Aluška.org: Věděním ke svobodě

Koncept Kontinua

hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

Jean Liedloff

vydala Dharma Gaia v r. 2007

počet stran 175, formát A5, cena do 200kč

Opět nafungovala náhoda. Při prohlížení nabídky e-shopu se zdravotnickým materiálem jsem našla sekci s knihami o zdraví, výživě a výchově dítěte. Tam na mě vykoukla řada velmi zajímavých titulů, které vypadaly, mě by mě mohly opravdu něco naučit. V košíku tedy skončil Koncept kontinua spolu s dalšími zajímavými tématy, ke kterým se ještě v budoucnu dostanu.

Očekávala jsem osobní zpověď, zkušenost o tom jak vlastně primitivní národy dodnes vychovávají děti, jaký je rozdíl oproti naším podmínkám a jaké děti ve výsledku z domorodého přístupu k výchově vycházejí. Zajímám se dlouhodobě o to, co z moderního člověka dělá ten ,,standardizovaný produkt“, který denně vídám na chodníku. Co nás utváří a do jaké míry je to dáno přístupem naší matky?

Kniha mi tyto odpovědi a výpovědi dala, ale dala mi toho mnohem více a v mnohem hlubším a širším kontextu. Když jsem překonala její začátek, který je velice těžký, málo záživný, plný vět složených z kombinací málo známých cizích slov které máte problém pochopit, postupně jsem se do knihy zamilovala a četla ji s takovou vášní a zaujetím, jakoby to byl poklad. Pro mě to je poklad, chodila jsem spát o hodinu dřív, abych mohla číst… Nakonec jsem byla zklamaná, že je kniha tak malá a že má tak málo stran, určitě bych ji brala i dvojnásobně dlouhou. Víc podrobností, víc příběhů, všeho víc….

Oficiální popis knihy:

,,Autorka ve své světově proslulé knize odhaluje, proč jsou lidé žijící na Západě tak nespokojení a často nešťastní. Po několika expedicích mezi jihoamerické indiány rozpoznala, že tyto pocity mohou pramenit z neuspokojených potřeb miminek a malých dětí, které se na Západě snažíme vychovávat podle všemožných teorií, jen ne podle vlastní intuice a evolucí vytvořených jednoduchých pravidel a očekávání.

V knize, kterou napsala již v r. 1975, velmi jasně a přesvědčivě vysvětluje, jak je potřeba zacházet s našimi nejmenšími, aby z nich vyrostly spokojené a samostatné děti a posléze dospělí lidé, kteří si nepotřebují „léčit“ své deprivace z dětství všemi možnými způsoby, počínaje drogovou závislostí a konče nezdravými partnerskými vztahy, a jsou schopni vést plnohodnotný život, jenž nebude naplněn věčnou nespokojeností a hledáním „něčeho“, co nalézt nelze. Našemu vlastnímu životu tak dává úplně nový rozměr a pomáhá lidem najít jednoduchou, a přitom málo předvídatelnou odpověď na často kladenou otázku – proč nejsme šťastní.“

Knihu bych velmi doporučila lidem, kteří mají děti, chtějí mít děti, nebo kteří hledají odpověď na otázku proč jsou tím kdo jsou, co je utvořilo a čím je podmíněno některé chování, které člověk nevnímá jako příliš žádoucí.

Kniha odpovídá hloubkově a velmi moudře na mnoho otázek, které staví na společném základu.

Miminko, které se narodí z dokonalého místa kde je vždy teplo a kde neexistuje nepříjemný pocit, očekává něco podobného i nadále, to je neustálý kontakt s tělem matky, její stálou přítomnost, její teplo a péči a ochranu. Izolací v postýlce a necháváním miminka ,,vyřvat“, vzniká citová deprivace. Pramení z nenaplnění základní mentální, emoční i fyzické potřeby dítěte, která poté brzdí jeho další vývoj a duševní dospívání. Z deprivovaných miminek poté vyrůstají deprivovaný dospělí s infantilními sklony chování, které domorodý člověk vůbec nepociťuje, jelikož jeho kojenecká potřeba naplněna byla. To, co se v knize člověk dočte, je na jednu stranu fascinující a obrovské, na druhou stranu příšerné a děsivé. Co z vás vyroste podle této teorie určí míra lásky hlazení a péče, které se vám dostalo v nejranější fázi věku.

Ve druhé třetině knhy se moje mysl stále stáčela do jednoho bodu: ,,CO SAKRA S TÍM!?“

Autorka byla naštěstí moudrá a tuto otázku, která zákonitě ve čtenáři vyplyne, zodpovídá v závěrečné fázi knihy. Vysvětluje způsoby, jakými lze doplnit určité deprivace z našeho dětství tak, abychom se opětovně dostali do svého kontinua. Zmiňuje například mazlení s partnerem během kterého lze doplnit kojeneckou potřebu přítomnosti matky, nebo plazení a lezení, kterému pokud bylo v dětství zabráněno, má poté člověk problémy ve vyjadřování (koktá, zadrhává se). Znovuprožitím této plazící fáze, se dosahuje neuvěřitelných pokroků ve verbálních schopnostech u již dospělých lidí.

Zmíněný koncept kontinua je v podstatě jednoduchá myšlenka, která říká, že každý jedinec má dle Zákonů přírody automaticky dány a nastaveny podmínky, za jejichž samozřejmého naplnění bude jedinec prospívat a rozvíjet se v silného, zdravého, vyrovnaného a potentního dospělého, ať jde o člověka či zvíře.

Nenaplněním základních potřeb živočicha či člověka, vzniká deprivace, poškození či přetržení návazného procesu, který poté způsobuje mentální deformace, infantilní chování, nesamostatnost, nebo neschopnost mít a udržet si zdravý vztah s osobou opačného pohlaví.

Autorka dokonce svoji teorii zkouší aplikovat i na vznik homosexuality a domnívá se, že jde také o jistý druh poškození z výchovy.

Kniha pracuje s pojmy jako ,,kontinuální a nekontinuální matka“. Kontinuální je ta, která přirozeně a pudově naplní potřeby miminka a nekontinuální je ta, která ho nechá v postýlce ,,vyřvat do krve aby ho nerozmazlila“ a jediný fyzický kontakt je při přebalení nebo krmení. Rozdíl mezi nimi je také v tom, že od kontinuální matky se dítě odpoutá přirozeně samo, jelikož cítí jistotu, naplnění a přirozeně dozraje, od nekontinuální matky se odpoutat nedá, jelikož deprivovaný jedinec nedostal co měl, takže ji buď po zbytek svého života hledá (očekává od partnera mateřskou lásku, oddanost a ochranu, stává se pijavicí, infatilním dítětem a není schopen plnit roli kvalitního životního partnera), nebo si ji nahrazuje něčím jiným, co má chvilkově odpoutat jeho pozornost od toho nesnesitelného pocitu nesprávnosti a nespokojenosti (závislosti, drogy)… nebo se nikdy nestane samostatným, bydlí u matky a pokud matku ztratí, není schopen se o sebe postarat sám a stát se plnohodnotným jedincem ve společnosti ostatních lidí.

Kniha je velmi hodnotná a rozhodně vám ji doporučuji, neberte to však jako idylické řešení na všechno. I kmen Yequánů podle kterých je teorie této knihy sepsána a také sousední kmen Sanemů mají zase svoje specifika a ani kontaktní styl kontinuální výchovy jim nezaručuje absolutní životní idylku. Nene, indiáni žijí v drsném prostředí, údajně ještě donedávna praktikovali kanibalismus (některé nekontaktované kmeny v jižní Americe ho prý ještě dnes praktikují), a my bílí jsme pro ně ,,nelidi“. Bílé opice, které nejsou plnohodnotný člověk, jen něco co je mu podobné a je to neustále neurotické, nespokojené a pořád se tomu něco nelíbí. Buď nás tolerují, nebo se nám brání, protože narušujeme jejich kulturu a také ji likvidujeme. (Tady se můžeme krátce pozastavit nad zjištěním, že rasismus a nepřijetí bílé opice jako plnohodnotného tvora, je něco dané člověku v rámci jeho přírodního kontinua, aby chránil svoji kulturu a té se držel. Pochybuji, že by indiány zajímalo nějaké školení na téma ,,nesuď bílou opici podle jejího původu, je neškodná..“.) Tak jak jsme byli od maminky vychováni k nespokojenosti a ke zjištění že naše potřeby nikdy nebudou naplněny dostatečně a že můžeme křičet do omdlení stejně nám nikdo nepomůže, v tomto programu nespokojení a nejistoty žijeme po celý život až do smrti. Indiáni v jižní Americe toto nemají. Ať se seknou mačetou do ruky, ať jim šíp prorazí břišní stěnu, ať jim kánoe přiskřípne v řece nohu mezi šutry, nestěžují si, nechovají se dětinsky, nepotřebují mateřky utěšovat ani litovat. Smějí se, nebo vše snesou s klidem i přes otřesnou bolest, který je pro bělocha naprosto fascinující. Tyto schopnosti bychom mohli mít taky. Kdyby naše matky byly matkami pudovými a ne moderními.

Co bych knize vytkla, je používání zbytečně složitého jazyka. Sem tam jsem v ní našla větu, kterou jsem nedokázala pochopit ani po pátém přečtení, takže jsem prostě četla dál, až jsem pochopila smysl sdělení z kontextu. Normálně se mi to u knih nestává, přitom by se to dalo říct normálně česky, srozumitelně: (cituji náhodně nalistovaný odstavec, co mi přišel výživný)

,,Nenošený novorozenec žije ve stavu touhy, v pustině prázdného vesmíru. Jeho očekávání jsou překrývána (ne změněna či zaměněna) těmi, která mají základ ve vlastním prožívání. Míra, do níž se tyto dva druhy očekávání liší, udává vzdálenost, která bude dělit novorozence od jeho vrozeného potenciálu blaha. Tyto dvě skupiny očekávání si nejsou vůbec podobné. Evolucí vyvinutá očekávání se pohybují v rovině jistot, dokud nejsou zrazeny, ta naučená, která se od nich odklánějí, mají negativní charakter desiluze a projevují se jako pochybnost, podezření, strach být zraněn dalšími zážitky a poškozením nejméně vratným, rezignací.“

V knize jsem našla i mnohem výživnější věty, ale nepoznačila jsem si je. Však na ně narazíte sami, až budete číst. Budiž mi útěchou, že celá kniha není napsaná v tomto stylu, jinak by se nedala číst. Vyjádření typu ,,Jedinec definuje sám sebe prostřednictvím a za tím pět cizích slov“, fakt není příjemné louskat.

Po přečtení také velmi dobře rozumím, proč o knize lidé hodně mluví a proč ji i Jaroslav Dušek zmiňuje v každé Duši K minimálně jednou až pětkrát. Její poselství je totiž velmi jednoznačné a velmi zásadní, pokud bychom chtěli uzdravit naši mentálně zdeformovanou společnost a konečně žít v klidu a štěstí, než neustálého neurotismu.

Dobré by bylo také dodat, že miminka vychovávaná kontinuálně, nošená na těle, jsou klidná a nestávají se z nich uřvané noční můry, co dostávají záchvaty vzteku, jsou vzpurné, otravné, neustále vyžadující pozornost. To vše je pouze následek poškození rodičem v kojeneckém věku. Miminka primitivních kmenů jsou klidná, tichá, mírná a své okolí neobtěžují asociálním chováním. Tyto kvality si zachovávají po zbytek svého života a díky tomu vyžadují minimum pozornosti a péče ze strany matky, tak jako to v moderním světě nemáme šanci vidět.

V dnešní společnosti nejsou děti moc vítané v dospělé společnosti pro svoji divokost, křik a asociální chování, jenomže dokud se budeme takto k dětem chovat a dokud je budeme nechat řvát v postýlce místo aby spala s námi, tak se to nespraví. Matka by si nemusela vybírat mezi prací a dítětem, dítě by mohla mít s sebou, ale to jí není dovoleno, jelikož je málo míst, kde je dítě vítané, kde ,,neobtěžuje“ ostatní lidi, kde nikomu nevadí když se miminko nakrmí rovnou a matka se nemusí jít někam schovat. Je to začarovaný kruh, který jsme si ale udělali sami. A jen my sami to můžeme napravit.

Po přečtení této knihy získáte dojem, že všichni vaši známí, na kterých pozorujete nějakou patologii, jsou prostě jenom nenošená a nemilovaná mimina, která z toho nevyrostla. Je to deprimující zjištění. Říká se že pravda bolí, ale je osvobozující. Dokud budeme před pravdou zavírat oči, nikdy se nic nezlepší, jelikož nebudeme mít podněty ke změně svého špatného přístupu.