Aluška.org: Věděním ke svobodě

Hodně jsem přemýšlela, jestli tento zážitek a tuto svoji silnou zkušenost mám napsat nebo popovídat na kameru, nebo jestli si to raději mám spíš nechat pro sebe. Ale nakonec jsem si řekla, že to třeba několika málo lidem může pomoct v aktivaci jejich vlastního třetího oka, možná zjistím že je tady někdo kdo to má také no a zbytek… ten si alespoň odpočine u něčeho hezkého, povzbudivého a inspirujícího.

Někteří z vás ví – párkrát jsem to psala – že úplně odmalička od narození vidím plavat v noci barevné obrázky. Když jsem byla dítě, viděla jsem je hodně ostře, hodně bohatě, hodně barevně a byly dobře vidět i v šeru. Nebyla nutná vyloženě tma a daly se vidět i ve dne pod peřinou. Když jsem se hodně soustředila, daly se trochu spatřit i ve dne na bílé stěně, ale jinak je to záležitost do tmy, protože ty obrázky prostě na světle splývají. Jsou tam, ale nejdou dobře vidět.

Odmalička taky špatně spím kvůli velmi lehkému spánku a dlouho usínám, takže jsem po nocích tyto obrázky sledovala, různě chytala do rukou (to nejde), nebo jsem hrávala střílečky. Vždycky jsem se na jeden zaměřila, začala mrkat a on se rozprsknul a udělalo se z něho zase něco jiného. Většinou byly obrázky hezké, nesrozumitelné a neutrální, ale občas ne.

Pamatuji si třeba že se mi jednou zjevil fialový drak se třemi hlavami, bylo mi asi 6 nebo 7. Dodneška vím jak vypadal. Lítal kolem mě a nechtěl zmizet, tak jsem ho rozstřelila, ale dalo mi to zabrat…

Později jak jsem rostla jsem v těch obrazech začala vidět i věci které nejsou hezké a ve kterých vidím význam nebo se symbolicky vztahují na aktuální dobu.

Mnohokrát jsem v obrazech například viděla nahé lidi jak se krčí v klecích (jak záběry nosnic z klecového chovu, akorát místo těch slepic jsou tam nacpaní lidé) a pak nějaký černý pařát, jak mačká klávesu na klávesnici a pak vyceněné lidské zuby a jedoucí vlak, který jede v noci černým lesem a měsíc je v úplňku. Tento výjev jsem sledovala hodně když mi bylo asi 15, po roce zmizel, už ho nevídám vůbec. Dodneška když si vzpomenu, vidím v tom perfektní symboliku. Ty obrázky jsou prostě symboly, to bylo moje prvotní zjištění…

Mezi obrázky křižují oranžové blesky, ty jsem viděla vždycky a vidím je dodneška. Pokaždé blesknou jiným směrem, je to náhodné. Další základní tvary jsou geometrické a pravidelné, vidím třeba šachovnice nebo kostky uspořádané u sebe, žlutá-zelená-červená. Někdy modrá, někdy oranžová, občas se to změní… Taky vidím jakousi zelenou kouli a v ní jsou menší žluté koule. Vypadá to jako nějaký jednoduchý organismus. A hodně vídám pomeranče. Odmalička v těch obrazech vidím buď pomeranče jeden na druhém, nebo bedny s pomeranči. Většinou to jde z geometrie do pomerančů a pak často i do květin. Zbytek obrazů je originálních a mění se to časem. Jednu dobu jsem třeba neustále viděla nějakou postavu muže v bílé tunice, připadalo mi to jako zjevení nějakého svatého, Ježíše, nebo nějakého jiného duchovního mistra. Ten se mi zjevoval jenom pár měsíců.

Moje oblíbené obrázky jsou oranžové blesky a pomeranče. To vidím dodneška…

Když jsem byla malá, myslela jsem si že je to normální a že to vidí všichni, že takto vypadá na planetě Zemi tma.

Ale nikdy na to nepřišla řeč, tak asi to bylo tak obvyklé že to nikdo nepovažoval za důležité probírat, nebo… Co když to neznají?

Když jsem byla už starší capart, zavrtal mi v hlavě červíček pochybnosti (asi 7-8let).

A protože byla poblíž moje babička co chodí třikrát denně do kostela, každý den se křižovala že jednou bude svatá, že ji kanonizují a že je strašně moc duchovní člověk a dokonalý katolík, tak jsem šla pochopitelně za ní, s důvěrou že jako duchovní člověk mě přece pochopí a třeba dá i nějakou dobrou radu. Ne jak ti primitivové kolem, bábi alespoň občas mluvila o něčem nehmatatelném.

Tak jsem se jí zeptala na ,,obrázky co plavou ve tmě“.

Babička se vyděsila. Bez odpovědi.

Znova jsem tedy zopakovala otázku…

Odpovědí mi bylo, že nic takového nevidí, že nic takového není…

Zeptala jsem se jí tedy, jak vypadá tma jejíma očima.

Čuměla… Ale já byla trpělivá. Pak mi teda po pauze na zděšení řekla, že je to prostě tma. Prostě tmavo kolem. A nic se tam nehýbe..

Řekla jsem jí, že si nedokážu představit tmavou tmu, připadá mi to takové smutné a mrtvé. Že já vidím tmu nádherně barevnou, plnou hemžení, blesků, kostiček, pomerančů, zvířátek, květin a to se všechno prolíná, mění a já to dokážu dokonce částečně i ovládat… A že vůbec nechápu proč to nevidí, že o strašně moc přichází.

– Babička se vyděsila ještě víc, řekla mi ať to nikde hlavně nevykládám nebo si o mě všichni budou myslet že jsem úplný blázen (to si stejně všichni už mysleli takže bylo pozdě na takové rady) a tím debata skončila.

Velice mě to zklamalo a bylo mi trapně. Ne za sebe, ale za babičku mi bylo trapně. Pochopila jsem že víc povídá než skutečně prožívá. A už jsem za ní znova nešla. Jenom za mamkou. Když zrovna byla doma a v bdělém stavu… Někdy měla svoji chvilku, tak se s ní dalo mluvit, ale někdy taky nedalo.

Nepamatuji si přesně věty co jsme si s bábi vyměnily, ale pamatuji si ten rozhovor i tak celkem dobře, protože to pro mě bylo emoční a emoce nejlépe zapisují do paměti. A tak skončil můj výzkum ohledně barevných obrázků… Stejně jsem tomu ale nemohla uvěřit, že to ostatní nevidí.

Když mi bylo šestnáct, určití lidé na mě provedli určitý podvod a nastal silný energetický útok, který mě měl zabít. S pomocí svých nejbližších přátel, kteří mají také dary, jsem se ale dokázala z většiny uchránit a pak jsem se skoro dva roky musela dávat dohromady a musela jsem to odblokovat. Kdybych byla sama a neměla pomoc, nezvládla bych to.

V té době obrázky odešly, odseklo mě to od nich. To bylo asi nejhorší na celé té věci, že nebyly obrázky. Měla jsem i spoustu jiných omezení, prakticky všechny moje dary oslabily protože jsem přišla o energii, ale toto mě žralo úplně nejvíc…

K vyléčení byl potřeba čas a pak velmi dlouhá cesta za duchy hor, kteří se nakonec rozhodli mě zaštítit. Kdo jste četl knihu Pravda mezi nebem a zemí, tak v ní je můj příběh popsaný. Já tu knihu nepsala ani neznám autora, ale bylo mi vzkázáno zase jinými nadanými pomocníky, že je určena mně, že je v ní odpověď na můj problém a skutečně. Takže jsme to řešili přesně podle knihy. Dodneška si ani po tolika letech nejsem jistá co vlastně duchové Vesmíru mysleli, když řekli, že ,,ta kniha byla napsaná pro mě…“ Vlastně no… Asi spíš mám problém tomu uvěřit. Po tom všem co jsem zažila přesto mám občas problém něčemu věřit… překvapení.

Tehdy jsem ani nechápala, proč by mi pomáhaly takové obrovské a mocné bytosti, když jsem ještě malé jelito, malá holka co s ní někdo vydrbal a vůbec se na mě mohli vyprdnout, co je jim do nějaké malé holky co měla víc štěstí než rozumu. Neznala jsem ještě svou hodnotu a tudíž jsem ani nechápala co ze mě kdo má a proč by mi někdo chtěl ublížit. Moje stránky tehdy byly ještě malé, amatérské, s vílami, komu jako sakra pořád vadím?!

Ale dneska už tomu rozumím. Oni pomůžou mně, já pomůžu zase dalším, řetězová reakce. Duchové hor a Vesmíru viděli budoucnost, ale já ne, já nevěděla nic… Proto jsem zatím vždy na všechny útoky dostala ochranu a pomoc. Tento byl nejhorší, ale od té doby ta ochrana chytá kdeco. Podrobněji psát nemůžu, nemám dovoleno sdělovat konkrétní podrobnosti. Píšu jenom ve zkratce stručně, jakou jsem vlastně ušla cestu se svými plovoucími obrázky, že to nebyla celou dobu jenom sranda.

Tehdy po návratu domů jsem si musela ještě pár měsíců počkat, ale obrázky se začaly vracet. Znova jsem začala nabírat svoji přirozenou energii a tak se mi obnovily síly. Postupně jsem zjistila, že čím více konstruktivní energie naberu, tím lépe se mi obrázky obnovují. Takže jsem trávila hodně času sezením v lese pod stromy a zpěvem. Byl to můj způsob, jak poděkovat duchům přírody za záchranu mého života. Přesto mě ale pěkných pár let trápilo že už je nevidím jako kdysi, když jsem byla malá. A dodneška musím uznat, že je to jiné. Neříkám vyloženě ,,horší“, ale jiné. K takové barevnosti jakou jsem viděla v dětství bych se určitě dopracovat mohla, ale to bych asi už opravdu musela odejít žít do jeskyně…

Tehdy kdy se mi začaly znova obnovovat síly jsem také poprvé pochopila, jak je důležité vybírat si lidi se kterými se stýkám, protože kdykoliv mi někdo moji energii vysál, obrázky zase oslabily, nebo skoro zmizely. A postupem let jsem se tomu začala přizpůsobovat, mezitím se zvyšovala moje citlivost až jsem se dostala do fáze, v jaké jsem teď. Občas si připadám, že žiju jako poustevnice. Protože čím méně potkávám lidi a čím méně nechám svoji mysl aby se zabývala stresem a řešením různých nepříjemných hovadin, blbých keců a tak dále, tím silnější mám energie a tím silnější jsou pak obrazy ve tmě a všechno ostatní. Takže jsem se i naučila krásnému umění, je to starodávné umění IGNORACE. Aplikuji při své práci takřka denně dle potřeby, vybírám si čemu se moje mysl bude a nebude věnovat, nenechávám se strhnout vším.

V mém palmovém listu je řečeno, že až mi bude zhruba 60, úplně se odsunu pryč ze světa lidí, protože kontakt s duchy se pro mě stane důležitější, než kontakt s lidmi.

Já tomu tehdy nevěřila, ale dnes už chápu proč se to stane. Protože mně je s duchy opravdu nejlépe, i se mi s nimi výborně pracuje protože mi radí i při práci. Kdežto osobní kontakt s lidmi mě většinou spíš oslabuje, až na několik jedinců které jsem si pečlivě vybrala a ti mohou ke mně tak blízko jak jen je to možné. Zbytek už si k tělu nepouštím, těch špatných zkušeností už bylo opravdu moc a nic na světě mi za další špatnou zkušenost už nestojí. A to ani nutně nemuseli být špatní lidé… jenom nebyli pro mě vhodní a kompatibilní. Moje obrázky jsou mi prostě milejší než být za každou cenu někde s někým a pak se divit jak je mi blbě.

Postupem času mě úplně přešla snaha chodit někam pařit (to jsem nechodila nikdy), chodit do skupin, hledat pořád nové kámoše… Zjišťuji, že pro mě je to škodlivé, že to nepotřebuju… Skoro nikdo to nechápe, protože neví o čem mluvím. A nikomu to nevyčítám, ti lidé to nezažili, nemuseli prosit v horách o záchranu, nemuseli utíkat před tmou, nemuseli zažít co jsem zažila já. Tak to tak beru. Ale dělá mi problém o tom nemluvit, protože když něco vysvětluju, často se k tomu během vysvětlování dostanu. Je to prostě důležitý vliv. A teď jsem u toho zase.

Poslední zhruba dva roky jsem se naučila používat tyto plovoucí obrázky jako vstupy do světa snů.

Konečně jsem zjistila na co jsou dobré a asi jsem i pochopila co vlastně znamenají. Jasnozřivý přítel mi řekl, že vidím budoucnost, ale to není v mém případě zatím pravda. Budoucnost, to je jeho dar… Můj dar je ale jiný.

Zjistila jsem, že ty plovoucí obrázky jsou vlastně silně propopojeny s vyšším já, s nadvědomím a tudíž i se světem snů. Naše sny jsou obrazy z nevědomí. Každý jeden obrázek co se mi mihne před očima je symbol mého nevědomí. Veselé pomeranče, uklidňující květiny, fascinující geometrické tvary a kostičky, energetizující a dynamické blesky, to vše má svůj původ v mém nevědomí a vypráví konkrétní příběh. Když sleduji obrazy plovoucí ve tmě, ve skutečnosti se dívám do sebe, ne do něčeho co je umístěno venku.

Takže jsem se vždy zaměřila na obrázky, pak jsem vypnula bdělou mysl a uvolnila ji a ten obrázek se tak zvětšil, vystoupl do popředí, otevřel se skoro jako když otevřete dětskou knížku, vybarvil se, začala jsem slyšet zvuky a takhle jsem usnula, nebo jsem zažila mikrospánek, kdy jsem poznala během pár vteřin ten obrázek v celé své kráse. Ale trvalo to. Jednak mi trvalo se to naučit – a já vlastně ani neměla nějaký konkrétní záměr, dělala jsem to spíš intuitivně, protože sledování obrázků mě vždycky uklidňovalo – a taky to vyžadovalo určitý čas, sledovat s vyprázdněnou myslí obrázky, aniž by to člověku uteklo, nebo začal otevírat oči, šilhat a napínat oční víčka. To pak nešlo, obrázek se zatáhl zpátky a schoval se. Jako když vylekáte kačeny u rybníka, tak se rozprchnou a nemáte z nich skoro nic, vidíte je pak už jenom z dálky…

Ty plovoucí obrázky jsou vidět stejně skvěle se zavřenýma i otevřenýma očima, akorát že když mám otevřené tak je můžu rozstřelovat, když mám oči zavřené, musím je první otevřít aby se dal případně obrázek rozstřelit, ale už to nedělám. Vážím si každého jednoho obrázku co přijde a i když je výjimečně ošklivý, přijmu ho jako určitý symbol nějakého děje který mi posílá k prohlédnutí mé vyšší já. Přijímám všechny, protože si uvědomuji, že v nich není nic co by mi mohlo ublížit, jsou to jen symboly toho co se děje v nevědomí. Prostě proud dat… A protože žiju ve světě který je jaký je, nemůžu vidět jen to hezké, musím se naučit pracovat i s tím ostatním, co je pro zdejší svět typické.

Postupem času jsem obrázky využívala častěji, protože to výborně fungovalo jako uspávačka.

Spím v noci s tím mým velkým energetickým krystalem na hrudi (sundávám jenom na koupání jinak nikdy) a do ruky beru velký křišťál. Jednak mi to pomáhá dobře spát, druhak takto během spánku maximálně energeticky regeneruju a navíc mě to chrání. Prakticky teď nemám noční můry.

Akorát v poslední době, vždycky když se v noci probudím, tak otevřu hned oči a hledám, protože mám pocit že u mě někdo je. Nebojím se ho, ale vím že tam je. Akorát se mi ještě nezjevil. To je novinka. Čekám jenom až ho uvidím.

Postupně jak odstraňuju ze svého života všechny rušivé a vyčerpávající vlivy co mi berou energii, stává se to snadnější a snadnější. Obrazy jsou silnější, potřebuju méně času pro jejich rozvinutí, lépe se ,,nesoustředím“… Totiž na ty obrázky se můžu soustředit, aby se mi na začátku lépe vykreslily před očima, ale pak se soustředit nesmím, musím vypnout všechno, aby vystouply a otevřely se. Jakmile se začnu soutředit, tak zase utečou.

Já vlastně svým způsobem každý večer před spaním medituju, abych usnula.

První jsem jako dítě koukala na obrázky, ty mě uklidňovaly a já pak nějak usnula, pak jsem roky používala meditaci k usnutí, že jsem vypla mysl a pak přišel pomalu spánek a teď to kombinuju. Otevřu obrázky a vypnu mysl. Jednak usnu, druhak cvičím třetí oko, které se postupně posiluje.

Dnes už nepotřebuju tolik času pro otevření obrázků a celé je to méně pracné. Nedávno však nastal zlomový okamžik, ke kterému významně přispěl odkaz, co mi sem poslal čtenář.

Někdo do transformačního okénka poslal odkaz na reportáž o vidění třetím okem. (Už nevím kdo to byl, ale jestli to čteš, chci ti velice a moc poděkovat že jsi to tam poslal, protože mi to dost pomohlo!)

Dávala jsem ji nedávno do samostatného článku, protože jí přikládám opravdu velkou váhu a vy už asi chápete proč, co se stalo.

Na vlastní oči Šokující reportáž o vidění 3. okem

https://www.youtube.com/watch?v=gQHfUZqFB6w

Možná se mi budete smát, ale já si až do zhlédnutí této reportáže něco důležitého vědomě neuvědomila.

Totiž pro mě byl zásadní poznatek zde řečený, že ty děti se učí vidět tak, že první se soustředí na nějaký bod uvnitř zorného pole a ten potom rozšiřují. Opravdu mi to připadalo zajímavé a utkvělo mi to v mysli.

A pak jsem dál po nocích sledovala obrázky po svém, otevírala je, až jsem najednou potkala ten bod o kterém byla řeč!

Uprostřed zorného pole se mi zjevil bílý bod, jakoby světýlko. Normálně ve mně hrklo, protože jsem si vzpomněla na tu reportáž. Tak jsem se na to světýlko zaměřila a vypnula jsem mysl.

A světýlko se najednou začalo otevírat a z něj začaly vystupovat obrazy. Jiné než ty co plavou ve tmě, ale principiálně se chovají stejně, musí se na ně stejně opatrně, aby neutekly zpět do toho světýlka.

Postupně mi došlo, že ty moje obrazy jsou ve skutečnosti vidění třetím okem a ten bílý bod z kterého vystupují tyto nové obrazy je vlastně moje třetí oko, akorát že já necvičím vidění fyzického okolí – to je mi na nic když nejsem slepá – ale já sleduji obrazy v mém nevědomí, napojuji se na určitý kanál, který jinak člověku zůstává skrytý a má k jeho moudrosti přístup pouze ve spánku. Ne vždy plně chápu význam obrazů které vidím, ale cítím že je to potrava pro mou duši, úplně mě to nabíjí a cítím jak se mi tetelí celá bytost, úplně mě to vyživuje vědomím. Takový multivitamín pro moji duši.

Ten bílý bod se většinou chová tak, že já sleduji obrázky a on tam občas uprostřed problikne. (Někdy se prostě zjeví a drží tam.) Tak ho chytnu, zaměřím, pak vypnu mysl a nechám ho se otevřít.

On mi pak vyjeví obrazy. Ty obrazy jsou první jen v zorném poli, ale když nechám mysl správně uvolněnou, asi za 2-3 vteřiny se mi to propojí s mozkem a já vidím v hlavě a zároveň před sebou v kompletním zorném poli i v mozku naprosto dokonalý obraz, všechny barvy a zvuky. Je to úplně transcendentní zážitek, kdy vidím všemi svými smysly a oči jsou jen složka toho všeho, spíš vidím víc mozkem, oči jsou jen prostředník. (Asi je to pro vás novinka, ale mozek člověka je při plné aktivaci schopen vidět v kompletním rozsahu 360ti stupňů.)

Většinou hraje krásná hudba kterou neznám, ale očividně to není úplně pravidlo, protože včera jsem tu melodii poznala. V podstatě veškerá hudba jaká existuje je zapsána v morfogenetických polích Vesmíru i v mém nevědomí. V mém nevědomí a v nevědomí každého z nás je obsaženo vše, celý Vesmír. Proto můžeme přehrávat jakoukoliv hudbu, pozemskou i mimozemskou i nadpozemskou, je to jedno, nehraje to žádnou roli. Akorát že k tomu jako lidé nemáme přístup a proto to společnost dotáhla kam to dotáhla. Čím více je člověk oslepený, tím lépe se dá manipulovat, tahat do slepých uliček a učit ke zlu, nenávisti…

Zrovna včera mi hrál mozek začátek této skladby, než jsem dostala radost co slyším a probrala se:

https://www.youtube.com/watch?v=1G4isv_Fylg&list=RD1G4isv_Fylg#t=0

Bílý bod se otevře a vyjeví mi obrazy. I když se třeba hned nepropadnu do zvuku a barev, obrazy vystupují a zabírají podstatně velký prostor v zorném poli. Vidím všechno možné. Třeba města, planety, hodně zvířata, nebo lidskou hlavu která se otevírá nebo ,,vybaluje“ skrze nějaké světelné blány, vypadá to trochu jako když kvete květina, ale je to takové abstraktní, je tam hodně světla a vypadá to fakt krásně… (teď mě to dojalo, dobře že to nenatáčím ale píšu)

Když zvládnu neusnout a udržím se, obrazy se jakoby na chvilku ,,vyčerpají“. – Zkrátka bod chvilku nesvítí, nevysílá obrázky ale na chvilku potemní, vypadá jako malá černá díra, dovnitř které vede pravotočivá zářivě bílá spirála. Když ho chvilku nechám, ze spirály znova vystoupí bílý bod a ten pak můžu znova otvírat a prohlížet co vyjeví.

Takže mi to vlastně dávkují zeshora po kapitolách.

Každý večer je to trochu jiné. Někdy se mi bod nabídne sám, jindy na něj musím myslet. Když se na něj soustředím, dokážu ho vyvolat, ale není tak stabilní jako kdyby přišel spontánně. Přesto se ve vyvolávání cvičím, protože po letech mám tyto popsané pokroky po nácviku meditace a vidění obrázků, tak vím že to má smysl a že je dobré to rozvíjet. Postupně se můžu dostat dál, najít další využití, další cesty do nevědomí, jednou bych mohla třeba i vybírat konkrétní kapitoly kam se chci dívat.

Ten bod se právě vyvolává tím, že jsem vědomá a myslím na vidění třetím okem. Cítím tlak v čele a bod se zjeví jako světlo. První bylo jenom kulaté a fakt malé, teď po asi týdnu sledování – nedělám to na sílu, beru to v rámci relaxace a meditace před spaním, na to jsem zvyklá celý život a nemusím na to myslet, nebo se k nácviku nutit, což je fajn – no co jsem chtěla říct… Zkrátka teď po asi týdnu sledování se z kulatého bodu stala taková bílá stojatá čočka, chová se to jako brána a mnohem lépe a rychleji pouští obrazy.

Asi nejsilnější a nejkrásnější zjevení jsem měla teď před pár dny během vylučování kamenů při jaterní očistě.

Po týdnu na veganské nemastné stravě a po dvou dnech hladovky jsem zapila olej z grepem, lehla a vylučovala… Neusnula jsem a vlastně nespala skoro celou noc, protože tělo bylo v pozoru a strašně mi bušilo srdce. Asi mělo co dělat.

Noc jsem strávila ležením na zádech, krystalem na hrudi, křišťálem v ruce a sledováním nočního hemžení. To byla noc mezi 22. a 23. únorem, úplněk. Ten hodně svítil, takže se spát fakt nedalo. Asi nastala určitá součinnost elementů. Dieta, hladovka, měsíc… Zkrátka bod se zjevil a měl neuvěřitelnou sílu. Skoro jsem se ani nemusela (ne)soustředit, obrázky moje pohyby mysli minimálně rušily. A ze světla se zjevovaly úžasné obrazy. Až na jeden co se mi nelíbil, ale taky měl asi svůj smysl, jinak všechno bylo velice příjemné.

V úvodu zjevovací seance jsem viděla bod, který se rozšířil do té bílé čočky a zní vyšel obraz. Vypadalo to jako nějaká koule z hlíny, jako země, nebo nějaká planeta. Zepředu se udělalo oranžové světlo, jakoby to prasklo zevnitř odshora dolů, zasvítila oranžová záře, kulatá země pomalu ustoupila, jakoby to byla jenom skořápka (všechny planety ve Vesmíru jsou duté). A uvnitř byla čistě bílá štíhlá ženská bytost, kompletně tvořená světlem. Měla ruce zvedlé nahoru, měla základní tvar lidské postavy. To vše jsem viděla už otevřené a vyjevené, v maximálních barvách a mozkem. Bytost šla postupně ke mně a stála v obrovské spoustě světla. Bylo to moc krásné a opět jsem vnímala, jak mě to nabíjí energií. Cítila jsem, že je to velice příznivý symbol a že ta bytost je něco, co patří ke mně, nevnímala jsem ji cize.

Další obraz co vystoupil ze světla byl tygr. Opět oranžovo bílý, tvořený ze světla. Zjevovala se mi jeho hlava, tlama otevřená, odhaloval čisté bílé zuby. Cítila jsem, že je to symbol síly, působil na mě velmi příjemně a tento tygr se mi zjevil celkem asi 5x, různě se střídal s jinými obrazy. Viděla jsem i celé město, ale nepoznala jsem které město to bylo… A ta hudba… Usnula jsem až nad ránem na pár hodin. Na druhý den jsem vstala absolutně čerstvá, před šestou dřív než zazvonil budík jsem byla bdělá a šla hned pít třetí sůl. Vůbec jsem nebyla unavená.

Ani nevím jak tento článek uzavřít. Jsem toho plná. Pořád pokračuji, dělám pokroky a jsem zvědavá, kam po této cestě ještě dojdu. … A začalo to přitom jako vrozené barevné obrázky, o kterých mi babička řekla, že jsou to blbosti a ať o tom hlavně nikde nemluvím.

Nakonec bohužel musím uznat že už nevidím základní obrázky tak bohaté a barevné jako když jsem byla dítě před tím útokem, ale dostala jsem to na úplně nový level a našla postupně cestu jak to otevírat. Teď jsem v tom našla skutečnou hodnotu a už to nemám na hraní. A nezáleží vlastně na tom jestli jsou stejně barevné jako kdysi, protože když se vyjeví obrazy ze světla a nechám je proniknout do mozku, mají všechny barvy jaké vůbec existují a ještě k tomu hrají hudbu. A toto už si nenechám nikým vzít, budu chránit tento poklad jako oko v hlavě. Doslova jako třetí oko.