Aluška.org: Věděním ke svobodě

„Doktore Gubermane, co za čerta jste to tam dole vykopali?“ Takové zvolání z publika přerušilo zprávu ruského vědce na setkání UNESCO v Austrálii. O několik týdnů dříve, v dubnu 1995, zachvátila svět vlna zpráv o záhadné nehodě v superhlubokém vrtu na poloostrově Kola.
Při práci na Kolském vrtu inženýři čelili mnoha obtížím. Na 13. kilometru dokonce zařízení zaznamenala podivné zvuky vycházející z útrob planety. Bulvár pak své čtenáře jednomyslně ujistil, že takto mohou znít jedině zoufalé výkřiky hříšníků z podsvětí. Několik sekund poté, co zazněl onen hrozný zvuk, zahřměla exploze…

Vesmír pod nohama: historie kolského supervrtu
Na přelomu 70. a 80. let bylo získání práce na kolském supervrtu, jak objekt nazývají obyvatelé osady Zapolárnyj v Murmanské oblasti, obtížnější, než se dostat do výběru kosmonautů. Ze stovek uchazečů byli vybíráni tak jeden nebo dva. Spolu se zaměstnáním šťastlivci dostávali samostatný byt a plat rovnající se dvoj- až trojnásobku platu moskevských profesorů. Na vrtu pracovalo současně 16 výzkumných laboratoří, každá o velikosti průměrného závodu. Pouze Němci kopali do země s takovou vytrvalostí, ale, jak svědčí Guinnessova kniha rekordů, nejhlubší německý vrt je téměř dvakrát kratší než ten ruský.

Vzdálené galaxie byly lidstvem studovány mnohem lépe než to, co je pod zemskou kůrou pár kilometrů od nás. Superhluboký vrt Kola a zvuky, které nečekaně ohromily obyvatele, byl jakýmsi dalekohledem do tajemného vnitřního světa planety.
Od počátku 20. století se věřilo, že Země se skládá z kůry, pláště a jádra. Přitom nikdo opravdu nedokázal říci, kde končí jedna vrstva a začíná další. Vědci ani nevěděli, z čeho se ve skutečnosti tyto vrstvy skládají. Asi před 40 lety si byli jisti, že žulová vrstva začíná v hloubce 50 metrů a pokračuje až do 3 kilometrů. A pak jsou tu čediče. Předpokládalo se, že se s pláštěm setká v hloubce 15 – 18 kilometrů. Ve skutečnosti se ukázalo, že všechno je úplně jinak. Ale i když vědci z Kolského supervrtu dokázali, že tomu tak není, ve školních učebnicích se stále píše, že Země se skládá ze tří vrstev.

Baltský štít
Projekty cesty do nitra Země se objevily na počátku 60. let v několika zemích najednou. Vrtalo se v těch místech, kde měla být kůra tenčí – cílem bylo dosáhnout pláště. Američané například vrtali v oblasti ostrova Maui, na Havaji, kde podle seismických studií vyčnívají pod oceánské dno prastaré horniny a plášť se nachází asi 5 kilometrů pod čtyřkilometrovým vodním sloupcem. Bohužel ani jedna vrtná souprava na moři nepronikla hlouběji než 3 kilometry. Téměř všechny projekty superhlubokých vrtů záhadně končily v hloubce tří kilometrů. V tu chvíli se vrtařům začalo dít něco zvláštního: buď padli do nečekaných super žhavých oblastí, nebo to vypadalo, jako by vrták ukouslo nějaké nebývalé monstrum. Pouze 5 vrtů se dostalo hlouběji než 3 kilometry, z toho 4 byly sovětské. A jen ten kolský se dostal za hranici 7 kilometrů.

Počáteční ruské projekty také zahrnovaly podmořské vrtání – v Kaspickém moři nebo na jezeře Bajkal. Ale v roce 1963 vědec-vrtař Nikolaj Timofjejev přesvědčil Státní výbor pro vědu a technologii SSSR, že vrt je nutné provést na kontinentu. Přestože vrtání bude trvat nesrovnatelně déle, věřil, že studna bude z vědeckého hlediska mnohem cennější, protože právě v tloušťce kontinentálních desek v pravěku probíhaly nejvýznamnější pohyby zemských hornin. A místo pro vytvoření superhlubokého vrtu na poloostrově Kola nebylo vybráno náhodou. Poloostrov se nachází na takzvaném Baltském štítu, který je složen z nejstarších hornin, které lidstvo zná.
Vícekilometrový průřez vrstev Baltského štítu je vizuální historií planety za poslední 3 miliardy let. Ten měli vědci v úmyslu „číst“ pomocí superhlubokého vrtu Kola.

Dobyvatel hlubin a nejhlubší vrt na světě své doby
Vnější vzhled kolského vrtu by byl pro laika zklamáním. Areál nevypadal tak, jak by si takový objekt představoval. Žádné šachty do země, do nitra šel jen vrták o průměru něco málo přes 20 centimetrů. Tato hlavní část superhlubokého vrtu vypadala jako tenká jehla propichující zemskou kůru. Vrták s mnoha senzory umístěný na jejím konci vytahovali a spouštěli v průběhu několika dní. Nemohlo to být rychlejší: i ten nejpevnější kompozitní kabel se mohl vlastní vahou zlomit.

Co probíhalo v hlubinách, není známo. Okolní teplota, hluk a další parametry byly přenášeny nahoru s minutovým zpožděním. Přesto vrtaři říkali, že i takový kontakt s podsvětím může být opravdu děsivý. Zvuky přicházející zdola často zněly jako výkřiky a vytí.
K tomu lze přidat dlouhý seznam nehod, které následovaly, když bylo dosaženo hloubky 10 kilometrů. Vrták byl dvakrát vytažen roztavený, přestože teploty, za kterých se mohl roztavit, jsou srovnatelné s teplotou slunečního povrchu. Jindy se zdálo, že za kabel bylo zespodu škubáno – a pak se utrhl. Když následně vrtali na stejném místě, žádné zbytky nebyly nalezeny. Co způsobilo tyto a mnoho dalších nehod, zůstalo záhadou. Nebyly však rozhodně důvodem k zastavení vrtání útrob Baltského štítu.

12 000 metrů objevů a trochu čertovin
„Máme nejhlubší díru na světě – tak bychom ji měli využívat!“ – trpce říká David Guberman, stálý ředitel výzkumného a výrobního centra Kolský supervrt. Za prvních 30 let existence vrtu se sovětští a poté ruští vědci dostali do hloubky 12 262 metrů. Ale roku 1995 se vrtání zastavilo: projekt najednou neměl kdo financovat. To, co bylo přiděleno v rámci vědeckých programů UNESCO, stačilo pouze k udržení vrtací stanice v provozuschopném stavu a studiu již dříve vytěžených vzorků hornin.

Guberman s lítostí vzpomíná, ke kolika vědeckým objevům na kolském vrtu došlo. Doslova každý metr byl zjevením. Vrt prokázal, že téměř všechny naše předchozí znalosti o struktuře zemské kůry jsou chybné. Ukázalo se, že Země vůbec nevypadá jako vrstvený dort.

„Do čtyř kilometrů šlo vše podle teorie, ale pak začalo boží dopuštění,“ říká Guberman. Teoretici slibovali, že teplota baltského štítu bude relativně nízká až do hloubky nejméně 15 kilometrů. Podle toho lze vrt hloubit až do téměř 20 kilometrů jen v plášti. Ale již v 5 kilometrech okolní teplota překročila 700°C, v sedmi přes 1200°C a v hloubce 12 kilometrů byla více než 2200°C, to je o 1 000°C vyšší, než se předpokládalo.
Vědci, kteří na Kolském supervrtu pracovali, zpochybnili teorii struktury zemské kůry po vrstvách, minimálně alespoň v intervalu do 12 262 metrů.

Ve škole nás učili: jsou tam mladé horniny, žuly, čediče, plášť a jádro. Ale žuly se ukázaly být o 3 kilometry níž, než se očekávalo. Pak tu měl být čedič. Ale ten nebyl vůbec nalezen. Veškeré vrtání probíhalo v žulové vrstvě. Jedná se o velmi důležitý objev, protože všechny naše představy o původu a distribuci minerálů jsou spojeny s teorií struktury Země po vrstvách.

Podle objevů vědců na Kolském supervrtu je pořadí vrstev v zemské kůře následující:

metabasalty a pikrity
metededimentární horniny
основные интрузии (zásadité průniky?)
ruly a migmatity
amfibolity
krystalické břidlicové horniny

Další překvapení: ukázalo se, že život na planetě Zemi se objevil o 1,5 miliardy let dříve, než se přepokládalo. V hloubkách, kde se věřilo, že neexistuje žádná organická hmota, bylo nalezeno 14 druhů zkamenělých mikroorganismů – stáří hlubokých vrstev přesáhlo 2,8 miliardy let. V ještě větších hloubkách, kde již nejsou žádné usazené horniny, objevili vědci z kolského vrtu metan v obrovských koncentracích. To zcela a úplně zničilo teorii biologického původu uhlovodíků, jako je ropa a plyn.

Démoni a peklo Kolského supervrtu
Byly tam však také téměř fantastické senzace. Když koncem sedmdesátých let sovětská automatizovaná vesmírná stanice přinesla na Zemi 124 gramů měsíční půdy, vědci z Kolského vědeckého centra pracující v tehdy nejhlubší sondě na světě zjistili, že je to jako dvě kapky téže vody podobné vzorkům z hloubky 3 kilometrů. A vznikla hypotéza: Měsíc se odtrhl od poloostrova Kola. Nyní hledají přesně kde. Mimochodem, Američané, kteří údajně z Měsíce přivezli té hlíny půl tuny, s tím nic rozumného neudělali. Umístili ji do zapečetěných nádob a ponechali k výzkumu budoucím generacím.

Historie supervrtu Kola se neobešla ani bez mystiky. Oficiálně se, jak již bylo zmíněno, práce na vrtu zastavily kvůli nedostatku finančních prostředků. Zda náhodou, nebo ne – ale právě v tom roce 1995 se v hlubinách dolu ozvala silná exploze neznámé povahy. K obyvatelům Zapoljarného následně dorazili finští novináři a svět šokoval příběh démona, který prý vyletěl z nitra planety.

„Když se mě začali ptát na tento tajemný příběh v UNESCO, nevěděl jsem, co odpovědět. Na jedné straně nesmysly. Na druhou stranu jsem však jako poctivý vědec nemohl říci, že vím, co se tady přesně stalo. Byl totiž zaznamenán velmi zvláštní hluk a poté došlo k výbuchu… O několik dní později však v tomto místě nebylo vůbec nic nalezeno,“ vzpomíná akademik David Guberman, ředitel kolského vrtu.

Zcela nečekaně pro všechny se potvrdily i předpovědi Alexeje Tolstého z románu „Hyperboloid inženýra Garina“. V hloubce přes 9,5 kilometru byl objeven skutečný zdroj všech druhů nerostů, zejména zlata. Opravdová vrstva olivínu, kterou spisovatel skvěle předpověděl. Zlata zde bylo 78 gramů na tunu. Mimochodem, komerční výroba je možná v koncentraci 34 gramů na tunu. Možná, že v blízké budoucnosti bude lidstvo schopno toto bohatství využít. Pokud k tomu dojde, bude to z velké části díky Kolskému supervrtu.

překlad: Vlabi
převzato ze zdroje: https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2021/09/na-prahu-podsveti-kolsky-vrt.html
překládaný originál: https://www.popmech.ru/science/8792-na-poroge-preispodney-kolskaya-sverkhglubokaya-skvazhina/

Dodatek Alue: O kolském vrtu se vypráví, že tehdy vědci omylem navrtali peklo, protože zespoda slyšeli strašlivý křik.
V hloubce 13 kilometrů pod povrchem se nacházejí podzemní laboratoře a města, propojená tunely. Celá planeta je jimi prošpikovaná. Aktuálně se tohle téma hodně řeší v souvislosti s očistou planety od těchto zrůd a jejich projektů, samozřejmě mimo mainstream, kde se pravdu dozvíte jenom výjimečně.
Ale v roce 1970 to byla jiná, lidé neměli vůbec tušení, co se děje pod jejich nohama. Že existují laboratoře obývané mimozemšťany, kteří tam provádějí pokusy na lidech… A že z těch laboratoří občas nějaká zmutovaná zrůda uteče a to jsou pak ty podivné nálezy. Občas to vyvrhne moře, občas to někdo najde na louce u baráku.

To, co tehdy navrtali, nebylo peklo, ale něco peklu hodně podobného. Byla to mimozemská základna, kde probíhaly experimenty. Křik, který byl zespoda slyšet, byl skutečný. A důvod, proč měli tolik nehod, proč jim vrták několikrát někdo záhadně utrhnul, byla snaha tuto laboratoř ututlat. Příběhy o navrtaném pekle, démonovi a lidském křiku nejsou žádné pohádky, ale realita.

V přiloženém videu je řečeno, že se podařilo nahrát pouhých 17 sekund křiku, předtím, než se roztavil mikrofon na vrtáku. Pozor, nahrávka je součástí videa  a nebude vám z ní dobře, jestli se na to necítíte, tak si to radši nepouštějte.