Následující příběh by se dal označit jako životní zpověď.
Speciálně ho doporučuji všem čtenářům, kteří milují zvířata, kteří mají rádi kočky, nebo kteří se chtějí dozvědět něco více o tom, co se děje s dušemi zvířat po smrti a jak se s nimi dá spojit, nebo si je přivolat v nové inkarnaci zpět.
V tomto příběhu je toho moc. Zaznamenává dění čtyř let a ačkoliv je psaný velmi jednoduchým jazykem, srozumitelným pro každého z nás, skrývá v sobě hluboké poučení o tom, že smrtí nikdy nic nekončí, ale naopak začíná. Že nemáme lpět na ničem, ani na životě, protože když věříme a když se snažíme, vše se vždy v dobré obrátí.
Je to velmi poutavý zážitek, proložený emocemi a fotkami. Ačkoliv se může zdát velmi strastiplný, chvilkami i smutný, vše dobře dopadne. Pevně věřím, že se vám bude líbit a také bych ráda ještě jednou poděkovala Simoně, která takto opakovaně obohatila stránky a tím i mě. Pokud si pamatujete na vyfotografovaného anděla, tento příběh je od stejné autorky.
Kočičí příběh
Konečně jsem se, Aluško, dostala k tomu, abych Ti mohla popsat celý příběh o zázraku, který
mi vrátil zpět mého milovaného kocourka Sisinka.
Asi je, ale nepřesné označovat pohlaví, protože se ke mně nejspíš vrátila úžasná kočičí bytost,
která již před tím byla kočička Sisinka pak kocourek Sisinek a nyní je to opět kočička, ale tentokrát jsme jí dali jiné jméno, protože jsem měla vnuknutí, že jméno Sisinka nebo Sisinek této bytosti nepřineslo štěstí.
Ale nyní po pořádku. Popíšu tento příběh pokud možno co nejdetailněji a věřím, že Ty jej správně upravíš tak, aby byl pro Tvé čtenáře zajímavý.
Všechno začalo v r. 2006.
Tehdy jsme měli doma 2 – kočičky Nixinku (tehdy měla 2 roky) a Dixinku (měla 1 rok).
V naší rodině mají kočičky status rovnoprávného člena rodiny. Zároveň jsme chtěli jim dopřát i určitou svobodu – takže jsme jim do vchodových dveří zabudovali „kočičí dvířka“, aby mohly svobodně chodit ven a zároveň domů – jak si budou přát. Jediné omezení měly večer,
kdy jsme jim dvířka uzavřely, aby se netoulaly po nocích a něco zlého se jim nepřihodilo.
Bydlíme sice u lesa na klidném místě, ale z druhé strany domku máme asi 8m od plotu železniční koleje po kterých občas projede nákladní vlak. A protože občas naše kočičky přes ty koleje přeběhnou (protože je jim les asi málo) a večer by je světla vlaku mohla oslnit – proto to omezení večerních vycházek.
Protože jsme jim chtěli dopřát svobodný pohyb venku – tak jsme museli udělat jedno nepřírodní opatření a obě jsme nechaly vykastrovat, protože je v okolí plno sexuchtivých kocourků.
Doma si samozřejmě užívají pohodlí v postýlce, k jídlu dostávají vybrané masové konzervy.
Jsou velice čistotné a mají nádherný hebký mourovatý kožíšek (Nixi tmavě do šeda a Dixi do hněda) a každá je povahově úplně jiná. Tak jako my lidé máme určité návyky či rituály – tak je to i v případě našich kočiček.
V srpnu 2006 přišel domů syn a řekl nám, že když odcházel od kamaráda (bydlí asi 1,5 km od nás) šla za ním celou cestu nějaká kočička a že je venku za dveřmi. Dcerka hned vyběhla ven a kočička tam seděla a koukala na naše dveře. Dcerka si ji vzala domů a volala mi do práce jestli si ji můžeme nechat. Nejdříve jsem měla obavy – co na to řekne manžel, protože ač má naše kočky rád – tu druhou jsme si museli trošku vybojovat, protože tvrdil, že jedna stačí až nad hlavu – a teď mu budu muset oznámit, že bude třetí ..
Když jsem přijela domů – zjistila jsem, že jde v podstatě o zhruba 3 – 4 měsíční kotě – kočičku. Měla nádherně mramorovanou kresbu kožíšku, bílou náprsenku a konce všech tlapiček bílé. Vypadala – jako by měla bílé bačkůrky. Vzhledem k tomu, že měla rovně protažený čumáček – usuzovala jsem, že je asi šmrcnutá s nějakou šlechtěnou kočičkou.
Horší bylo, že byla vyhublá na kost, měla ouška napadené ušními roztoči – tedy v dost zuboženém stavu. Když se pořádně nakrmila – usnula mi v klíně tak odevzdaně – na zádech s roztaženými packami – což je poloha , která naznačuje, že se cítí absolutně v bezpečí . To mně tak dojalo – ta její důvěra, že jsem se rozhodla, že si ji u manžela vybojujeme stůj co stůj
a že už ji nedáme. S manželem jsem sice hodinku vedla bojovný rozhovor, ale nakonec naše argumenty (moje a dětí) vyhrály. A tak jsme získali dalšího člena rodiny. Úžasnou kočičku, které jsme dali jméno Sisinka.
Sisinka 26. prosince 2006
Naše kočičí slečny Nixi a Dixi to zprvu sice nesly nelibě, ale postupem času si na novou „sestřičku“ zvykly a sžily se.
Sisinka ven ani moc nechodila, zdržovala se spíš doma s námi – lidmi.
Ale dokázala být i pěkná divoška a co mně vždycky pobavilo – když „jako“ bojovala s Nixi nebo Dixi (při svých kočičích hrách) – měla při tom takový zvláštní legrační postoj a vydávala přitom takové zvláštní funící zvuky. Tedy zcela odlišný projev od
Nixinky i Dixinky.
Jinak byla úžasný mazlík, a když jsem šla spát – ležela mi u hlavy – úplně se ke mně přitulila a vrněla mi do ouška. Nixi spí jenom v nohách a Dixi se přijde před spaním jenom pomazlit, ale pak odchází do svého pelíšku.
Sisinka s námi oslavila své první vánoce a pak přišel osudný leden. Měla jsem odjíždět na 3-denní školení do Brna, když se začala Sisinka poprvé mrouskat. Byli jsme domluveni s veterinářem, že až to mrouskání nastane, že máme přijet na kastraci. Jednak je to docela náročné s takovou mrouskající kočičkou (kdo to zažil – asi ví jaké to je), ale horší bylo, že byla zvyklá chodit ven a žádostiví kocouři mrouskající kočičku cítí na sto honů.
Nejhorší bylo, že jsem musela odjet a manžel to chtěl řešit co nejdřív, aby měl svůj klid.
Zavolala jsem tedy veterináři a domluvila termín kastrace na čtvrtek 11.1.2007 v 16:00 hod . Jiný termín neměl v nejbližší době volný. Ve středu brzo ráno jsem odjížděla do Brna, ale v pátek jsem měla být večer doma. Když jsem tento termín s veterinářem domlouvala a uvědomila jsem si, že tam se Sisinkou nebudu (vždycky jsem totiž u veškerých ošetření svých kočiček byla a držela jim palečky, aby vše proběhlo v pořádku) – najednou mi blesklo hlavou – co když se něco stane a Ty už Sisinku nikdy neuvidíš?! – Dnes už vím, že to bylo varování vesmíru anebo andílků, které já hloupě zaplašila v duchu myšlenkou – „co by se mohlo stát?“ A pak jsem si ještě pomyslela: “ v pátek budu zpátky a aspoň se budu o Sisinku starat po operaci“. A odjela jsem.
A nikdy si to neodpustím.
Ve čtvrtek jsem v 16:00 hodin byla najednou taková neklidná, ale přičítala jsem to tomu, že jsem vždycky nervozní, když jde o vážnou věc – což operace vlastně je. Zavolala jsem manželovi a on mi radostně oznámil, že Sisinka už spí – vzpomínám si, jak mně to vyděsilo, protože to ve mně vyvolalo pocit, že se něco špatného stalo – i přes manželův veselý tón.
Když manžel pochopil, že jsem nějaká vystrašená – dodal: „no teď je asi v narkóze a za hodinku si máme pro ni přijít (byl tam s dcerkou). Pak jsme se ještě domluvili, že mi zavolá až si Sisinku vyzvednou, abych měla klid. Zhruba za ½ hodiny mi manžel volal a smutně mi oznámil: „Sisinka je mrtvá“ … V tu chvíli se mi zatmělo před očima a zabolelo mě hrozně u srce. Pořád jsem jenom opakovala – „to nemůže být pravda, vždyť byla plná života !“.
Chtěla jsem okamžitě k telefonu veterináře, který měl zákrok provádět, a chtěla jsem vědět, co se stalo. Veterinář tvrdil, že ji prý ani neodoperovali, že došlo k zástavě srdce bezprostředně po aplikaci narkózy, že se jí prý s kolegou pokoušeli oživovat, ale marně. Prý vypadala jako kříženkyně s nějakou orientální kočkou a ty jsou prý choulostivější a prý se to u nich někdy stává, že prý musela být alergická na nějakou látku, která je obsažená v narkóze a blekotal, že ho to taky mrzí atd. Já zase ho pořád prosila, ať ji zkusí znovu oživit, že má třeba jenom klinickou smrt – a on zase, že už jí to nepomůže. No prostě zoufalý rozhovor. Prosila jsem aspoň manžela, ať ji nepohřbívají dřív, než přijedu domů, že se s ní ještě chci rozloučit.
Máme za plotem u lesa takový palouček, kde máme pohřbeného svého pejska a tam měla být pohřbena i Sisinka.
Manžel mně ujistil, že na mně počkají.
Nejhorší bylo, že jsem byla 200 km od domova a cítila jsem se hrozně. Cítila jsem se odpovědná za to, co se stalo – vždyť já jsem svoji milovanou Sisinku poslala na smrt !!!
Pak jsem zase podezřívala manžela, že špatně zvážil Sisinku a dostala příliš silnou narkózu, pak jsem zase podezřívala veterináře, že špatně nadávkoval narkózu a pak zase sebe, že jsem nebyla s ní, a že kdyby to bylo v jiný den, že by se to třeba nestalo a tak pořád dokola.
Pořád jsem brečela a prosila Boha, ať mi ji vrátí zpátky, ať učiní zázrak. Nakonec jsem uplakaná usnula ani nevím jak. Druhý den jsem se už nemohla dočkat až konečně odjedeme domů, neměla jsem stání. Celou cestu jsem doufala, že přijedu domů a že Sisinka obživne – prostě jsem nebyla schopná se s tím smířit.
K mému smutku se po mém návratu domů žádný zázrak nekonal.
Sisinka opravdu neobživla. Ještě jsme ji v náručí pronesli všemi místnostmi, aby se mohla rozloučit s místy, které měla tak ráda a vystlali jsme krabičku měkkým ručníkem a ani nevím proč – tak jsem si ji i vyfotila. Vypadala – jakoby spala.
Pak jsme ji šli společně pohřbít.
Protože nám hrozně moc chyběla – chtěli jsme ji mít pořád na očích, proto jsme si dali její fotku jako tapetu na PC.
Přestože dny plynuly, stále jsme na ni nemohli zapomenout a nebylo dne, kdy bychom si na ni nevzpoměli. Dcerka Markétka mi chtěla udělat radost a na následující vánoce mi nechala udělat polštářek s fotkou naší milované Sisinky.
Pak přišel květen 2009 a děti sousedů mi přinesly ukázat koťátko, které našly.
Pozvala jsem je domů, abych se mohla na koťátko podívat. Když jsem ho uviděla – najednou jsem si uvědomila, že vypadá jako naše Sisinka. Stejně bílé ponožky, náprsenka – akorát místo mramorovaného kožíšku byl kožíšek krásně mourovatý a čumáček byl klasický.
Když ty děti začaly mluvit o tom, že si ho nechají u sebe doma – dostala jsem o koťátko strach. Předchozí rok totiž nechali umřít bez pomoci kocourka, protože ho nechali nachlazeného venku v mrazech, navíc se o něho vůbec nestaraly – byl zablešený, uši plné roztočů, v létě ho ani neobíraly od klíšťat – takže byl samý bolák, chodil vyhublý na kost
– kolikrát jsem se ho snažila aspoň trochu nakrmit, když k nám přišel na zahradu a teď bych měla dopustit, aby se totéž stalo tak krásnému stvoření až se ho nabaží a přestane je zajímat, až povyroste?
To jsem opravdu nemohla. Vysvětlila jsem jim, že zvířátko není hračka, připomněla jsem jim, co provedli tomu kocourkovi a navrhla jsem jim pro obě strany nejvhodnější řešení: já se budu o koťátko starat, dám mu potřebnou péči a ony za ním můžou přijít k nám, kdykoliv se jim zasteskne a můžou si s ním hrát. Kolikrát si myslíš, že přišly? Asi 5x .
Pak ztratily zájem – přesně jak jsem předpokládala.
Když děti odešly – podívaly jsme se s dcerkou na sebe a obě zároveň jsme vyhrkly: „Sisinka se nám vrátila!“ Zároveň jsme se podivily, že nás to napadlo nezávisle na sobě.
Zajímavý je i fakt, že ty děti si nepřinesly nejdříve to koťátko k sobě domů, přestože místo, kde ho našly je blíž k jejich domovu než k nám, ale nejdříve ho přinesly ukázat k nám!
Když jsem se jich na to ptala – řekly, že je prostě napadlo, že nám ho přinesou ukázat.
Dnes už vím, že to nebyla žádná náhoda. Sisinka si prostě našla cestu a vyšší síly ji pomohly.
Koťátko bylo kocourek a dali jsme mu jméno Sisinek – právě proto, že jsme byli přesvědčeni, že je to Sisinka.
Koťátko Sisinek
Sisinek se měl hezky k světu a stal se miláčkem celé rodiny. Strašně rád se „pral“ – nejdříve s našima rukama – do kterých se rád zakusoval svými ostrými zoubky, později si troufal i na naše holky (Nixi a Dixi). A když se postavil do „bojovné“ pozice – zaujal úplně stejný postoj, který mně kdysi zaujal u Sisinky. Byl velký labužník, a když pil své oblíbené mlíčko, tak u toho tak slastně pomlaskával, ale tak zvláštně, těžko se to popisuje slovy. Když dojedl, tak začal jakoby zahrabávat misku, přestože tam bylo jídlo. Někdy přiběhl k prázdné umyté misce a taky ji zahrabával, takže jsme si nebyli jistí, proč to dělá. Byl to takový „jeho“ rituál. Už jako dítě jsem měla doma kočičky a žádná se takto neprojevovala.
Když jsme spolu dováděli tak jak byl rozpustilý tak na mně tak zvláštně prsknul – zase je to těžké slovy popsat, ale umím to docela dobře napodobit.
Když si přišel ke mně pohovět na klíně tak se vždycky uvelebil tak, že ho bylo všude plno a já ho musela držet, aby nespadl – měl takové zvláštní polohy. Nebylo to proto, že to byl kocourek. Kocourky jsem v dětství u rodičů chovala, ale žádný tak na klín neuléhal – byl to zase „jeho“ styl.
Měl krásný hlas. Vždycky, když jsem slyšela, jak ke mně mluví svou kočičí řečí, tak se mi vybavilo přirovnání „zurčící potůček“.
Když jsme ho škádlili a on toho už měl dost tak zase zajímavým způsobem zamručel – tak zvláštně a šibalsky zároveň – bylo to spíš srandovní než hrozivé.
Byl ohromně temperamentní a vždy když se najedl, tak byl divoch a energií jenom hýřil – na rozdíl od Nixinky a Dixinky, které se po jídle způsobně umyly a pak se uvelebily ke spánku – což dělají už od raného dětství.
Uměl si krásně vychutnávat každičkou chvilku svého života – jakoby tušil, že jeho čas se krátí.
Bylo to takové sluníčko, plné života a radosti.
Koncem února začal být více neklidný. Bylo mu už
11 měsíců a ozývalo se dospívání.
Protože vím, že kocourci mají tendenci se toulat, když je volá příroda a jsou v té době velmi ohroženi, protože nevidí, neslyší – když vábí svoji samičku a nic je nedokáže doma udržet, pochopila jsem, že nastala doba, kdy bude muset podstoupit kastraci. Ale bála jsem se, aby to nedopadlo jako se Sisinkou a tentokrát jsem chtěla, aby podstoupil předoperační vyšetření, abych se ujistila, že není na nic alergický. Potřebovala jsem ale, aby vydržel do výplaty, abych měla dostatek financí.
Bohužel v sobotu 27.2 se nám ztratil. Volali jsme ho, nepřiběhl jako obvykle ihned na zavolání. Jakoby se po něm slehla zem. Když už byl nezvěstný 4 hodiny – začaly jsme ho s dcerkou intenzivně hledat.
Ten den byla docela zima, navíc dost sněhu – proto bylo alarmující, že je tak dlouho venku. Nixi i Dixi byly doma a ani se jim ven v té zimě nechtělo. Vzhledem k tomu, že bylo nasněženo a bydlíme téměř na samotě netrvalo dlouho a našly jsme jeho stopy –
po kterých jsme se vydaly. Stopy nás zavedly poměrně dost daleko a nakonec nás to dovedlo přes les k domkům poblíž hlavní cesty. Tam se stopy smísily se stopami lidí, kteří tam bydleli. Obešly jsme všechny domky a všude jsme se ptaly jestli našeho Sisinka někdo neviděl a nechali jsme na sebe kontakt, kdyby ho někdo někde zahlédl.
Nakonec jsme se se smutkem vrátily domů a modlily se, aby se mu nic zlého nestalo a aby se nám vrátil v pořádku domů. Tehdy se vrátil, ale až ve 21 hodin večer a byl takový celý vyděšený. Nevím, co se mu tehdy přihodilo, ale bylo vidět, že je rád, že je zase doma v bezpečí a dokonce ani 2 dny po sobě nechtěl jít ven. Pak mu sice otrnulo, ale šel ven vždycky jen na chvilku a hned přiběhl domů. Byla jsem ráda, že se zklidnil a doufala jsem, že po výplatě vyřešíme jeho „hormony“.
Poslední komentáře
-Petra K tomuto tématu mohu poradit obyčejné pohádky. Zavřít…
-Petra Zlatý věk už tu dávno je. Respektive tu…
-Petra No jo, jenže k tomu aby člověk rozhodl…
-Petra "Nemůžeš se vrátit, musí tě přijmout planeta." Tak…
-není