Aluška.org: Věděním ke svobodě

Když jste dítě, tak se v autě většinou vzadu nudíte…. A když jste já, tak navíc i zvracíte, ale to sem teď nepatří.

Jedna z metod, jak zahnat nudu (a někdy i zvracení) je zpěv, nebo vynalezení nějaké zábavy. Jedna z mých oblíbených her, byl kontakt s okolo jedoucími řidiči.

Takže jsem koukala kdo jede za námi, nebo kdo předjíždí a mávala jsem mu jako o život.

Jestli si myslíte, že Češi jsou za volantem nerudní a ukážou vám maximálně prostředníka, tak jste na omylu. Bylo to tak 50 na 50. Někdo zamával, někdo se začal řehtat, někdo i troubil. Když měl vzadu děcka, tak ta začala taky mávat. Většinou děti reagovaly dřív než řidič. – Takhle se dala zabít solidně i hodinka jízdy, pokud vám tu zábavu mezitím někdo nezpacifikoval pohlavkem, případně výtkou, že rušíte řidiče za jízdy a že je to nebezpečné… bla bla. Tohle umí vždycky pokazit každou zábavu.

Později jsem tu hru rozšířila, tedy spíše okoukala od jiných, protože tohle dělají hodně cyklisti (nevím proč). – Když jsem byla na mostě, pod kterým jezdila auta, zase jsem mávala jako o život. Na mostě je to blbější v tom smyslu, že si vás často nevšimnou, hlavně pokud jde o muže. Ti mají – jak je známo – poněkud zúžený radius a nestíhají sledovat i detailně postavičky na mostě.

Největší srandu jsem vždycky měla z náklaďáků. Ten týpek, co tam sedí, vám nebude mávat. Ten vám zatroubí, když je pěkně pod vámi, takže nadskočíte, jako bodnutí včelou.

Zajímavé je, že jsem z toho napůl vyrostla a napůl taky ne. Dneska si takto hraju jenom občas, trošku decentněji, ale když se taková hra podaří, tak mám z toho stejnou radost jako kdysi.

Největší zábavu užiju asi s autem plným nějakých dělníků. Někdy jsou to takoví slizáci, že na vás koukají tím způsobem, který se vám zrovna nelíbí. Ale někdy je to naopak od pohledu sympatická parta. Slizáky prostě ignoruji, ale sympatická banda se vždycky chytne. Představte si modelovou situaci:

Německo, dálnice, Stau.

Když stojíte v dloutahánské koloně, vždycky se najde někdo vedle vás, kdo si zahraje, mezitím co se popojíždí po centimetrech.

Sedím, koukám kde co lítá, kde by se našla nějaká zábava… V pravém pruhu na mě kouká řidič nějakého staršího mikrobusu. Trochu fascinovaně, ale ne oslizle.

Usměju se (co by ne?) – A on roztaje jako polárkový dort a hned rozhazuje rukama po mikrobusu, ukazuje na naše auto.

Na skla mikrobusu se namáčknou obličeje asi šesti mladých kluků a všichni koukají s vykulenýma očima.

To už naše auto zrychluje, tak zamávám, udělám zlomyslný obličej… Kluci koukají.

Po chvilce nás vedlejší lajna dožene, takže kluci jsou zase vedle nás. – A všichni se řehtají, že nás dohnali. Vylepení na skle čekají, co bude dál.

Tak zase zamávám (co by ne?) – Z vedlejšího mikrobusu se začne vrtět spousta rukou. Mají z toho strašnou zábavu.

Vypláznete jazyk, oni vypláznou jazyk. Uděláte škaredý obličej, oni taky. Začnete se řehtat, oni se začnou řehtat… A mezitím váš řidič našel cestičku kudy ven z kolony a hra právě skončila. (bohužel) Vidíte to, že si i s bandou Němců dobře ,,pokecáte“ přes sklo.

Dá se to i v MHD. Ne však na spolucestující, to se totiž počítá – jak už jsem se dověděla od jiných – že prý je tím ,,provokujete“. Vlastně úsměv v MHD, zatímco všichni ostatní se tváří jakoby jeli na pohřeb, je vysoce nežádoucí a v takovém případě musíte koukat ven a nevšímat si jich… 😀 Kdo tyhle pravidla krucinál vymyslel?

Takže se zaměříte ven a odchytáváte obličeje a hrajete to s náhodnými lidmi, co se na vás zadívají.

Stačí zvědavý pohled. Vy je obdaříte širokým úsměvem a pak už jenom sledujete, co oni na to. 90% se začne rozplývat a smát taky. Ten zbytek nepochopí, o co tady jde. Asi se berou moc vážně, nebo jsou v šoku, protože se na ně ještě nikdy nikdo cizí nezasmál. – Smutné.

Když je ucpané město, dá se takhle odchytit i někdo na fechtlíku, nebo skútříku. Jak to má dvě kola, většinou na tom sedí někdo, kdo se hned zapojí. U motorek se to hrát nedá kvůli (většinou) neprůhledné helmě.

Odchytíte něčí pohled, obdaříte ho úsmějem a jedete vesele dál. Asi už toho člověka nikdy v životě neuvidíte, ale nevadí, za deset minut si odchytíte jiného.

Funguje to i na lidi co čekají na zastávce, ale tam je procento úspěšnosti závislé hodně na počasí, denní době a na tom koho odchytíte. Ti co už sedí a hezky se vezou, jsou většinou ke hraní svolnější, ale na zastávce jakoby byli naprdnutí, že jim to ještě nepřijelo a za zpestření čekání je vděčný málokdo… Asi se to počítá, jakože ,,provokujete“, že vy už jedete a oni ještě ne…? Nevím. Každopádně zastávky jsou risk.

A teď vlastně, na co je taková hra vůbec dobrá?

Pokud jste ji už někdy hráli, tak odpověď znáte. Pokud ne, musíte to někdy zkusit.
Výběr je však zúžený, logicky největší zábavu si užijí mladé sympatické ženy. Pokud jste navíc i roztomilé, bude vám to fungovat zaručeně.

U chlapů už je to horší, protože jsme všichni tak trochu zblblí médii, že si mužský úsměv na cizího člověka ne každý dobře vyloží. Hned za tím totiž musí být nějaký konkrétní záměr, nebo oslizlost. Že je to ,,prostě jenom úsměv“, vám uvěří jen někdo. Podle mě je tohle dost nefér, ale každý z nás má holt trochu jiné výhody na světě.

Ta hra je úžasná jen pro jednu jedinou věc, a to je vytvoření dobré nálady.

Jedete takhle nějakým dopravním prostředkem, třeba i můžete mít blbou náladu. Anebo neutrální. – Tak začnete být vědomě přítomní, přestanete nepřítomně čučet z okna a začnete si hledat ,,oběti“ na hru.

A když se vy na někoho krásně usmějete, a on se krásně usměje na vás, tak vám nálada vyletí hned o několik stupňů nahoru. O to víc, když vaše ,,oběť“ jede třeba autem, které vás po chvilce dožene a můžete se na sebe smát znova. To už jste i rudí jako rak.

A dobrá nálada, co se takto vytvoří, i celkem dlouho vydrží. Je to vlastně super metoda, jak si udělat i nudnou jízdu MHD zábavnou, příjemnou a jak mezitím náhodně zpříjemnit den i těm dalším lidem, které po cestě potkáte. A bez rizika. Usmát se můžete na kohokoliv, kdo se vám zalíbí a on se může bez obav zasmát na vás.

Přímo na ulici je to opět o něco jiné, člověk může mít pochybnost, jestli si ten druhý nemyslí, že ho zná a nezačne otravovat. Případně to někteří pánové mohou pochopit jako výzvu a to už ale není hra.

Ještě je potřeba vybírat si snadnou kořist. U mne to jsou sympatičtí pánové a děti. Ty reagují okamžitě, většinou jim úsměvem uděláte Vánoce, jiné se začnou strašně stydět. Podle toho, jak to mají poskládané v kebuli.

Nakonec si taky člověk všimne, že ačkoliv se různí lidé smějí každý jinak, tak mají v hlavě většinou to samé. Jsou prostě na tu malou chvíli šťastní, že se na ně jejich okolí nemračí, nemá anonymní kamenný gzicht, ale že se usměje. A najednou se jim tak nějak lépe existuje na světě. Tohle dokáže obyčejný úsměv přes sklo.

Když se na vás někdo zadívá a vy na něho, tak on vždycky čeká, co začnete dělat vy. Místo odtrhnutí pohledu dostane úsměv a to je právě to, co mě na této hře tak strašně moc baví. Oni se bojí usmát, aby nebyli za blbce, protože jsou zvyklí, že každý ,,cizí“ hned odtrhne pohled. Při této hře se dělá pravý opak. Člověk by nevěřil, jak mohou být někteří šťastní a vděční za takovou maličkost. Úplně se z toho rozzáří.

Zajímalo by mě, jak by vypadal takový den ve větším městě, když by se jeden den v roce hrála oficiálně tahle hra a všichni by o tom věděli. Možná by lidé zjistili, že je to tak moc příjemné, že by to hráli po celý rok.

Kam dál:

• Otevřít rubriku: ,,Zamyšlení“ – Zde

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue