Aluška.org: Věděním ke svobodě

Na internetu jsou k nalezení dva popisy této knihy:

,,Don Miguel Ruiz vysvětluje názory a předpoklady vycházející ze strachu, které podkopávají lásku a vedou k utrpení v našich partnerských vztazích. V několika moudrých příbězích nám ukazuje, jak léčit emoční rány, znovu nabýt svobodu, radost a hravost, na které máme všichni právo.“

,,Toltécká tradice říká, že k naší pravé povaze nás vede štěstí, svoboda a láska. Prvním krokem je vědomí. Chceme-li najít svobodu, musíme si uvědomit, čím opravdu jsme. Nemůžeme být svobodní, dokud nevíme, čím jsme a jakou svobodu hledáme. Toltékové říkali: „Říkejme si pravdu.“ Druhým krokem je transformace. Musíme se naučit být duchovními bojovníky, musíme sledovat své akce a reakce, abychom se osvobodili od svých znalostí, jež nás zotročují.“

_________________________________________________________________

Opět velice známá kniha, pomáhá tentokrát léčit naše disfunkční vztahy s rodinou, s přítelem, s přáteli, dokonce pomůže i při narušeném pohledu na sebe sama, čímž bohužel trpí mnoho lidí. Komplexy méněcennosti, podceňování…. ukazuje, jak správně a zdravě žít v souladu s ostatními. Knihu vřele doporučuji, je k dostání v knihkupectvích zhruba za 180kč, hojně ji lze objednat na internetu Například ZDE.

_________________________________________________________________

Dále jsou k dispozici dvě ukázky:

Poraněná mysl
Jsme mistři, protože máme schopnost tvořit a řídit svůj život.
Vymýšlíme si různé postav včetně svých vlastních osobností. Jsme umělci předstírání a stáváme se tím, co si o sobě myslíme.

Všichni máte schopnost tvořit. Tato schopnost je tak silná, že se vám splní všechno, čemu věříte. Všechno, čím jste, vytváříte sami. Jste takoví, jací jste, protože tomu věříte. Hlavní rozdíl mezi vámi a někým jiným spočívá v tom, jak své schopnosti uplatňujete a co s jejich pomocí tvoříte.

Veškerá naše dramata a utrpění jsou naučená. Vybíráme si různé role a pak se je učíme tak dlouho, dokud se nestaneme mistry. Způsob, jak myslíme, cítíme a jednáme, se nám stane rutinou, takže už nemusíme přemýšlet o tom, co děláme. Chováme seurčitým způsobem na základě naučených reakcí. Trpíme nemocí, která se jmenuje strach. Naše citové tělo je plné ran, které jsou infikované emočním jedem. K hlavním příznakům této strašné nemoci patří hněv, závist, zármutek, nenávist a pokrytectví. Následky této nemoci jsou všechny emoce, které způsobují lidské utrpení.

Když strach zesílí, naše racionální mysl začne selhávat a přestane snášet všechen jed. Psychologové tomu říkají duševní onemocnění. Nazývají to různými jmény: schizofrenie, psychóza, paranoia. Ale tyto nemoci vznikají, když naše rány jsou tak bolestivé a naše mysl tak vyděšená, že nám připadá lepší přerušit kontakt s okolním světem.

Abychom chránili své citové rány, vytvořili jsem si něco velice důmyslného: systém popírání reality. Systém popírání reality je jako mlha před našima očima, která nám znemožňuje vidět pravdu. Nosíme společenské masky, protože je pro nás příliš bolestivé vidět sami sebe takové, jací opravdu jsme. Když nám někdo řekne, že jsme se ho dotkli, není to přesně tak. Ve skutečnosti jsme se dotkli nějaké rány v jeho mysli a on reaguje, protože ho to bolí.

Z hlediska Toltéků je snem všechno, co si myslíme o sobě samých, a všechno, co víme o světě. Naším pravým já je čistá láska; všichni jsme Život.

Člověk se rodí se zdravým tělem i myslí. Ve věku tří nebo čtyř let se v našem citovém těle začnou objevovat první rány, které se postupně infikují emočním jedem.

Nejkrásnější okamžiky v životě prožíváme, když si hrajeme jako malé děti,když si zpíváme a tančíme, když zkoumáme a tvoříme jen pro zábavu. Je nádherné chovat se jako malé dítě, neboť to je přirozený projev lidské mysli. Jako děti jsme nevinní a je pro nás přirozené vyjadřovat lásku.

Celý problém je v programu, v informacích, které máme uložené v mysli. Tím, že zaujmeme dětskou pozornost, učíme děti mluvit, číst, jednat a snít. Lidi učíme stejným způsobem, jako domestikujeme psa nebo jakékoli jiné zvíře: prostřednictví trestu a odměny. To je naprosto normální. To, čemu říkáme vzdělávání, není nic než domestikování lidí.

Strach, že nebudeme za své chování odměněni, se mění ve strach z odmítnutí. Strach z toho, že nesplníme očekávání druhých, nás nutí přetvařovat se. Neustále něco předstíráme, až se nakonec naučíme být někým jiným.

Ve vztahu mezi mužem a ženou existují nejméně čtyři různé představy. Jak může jeden partner poznat druhého? To je nemožné. Mohou se snažit poznat je představy. Když se muž setká s ženou, udělá si o ní představu ze svého hlediska, a žena si udělá svou představu o muži ze svého hlediska. Pak se muž snaží, aby žena odpovídala představě, kterou si o ní vytvořil, a žena se snaží, aby muž odpovídal představě, kterou si o něm vytvořila ona.

Jako děti se učíme, že názory druhých jsou důležité, a proto se podle nich snažíme řídit. Názory druhých mají velký vliv na nesmyslné chování lidí, kteří žijí v pekle. Potřebujeme slyšet názory druhých lidí, protože jsem domestikovaní a protože se jejich názory necháme ovlivňovat. Proto hledáme uznání druhých; potřebujeme citovou podporu; potřebujeme společenské uznání.

Trpíme proto, že se snažíme světu prezentovat falešné představy o sobě samých. Zatímco předstíráme, že jsem velmi důležití, v duchu jsme přesvědčeni, že nejsme ničím.

Kniha je doplněná poučnými příběhy, zde je jeden z nich:

Řeknu vám jednu velice starou historku o muži, který nevěřil v lásku. Tento muž byl docela obyčejný člověk, jako jste vy i já, ale lišil se od nás tím, že si myslel, že neexistuje láska. Samozřejmě že se dlouho snažil lásku najít, a proto pozoroval lidi kolem sebe. Skoro celý život hledal lásku, ale nakonec zjistil, že láska neexistuje.
Kamkoli přišel, každému říkal, že láska je pouhým výmyslem básníků či náboženství, které se snaží ovlivňovat slabou mysl lidí, aby je mohlo ovládat. Tvrdil, že láskaneexistuje, a proto ji nikdo nemůže najít, i kdyby ji hledal sebevíc.
Tento muž byl velice inteligentní a mluvil velice přesvědčivě. Přečetl spoustu knih, studoval na nejlepších univerzitách a stal se uznávaným učencem. Byl schopen mluvit k jakémukoli publiku a jeho logika byla velice silná. Říkal, že láska je jako droga, neboť poskytuje euforii, ale brzy se stává návykem. Stanete se na ní závislí, ale co máte dělat, když neobdržíte svou denní dávku?
Tento muž říkal, že většina vztahů mezi milenci je jako vztah mezi narkomanem a prodavačem drog. Partner, který má větší potřebu lásky, je jako narkoman, a partner, který takovou potřebu nemá, je jako prodavač drog. Partner, který má menší potřebu, ovládá celý vztah. Tuto dynamiku jasně vidíte, protože v každém vztahu je obvykle jeden partner, který miluje, a druhý, který nemiluje a pouze využívá partnera, který mu dává své srdce.
Narkoman, ten, který má větší potřebu, žije v neustálém strachu, že nedostane další dávku lásky, nebo drogy. Narkoman si říká: „Co budu dělat, když mě partner opustí? “ Tento strach ho činí velice sobeckým. „To je moje!“ Začne být žárlivý a náročný, protože se bojí, že nedostane další dávku. Prodavač drog ovládá narkomana tím, že mu dává větší dávky, menší, nebo žádné. Ten, kdo má větší potřebu, je nakonec ochoten udělat cokoli, aby ho partner neopustil.
Tento muž lidem vysvětloval, proč láska neexistuje. „To, čemu lidé říkají láska, není nic jiného než vztah založený na strachu a ovládání. Kde je vzájemná úcta? Kde je láska? Žádná láska neexistuje. Mladí manželé dávají jeden druhému spoustu slibů před Bohem i před rodinou: „Zůstaneme vždycky spolu, budeme jeden druhého milovat a ctít v dobrých i špatných časech.“ Slibují si všechno možné. Zajímavé je, že svým slibům opravdu věří. Nicméně pár týdnů či měsíců po svatbě je jasné, že žádný ze svých slibů nedodržují.
„Snaží se ovládat jeden druhého. Snaží se zjistit, kdo bude závislým, a kdo ovládajícím. Veškerá úcta, kterou si slibovali, je nenávratně pryč. Jejich vztah je plný nenávisti a emočního jedu. Jeden druhého zraňuje, až nakonec nevědí, kam se poděla jejich láska. Zůstávají spolu, protože se bojí být sami a protože mají strach z mínění druhých. Ale kde je láska? „
Tento muž říkal, že znal mnoho starých manželů, kteří spolu žili třicet, i více let a byli hrdí, že to vydrželi tak dlouho. Když však hovořili o svém vztahu, říkali, že přežili své manželství. To znamená, že jeden z nich se podřídil druhému a rozhodl se snášet všechno utrpení. Válku vyhrál ten z partnerů, který měl silnější vůli a menší potřebu lásky.
Muž každému vysvětloval, proč si myslí, že láska neexistuje. Řekl jim: “ To všechno mám dávno za sebou. A už nikdy nikomu nedovolím, aby ovládal mou mysl ve jménu lásky.“ Jeho argumenty byly docela logické, takže přesvědčil mnoho lidí. Láska neexistuje.
Pak se jednou procházel v parku a uviděl na lavičce krásnou ženu, která plakala. Posadil se vedle ní, a zeptal se, proč pláče. Odpověděla, že ptoto, protože neexistuje láska. Pak začala vyprávět. „Vdala jsem se velice mladá, plná iluzí a naděje, že budu sdílet svůj život s jedním mužem. Příshali jsme si věrnost a založili rodinu. Ale pak se všechno změnilo. Byla jsem oddaná manželka; starala jsem se o děti a domácnost. Pro manžela byl však důležitější úspěch v zaměstnání než rodina. Přestal si mě vážit, a i já jeho. Jeden druhému jsme ubližovali, až jsem si uvědomila, že už se nemilujeme. Děti ale potřebovaly otce, proto jsem s ním zůstala, a snažila se ho podporovat. Děti jsou teď velké a odešly z domova. Už nemám žádný důvod žít s manželem. Není mezi námi žádná úcta, ani láska. I kdybych si našla někoho jiného, nic by se nezměnilo, protože láska neexistuje. A proto pláču.“
Muž to velice dobře chápal, objal ji a řekl“ „Máte pravdu, láska neexistuje. Všichni hledáme lásku, otvíráme své srdce, stáváme se zranitelnými, a nakonec najdeme jen sobectví. To nám ubližuje, i když si myslíme, že ne. Nezáleží na tom, kolik máme vztahů; každý končí stejně. Proč tedy hledat lásku?“
Muž a žena se stali přáteli. Byl to krásný vztah. Jeden druhého si vážili a nikdy se neuráželi. Nebyla mezi nimi závist, ani žárlivost. Ani jeden se nesnažil ovládat druhého. Jejich vztah se postupně prohluboval.
Jednou napadla muže podivná věc. Říkal si – možná k ní opravdu cítím lásku. Ale je to něco jiného, než co jsem dosud poznal. Není to takové, jak popisují básníci, ani takové, jak to popisuje náboženství, protože se za ni necítím zodpovědný. Nic si od ní neberu, nepotřebuji, aby se o mě starala, nemám potřebu na ni svádět vinu za své vlastní problémy. Respektuji její způsob myšlení a cítění. Nikdy mě nepřivádí do rozpaků a nikdy mě neotravuje. Nežárlím, když je s ostatními lidmi. Nezávidím jí, když má úspěch. Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než si lidé myslí.
MUž jí o těchto svých pocitech řekl, a ona odpověděla, že to cítí stejně, jen mu to nechtěla říct, protože si myslela, že on v lásku nevěří. Ppostupně se stali milenci, ale nic se mezi nimi nezměnilo a byli spolu šťastní.
Muž byl tak plný lásky, až měl pocit, že se jednou večer stal zázrak. Díval se na oblohu, našel si tu nejkrásnější hvězdu, a jeho láska byla tak silná, že se k němu hvězda začala přibližovat, až nakonec přistála v jeho dlani. A pak se stal další zázrak a jeho duše splynula s hvězdou. Muž byl velmi šťastný a nemohl se dočkat, až se vrátí k ženě a položí jí hvězdu do dlaně, yb jí dokázal svou lásku. Když jí položil hvězdu do dlaně, žena pocítila pochybnosti, a v tom okamžiku jí hvězda spadla na zem a roztříštila se na milion kousků.
Dnes chodí po světě jeden starý muž, který tvrdí, že láska neexistuje. A doma na něho čeká jedna krásná, stará žena, která pláče pro hvězdu, kterou jednou měla v ruce, a kterou v okamžiku pochybností upustila. Tohle je příběh muže, který nevěřil v lásku.
Kdo udělal chybu? Uhodnete, co se stalo? Chybu udělal muž, protože myslel, že může dát ženě své štěstí. Hvězda byla jeho štěstím, a on udělal chybu, protože dal své štěstí do ženiných rukou. Štěstí nikdy nepřichází zvenku. Muž byl šťastný díky lásce, která vycházela z jeho duše; žena byla šťastná díky lásce, která vycházela z její duše. Jakmile však muž učinil ženu zodpovědnou za své štěstí, žena hvězdu upustila, protože nemohla být za jeho štěstí zodpovědná.
Přestože ho velice milovala, nemohla ho učinit šťastným, protože nemohla vědět, co si myslí. Nemohla vědět, jaká jsou jeho nejhlubší očekávání, protože nemohla znát jeho sny.
Vezmete-li své sny a dáte-li je do rukou partnera/ky, dříve nebo později je rozbije. Dáte-li své štěstí druhému, vždycky vám ho může vzít. Může-li vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší vlastní lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. Nikoho nemůžeme učinit zodpovědným za své vlastní štěstí, ale přesto, když uzavíráme manželství, ze všeho nejdřív si vyměníme prstýnky. Dáváme mu svou hvězdu a očekáváme, že ho učiníme šťastným a že on učiní šťastným nás. Ať někoho milujete sebevíc, nikdy nemůžete být tím, co si druhý přeje.
To je první chyba, kterou dělá každý z nás. Zakládáme své štěstí na našem partnerovi, ale tak to v životě nefunguje. Dáváme sliby, které nemůžeme splnit a tím si otevíráme cestu k neúspěchu.

Náhled vazby