Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nedávno jsem měla takový podivný a vtipný zážitek. Takže kdo se chce zasmát na můj účet – a já vím že je vás tady hodně – máte příležitost.

(pozn. Článek byl napsán na začátku září, ale vychází až teď, s výrazným zpožděním. Proto nesedí čas, není už léto…)

Ten den bylo u nás naposledy otevřené koupaliště, tak jsme se tam s kamarádkou vypleskly. Tam se nic zvláštního nedělo. Hezky jsme si zaplavaly, já sjela párkrát tobogán, daly jsme si kafíčko, zmrzlinku a kolem páté jsme se vydaly zpět. Po cestě zpátky jsme se stavily do supermarketu, že si každá nakoupíme nějaké základní věci.

V obchodě byla fronta jako blázen a než personál zareagoval otevřením nové kasy, vystáli jsme si tam ďůlek a stihli se mezi sebou i poseznamovat, pokecat… To je hezké, jak se lidi rychle skamarádí, když se tlačí v jedné frontě a mají společnou věc, na kterou můžou nadávat.

Já měla štěstí, nějak jsem se prošibovala na přední pozici v té frontě i před kamarádku, tak paní mi to napípala, vyskládala jsem si věci do košíku a hned u kasy stáli dva mladí vysocí kluci, kteří volali dozadu na svého třetího kamaráda. Podle řeči kluci z Ukrajiny a protože jejich kamarád měl košík plný piveček, vypadalo to, že sem asi přijeli pracovat a po šichtě jeli nakoupit něco na dobrou náladu.

A tak se těšili na svoje pivečko, že mi zavazeli, tak říkám česky ,,s dovolením“ a oni to hned pochopili, že mají kousek ustoupit bokem, abych mohla projet s nákupem… A v tu chvíli začala ta vtipná část.

Měla jsem na sobě rudé lehké šatičky – však léto, víte co… člověk jede z rekreace, tak se nebude nabalovat – a na toho jednoho kluka to bylo jak zamávat rudým praporkem býkovi před očima.

Zaparkovala jsem metr za jejich zády a čekala na kamarádku, než u kasy vyřeší svůj nákup.

Jeden z nich – budeme mu říkat pracovním názvem Tetřev – se na ně otočil a hledí… A zaujatě čučí… Po chvilce zkusil něco říct, ale pak se rychle zarazil, protože si asi uvědomil, že není doma a že si v jeho řeči asi moc nepokecáme.

Tak jsem na něho beze slov kývla, jako ,,Co jsi chtěl?“ a on řekl ,,nič.“ A začal se culit. – Takže trošku po našem asi uměl.

To je zajímavé, jak se Čech velmi snadno dorozumí a pochopí s lidmi jako jsou poláci, ukrajinci, chorvati, slovinci a všichni tihle, co sice nemají stejnou řeč jako my, ale v mnoha věcech je podobná a jak je podobná řeč, tak se domluvíte ruka/noha, v tomto případě se pochopíte i beze slov.

Tak jsem se taky usmála (jakože vím že chtěl povídat ale nemůže) a mrklo mi levé oko.. Sakra nějak automaticky, ani jsem si to neuvědomila, že jsem vlastně mrkla. – Tělo jedno, dělá si občas fakt co chce.

A stáli jsme tam dlouho, tak jsem měla čas přemýšlet, proč tak vstřícná reakce, až automatická z mé strany, a uvědomila jsem si, že on vlastně vypadá jako jeden můj strejda, co byl na mě vždycky moc hodný, když jsem byla malá. Že má jeho obličej a jeho čokoládově hnědé oči. Takže to muselo být podvědomé, prostě automatická reakce organismu na známý přátelský obličej. To jsou věci… Kolik toho v člověku zůstává z dětství, aniž by si to uvědomil.

To ale Tetřev netušil, jeho mozek přepnul na koko-bongo režim a začal těžce tokat… Kdyby byl morče, tak začne rumbovat ostošest.

Taky bych si já idiot mohla začít dávat trochu pozor na koho mrkám v rudých šatech, nakonec čemu se vlastně divím.

Tetřev koukal trochu, pak víc, pak hodně.

Dělala jsem, že jsem úplně blbá, slepá a dívala se po okolí, nebo dozadu na kamarádku, jak vyskládává nákup, abych nerudla.

Tetřev přidal a propíchnul mě upřeným pohledem. To už jsem začala být sakra nervózní, tak jsem po chvilce odjela s košíkem pryč od kas, do vstupní haly…. Aby na mě Tetřev už tak nekoukal.

Byl to původně sympaťák, ale jak začal topit pod tím svým ukrajinským kotlem, tak mě tím polekal.

Chvilku stojím v té hale a říkám si, jen ať to Tetřev nepochopí jako příležitost, aby se za mnou nevydal. Protože v té hale nikdo nebyl… A zrovna vyšel zpoza rohu a štrádoval ke mně… Nastala tichá panika.

Dva metry za ním moje kamarádka s nákupem. Tak zase dělám blbou, slepou a volám na ni zdálky ,,Tak co, kolik jsi platila?!“

A v hlavě jenom ,,dělej dělej, odpověz mi a pojď sakra rychle sem!“ Tetřeva to zmátlo, tak se zastavil a nechal nás opustit obchod.

Oddechla jsem si… Přitom taková pitomost a jak to člověka zblbne, když na to není zvyklý.

Dorazíme k autu, vykládáme nákup a já říkám, že jsem tam omylem vyprovokovala jednoho týpka a že jsme mu teď utekly jenom o fous… A ona že jo, že to bylo dost očividné.

A mám pocit, že na mě někdo kouká. Tak se podívám ke vchodu do obchodu a hádejte. No jistě, Tetřev stál u vchodu a zíral zdálky. Nějak se nechtěl vzdát té naděje. Ale byl relativně daleko, tak jsem si říkala, že zábava snad už skončila.

Po chvilce kousek u nás zastavila velká červená dodávka. – Tak se podívám tím směrem, jako jestli třeba nehodlá parkovat, že bych mu uhnula s košíkem.

A tam na místě řidiče Tetřev. Stáhl okýnko, udělal na mě *MUCK* a pomaličku odjel…

Vsadím se, že jsem byla rudá jak rajče, nejradši bych se zakopala pod ten beton na kterém jsem stála, padesát metrů pod zem. Tak jsem se rychle dívala jinam.

Dojela jsem dom, vyskládávala věci a byla jsem z toho tak zpitomělá, že mi všechno padalo z ruky. 😀

https://www.youtube.com/watch?v=L11fQ6-QTIc

… Trochu se ,,bojím“, že ho zase potkám, protože náhoda je nevyzpytatelná mrcha. Takhle se mi to už s jedním stalo, co začal tokat na koupališti a pak jsem ho potkala ještě dvakrát, úplně náhodně, v tom samém městě, na různých místech.