Aluška.org: Věděním ke svobodě

Mám pro vás takovou zábavnou historku, stala se mi celkem nedávno… A samozřejmě – jak je u mne zvykem – vede k zamyšlení.

Byl hezký teplý jarní den. Oblékla jsem si krásnou černou sukýnku ke kolenům s výraznou svrchní krajkou (to sem píšu schválně, abyste se pak lépe orientovali v kontextu), červené uplé tričko s krajkou, kotníčkové botky, do vlasů dvě malé rudé růžičky. Zkrátka elegantně… Nový svetříček přes to a hurá na oběd. Jeli jsme se pořádně nadlábnout s přáteli, takže celý den jsem zasvětila jenom výletu a jídlu… Proč se na oběd řádně nenačančat?

Všechno bylo moc fajn, napráskli jsme se jako blázen a obešli i rozsáhlý pozemek u podniku, kde byla obora s hromadou zvířat. Kůň, kozy, ovečky, dvě malá jehňátka, plachý jelen a pár laní do party… Všem jsme trhali trávu jako o život.

A když jsme pak jeli zpátky, napadlo nás stavit se na zmrzlinu, ale místo toho jsme hned po vystoupení z auta zapadli do nedalekého obchodu se zeleninou, protože nám tam zavoněly jahody. Ke zmrzlině jsme teda vůbec nedošli.

Vybíráme jahody, k tomu nějaký ten pomeranč a co by tak ještě padlo do oka chutného… Ten obchod vlastní rodina Ukrajinců, co jsou v Česku už hodně dlouho. Takže umí dobře česky, občas něco trošku blbě skloňují, ale mluví se s nimi plynně a úplně normálně jako s rodilým mluvčím.

Trochu jsme se s nimi zakecali a paní za pultem na mě pořád nějak pomrkává, pokyvuje a u toho se zároveň s úsměvem obrací na kamarádku, co stojí vedle mě.

Bylo to nějaké divné, ale nic jsme na to neříkali…

Pak ale začala jako ukazovat rukama na mě a nesměle naznačovat někoho, kdo je malý.

Nic jsme neříkali, nevěděli jsme, o co jí jde…

A pak z ní konečně vypadlo, co má na mysli.

Otočila se na kamarádku a říká: ,,Já si ji pamatuji ještě když byla taková…“ A významně nám ukázala výšku člověka, kterému je buď 11-12let, nebo je to trpajzlík.

Hledíme na ni obě a pořád ji nějak nechápeme… a paní prodavačka se pořád nedala, kývla na mě a říká: ,,Kolik ti je?“

Chvíli stojím a hledím na ni… No dívala se na mě… To jako fakt na mě?

To jako myslí mě? – Otáčím se za sebe a koukám na obchod, ale nikde v mé blízkosti žádné dítě nebylo, vlastně nikdo jiný kromě nás v tom obchodu zrovna nebyl.

,,No ty kráso, tak ona FAKT asi myslí mě!“ došlo mi konečně a obracím se zpátky na ni.

Ale pořád na ni nějak čumím a – nevím proč – v hlavě se mi objevilo ,,adinadvacať“ a pak jsem si nemohla nějak vybavit, jak se to řekne česky. Vidím prostě ukrajince a začne mi automaticky naskakovat stará ruština… No takže ta trapná chvíle ticha byla poooořáááádně dlouhá.

Než jsem se rozhlédla, než jsem zjistila že nikdo další u mne nestojí, než jsem zjistila že mluví na mě a než mě konečně napadlo, že česky to je ,,dvacetjedna“, žádnej ,,adin“…. Tak uběhlo sto let.

Prostě když mě někdo kvalitně překvapí, jsem pomalá jak šnek a vůbec nevím co mu mám říct. Ideálně na pět vteřin zatuhnu a pak zase rozmrznu. Asi nějaká podvědomá obranná reakce, něco jako když pavouk dělá, že je tuhej a přitom není.

A tak to teda konečně ze mě vypadlo: ,,Dvacetjedna.“

A koukám na ni, jako vyoraná myš.

Ta paní se normálně lekla a jak za tím pultem seděla v křesle, tak na něm úplně nadskočila, jak s sebou cukla. A pak nevěděla, co má říct. Jenom kulila oči.
,,Ale já…“ éch… ,,No jak je to dlouho, co jsem tě viděla poprvé?“ (Teď nevím jestli řekla ,,vás“ nebo ,,tě“, to mi nějak v tom leknutí vypadlo, ale stejně už to nezachránila.)

,,Zhruba pět let,“ říkám.

To mi bylo 16 a už jsem měla svoji výšku 168cm, v podstatě jsem nevyrostla. Jenom nosím lepší hadry.

Takže ta paní si mě musela spojit a splést s někým úplně jiným.

Fajn, vypadám možná trochu mladší a vím to, jsem na to hrdá. (Uznejte: Můžu být ráda, že mě moje úděsné dětství nesežralo i s chlupama a nevypadám jako nějaká strhaná opuštěná chuděrka, ale že jsem se z toho rychle vyhrabala, aniž by mi to vzalo mládí.) Přesto jako dítě nevypadám, ani se tak neoblékám a člověk by řekl, že když má před sebou někoho, kdo je takhle dobře oblečený, tak mu snad už nebude tykat… No, ale přesto se to někdy stane. I když třičtvrťáky a vytahané triko (charakterističtější spíše pro mladší než starší) už nějakou tu dobu nenosím.

Všichni na sebe koukáme, ale zkoušela jsem ten trapas trošku zahladit: ,,No tak je možné, že jsem před pěti lety byla trošku menší…“ dodávám a přitom si myslím ,,To ani náhodou.“

Pak se nám podařilo té paní nějak vysvětlit, že my dvě opravdu NEJSME příbuzné… Jako sorry, ale nechápu proč mě někdo má za dceru člověka, co nevypadá ani staře, ani není tlustý, vůbec nemá obličej, ani vlasy, ani postavu jako já a je ode mě jenom 14 let… Chápete? – Za tu dobu přece bílá žena nestihne vůbec zabřeznout, té musí být tak minimálně 18 a víc.

Když mi bylo 16, tak jsem tak nějak zhruba tolerovala, že má okolí neustálou nutkavou potřebu hledat mi rodiče… Co budu jako cizím lidem vysvětlovat, že ta paní není moje matka, sestřenice, sestra, teta… a ten pán není můj strejda, ani otec. Vždyť jim do toho nic není. Tak jsem je respektovala a nechávala přitom.

Ale dneska už je mi 21 a někteří lidé mi pořád hledají rodiče, jakobych byla děcko a ještě k tomu mi zničehonic tykají.

Baví mě, jak reaguju, když mi někdo řekne něco nečekaně nepříjemného.

To nastane trapná chvíle ticha, která trvá asi 5 vteřin, protože se během ní nehýbu a nemluvím. To šrotuji v hlavě ,,Co to WTF jako má být?!“ a pak během těch pěti vteřin vymýšlím nějakou normální odpověď a ne ,, Uber kámo, husy jsme spolu nepásli….“

Zrovna nedávno se mi to stalo zase. Naproti mně sedí týpek, kterého jsem v životě viděla asi dvakrát a položí mi otázku: ,,Budeš tady ještě večer?“

Zátuh na pět vteřin, kdy jsem vymýšlela jinou větu, než ,,A my dva si snad tykáme?“ (Příště mu to už řeknu. Co mi má úplně cizí chlap co tykat.) Řekla jsem sice něco jiného, ale abych se mu pomstila, tak jsem mu taky jednou ,,tykla“ a to jste měli vidět, jak s sebou přitom cukl. – Patřilo mu to.

Když jsme krám se zeleninou opustili, byla jsem nakonec polichocena. Nevíme, kolik si ta paní myslela že mi je let, ale tak odhadem by se dalo říct, že když ukazovala výšku 11-12tiletého, pak připočteme 5 let… Asi si myslela, že je mi nějakých 16-17, či tak nějak. Nevím s kým si mě spletla, ale říkala jsem si, že až mi bude 30, tak mi lidi budou věřit, že mi je 25… Až mi bude 25, můžu jim vykládat, že mi je 20.

Problém akorát je, že to nesmí být někdo, kdo ví kdo jsem. Musel by to být někdo úplně cizí, ale i tak to hned vygooglí a mám po srandě.

Už méně polichocena byla kamarádka a já se jí ani moc nedivím 😀 !!

Je to ale přesto nepříjemné, když vám cizí lidi zničehonic tykají a ptají se vás ,,Kolik ti je?“ já přitom v tom obchodě se zeleninou byla za celý život asi jenom 5x, a zakecali jsme se poprvé.

Chápu, že od 15ti nahoru je těžké někomu hádat věk a člověk se snadno splete. Puberťáci jsou na to hákliví, protože chtějí být strašně moc dospělí a mladí dospělí se zase cítí trapně, protože už zkrátka nejsou v tom věku, kdy se k nim může mluvit jako k dětem.

Takže je bezpečnější vykat, anebo si prohlédnout ruce a vrásky kolem očí. To každého spolehlivě prozradí. Moje ruce například vypadají starší než jsem já. Přijít tam s pytlem na hlavě, tak mi paní podle rukou tykat určitě nebude.

Když mi bylo 16, chápu že mi lidé hledali rodiče a že mi i tykali.

Ale i tak to bylo někdy celkem divné. Například: To jsem byla na jedné akci jako PŘEDNÁŠEJÍCÍ a paní co věšela kabáty a neznala mne, se mě večer na konci akce zeptala: ,,Hledáš taťku?“

… Měla jsem sto chutí jí říct, že žiju sama za sebe, tady jsem měla přednášku a že to není žádný můj ,,taťka“, ale co jí budu vykládat? – ,,No jo, hledám taťku.“ Mávla jsem rukou.

Ok, byla jsem malá… A pochopit, že jsem sama od 16ti, to je moc velké sousto, to od nikoho ani nežádám… (Lidi mají problém s tím, když jim jenom řeknu, že už nestuduji a že si od plnoletosti normáně sama vydělávám a že pracuji. Kulí oči a nechápou…)

Ale mohli by s tím už konečně ti cizí lidi přestat? Mohli by mi přestat tykat jako bych byla malá a mohli by přestat mé starší přátele považovat za příbuzné? To musí být nutně všichni příbuzní, když spolu někam jdou, jedou a jsou přitom věkem různě od sebe? Jiní lidi jakože spolu nikam nesmí a nejdou?

Co je na tom tak strašně moc divného? Však to klidně můžou být kolegové z práce.

Ale nejsem v tom sama, občas se na to ptám i jiných lidí a mají podobné zkušenosti, které jsou jim stejně nepříjemné, jako mně.

Mám třeba jednu známou, té je nějakých 27 (nebo v té době jí tolik bylo) a ptala jsem se jí, jestli má někdy tento problém (ani já jsem jí z fleku nemohla uhádnout věk správně).

Přitom když si člověk zkontroluje vrásky kolem očí a na čele, tak by ten věk i uhodl, ale chtělo by to víc času… Celkový zjev klame, kor když se člověk zdravě stravuje a má hodně konstruktivní energii. To pak vždycky vypadá o dost mladší.

… Vypadlo z ní, že i v tomto věku se jí někdy stane, že po ní chtějí v podniku občanku, nebo jí prostě začnou najednou tykat.

Když mně je to nepříjemné v 21, tak ona toho musí mít v 27 až po krk… Jako dítě se nechová, neobléká, ani nemá dětský hlas. Přesto se jí to taky stává.

Přitom by stačilo, nechovat se preventivně k tomu člověku jako k dítěti, když nevím kolik mu je.

Další moje kamarádka – té je stejně jako mně – mi zase řekla, že jela v MHD a zrovna náhodou se do tohoto spoje nacpala nějaká školní třída. Někam jeli… A když měli vystupovat, začala do ní ta jejich učitelka šťouchat a pobízet ji, ať vyleze ven.

Zvládla to dobře. ,,Já ale nepatřím k vám, že ne?“

A paní to nakonec došlo… Co to je ale za blbý zvyk, nedívat se co to je za člověka a pošťuchovat ho v MHD jen proto, že je malý a vzrůstem podobně jako děti, které mám ve třídě?

Tak všichni dospělí prostě nemají metr osmdesát, – a už vůbec ne ženy – s tím se musí počítat.

Je to zase takový velký problém, zkontrolovat si první do koho šťourám? Já myslím, že to moc práce navíc nedá.

Dneska v noci jsem měla sen, že sedím v pizzerii s kamarádkou, co jsem právě popsala její zážitek se školní třídou a chceme si objednat nějaké jídlo… A ta sevírka mi tyká, jakobych byla dítě… Ráno jsem se vzbudila s dost divným pocitem. Snad se mi o ní už znovu zdát nebude, když tu myšlenku sepíšu.

Asi opráším svůj slovník a osvojím si větu: ,,Promiňte, ale my si tykáme?“ A pak se budu bavit jejich reakcemi.

Možná si za to můžu sama, protože si to nechám líbit. Když se nenechám tak se mi to třeba už stávat nebude…. Nebo ne?

Paní v zelenině mi ani moc nevadí, ale cizí chlapi, kolikrát ještě nesympatičtí, ti mi tedy vadí. S těmi já si tykat fakt nechci a nebudu.

Možná to taky není pouze o věku, ale i o tom, jak člověk žije a jak se cítí. A pokud někdo – teď myslím sebe – žije od 16ti let samostatně jako dospělák, dokonce pomáhá dospělákům řešit jejich krize a problémy, a ještě o tom píše knížky, tak se zkrátka trapně při nečekané tykačce cítí, protože dokonce nemá styl života ani jako student.

Kdybych naopak ještě bydlela u maminky, chodila do školy, nosila oblečení poděděné po příbuzných, neměla vydělanou ani kačku, nemalovala se a byla ještě panna, tak by mi to možná ani tak moc trapné nepřišlo, ale to je ,,coby kdyby“… Kdyby nebyly ryby, nebyly by rybníky a myslím že ani opožděný člověk, co ještě ani jednou nevykročil do reálného života, nebude z tykačky v tomto věku nadšený.

Zase se mi ale naopak stalo, že jsem se doslechla, že mi někdo tipoval až 30 – prý že podle mých názorů – a pak když slyšel můj skutečný věk, málem upad ze židle.

To je opačný extrém….

Bylo by fajn, zavést pouze jedno oslovení, aby v tom nebyl takový binec (Anglie třeba. Tam jsou všichni ,,Ty“ a ušetří se trapasy.). Ale co mají třeba říkat Japonci? Ti mají rovnou čtyři úrovně zdvořilosti. Zajímalo by mě, jestli se v tom oni sami vyznají, ale myslím si že ano. Rozhodně to ovládají líp, než my ty naše dvě… Oni si na slušnosti zakládají úplně jinak, ne jako my.

Doporučení pro starší dospělé:

Nevíte-li kolik tomu člověku vlastně je, nechovejte se k němu, jakoby to bylo děcko. Taky být nemusí a příjemné mu to nebude.

A pokud si nejste jistí, jestli je to fakt on před pěti lety, raději neříkejte nic, protože možná fakt není. (Což byl právě můj případ.)

Kam dál:

• Otevřít rubriku: ,,Zamyšlení“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue