Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dopis:

Milá Aluško, chtěla bych se tě zeptat na radu, ale hlavně se ti svěřit a vypsat. Celý můj problém se týká kamarádství, které bylo snad do této doby bezproblémové, ale s nástupem puberty se věci a lidi mění.

Možná se ti to bude zdát jako obrovská banalita, ale ztratila jsem nejlepší kamarádku. Ne takovou tu typickou ‚BFF‘ kterou mívají holky dva měsíce a konec, ale takovou, která si to označení doopravdy zasloužila. Známe se už přes třináct let, jelikož jsme sousedky, takže naše kamarádství vzrůstalo na dětské naivitě. Říkaly jsme si úplně všechno, od největších banalit, po trápení s klukama až po rodinné problémy. Vždycky jsme se spolu strašně nasmály-to je věc, kterou u mých přátel potřebuju-smích. Chodily jsme spolu často ven, hlavně v létě bylo super, že stačilo zazvonit a šly jsme se koupat na přehradu.

No ale zpět k problému. Hlavní problém byl, že jsem o rok mladší, takže moje kamarádka se vídávala velice často i s jinými děvčaty. To mi ale nevadilo, až na jednu holku, se kterou se začaly bavit teprve v osmé třídě, ale hrály si na to, jak se znají dlouho.(přitom byly jen spolu ve třídě,ale ignorovaly se). Tedy doopravdy se o to snažila ta druhá holka, jelikož nemá snadné dětství… doopravdický šok nastal okolo osmé třídy.

(zkráceno)

Tato dívka se potřebovala na někoho spolehnout-na moji nejlepší kamarádku. Začla nám přebírat hlášky (třeba jsme se ze srandy nechaly oddat kytkou a pak se označovaly za manželky a Jana najednou byla Vikiina manželka taky…přitom když sem poznamenala já něco k jejich jakoby označení-že pasuje i na mě, tak řekly že to je jen jejich věc….zamrzelo mě to), všude říkala, že Viki bere jako svou nejlepší kámošku, ale že škoda že je Viki se mnou a další podobné ‚nevědomé‘ věci. Prostě jsem se cítila hrozně sama, ale nepřikládala jsem tomu váhu, Vikči jsem věřila.

Pak se mezi nás postavila další překážka, která už naše přátelství docela dost narušila. Líbil se nám stejný kluk, se kterým se však Viki bavila dřív než já a byli vcelku dost dobří kamarádi. Jenže tvrdila, že s ním vztah nechce, protože nechce narušit to super přátelství. Tak jsem se jí ptala, jestli by jí nevadilo, kdybych to zkusila já (ona to s ním zkusila, ale pak to ihned zatrhla, že je to blbost). A ona souhlasila, ale viděla jsem, že jí to vadilo. Tady jsem udělala chybu, upřednostnila jsem kluka před kamarádkou, což jsem si nikdy nemyslela, že udělám. Docela jsme se pohádaly a nakonec z ní vylezlo, že jí nevadí, že jsem s tím klukem, ale bojí se, že s ní nebudu trávit žádný čas. Ach, kdyby jen věděla, že to potom udělá ona mně… Tak jsme se objímaly, brečely jsme a byly jsme hodně moc rády, že jsme se usmířily. S tím klukem mi to nakonec vyšlo, máme pěkný vztah, jsme i nejlepší kamarádi, můžu mu říct opravdu cokoliv, jen díky němu jsem zvládla ztrátu Viky(bohužel ale nebydlí úplně nejblíž).

Jsem velice extrovertní typ, prostě kontakt potřebuju. Nevydržím celý den sedět u počítače, ubíjí mě to. Potřebuju s někým prohodit pár slov, jít plavat, jezdit na kole nebo jít se psem ven a u toho si povídat. A ta kamarádka se najednou přesunula do jiné party. Tedy musím vysvětlit, že ona vždycky byla v jakési skupině lidí, se kterou se postupem času přestala bavit, ale byli to většinou lidi, co sice byli hodní a neřadili se do přímo škatulky ‚fetky‘, ale chodili třeba na zábavy a nedělalo jim problém se v patnácti opít. Na hulení nebyli, vždycky jen občasný chlast. Nejvíc mě znechutilo, jak se Viki smála tomu, že si poblila bundu. Mně to přišlo absolutně nechutný a do tý jejich party jsem se zapojit nechtěla, tak nakonec chodila ven jen s němi a beze mě. Začala mi svým způsobem vadit, už to nebyla ta stará malá Viki, kterou jsem znala. Vlasy si po vzoru mamky nabarvila na černo, říkala mi klučičí verzí mého jména, což mi neskutečně vadilo, chodila na zábavy a ani se neobtěžovala mi říct, jestli nechci jít taky… Posledním šípem bylo, když jsme plánovaly, že se spolu vyfotíme. (Jak škola vždycky na konci roku pořádá focení). Problém byly naše rozdílné ročníky, ale stačilo jen pro sebe přijít. Byly jsme domluvené, že přijde ona pro mě. Psala jsem jí několik zpráv, kde se zrovna nacházím. Nepřišla.

Zklamala mě. Moc. Vždyť už pro ni nemělo cenu vyjít pitomé schody. Snažila jsem se s ní ještě bavit, ale viděla jsem, že už to není ta Viki, kterou znám. Byla jiná, v tom horším způsobu. Věděla jsem, že s ní musím utnout kontakty, protože mě to přátelství vysilovalo. A tak jsem taky učinila. Pak se se mnou pohádala přes fb, že za všechno můžu já, že to já se s ní přestala bavit. Přitom jsem jí dávala šanci, psala jsem jí, že mě to mrzí a že není pozdě. Ona ale byla, jako by to ignorovala. Psala, že má lepší kamarády, se kterýma je šťastnější. Hrozně mě to zraňovalo, vždycky jsem tu pro ni byla a ona tu byla pro mě a najednou konec. Bolí to víc než rozchod, o moc. Měla bych být šťastná, ale nejsem.

Napsala jsem jí dopis, který jsem následně spálila, jak jsem četla někde u tebe. Pomohlo to, ale jen na chvíli. Teď při psaní toho dopisu brečím. I po tom všem ji nechci ztratit. Nedokážu si to představit být bez ní. Je to jako když ztratíte kousek duše, prostě člověka, který věděl všechny vaše nejtajnější sny, který vás doopravdy znal. A najednou není a nevadí mu, když to takhle je. Už se nemám komu svěřit. Blízké kamarády mám, ale ne žádného jako byla Viki. Chci to přátelství spravit a zároveň nechci. Nechápu to. Možná je to tím, jak cítím ten nezájem z její strany. Když jsme spolu v jedné společnosti, chováme se k sobě jako kamarádky. Ale něco je jinak, něco se pokazilo a obě to víme.

Ještě jednou děkuji, jsem moc ráda za to,co pro nás děláš. J

Odpověď:

Ahoj,

Podobných dopisů v tomto duchu, které popisují jak se konkrétní kamarádka v pubertě hodně změnila, že už to není ona a má jiné, jsem dostala hodně. A i já jsem to zažila. Měla jsem nejlepší kamarádku od svých cca 7mi let. Průběh jako u tebe. Bydliště blízko, ona o rok starší, skvělá, všechno jsme sdílely, prakticky to samé. A když přišla puberta, začaly jsme se sobě vzdalovat. Já začala více dávat najevo to co ve mě bylo celý můj život, prostě jsem se ponořila do věcí mezi nebem a zemí. Začala jsem v této tématice hodně bádat a úplně jsem tomu podřídila svůj životní styl. A ona žila v Matrixu. Přesně jak říkáš, začala taky chodit po akcích. Nevím jestli byla ožralka, nikdy jsem to nezjišťovala, ale vídala se s takovými lidmi, kteří ožralové byli a zapadla prostě do jiné party, kalila s nimi.

Vždycky měla i jiné kamarádky, zatímco já měla hlavně ji a ostatní pro mě nebyly moc zajímavé, protože jsme si toho tolik nemohly svěřit. Znáš to…. Nikdy to nebyl problém, ona byla dost rozumná a hodná na to, aby dělila svůj čas ,,spravedlivě“, takže jsem se necítila odkopnutá. Kolikrát mi řekla ,,hele já dneska nejdu, já půjdu s tamtou, dlouho jsme se neviděly a ona by byla smutná že zas nejdu, půjdeme příště, jo?“.

Byla moc fajn… Když mi bylo asi 14-15, tak o mě přestala postupně jevit zájem, ale já jsem ji také vyhledávala pořád míň, protože už ty rozhovory nebyly na stejné vlně. Nehádaly jsme se nikdy, chovaly jsme se k sobě velmi slušně, ale už nám to tak nešlo jak dřív…. Tehdy jsem si řekla, že lidé se prostě mění. Ona se změnila, já jsem se změnila (no, změnila.. člověk se spíš vyvíjí. Konstruktivním nebo destruktivním směrem.), každá jsme teď někde jinde, máme odlišný životní styl i ideologii a JE TO V POŘÁDKU, patří to k procesu. Proč to lámat přes koleno násilím… tak jsem ji prostě nechala být. I sebe.

Rozhodně jsem to neničila tím, že bych žárlila na její ostatní přátele a nutila ji a sebe, aby všechno bylo stejné jako dřív. To už nikdy nemůže být stejné jako dřív, protože ze dvou dětí se stávají dva dospělí lidé a osobnost zákonitě změnami projde. Zajímavé je, že já jsem se pak v 16ti odstěhovala a teď nedávno jsme se viděly po víc jak devíti letech… objaly jsme se úplně přirozeně, automaticky, popovídaly si a bylo to pro mě moc příjemné, harmonizační.

Tím že to necháš poklidně odplout a neničíš vzpomínku na všechno hezké co bylo, to tak nějak přetrvá. A i když se nevídáte, tak i po letech to něco najdete. A když jsou oba lidé dost rozumní na to aby respektovali změny které se udály, můžete hezky zavzpomínat a znovu si tu blízkost na chvilku užít. Když s někým prožiješ dětství, je to pro tebe navždycky speciální člověk a děláš velikou chybu, když ji nutíš aby byla jiná, nebo když ji nutíš, aby se stále snažila udržovat ten starý vztah. Zbytečně tím ničíš všechno pěkné, co ti ještě může zůstat do dospělosti a zůstane celý život. Vzpomínka na skvělého blízkého člověka, výbornou vrbu a pomocníka.

Skutečná láska není o tom druhého vlastnit a nutit ho aby dělal to co ty chceš, ale je to o tom, umět mu dát volnost a svobodu, když ji potřebuje. Žárlivost je začátek konce. Ty jsi teď v pozici kdy žárlíš, snažíš se ji vlastnit, nechceš k ní pustit jiné lidi a nerespektuješ její aktuální volbu. Bez ohledu na to jestli dělá dobře nebo špatně, je to teď její život, ona to takhle chce, vyhovuje jí to a ty jí to nemůžeš brát. Chceš aby byla tvoje nejbližší jako předtím, ale jak jí chceš být nejbližším člověkem, když omezuješ její svobodu a nemáš respekt k tomu jak žije a s kým se stýká? Proč by měla toužit po tvé blízkosti, když máš takovýto postoj? Podívej se na to jejíma očima a uvědom si, o čem je skutečná láska k druhému člověku. Žárlivost a majetnictví není láska.

Ať se teď mezi vámi děje cokoliv, buď na ni hodná, měj pro ni pochopení, usmiř se s ní, omluv se jí, řekni jí že ji máš navždycky ráda a že respektuješ její volbu. Nech ji v klidu žít, ať si dělá co chce. Nemá smysl dělat jí zle, protože to stejně do původních kolejí nevrátíš. Ty jsi se určitě také změnila, určitě to není jenom na jedné straně.

Buď trpělivá, nezakysni a najdeš nové kamarády, kteří budou na tvé vlně a kteří budou odpovídat tomu, kde aktuálně jsi. Lidé přijdou a zase odejdou. Skutečný um a cesta ke štěstí je, nechat je svobodně přicházet i odcházet, bez vztekání, omezování, žárlení a donucování. Na nikom ve svém životě nesmíš viset a nesmíš ho omezovat. Jsi na tomto světě sama za sebe a to jestli se ty chceš s někým vídat, nebo jestli se někdo s tebou chce vídat, je otázka aktuálního momentu. Život je změna, nemůžeš počítat s jedním člověkem na celý život. Přátelství není přísaha doživotní věrnosti.

Neber to tak že nejsem na tvé straně, nebo že nechápu tvoji situaci. Prošla jsem si tím také a vím, že přejít tu změnu důstojně, je náročné. Snažím se ti to vysvětlit tak, aby tě opustila zloba, hořkost, abys tu situaci mohla přijmout v klidu, v pohodě a zaujmout moudřejší postoj. Změň úhel pohledu a své stanovisko, protože to v čem teď jsi tě zbytečně deprimuje. Vždycky když si myslíš že někoho miluješ ale ve skutečnosti tě to bolí a máš potřebu ho vlastnit, zastav se. Protože takové chování ti nikdy nepřinese štěstí a je potřeba umět se nefunkčních a destruktivních vzorců chování zbavovat. A osvojovat si jiné, konstruktivní, léčivé a hlavně nekonfliktní.

Už se s ní nehádej a měj v úctě to, co jste spolu prožily. To už ti nikdo nevezme.

s pozdravem

Alue