pocit.

A co z toho vlastně plyne, nebo proč to povídám: Inu, já už v té době potom zpětně přemýšlela, že jiní lidé by to vlastně asi nehrotili, vzali kačera, doma ho picli a udělali si výbornou pečínku. Vlastně by mě to samotnou ani nenapadlo, ale řekl to jeden debil, když jsme mu svěřili, že pečujeme o zraněného kačera.

Ale nás to původně opravdu ani nenapadlo, jediné na co jsme mysleli byla pomoc. Celou tu dobu…

A přitom jsme jedli maso a nad upečenou rozporcovanou kačenou nikdo ani nemrkl, zatímco v psí boudě spinkal náš miláček Džogin s obvázanou nožičkou. Chápete ten nesmysl? – Jedny žeru, druhé zachraňuju. Jedni snad mají právo žít a mají právo na lidskou pomoc a soucit a ti druzí ne a přitom je to vlastně i to samé zvíře.

A kachna má opravdu širokou a plnohodnotnou škálu citů. Smutek, vztek, otrávenost, bolest, radost, nadšení, spokojenost. Všechno to cítí. Kdyby to Džogin nepřežil, oplakala bych ho jako člena rodiny a tomu kdo by mu chtěl ublížit bych musela ruku přerazit! Prostě toto v mém vesmíru neexistuje!

Už tehdy mi to hlodalo hlavou… Ale já nebyla v podmínkách, kdy si dítě mohlo vymýšlet. Byla jsem ráda že vůbec mám co jíst, protože jsem zažila dobu, kdy nebylo ani to. Ale stejně ve mně každé zachráněné zvířátko nechalo podobný otazník.

Dneska je už pro mě všechno jednodušší a otazníky mi nad hlavou nevisí. Kačenky nežeru a jiná zvířata už taky ne. Připadá mi zvláštní, že člověk tolik let nějak žije, nějak se chová a nedocházejí mu souvislosti. A když mu začnou docházet, začne je utlačovat dozadu do mysli, aby se náhodou neozvalo svědomí, co řekne ,,No fuj styď se, ty je žereš taky!“

Nakonec to ale stejně nepomohlo, protože nakonec svědomí překřičelo i můj žaludek a hned co jsem si začala sama vařit, přestala jsem pracovat s masem naprosto přirozeně. Bez ohledu na okolní lidi, co mě od toho spíš odrazovali a vykládali mi blbosti o K2 a béčku a že vegouši jsou divnolidi…

Najednou mi to šlo samo přirozeně… A celkově se divím, jak moc se dostávám blízko ke své skutečné přirozenosti, když nejsem ovlivněná nikým druhým a chovám se podle svého srdce, tak jak cítím co se kolem mě děje. A svět je pak opravdu jednodušší.

Zvířátka zachraňuju pořád a ten blažený pocit uspokojení když je znova pustím do přírody, nebo když se ke mně lísá můj druhý adoptovaný kocourek, je pořád stejná slast, jako kdysi před lety. A tohle štěstí vám nikdy žádný řízek nevynahradí, to si můžete být jistí.

A co vy? Zachránili jste někdy nějaké zvířátko?