Aluška.org: Věděním ke svobodě

Tento článek je pokračováním předešlého: Óda na dospělost 1: Chlapci v těle dospělých mužů

Když mi bylo 30, došlo mi, že jsem dospělá.
To bylo velmi příjemné zjištění, závan čerstvého vzduchu. Nebylo to asi vyloženě o tom, že bych se ráno o narozeninách probudila a řekla si „teď jsem žena a já řídím svůj život“, bylo to postupné. K mému uzrání mě dovedlo hned několik velice důležitých milníků.

Ačkoli jsem žena, svoji zkoušku dospělosti jsem složila mužským způsobem, tedy natvrdo. Odkázána roky sama na sebe a na svoje schopnosti, musela jsem se otesat, i kdybych o to nestála. Přežít napadení, přemoct o hlavu vyššího chlapa, byla další fáze. Poté co se to stalo, už jsem se nikdy necítila stejně. Když jsem to tehdy přežila, uvědomila jsem si, jakou mám sílu (a tím nemyslím fyzickou) a začala jsem přistupovat jinak k sobě i k lidem okolo mě. Začala jsem si sama sebe úplně jinak vážit, protože mi došlo, že jsem dokázala něco, co mnoho žen přede mnou nedokázala a že můj další život je zázrak. A i když byla moje rekonvalescence nesmírně těžká a i když jsem měla pocit, že kus mne umřel tam někde mezi dveřma, při ohlédnutí přes rameno už jsem necítila touhu vrátit se ke své staré verzi. Protože byla slabší. Chyběl jí šrám, který mi nově dával nesmírnou sílu. A to je zřejmě význam utrpení a jeho přínos. Bez takových zkoušek k přerodu člověka nedojde, v komfortu se osobnost nevypiluje, ani nevyzraje.
Pak přišla dlouhá krize, která přišla jako následek této divoké události a ta své dílo víceméně dokonala. Co mě ale stále drželo za nohu, byla jednak nezdravá dynamika některých mých mezilidských vztahů (nefunguje to, nechceš to, vidíš že tě to ničí, ale nemáš sílu, ani nemáš to srdce vztah utnout, přestože chápeš, že nevyhnutelně musíš) a moje traumatizovanost, která mi neustále brala osobní moc a sílu vůle.
Trauma, zejména pokud je hodně staré a hodně zažrané, se totiž nedá člověku nijak vysvětlit, ani se nedá přeučit, aby nad člověkem ztratilo moc. Je to úraz, který není vidět. To se musí léčit, a to málokdo umí. Já jsem si k tomu našla cestu skrze sebe sama.

Když se mi přehoupla třicítka, dozrály i mé duchovní dary. Tehdy jsem v sobě objevila léčitelské schopnosti a začala jsem experimentovat jako první na sobě, abych otestovala, jak to přesně funguje a jak moc je to silné… co s tím všechno jde nebo nejde dokázat. Často se říká, že s postupujícím věkem člověku ubývá jak na fantazii tak na mimosmyslovém daru, ale moje zkušenost je přesně opačná. V mém případě to zraje.
Toto byla poslední fáze mého dospění, protože jakmile jsem identifikovala své vlastní energetické zátěže a vyléčila jsem si duchovní tělo, bylo to, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Doslova to tak bylo. Věci, které předtím nešly překonat po celý můj život, prostě zmizely samy. Odpadly jako staré nacucané klíště a zbyla po nich jen vzpomínka na dávný blok či problém.
Včera jsem si našla a zaléčila určité trauma, druhý den ráno jsem se vzbudila jako nový člověk. Vstávala jsem každé ráno schválně ještě za tmy, abych mohla každý den začít hodinovou terapií sama za sebe. Tak dobře mi to dělalo. Jednou jsem dělala svoje bolavá záda, jindy ženské orgány, jindy psychická traumata, někdy klidně chřipku, podle toho, co jsem zrovna potřebovala.
Nejenom, že jsem na tom byla pořád lépe tělesně, ale úžasně se srovnala i moje mysl.
Jakoby mě pokropili živou vodou, jakoby nějaká posvátná moc vzkřísila mou duši. Najednou mi bylo lehko, navzdory těžkým vnějším okolnostem. Najednou jsem se nesložila ani nebála v situaci, která mě předtím vždy zákonitě složila a rozmetala. Najednou jsem ztratila závislost na tom, co kdo říká, nebo radí. Moje vůle byla naprosto jasná a nepotřebovala se nikoho ptát, co si myslí o mém postupu, či jednání. Najednou jsem přestala pochybovat sama o sobě a o svých rozhodnutích. Najednou jsem naprosto jasně věděla, co chci a co musím dělat. Najednou jsem si uvědomovala obrovskou cennost a zázračnost svého vlastního bytí a nedovolila jsem, aby na tuto svátost někdo se zlým úmyslem sáhnul. Předtím jsem to bohužel dovolila.
Myslela jsem si předtím, že jsem se už měla ráda dost a že jsem k sobě měla hezký vztah… ale vlastně spíš ne. Neuměla jsem si to hezké uvnitř totiž prosadit směrem ven. Po těchto léčitelských etapách jsem teprve zjistila, jak hluboce jsem se mýlila. Ta skutečná láska a úcta k vlastnímu životu se ve mně rozpučela až teprve tehdy, kdy jsem vyléčila svá traumata a stala jsem se autenticky sama sebou.

Moje okolí to v některých případech neslo s nelibostí, neboť manipulace a tlačení na moje slabá místa najednou přestaly fungovat. Jakoby ze mě odpadaly veškeré páky. Najednou nebylo nic, co by mou vůlí pohlo. Nic, co by mě mohlo srazit z mé cesty. Nic, čeho bych se skutečně bála. Nic, čím bych se nechala vydírat.

Najednou mě přestaly děsit věci, kterých jsem se předtím vždycky hrozně bála. Jeden příklad za všechny: mateřství a porod.
To byl můj kostlivec ve skříni. Jednak k tomu přispěla máma svými hrůznými story o porodech a zdravotních následcích, druhak jsem k tomu trochu přispěla i já sama tím, že mě to obávané téma neuvěřitelně fascinovalo a koukala jsem jednu dobu na videa z porodů… holky, nedělejte to, nekoukejte se na to. Jeden záznam z deseti je snesitelný, zbytek je antikoncepční materiál, který vám nepřidá.
Zodpovědná a těžká věc, to ano. Ale pro ženu v podstatě to nejpřirozenější co může být, navíc její zkouška dospělosti a obrovský přechodový rituál.
Najednou se stalo, že jsem si po mnoha letech odmítavého nezralého „ne, já se toho bojím, nenechám do sebe šťourat od cizích lidí a nechci mít natržený zadek,“ dokázala říct „když to přijde, nechám si ho, i kdybych neměla kde bydlet a co jíst. Protože vím, že to zvládnu. Protože moje srdce je plné lásky a já ji chci mít komu dát.“
Najednou jsem dokázala ve své mysli i ve svém fyzickém životě přijmout přirozené plynutí života a času, aniž bych měla potřebu tento tok úzkostlivě hlídat, střežit, brzdit a třídit.
Přijď a já tě přijmu ve svém životě. Když nepřijdeš, smířím se s tím… A v tomto vnitřním rozpoložení se veškeré úzkosti a strachy rozpouští, odcházejí jako pára nad hrncem. Najednou se člověk uvolní a dokáže kráčet sebevědomě a lehce i ve chvíli, kdy ho honí pomyslná smečka nenažraných vlků a drásají mu nohavice.

Věci, které jsem dřív byla ochotná tolerovat, protože jsem se snažila vyhnout konfliktu, chtěla jsem být zadobře a nechtěla jsem si narušit vztahy nebo ohrozit svou životní stabilitu, byly najednou naprosto nepřípustné, bez ohledu na můj existenční stav. V podstatě, i kdybych měla žít pod mostem, ponižovat se nenechám. Takové bylo mé nové centrální nastavení. Proto jsem si dokázala prosadit svou vůli a přeskákat všechny klacky pod nohama, bez ohledu na to, jak moc byly hrozivé a nevypočitatelné.

Začala jsem i jinak mluvit sama k sobě. Najednou jsem se přistihla, že když jedu sama v autě, vedu monology, které jsem nikdy předtím nevedla a tyto monology jakoby mi přicházely shora. Jakoby ta síla, kterou jsem se léčila, skládala i věty a ty věty jsem samovolně říkala nahlas.
„Život, který vedeš, patří jenom tobě a nikomu jinému. Čas, který tu máš vyměřený, je pouze tvůj a nikoho jiného. Nikdo nemá právo určovat tvůj osud a tvoji cestu, ty ji určuješ. Nikdo o tobě nerozhoduje.“
A tak jsem jela na poštu a po cestě sama k sobě promlouvala. „Je to můj život.“ Podala jsem, jela jsem zpátky a promlouvala jsem dál. „Pouze můj život a pouze můj čas na této planetě.“
V tom prohlášení je obrovské moudro a obrovská síla, když to člověk přijme jako vnitřní pravdu a životní hodnotu.

Takto ze mě postupně odešla všechna bolest. Jak duševní, tak i tělesná. Odešly záněty, křeče, pochroumaná záda a žebra, různé chronické věci, které mě dlouho trápily. Dokázala jsem čelit problémům a útokům, na které jsem předtím byla slabá a se kterými jsem si nevěděla rady. To mi v dospění pomohlo naprosto zásadně. Najednou už nebyla autorita, na které bych musela viset, nebo čekat na její blahosklonnou radu či přízeň. Prostě jsem si to hned zařídila sama, ať to bylo cokoli. Bolí to? Zaléčim to. Nevím co? Zjistím odpověď. Je to prokletý? Sundám. Někdo mele něco divnýho? Ověřím pravdu… Ta lehkost, kterou to do mého života vneslo, byla zázračná.

V konečné fázi jsem se zaměřila na své psychické programy a ty, které mě ničily, jsem zrušila. Proces to byl náročný, protože moje mysl se podvědomě bránila tomu, aby pustila to co znala, přestože věděla, že jí to hrozně škodí a že je potřeba se toho zbavit. Ale nejsem z cukru, aby mě zastavila trocha nepohody. Následkem byla série několika překrásných zjevení a andělských vizí, které zpečetily můj přerod a dokončily můj přechod ze závislé dívenky ve zralou silnou ženu.

Když jsem dokonala léčitelské dílo sama na sobě, začala jsem léčit své kamarády a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Tak se stalo, že s třicítkou nepřišlo jen uvědomění, že jsem dospělá, přišlo také duchovní požehnání a čerstvá energie pro život. Už jsem se nebála budoucnosti, ani jsem se nebála života, já jsem se na ně vyloženě těšila. A v tomto nadšení jsem zbořila všechno co mi v budoucnosti bránilo, abych mohla postavit nové, zdravé, autentické dílo, které bude vycházet z jádra mého bytí a z mé vůle.

pokračování příště

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2025

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více