Jak se srovnat s nutkavým pocitem, že jste mimozemšťan mezi pozemšťany a jak se s tím naučit žít? O tom si povíme v dnešním výběru z e-mailové poradny.
Dopis:
Ahoj Aluško, mám dotaz.
Je mi 16 let a mám pocit, že sem nepatřím.
Už od mala jsem byla jiná než ostatní, ovládala jsem vítr, nebo jsem tomu alespoň věřila.
Také si pamatuji, jak u nás jednou byla babička a já jsem uviděla vílu, jak běží po koberci a ukazovala jsem na ni, ale viděla jsem ji jen já, bohužel nikdy znova už jsem ji neviděla. Nikdo mi to nevěřil, pak si ze mě jen utahovali…
Později jsem začal mít sny o místech, které jako bych znala a stále se opakovaly. A začala jsem mít pocit, že všechno kolem mě je jen přetvářka.
Teď mám pocit, že se prostě musím vrátit tam, kam patřím. Jako kdybych tam předtím byla a z nějakého důvodu jsem se ocitla tady.
Vím jak hloupě to zní, ale je možné, že třeba patřím do jiné dimenze? Nebo jsem naprostý blázen?
Omlouvám se, že je to tak chaoticky napsané a předem moc děkuji za odpověď.
Odpověď:
Ahoj,
Asi tě moc nepotěším, ale počítej s tím, že se tento pocit neztratí a pravděpodobně s ním budeš žít celý život. Já jsem měla úplně to samé co ty, dlouho jsem čekala jestli se to změní a nezměnilo.
.
Pocity cizosti, nepochopitelnosti a nelogičnosti tohoto světa, silný pud se sbalit a odjet domů – ale kam sakra domů? Kde to je? Ve vlastní rodině jsem si připadala jako někdo, kdo je tam navíc, kdo tam vlastně otravuje a jenom užírá zdroje tím, že se musí šatit a živit. Nebylo mi v tom vůbec dobře.
.
Dlouhé roky jsem měla problém pochopit co to je dívka a co je chlapec, proč je v tom rozdíl a že já jsem dívka… nějak mi nedocházela ta dualita, dvojí pohlaví, fyzično. Roky jsem měla problém pochopit, proč už nemůžu lítat, běhávala jsem po poli, vyskakovala nahoru a říkala si krucipísek, proč už to nejde. Ve tmě jsem viděla a dodneška vidím obrazy, světla, barvy, květy, všechno možné, nikdo mi nedokázal říct, co to je a nechápali o čem je řeč.
.
Postupně jsem zjistila, že před druhými lidmi povětšinou ani nemůžu být pořádně sama sebou. A pořád skrývat svoji skutečnou povahu, skutečné pocity, skutečné názory? Nebavilo mě to, vysiluje to, poškozuje to vztah sama k sobě.
.
Když jsem byla venku v přírodě, přenášel mě ten pocit z cizího světa do euforie, kdy je každý strom jedinečný, nádherný a strašně zajímavý. Ve společnosti lidí mě naopak odcizoval od ostatních. Sama jsem nevěděla, jestli ten pocit chci nebo nechci, jestli vůbec někdy má zmizet.
.
Dlouho jsem měla strach z toho, že až budu dospělá, tak budu stejně tupá jako ti, které jsem viděla kolem sebe. Že už nebudu nic vidět a nic chápat a že budu reagovat jenom na světlo a na sex. Že ztratím sebe samu a že ,,oslepnu“, že ty dary a to vnímání ztratím. Taky jsem se bála, že začnu být v dospělosti stejně zlá jako lidé, které jsem viděla kolem sebe. Tak moc jsem vnímala tu cizost a tak moc jsem se s ní nechtěla ztotožnit.
.
.
Proběhlo několik různě dlouhých a různě závažných období, kdy jsem opravdu vnímala, že se mě vnější okolnosti snaží stáhnout někam do toho cizího světa a změnit moje myšlení a vnímání. Ale mám tu ,,výhodu“ jestli se to tak vůbec dá nazvat, že ve chvíli kdy mě okolnosti začaly tahat někam pryč, začalo mi být hrozně zle. Fyzicky, psychicky, nemohla jsem spát, všechno špatně, takže jsem to ustála a vrátila se vždycky zpátky k sobě. Dneska si dávám pozor, aby se to neopakovalo, je to strašně nepříjemné.
Zásadně vždy jde o vliv jiných osob, odkudsi přijdou a začnou poškozovat tvůj vnitřní svět a tvé sebevědomí, tvoji integritu, nebo na tebe začnou přenášet svoji destruktivní energii a ta tě začne rozrýpávat zevnitř, dokud nezrušíš kontakt.
.
Výsledek je takový, že já jsem pořád já, jsem stejná, určitě lepší, spíš toho vidím víc než předtím a moje strachy že nebudu sama sebou, konečně pominuly.
Co se týče toho odcizení od lidí, tak hlavní kámen úrazu je ve výběru tvých kamarádů a často i nejbližších v rodině. Jediné, co mi opravdu fungovalo a co můžu doporučit lidem své krevní skupiny je to, vybírat si velice pečlivě a dobře, s kým se stýkáš. Nevídat se s lidmi, kteří se na tebe začnou dívat jako na zavšivenýho psa, kdykoliv jsi sama sebou a mluvíš od srdce a pokládáš upřímné otázky.
Nestýkej se s lidmi, kteří se posmívají tvým ideálům a tvému dobrému srdci a říkají ti že jsi blbá a naivní, že svět není růžové místo. To nejsou lidé pro tebe.
Musíš si najít takové, kteří zbystří, kterým zajiskří očička a začnou tvé chování zrcadlit, podobně se ptát, podobně mluvit. Kterým se nebudeš muset bát říct své skutečné pocity a myšlenky, před kterými se nebudeš muset přetvařovat. Neříkám, cpát každému kolemjdoucímu tvůj světonázor, ale utřídit si své nejbliží, abys mohla být sama sebou a mohla se mezi nimi uvolnit a být v klidu.
.
Potlačovat svoji skutečnou podstatu a povahu je naprosto zbytečné a nefunguje to. Přijmi ten cizí pocit jak je, uvědom si že je to součást tebe, je to tvé hlubší uvědomění, něco co ti připomíná že jsi tady jenom na výsadku, na exkurzi a na tom že nezapadáš do běžné šedi a masy, není vůbec nic špatného. Z nějakého důvodu jsi sem přišla a máš tady nějaký plán či misi, tak si jdi za tím kam tě táhne tvoje srdce, tvoje mysl a nenech se od nikoho deptat a neber na sebe ani zlo ani tupost, které na své cestě uvidíš, neztotožňuj se s tím co je tvému charakteru a tvému vnímání cizí. Zůstaň jaká jsi a své vědomí si hýčkej, sice se s tím nežije lehce, ale pořád je to vzácný dar, který je potřeba chránit.
.
Ber to tak, že tu jsi na misi, ať jsi byla co jsi byla, teď jsi člověk, a máš lidskou identitu. Tak prostě buď ten nejlepší a nejhodnější výsadkář z jiné dimenze, umístěný v lidském těle.
s pozdravem
Alue
.
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová No, pripomenulo mi to hudobný klip od Priessnitz…
-mariankosnac Teda ja neviem jak je to s tými…
-mariankosnac Otázka zda pomoci a nebo nechat chcípnout, tvrdě,…
-není Tak já jsem znal osobu, co měla takového…
-*****