Lidé podvědomě zůstávají zaseknutí ve věku, kdy zažili nejméně lásky

22.10.2021 v Psychologie 4

Setkali jste se někdy s někým, kdo se zdánlivě choval, jakoby byl v jiném věku, než byl jeho skutečný? Například někoho, komu je 20 nebo 30 let, ale chová se jako patnáctiletý? Takoví lidé by mohli mít něco velmi důležitého společného.



Různé věkové kategorie mají různé potřeby, to se týká jak lásky, tak i pozornosti. Pokud něčí rodiče byli v raném věku příliš odmítaví a nespolehliví, nedostal tento člověk to, co potřeboval. Pro lidi, kterým rodiče neuspokojovali jejich potřeby, je mnohem těžší dospět, nebo se dostat z věku, kdy byli milováni nejméně. Je pro ně nesmírně obtížné navázat kontakt s druhými lidmi , protože jim neumějí důvěřovat.

V intimních vztazích se cítí bezmocní, zranitelní a obvykle není snadné se s nimi sblížit. S tím, co už bylo řečeno, to může jít také různými směry v závislosti na tom, jak bylo takové dítě zanedbáváno. Každá situace je jiná a žádní dva rodiče nejsou úplně stejní.

Tyto problémy probíhají následovně:
Pokud o schopnostech svého dítěte pochybujete již v útlém věku, nebude později chtít dělat věci, které ho nutí vystoupit, ze strachu, že přitom selže.

Pokud své dítě neustále zklamáváte, nebude později v životě schopno důvěřovat lidem.

Pokud jste příliš netrpěliví (děláte za dítě věci, které by mohlo zvládnout samo), bude na vás dítě příliš závislé a možná se bude stydět za to, že toho musíte tolik dělat.

Existuje spousta věcí, které mohou způsobit, že někdo uvízne ve věku, ve kterém už biologicky není. Někteří lidé si ani nevšimnou, že se jim tyto věci staly, a neuvědomují si, že uvízli. Bohužel, když k takové věci dojde, je třeba toho udělat hodně, aby se problém překonal.

Nechápejte mě však špatně. Lidé, kteří se zasekli v mladém věku, nejsou vždy ti, kteří stále žijí u maminky na gauči a odmítají si najít práci. Mohou to být samostatní a úspěšní lidé, kteří však stále fungují na emocionálně mladší úrovni. Může to být extrém, nebo se to může projevovat jen mírně, v závislosti na člověku a situaci.
Hodně v tom hraje roli i trauma. Pokud jste prošli velmi traumatickým zážitkem, může to zbrzdit váš emocionální růst.

Existují metody, které mohou pomoci tyto problémy zlepšit a časem je lze odstranit. Musíte přijít na to, co vám chybělo/chybí, a dát si to. Pokud chcete toto citové zanedbávání skutečně překonat, musíte se naučit uvědomovat si své emoce a identifikovat své potřeby, jak bylo uvedeno výše.
Podnikněte kroky, které musíte učinit, abyste si dali to, co vám v minulosti chybělo.

překlad © Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2021 / podle Zdroje

 



Komentáře

Ikona diskutujiciho Nirvana 2021-10-22 01:29:26 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tohle je smutná pravda:(( dávno jsem si to uvědomovala u sebe, ale už to mám z velké části spracované a je to velká úleva.

Jinak, Aluško, je možné mít cosi jako nadání na to, že se lidem v mé přítomnosti dělá dobře? Že jsou třeba nemocní a když jsme spolu, udělá se jim „samo od sebe“ líp? Já vim, že to zní hrozně egoisticky nebo tak, ale jakoby se mi to reálně děje, mám pocit… slyšela jsi někdy o něčem takovém? vůbec nic pro to nedělám, doslova jen je ten člověk se mnou a najednou mu skoro nic není..

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2021-10-22 08:37:45
Ikona diskutujiciho
sipka

Jsou lidé léčitelé, někteří léčí dotekem, jiní slovem, pohlazením, nebo přítomností. Poznají se podle toho že vidí duchy, cítí energie a mají duchovní náturu, protože jak cítíš energie, tak už s nimi i přirozeně pracuješ a vždycky tam nějaká léčitelská vloha je.

Ikona diskutujiciho Marta 2021-11-07 08:31:04 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Náš synátor měl totální emocionální zásek z minulého života, neměl v sobě zpracované trauma z upálení na hranici inkvizicí. Každé ráno vstával s totálním splínem, neměl chuť do života. Už mě to pěkně štvalo, požádala jsem o pomoc moudré ochránce z jeho domácí planety, přišli a pomohli mu tento emoční zásek vyčistit. Od té doby ok, syn chytil novou chuť do života, táhne mu na čtrnáct let, včera si vyzkoušel řízení našeho motorového miláčka na lesní cestě, byl totálně nadšený.

Ikona diskutujiciho Marie Anna Eva 2021-11-08 20:39:38 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Měla jsem jednu kolegyni, vlastně dvě stejného jména a ani nebyly příbuzné. Říkejme jedne Jiřina a druhé Dana. Obě dojížděly do Prahy vlakem z okolí. Ta první Jiřina, když se opozdila do práce byl oheň na střeše a vedoucí ji veřejně proprala. Ta druhá Dana mohla přijít a odejít, jak se jí zlíbilo a nic se neřešilo. Vrtalo mi to hlavou a začala jsem pátrat, proč tomu tak je. Dana byla rozvedená s malým synem a dovedla využít každou příležitost ve svůj prospěch. Jiřina byla svobodná, žíla ve vile s maminkou a starale se o ní. Do práce chodila nevyspalá, unavená a zdeptaná. Pomalu, pomaloučku jsem z ní vytáhla celou pravdu. Maminka bya prvorepubliková dáma a despota. Měla už své roky, ale dovedla dělat Jiřině ze života peklo. Rušila jí v noci a nenechávala jí spát, dělala scény se zdravotním kolapsem několikrát do měsíce, stavěla se jí před televizi a křičela na ní, na co kouká? Když všichni jeli na výlet či spíše na nákupy do NDR, nedovolila jí to, protože měla zase záchvat. Vila a maminka byl pro Jiřinu jediný život. Měla před důchodem a ráda se pěkně oblékala, ale domů šla zase jako šedivá myš. A čím jsem ji já povzbuzovala? Když říkala, že je hezká a že jí to sluší, vždy jsem jí to potvrdila a ubezpečovala jsem jí s jejim nabouraným sebevědomí. Nikdy od nikoho to totiž neslyšela a ona se pak tetelila blahem. Připadala mi, že se tím vrací do mládí a chytá obláčky štěstí a uznání.

Napsat komentář: Marta Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek