… Včera, když jsem šla z pošty, mě pozdravil asi desetiletý chlapeček. Prý že ,,Dobrý den“ mi povídá… Je to zvláštní, totiž když mi říkají děti dobrý den, jdu většinou s někým, kdo je starší, tak si říkám, že to nebylo na mě. Ale v životě každé ženy nakonec přijde ta chvíle, kdy to na nikoho staršího svést nemůže a prostě je to tu.
Pamatuji si na svůj obrovský strašlivý šok, když jsem jako dvanáctiletá (!!!) vešla do obchůdku na benzinku pro něco větrového, protože mi bylo v autě strašně zle a paní prodavačka mi vykala. Vylezla jsem z toho obchodu úplně zaražená. – Vím přesně kde to bylo, tak strašný šok to byl. (haha!)
Stejně zaražená jsem byla včera. První si říkám: ,,Hrome, to už na to vypadám?“
– ,,No jo, však za pár dní jsi ,,cet“, už to jde asi vidět.“ … ,,No ne, ten koukal do země, určitě se na mě ani nepodíval.“ … Měla jsem sto chutí se za ním otočit a zeptat se, jestli vypadám jako ,,paní“, že se mi tohle zatím nestává 😀
A o dvacet kroků dál jsem si řekla, že myslím na blbosti, protože je to stejně jedno… A dneska ráno se vzbudim a říkám si: ,,Hrome, to už máš fakt za pár.“ … Nemůžu to vyhnat z hlavy. Tak na to třeba zapomenu, když vám to napíšu.
A moje kamarádka mi na to řekla: ,,Nooo, tak to máš docela brzo, mě takhle začaly děti zdravit až kolem pětadvacítky“…. Hm, a já si pořád říkám, jak vypadám mladší. Žeby ne?
No zkrátka jsem lehce šokovaná z toho, že mě pozdravilo dítě. – Vám, když se to stalo poprvé, jste taky tak koukali?
Taky jsem si dneska přesně v 16:00 ukopla malíček. Ale opravdu naprosto brutálním způsobem o kovový rožek kufru. Cítila jsem, jak se mi úplně vyvrátil v kloubu do boku. – Nechápu jak jsem to dokázala s nazutými pantoflemi s tvrdým vysokým korkem, ale fakt jsem padla na zem s křikem a přemáhala bulení asi deset minut. Nakonec jsem se přemohla, protože jsem si celou dobu říkala, že když z toho nic neteče, tak to nic není a nebudu brečet, že jsem na to už moc velká a mám na to důkaz, protože mě zdraví na ulici malí chlapečci… Tak jsem zamáčkla slzu… A teď pajdám jako Quasimodo. Šíleně to bolí, je to napuchlé a bolí mě z toho i nárt…. Tak teď opravdu ale opravdu nevim. Je to obražené, nebo zlomené? – Obražené… Určitě obražené… musí být! – Uvidím zítra, ráno je moudřejší večera… Ale už jsou to vlastně celkem čtyři hodiny, teď s tím nehýbu asi hodinu… A stejně to bolí. – To by asi nemělo… Nebo mělo? Ono se to vlastně netlumí, spíš se to zhoršuje, tak nevim, jak to dneska bude se spaním. – Co s tím mám dělat? … Nene, určitě obraženina. Přece co bolí, to se léčí… Ale jestli to tak půjde dál, tak kašlu na to, že už jsem velká a zabulím si.
Už asi dva dny mě obtěžuje v e-mailu nějaký úchylák. Už jsem mu zablokovala kontakt, takže mám od něho pokoj, ale opravdu vážně nyní vedu vnitřní monolog o tom, jestli ho dát do kuriozitek… Bylo by to totiž celkem výživné, jenom bych musela z koše vytáhnout ty smazané maily a doopravdy si je přečíst, ne že kouknu na první řádek, zavřu nad tím raději rychle oči a mažu. 😀
Kam dál:
• Zobrazit celou rubriku ,,Deníček“
• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/
• Na Aluška.org najdete také interaktivní chat – Vstoupit do Chatu – ZDE
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
Poslední komentáře
-Reny Skleník je vskutku ideál, ale voda nemusí být…
-***** Psala jsem to v článku před několika měsíci.…
-Alue K. Loskotová Alue, mě by zajímalo, jestli ty články kde…
-Ivo ***** Jak říkáte zalévat jahody dešťovou vodou, to…
-martin ******