Aluška.org: Věděním ke svobodě

V nedávném článku jsem se snažila obecně vystihnout povahu modlitby u člověka světského a duchovně založeného. Dnes bych ráda tuto myšlenku rozvinula více a odsunula se směrem od obecnější definice směrem k osobnější zpovědi.
Podle předešlé obecné definice by se mohlo zdát, že je vlastně skoro „špatně“ modlit se za osobní prospěch, ale žádná modlitba, pokud je míněna v dobrém a od srdce, není horší než jiná. A rozhodně je lepší jakákoli, než žádná.
Pokud se tak modlíte, pokojně to tak dělejte dál, je to v pořádku. Nutno však uznat, že není jedno jakým způsobem se modlíme a speciální důraz bych kladla na náš záměr a procítění, pokud chceme, aby nás to rozvíjelo a posouvalo.

Můj skutečně blízký a osobní vztah k Bohu prošel také svým postupným vývojem a nutno uznat, že většinu času to bylo o jeho hledání. Vždycky jsem cítila jeho přítomnost, věděla jsem že od něj přicházím, ale hledala jsem jeho hlas a hledala jsem jeho vedení. Snažila jsem se najít způsob, jak dát nahodilým podnětům, nebo nesrozumitelným popudům, jasnější a srozumitelnější koncept…
Představte si, že něco instinktem cítíte, ale chcete to opravdu pochopit. Chcete se na to napojit, opravdu tomu pořádně porozumět a něco z toho vytěžit. Odejít od teorie a skočit do praxe. Přestat hledat, ale vědět a rozumět. Podle mě je tohle dobrá definice hledání boha, klasická duchovní cesta, kterou prochází nebo prošla spousta lidí.

Když se ohlédnu přes rameno, většinou jsem děkovala za jeho přítomnost a pak jsem o něco poprosila. Uvědomuji si ale, že to skutečně k mému duchovnímu růstu nějak intenzivně nepřispívalo, spíše to bylo o nějakém připomenutí že tu jsme a že o sobě vzájemně víme. Velice mě to uklidňovalo a vždycky mi to pomohlo najít klid i v krizi. Rozhodně to bylo velmi cenné a mnohdy to mělo zásadní vliv na mé další rozhodnutí nebo jednání, v porovnání se situací, kdy bych jako nevěřící člověk pod tlakem podlehla. Jako věřící jsem však tlaku nepodlehla a vždycky jsem se dokázala oklepat a jít dál… V tomto je víra obrovsky cenná. Umí člověka podržet i v těch nejtěžších zkouškách.
Co jsem si však přála doopravdy bylo, aby se obrazně řečeno „zjevil a vzal mě za ruku“. Chtěla jsem se hřát v jeho blízkosti, ne vzdáleně vnímat že někde je.

Když jsem změnila způsob, jakým jsem se modlila a změnila jsem způsob s jakým jsem přistupovala ke svému duchovnímu vnímání, tak se začaly dít doslova zázraky. Většinu toho, co jsem s ním prožila, se neodvažuju napsat na internet. Je to až příliš osobní, příliš citlivé a nevěřím, že by lidé některým věcem z mého svědectví uvěřili. Ale ukápnu něco málo ze své zkušenosti, to co mi připadá prakticky užitečné i pro druhé lidi.

To skutečně osobní blízké a vroucí spojení jsem našla až skrze léčitelství, protože jsem zhruba po roce praxe zjistila, že ten kdo léčí ve skutečnosti není podvědomí, ani nadvědomí, ale Nebeský Otec, neboli zdroj života, zdroj dobra a zdroj lidské duše. Uzdravovala jsem se jako zázrakem a se mnou i moji přátelé. Odcházela ode mě bolest, se kterou jsem nedokázala předtím nijak pohnout a to jsem se opravdu snažila. Myslím tím bolest tělesnou, ale i duševní bolest. Utrpěla jsem v minulosti velká zranění a roky se to se mnou vleklo. Ve fázi, kdy jsem si uvědomila, že potřebuju, aby se pro mě stal speciální zázrak, se ten zázrak skutečně stal. Ale musela jsem o něj žádat.

S tím jak jsem potřebovala pomoc a vedení, se změnily i mé modlitby. Nějakou dobu to sice trvalo, ale zázrak přišel. Pomohl mi, podržel mi hlavu nad hladinou a vedl mě za ruku. S ním přišel do mého života mír a pokoj na duši, jaký jsem nikdy v životě neměla. Vše špatné postupně odešlo, všichni špatní odešli, a můj život se uzdravil.

Moje duchovní praxe byla na počátku mého léčitelství velmi intenzivní. Trénovala jsem několik hodin denně a v závislosti na tom jsem se také několikrát denně intenzivně modlila. Byla jsem takto zapálená právě proto, že jsem instinktivně cítila, že je to moje cesta a že je to řešení, které potřebuju a ve které doufám.
Modlila jsem se, aby mi Vyšší Já řeklo co mám udělat, jakým směrem se mám vydat, aby mě vedlo.
Z minulosti mám zkušenost, že o tom co dělat mám nebo nemám mi vždycky tato síla říkala dlouho dopředu, i celé roky, ale celý úspěch nebo neúspěch vždycky závisel na tom, jestli jsem to dokázala vyslyšet a zrealizovat. Pokud pro mě byla daná věc nesrozumitelná, například měla formu zlého tušení, nemohla jsem s tím nic udělat a stejně to na mě spadlo. Zpětně jsem si ale vždycky uvědomovala, že mi to říkali dlouho dopředu, dokonce i s nabízeným řešením, ale já jsem z různých důvodů buď zaváhala, nebo jsem si nebyla jistá, nebo jsem se toho bála, nebo jsem nevěřila sama sobě, nebo jsem nevěděla, jak mám prakticky daný pokyn vykonat.
Nevěřit sám sobě, to byla chyba, které jsem se v minulosti dopustila mockrát. Vždycky se totiž nakonec ukázalo, že kdybych poslala všechny ostatní do háje a dělala všechno tak jak to cítím já, mohla jsem si ušetřit mnohé problémy. Od doby, co jsem si našla osobní vztah k Nebeskému otci, už se snažím tuto chybu nedělat a spoléhat se na svoje jádro, které mi nikdy neporadilo špatně.

V době, kdy jsme navázali přímé spojení a kdy mě začal vést, jsem si uvědomila, že ačkoli se mnou stále byl, já jsem ho hledala a neměla jsem úplně utříděný svůj koncept. Jednou jsem se spíš soustředila na strážné anděly, jindy zase na Vyšší Já. Pokládala jsem si otázky o charakteru boha, posmrtného života, podobě nebe, původu duší, vesmíru… To znamená, že jsem nebyla plně oddaná, protože jsem vlastně přesně nevěděla, čemu nebo komu mám být oddaná, nebo čemu vlastně chci být oddaná. Jak si mám udělat osobní vztah s někým, kdo je nehmatatelný a otevřeně se mi nezjevil? Dokud nepřišel a neřekl „jmenuji se takto a věci fungují takto“, tak těžko. Takže pokud to nezažijete, samozřejmě, že hledáte.

V některém ze svých předchozích článků jsem psala, že jsem v době léčitelského výcviku objevila novou vlastnost. Začala jsem cítit odpovědi na své otázky v centru své hrudi. Postupně jsem zjistila, že můžu pokládat jakékoli otázky a že nejsem omezená téměř ničím.
Tak se z něj stal můj nejbližší spojenec proti všemu zlému, co mě trápilo, nebo ohrožovalo. Přestala jsem hledat venku, koncentrovala jsem se na své duchovní srdce a hledala odpověď v něm. A fungovalo to. Během jednoho roku jsem se vyhrabala téměř ze všeho co bylo v mých rukách, a byla jsem silnější než kdykoli předtím. Proces tohoto mého přerodu doprovázely zázraky, nemám odvahu o nich otevřeně psát.
V té době jsme navázali opravdový blízký osobní vztah. Vyvedl mě ze spousty trápení, omylů, o jiných věcech mě naopak ujistil a pomohl mi je pochopit lépe.

Teprve až v té době, kdy jsme spolu byli každý den a kdy jsem viděla jak se můj život uzdravuje a jak se vše prosvětluje, teprve tehdy jsem se odvážila říct, že mu odevzdávám svůj život. To jsem nikdy předtím neudělala, protože jsem ho vlastně skutečně neznala. Pojem Vyšší Já, nebo Bůh, byl pro mne příliš nekonkrétní. Když pořádně osobně nezažijeme co tato síla umí a jak má vůči člověku vlídnou tvář, je to něco úplně jiného, než když člověk prožije tuto zkušenost, která se poté stane součástí jeho reality.

Tehdy se mé modlitby skutečně změnily. Už to nebylo prosím dej mi tohle, prosím pomoz mi s tímhle, prosím ochraň mě před tímto, prosím vyřeš tamto… Tentokrát to bylo o hluboké oddanosti a skutečném osobním vřelém vztahu. Moje modlitby prostupovala obrovská vřelost a láska, protože jsme společně vyřešili věci, které mě trápily třeba 5, nebo 10, nebo 20 let. Věci, na které jsem neznala odpověď, pravdy které mi roky unikaly, to vše najednou bylo k dispozici.
Přesně tak, jako to stojí ve výše zmíněném článku o sobecké nebo nezištné modlitbě. Je opravdu rozdíl používat modlitbu jako nějakou formu objednávky a je rozdíl modlit se k Nebeskému Otci s osobní láskou a oddaností.
Je to ale něco, co se sice dá napsat, ale daná zkušenost se nedá přenést, ani zapůjčit. Člověk to buď prožije, nebo neprožije. Člověk to tak buď skutečně cítí, nebo to tak necítí. Nikomu to nejde vnutit, musí to jít od srdce.

Nemohla bych třeba někomu říct „Radím ti, abys řekl Nebeskému Otci, zdroji života a všeho dobra na tomto světě, že mu odevzdáváš svůj život, svůj osud, svou bolest a chceš s ním být Jedno“, protože to je tak obrovsky významná, silná a soukromá záležitost, že ji nelze vykonat na základě vnějšího navedení.
Je to podobně nerealizovatelná rada, jako říct „Chceš umět létat? Tak tu přede mnou na místě vzlétni, když to budeš chtít dostatečně, tak to budeš umět.“
Je to stejně nemožné, jako chtít po někom, aby teď začal vroucně milovat člověka, kterého nikdy v životě ani neviděl.

Buď ho člověk najde, zahoří láskou a odevzdá se mu z vlastní vůle protože vidí že nic lepšího v životě udělat ani nemůže, nebo ho nenajde, nebo ho stále hledá a prostě se to nestane. To je i důvod, proč respektuju všechny formy projevů duchovna, protože chápu, že každý z nás je v nějakém procesu, někam se vyvíjí a najít blízký vztah se svou božskou podstatou je něco, co nepřijde zadarmo ani snadno. Musí se to organicky odžít… (Respektuju naprosto všechny druhy vyznání, s výjimkou otevřeného satanismu a vědomého páchání zla.)

Spouštěčem takového vývoje duchovní cesty je opravdu intenzivní duchovní praxe a aktivní snaha navázat osobní vztah s Bohem. Není to něco, co se stane samo od sebe, je potřeba aktivně hledat a chtít to každý den. Člověk se o to musí aktivně zasloužit svou snahou. Je to jakoby mezi námi a Nebeským otcem byly dveře, kdy on za nimi čeká, ale za kliku musíme vzít my, přičemž modlitba ve formě objednávky není dost.

Nemůžu zatím psát jaké zázraky pro mě udělal, ale byly veliké. Možná o tom jednou podám svědectví, pokud se osmělím, ale ne teď. Navždycky to změnilo můj pohled na svět, na něj i sama na sebe. Moje oddanost nebyla výsledkem nějakého mého rozhodnutí, vyplynula jako přirozená lidská reakce na jeho neocenitelnou pomoc, na jeho ochranu a záchranu. Za to, že teď můžu psát tento článek a že jsem naživu, mu zcela vděčím. Co prohlásit veřejně můžu, je to, že Bůh existuje. Že to není hypotetický pojem. Není to nekonkrétní síla, ani žádná pohádka. A kdo ho zažije, kdo se s ním potká, je velmi šťastný člověk.

Než jsem to osobně zažila, nerozuměla jsem pojmům jako oddanost bohu, oddanost duchovní praxi. Nechápala jsem co to je, protože jsem to v sobě neměla. Pouze jsem si myslela že vím co to je.

Jednu radu ale přece jenom dám. Hledejte ho aktivně a hledejte ho skrze sebe, skrze svůj hlas duše. Protože vaše duše pochází od něj.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2025

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více