Aluška.org: Věděním ke svobodě

Když mi bylo 13 let, hlídala jsem malou holčičku, která se jmenovala Ema. Bylo to jedno z nejmilejších dětí, jaké jsem kdy poznala. Byla na mě tak zvyklá, že když jsem ji několik měsíců nemohla hlídat, oslovovala všechny ostatní chůvy mým jménem.

U nás je to normální, v takto nízkém věku někomu hlídat děti. Můžete na to získat licenci už v jedenácti letech.

Stalo se to poté, co jsem se k ní vrátila jako její pravidelná chůva po delší pauze. Tu noc bylo asi 10:30. Už jsem měla Emu uloženou v posteli a koukala jsem na televizi.
Dům byl postavený tak, že jeho přední polovina měla otevřené prostory. Obývací pokoj, jídelna i kuchyň byly vedle sebe a mezi obývacím pokojem a jídelnou byly otevřené dveře do zadní poloviny domu. V zadní části domu byl na jedné straně Emin pokoj a na druhé straně měli ložnici její rodiče. Ložnice rodičů pak ještě vedla do koupelny.

Takže sedím na gauči a najednou slyším, jak něco běží přes chodbu do koupelny. Myslela jsem si, že to je Ema, ​​která šla do koupelny. Počkala jsem tedy pár minut. Pak jsem slyšela, jak někdo šlape zpátky do chodby.
Otočila jsem se a řekla jsem jí, aby se vrátila a ujistila se, že po sobě spláchla, protože jsem to neslyšela.

Ale skrz otevřené dveře jsem uviděla procházet jenom špičku hlavy s černými vlasy. Dotyčný běžel zpátky tam, kde měla malá pokoj.
Zděsila jsem se. Problém totiž je, že Ema je blondýnka.

Rychle jsem vyskočila a běžela do její ložnice. Rozrazila jsem prudce dveře a vidím svítit její noční světýlko, které bylo dostatečně jasné na to, aby ji osvětlovalo.

Když se posadila, zmateně si mě prohlížela. Zeptala jsem se jí, jestli teď šla na toaletu. Když zavrtěla hlavou, tak jsem pořádně prohledala její pokoj. Zkontrolovala jsem to i pod její postelí a rychle nahlédla do její skříně. Nic jsem ale neviděla.
Byla jsem dost vyděšená, ale nechtěla jsem na Emu přenášet svůj strach, takže mě nenapadla lepší výmluva, než jí říct, že její pokoj kontroluju, jestli tam někde nejsou bubáci.

Když jsem Emu znovu uložila a odcházela jsem z jejího pokoje, nechala jsem pro jistotu pootevřené dveře. Zastavila jsem se však ve chvíli, kdy jsem Emu uslyšela mluvit. Domnívala jsem se, že se mě chce na něho zeptat, takže jsem se otočila zpátky ke dveřím a najednou slyším větu:
„Měl jsi něco říct. Neděs ji, mám ji opravdu ráda.“

Vždy jsem se pak snažila respektovat tu bytost. Například, když si Ema kreslila, nechala jsem u stolečku volnou židličku. Když si hrála s plyšáky, nechávala jsem u ní volné místo, kam jsem si nesedla, ani jsem tam nic nedávala. Nikdy jsem ale nechystala na stůl talíře navíc při jídle, to už ne… Zdálo se mi, že to Emě dělá radost a znova už mě u nich žádné podobné zjevení nevyděsilo.
Nikdy jsem se jí na to přímo nezeptala. Měla jsem dojem, že kdyby mi to Ema chtěla vysvětlit, tak by to udělala sama a nechtěla jsem na ni vytvářet žádný nepříjemný nátlak.

Neřekla jsem její matce nic o tomto incidentu a pokračovala jsem v hlídání Emy podle obvyklého rozvrhu, dokud se neodstěhovali. Stěhovali se asi rok a půl po tomto zážitku a jinak už je to zhruba deset let starý zážitek.

připravila © www.aluska.org 2021 | článek je založen na překladu zkušenosti