Nedávno jsem jela autem zpět od Čech z Rakouska. Ta cesta byla zajímavá z mnoha důvodů, například jsem zahlédla UFO. Bohužel jako jediná z osazenstva. Koukala jsem na nebe a vidím silné bílé světlo, které na nebi zářilo tak podivně, že vytvářelo tři dlouhé paprsky. Vypadalo to opravdu působivě. Že to není normální jev, mi došlo až po chvíli co na to zírám a ve chvíli kdy mě napadlo na to upozornit ostatní a než jsem jim stihla vysvětlit kam mají koukat, okamžitě to zhaslo. Velmi neuměle jsem vám to načrtla. Ty tři dlouhé čárky představují světlo, které se přesně takto šířilo po nebi ve tvaru přesného trojúhelníku. Světlo sahalo hodně daleko, úkaz byl veliký, ale nedokážu přesně odhadnout v jaké se to pohybovalo výšce.
O sledování UFO tento článek ale není, jenom jsem vám to chtěla napsat. 🙂
Kamarádka (a zároveň jedna z cestujících) nám ten den začala vyprávět o podivném semináři, který v jejím městě pořádala nějaká paní Darina (umělecké příjmení které používá mi taky řekla ale dávno jsem ho zapomněla protože bylo složité a navíc mi nepřipadá pro účely tohoto článku nijak podstatné) a její povídání mi poskytlo námět na dnešní článek…
Seminář byl na pokračování, postupně absolvovala několik sezení a chtěla se zkrátka podělit o své rozporuplné pocity z něj a o tvrzení, kterými je paní Darina masíruje a která ji, jako střízlivě uvažující osobu, místy docela dráždí.
Paní Darina ze záhadného semináře byla podle vyprávění kamarádky celkem povedené kvítko. Říkala, že se na její seminář dostala po přečtení několika jejích knih, které jí darovala jiná známá se slovy, ať si to určitě přečte, že to stojí za to. V knihách prý nebylo nic moc s čím by se dalo nějak zásadně nesouhlasit, nebo co by člověka dráždilo, zkrátka byly zajímavé a čtivé. Překvapilo mě, že tam autorka údajně popisuje jakési své duševní a duchovní problémy, záchvaty a kolapsy, že jí umřela maminka a ta ji neustále navštěvovala, o tom jak byla někde za šamanem se svými problémy a ten si na ni musel zavolat několik dalších pomocníků, aby z ní vytahali destruktivní energie a přisáté dušičky, které byly tak silné, že na ni jeden šaman nestačil. Prý to z ní nakonec vytáhli a po nich přijala do svého uměleckého příjmení jeden z prostředních názvů…
Už v tu chvíli jsem si říkala, co člověk, který má ve vlastním hnízdě tak hrozně nakáleno, že to po něm musí uklízet ne jeden ale celá parta šamanů, chce učit druhé lidi?
Výživných momentů z knih bylo více a podobného ražení. Nevím co je to za knihy, názvy neříkala… Zkrátka vedoucí semináře si prošla v životě neskutečným bahnem, podle vyprávění až na úrovni duševní patologie a na základě toho říká, že získala nějaké znalosti, které teď učí druhé lidi a že k tomu aby učila druhé byla nějak vedena zeshora, či z druhé strany. Tím bych uzavřela úvod do tématu.
Začala nám vyprávět o jedné technice s magnety, která by měla druhým lidem pomoci zvládat své duševní problémy, které je žerou. To se všem v autě celkem zamlouvalo a vesměs dávalo smysl. Pak přišly horší věci. Začala jim vyprávět ty klasické eso mýty o tom, jak je nám každý člověk se kterým se setkáme zcadlem a jak nám na něm vadí to co sami v sobě potlačujeme, nebo to čím my sami jsme. Což, když si rozeberete selským rozumem, nemůže být pravda, je to pravda pouze částečná, aplikovatelná pro některé případy za specifických okolností a slepá víra a aplikace tohoto názoru ve všech případech paušálně, dovede člověka akorát tak do neštěstí, než k vnitřnímu klidu.
Když se jí lidé ptali, jak nám může být zrcadlem nějaký padouch, který třeba okradl a zabil, tvrdila, že je to nějaká nezpracovaná lekce z minulosti, která se vrací, aby nás něco naučila… ale co když jsme se s tím potkali poprvé třeba ve velmi nízkém věku a pak už nikdy? Co by měl být onen prvotní popud? …. hm. Tu se domnívám, že by se celá ta chatrná teorie mohla svádět na karmu a minulý život. Rádoby duchovní učitelé strašně rádi hodí všechno na váš minulý život, pokud za nimi přijdete s nepohodlnou otázkou, na kterou neznají odpověď, nebo u které hrozí, že by mohla podkopat jejich teorii a autoritu.
Problém tohoto duchovního semináře byl patrný hned od začátku, kdy vedoucí nakročila na publikum s naprosto nevídanou povýšeností a arogancí. Když viděla, že nabrala bohužel do partičky i pár přemýšlivých osob co jí to nežerou i s navijákem, které s ní navíc diskutují o tom co tvrdí a některé výroky jim vadí, na druhý a třetí seminář se znatelně uklidnila, ubrala na svém egoismu a zmírnila své výroky, patrně proto, že si uvědomila, že jí ti lidé můžou ze semináře utéct, protože by to ta přemýšlivá partička mohla úplně rozkopat. Tak se rozhodla je už nedráždit a změnila přístup.
Nechápejte mě špatně, nechci vypadat jako kladivo na čarodějnice. Jsem rozhodně PRO alternativní metody, pokud druhým lidem pomáhají, dávají jim sílu, zodpovědnost a nástroje pro to, aby si mohli vyřešit své problémy a mít se dobře, bez ohledu jestli se to platí nebo neplatí. I účast na vhodně zvolené přednášce jistě může být přínosná. Ale jsem proti všemu, co lidem škodí a co jim naopak sílu a autonomii bere tím, že je to přesvědčuje o tom, jak jsou malí, špatní a jak je všechno jejich vina, a jak si to zaslouží, protože v minulém životě dělali bůhvíco, nebo protože všechno je zrcadlo. A ještě z pozice ,,vy všichni jste kraví exkrementy, jenom já jsem osvícený king a já vám tady ukážu jak strašně blbí jste a opovažte se něčemu nerozumět, nebo nad tím přemýšlet do hloubky.“
Je pravda, že nám obvykle na druhých lidech vadí to, s čím máme sami problém v tom slovasmyslu, že lidé s různými vadami charakteru z těchto vad obviňují druhé, zatímco si sami nevidí do papule.
Zatímco kradou, ukazují prstem na všechny ostatní že jsou zloději, aniž by to byla pravda. Pokud jsou neschopní a líní budižkničemové, budou neustále o druhých říkat, že jsou líné kůže, co trpí KOPRem. Pokud jsou to podvodníci, budou z podvodů obviňovat všechny kolem.
Obvykle také člověk soudí druhé podle svých měřítek, to znamená očekává od nich to, co by na jejich místě udělal on sám. Takže pokud je nevděčný, neumí poděkovat a nevěří v dobrotu druhých lidí a jejich nezjištné laskavé činy, sám takových věcí není schopen, proto je neumí pochopit a neumí je očekávat. A nevidí je, ani když je dobro prokázáno jemu samotnému přímo… Takový člověk není vděčný, ani laskavý a nedosáhne v životě valného úspěchu nikde, protože si ho druzí nebudou vážit. On si jich přece také neváží.
Člověka s vadou charakteru většinou poznáte snadno. Je věčně nespokojený, na všechno si stěžuje, nic v jeho životě není v pořádku, ani rodina ani práce ani domov, nic. Všichni kolem něho jsou debilové a můžou za všechny jeho problémy jenom ne on sám, přisává se na druhé co může. Jak energeticky, tak i finančně.
Přesně taková pijavice byl například otčím, než jsem před jeho tyranií utekla. I když jsem byla malé dítě školou povinné, denně jsem čelila obviněním že: Jsem líná kůže, neumím se o sebe postarat, jsem nevděčná a neschopná, dopadnu špatně, chce mě vidět jak já někdy budu fungovat až budu dospělá, že jsem finanční zátěž, že jenom vyžírám ledničku… A podle toho mě omezoval tak, až jsem u sebe doma nemohla ani jíst, nebo projít obyvákem. Byl to psychopat.
Vtipné na tom je, že přesně tyto problémy dokonale vystihovaly jeho charakter: Co jsem ho znala, tak za celých pět let nebyl schopný najít si a udržet si normální práci, odevšad ho vyhodili, takže ho živila moje nemocná mamka, která po tom všem co zažila, ještě dokázala pracovat z domova a zaplatila za něho všechny jeho statisícové dluhy, zatímco si dělal pořád nové (však mamka to zacálne a až umře tak mu stejně všechno po ní zůstane, tak co by se vzrušoval, když je za vodou, stačí jenom vykopat tu otravnou dceru co mu kazí plány). Narovinu se mi mamka přiznala, že bez něho bychom se všichni měli lépe, protože boreček chlastá krabičák s kolou, sežere toho za tři, nepracuje a jenom sedí doma u telky. Doma nic nedělal, neuklízel, s ničím nepomáhal, jenom nadával, ubližoval, chlastal a žral. A využíval mamku jak jenom to šlo. Na práci byl levej, kradl mamce z kasy tajně peníze a sváděl to na mě. – To je perfektní příklad zrcadlení, kdy chorobně nevyrovnaný člověk obviňuje všechny ostatní ze svých chyb, aniž by to odpovídalo realitě. Takto opravdu princip zrcadla funguje.
,,Všichni ostatní kolem jsou pitomci, jenom já jsem dokonalej, přestože nedělám a neumím si ani zaplatit svoje dluhy, musí je za mě platit nemocná ženská.“
Zrcadlo výborně funguje také ve vztahu rodič – dítě, kdy dítě automaticky nadvědomě přebírá rodičovy programy a ty realizuje, protože napodobováním se učí a napodobováním se zařazuje do společnosti. Dítě také nadvědomě splňuje očekávání rodiče, jak je to v jeho možnostech i za cenu vlastní sebedestrukce. Takže rodiče pak řeší proč se dítě pořád vzteká, proč je sprosté, proč je sobecké, proč je to chronicky nemocný astmatik, proč má psychosomatický průjem když se doma pohádají atd. Malé dítě, dokud za sebe nepřevezme v pubertě zodpovědnost, je dokonalé zrcadlo svých rodičů. (Ale na obranu rodičů, děti hodně ničí i televize, vrstevníci s nejlepším ajfounem, propagace materialismu, tlak na výkon, podprahová agresivní data ve filmech a hrách, atd.)
Říkejte ale člověku, který je normální slušný s dobrým srdcem, který netrpí žádnými zásadními charakterovými vadami a není to žádný kriminálník, že všichni lidé kteří ho kdy naštvou, kteří mu lezou krkem a kteří mu ničí idylku, jsou jeho vlastní zrcadlo. To mu fakt nepomůže. Pokud má sebeúctu, tak se vám vysměje.
,,Lidé co vám vadí a co vám ubližují, jsou vaše zrcadlo, ukazují vám váš problém“, zněla poučka ze semináře. To mě dožralo. Kdybych se měla v životě srovnávat s každým s prominutím blbem kterého kdy potkám, tak bych asi nedělala nic jiného, než byla nešťastná. Představte si, jak asi taková poučka pomůže paní za nějakou přepážkou, která se v práci potká se stovkami lidí a mezi nimi se sem tam mihne i korunovaný nevychovaný pablb, který jí dělá z práce peklo. Zdá se vám to smysluplné, nebo vůči ní spravedlivé?
Nedávno jsem byla podobné situace svědkem. Nějaká paní sestřička, velevážená mistryně světa v nabubřelosti a nejdůležitější osoba na celé zeměkouli se strašně dožrala, že musí půl hodiny čekat, než paní na poště, která je tam jediná, vyřídí o půl čtvrté poslední expedici přijatých balíků. To se tak dělá, alespoň u nás a obvykle to trvá 20-30 minut, pokud je paní na pobočce úplně sama a nikdo ji nezastane, prostě musíte počkat. Taky záleží jak moc je daná pracovnice rychlá a zkušená. Tahle paní byla záskok na cizí pobočce, nebyla si tak jistá v kramflecích, tak jí to trvalo dýl. Paní mistryně světa amoleta chytla po dvaceti minutách hysterický záchvat. Projevovalo se to tak, že na paní za přepážkou, která kmitala jak hadr na holi aby dopraváka co nejrychleji vyřídila a vypsala mu všechny potřebné dokumenty, začala ječet.
Že to trvá a co to má znamenat.
Paní za okýnkem se roztřásla a snažila se ve spěchu vysvětlit, že to musí udělat teď, protože to má v popisu práce, jinak pán odjede a balíky nevyexpeduje, že se to v tuhle dobu dělá, i přesto že je otvírací doba a ona prostě nemá záskok. Takže o půl čtvrté vyexpeduje za ten den podané balíky a pak je ještě půl hodiny otevřeno, ale balíky už se neodvezou, až další den. Týpek co ty balíky přebírá, tam nemůže (nebo prostě nehodlá) čekat až my zákazníci skončíme.
Madam důležitá zesílila na hlase a začala se tam sypat co si to nějaká smradlavá pomalá pošťačka dovoluje nechat ji čekat. Zdržela ji tím svým cirkusem o deset minut, během kterých by to šlo v pohodě dodělat a dostali bychom se všichni na řadu.
Když mistryně světa amoleta zařvala na paní za okénkem že ,,kdyby nechala nějakého pacienta v nemocnici 30 minut čekat, tako jako ona nechává čekat ji, tak by mezitím umřel“, s prominutím jsme se už pořádně na*rali všichni. Paní za okénkem začala plakat, zhroutila se a už nevěděla která bije a měla problém dodělat práci, zatímco jí u dveří nervózně podupával dopravák, ,,kdy už to sakra bude“.
Zeptali jsme se té sestry, kde jako pracuje. A ona nám potěšeně a hrdě oznámila, že v místní nemocnici.
Na to jsme ji usadili tím, že alespoň víme jakému místu se budeme zásadně vyhýbat. Že v nemocnici akorát tak zabíjí lidi, že nemá být na co hrdá a ať dá pokoj nebo jde jinam, že na ni tady nejsme zvědaví. Naprdla se a konečně odešla.
Paní za okýnkem jsme ještě museli utěšovat, než přestala brečet a byla schopná pracovat… Tahle citlivá paní, která prostě natrefila na hnusnou čůzu v nevhodnou dobu, by určitě byla moc nadšená, kdyby jí tahle Darina řekla, že ta čůza byla její zrcadlo a ukazuje na její vlastní problém. Přitom je ta nemocniční baba u nás pověstná. Paní co na pobočce dělá trvale, mi později potvrdila, že ví o koho jde, že je ta ženská na silné nervy a člověk se prostě musí obrnit, jinak se neumí ovládat a dělá ostudu.
Jak v tomto případě funguje zrcadlo? Přesně naopak. Místo aby si ta mistryně světa uvědomila jak se chová odporně, tak svoje problémy a svoje jedy plive na ostatní lidi, kteří za nic nemůžou a kteří by rádi neměli s její mentální deformací nic společného.
Podobných ježibab určitě každý z nás pár potkal. Mají společný problém, jejich deformace je tak silná, že jim nedovolí ukázat konečně tím prstem na sebe a říct si ,,já jsem ta co tady dělá problémy, ne ti ostatní co moje výlevy musí snášet“.
Kamarádce jsem na to řekla: Každý člověk na světě je tady pouze sám za sebe a je zodpovědný za své činy a své jednání a myšlení. Není ale zodpovědný za činy a za myšlení druhých lidí. Pouze za své zodpovídá. A kdybych si měla brát osobně každého blba kterého kdy v životě potkám, tak bych se z toho musela zbláznit, protože to není možné a takto svět nefunguje, nemůžu být zodpovědná za náhodného blba kterého potkám, nemůžu mít zodpovědnost za to že se nějak chová, to už je jeho problém a ne můj.
Vzpomeňte si také na knihu ČTYŘI DOHODY, kdy jedna ze základních dohod je NEBRAT SI NIC OSOBNĚ. Jednání druhých lidí je výraz jejich vlastních duševních problémů.
Kdo řve, ten má problém, kdo řve, ten se bojí.
Kdo je velmi klidný a nekonfliktní, nemá vnitřní problémy. A nemůže se mu říkat, že se mu něco zrcadlí, protože to není fér a uvaluje to na něj nesnesitelnou vinu za něco, za co vůbec nemůže.
Řekněte ženě kterou někdo znásilnil, že si za to může sama, že splatila karmický dluh, nebo že ten chlap byl její zrcadlo. Její už tak dost pošramocenou psychiku můžete dorazit tak, že to nedá a zabije se. Nebuďte naivní, právě lidé s posttraumatickou stresovou poruchou, kteří v životě zažili strašné věci, hledají záchranu a spásu v duchovnu, kde zároveň hledají také odpovědi na své otázky. ,,Co se to stalo a co se s tím dá dělat, jak se s tím můžu smířit a jít dál.“ Když jim začnete vykládat že si to přitáhli, zavinili, způsobili, že to je výraz jich samých a nebo mají zlou karmu, pomůžete jim spíš do hrobu.
Otázka toho kdo si co a nakolik do života přitáhl, je strašně ošemetná a nevděčná na vysvětlení. Když neznáte celý příběh se všemi souvislostmi, spletitostmi a znameními která dotyčný nesledoval a projel na červenou, těžko pak můžete soudit, proč se dostal do daného průšvihu. Mnohé fatální problémy jsou zkrátka nástrahy matrixu, před kterými vždy varují znamení, ale znamení skoro nikdo neumí číst, takže do toho spadne ani neví jak. Zkrátka nebyl dost pozorný a už je tam, kde ho chtěli mít. A takovému člověku nemůžete vykládat o zrcadlech a karmě, ublíží mu to.
Měla jsem v poradně nepočitatelně mnoho případů, které trpěly následky po absolvování nějakého pochybného semináře nebo terapie, kde jim terapeut vsugeroval že někoho v minulém životě zavraždili, klidně stávajícího člena své aktuální rodiny a ti lidé se z toho zhroutili. Přijali to jako pravdu a pak se pořád snažili nějak do minulých životů dostat a vyčistit to, přitom to není možné a tím si sami kolem krku utáhli smyčku.
Připadá vám to jako pomoc lidem? Mně rozhodně ne a proto mě tyhle věci štvou. Protože nepomáhají ale ubližují a takoví lidé mi pak plačou do mailu a neví co mají dělat… A já už jim někdy taky nejsem schopná pomoct, protože se jim dá pomoct pouze pokud svůj sebedestruktivní způsob myšlení opustí. Když si ho nechají bez ohledu na můj argument, nemůžu jim to brát, musím je ponechat jejich vlastnímu rozhodnutí a ponesou si ten balvan tak dlouho, dokud nepochopí, že je to naprostá blbost, nebo dokud je to nezlikviduje úplně.
… Zamyšlením o karmě se dostávám tak trochu mimo hlavní téma, ale souvisí to, protože to funguje na stejném principu. Háže se tím vina na někoho, kdo má už tak dost problémů a úplně zbytečně, ani to nic neřeší.
A tvrzení že ,,když vám život likviduje nějaký kriminálník, je to lekce kterou jste v minulosti nezvládli“, no nevím jak by to obstálo třeba v mém případě, protože takovou kreaturu jako byl například otčím, jsem poprvé potkala když mi bylo 11, předtím nevím co bych mohla nezvládnout (jo aha asi karma, na tu by se to dalo hodit) a pak už jsem takový typ nikdy nepotkala. Protože jsem si ho nepřitáhla do baráku já, ale někdo jiný. Nebylo to mé rozhodnutí, ale někoho jiného. Přesto jsem tím byla zasažena.
Jediný způsob, jak se zbavit tyrana je utéct od něj a nechat ho napospas svému osudu, protože vy jeho problémy nevyřešíte. Vy můžete a dokážete řešit pouze své vlastní problémy, vy můžete řešit pouze sami sebe, svůj život a svoje nedostatky, nemůžete řešit za druhé lidi jejich životní či duševní problémy, které nejsou vaše. I když jim v něčem možná dočasně ulevíte, jen co přestanete, stejně do toho zase spadnou, pokud se mezitím sami neproberou a nebudou problém aktivně řešit sami za sebe. A můžete věřit na princip zrcadlení jak moc zeširoka chcete, problém druhého není váš problém a nikdy nebude. On ho musí řešit a on se s ním musí vypořádat. Vy můžete plnit funkci nějaké dočasné opory nebo rádce, nebo můžete od takového člověka utíkat, ale konečné řešení vždy leží na člověku, kterého se problém bezprostředně týká. A pokud je někdo fakt extrém, nedá si pomoct, nemá snahu a nenechá si to vysvětlit, berte nohy na ramena, a utíkejte co nejdál od něj, dokud ještě máte čas, sílu a peníze na to to udělat, než vás úplně vysaje a dostane na takové dno, že už na to nebudete mít sílu. Protože i to se bohužel děje.
A nenechávejte si ani radit od lidí, co své vlastní záležitosti nemají v pořádku a kteří sami potřebují péči psychiatra, nebo už tam i byli. Ti vám nepomůžou.
Další perlička byla, že dotyčná Darina dělala jakýsi horoskop založený na živlech, nevím jak, jestli to nějak měřila, počítala, nebo channelovala. (Podle data narození si svůj živel ale můžete najít sami na internetu. Zadarmo. Třeba TADY, ale ani trochu to nesedí. Spíš je to taková ptákovina pro zajímavost.) Každopádně se vytasila s velmi odvážným tvrzením ohledně soukromého vztahu kamarádky. To ji dopálilo a mě taky….
Co je mezi dvěma lidmi, je pouze mezi dvěma lidmi. Dokud vás nepožádají o radu a pomoc, nemáte právo do jejich vztahu šťourat, vyptávat se, nebo nějak zasahovat. Láska a partnerství je soukromá posvátná věc a co je mezi dvěma lidmi z komplexního pohledu, nikdo zvenku nevidí, my zvenku mimo daný vztah můžeme jenom sledovat jakousi masku, která se navenek tváří jako realita daného vztahu, ale dovnitř nevidíme, není to naše věc a často je tam všechno úplně jinak. Proto mi připadá nemístné, sprosté a odporné, aby nějaká cizí baba věštila kamarádce jestli je nebo není partner pro ni vhodný a jestli spolu budou, aniž by se jí na to někdo zeptal.
Kamarádku to dožralo nejenom z tohoto důvodu, že nějaká cizí baba má pocit že může o druhých lidech rozhodovat a soudit vztahy které nezná, ale navíc je v pozici, kdy by ona sama druhým vůbec nic radit neměla, jelikož sama nemá rodinu, ani trvalého partnera.
,,Mně může o vztazích radit jenom ten, kdo má dlouhodobý spokojený vztah, kdo to umí a ví jak na to. A ne nějaká megera kterou nikdo nechce a co je sama a sežrala všechnu moudrost světa. Co ona ví o vztazích, když žádný nemá!“ rozčilovala se. A samozřejmě právem, to by dožralo každého. Bez ohledu na to jestli má nějaká Darina pravdu nebo nemá pravdu, do tohoto nemá co lézt, nebyla pozvána.
Tohle šarlatánské vměšování do cizích vztahů je dost nebezpečné, protože tihle šarlatáni pak mohou zavinit řadu problémů, které by bez jejich pitomých slepeckých rad vůbec nevznikly. Také bych mohla uvést příklad ze svého života, ale o tom snad až někdy potom.
Kamarádka, poté co si vyslechla můj poměrně vyhraněný názor na podobné lidi, přiznala, že nějakou dobu uvažovala, co na tom semináři vlastně dělá, jaký to má účel (mně by to stačilo jednou a už nepřijdu). Že se tam vlastně sešla ona s přáteli jako taková podivná parta rebelů na semináři, který je strašně předuchovnělý, vede ho paní která by sama potřebovala pomoct a poradit a zbytek publika je do ní úplně zažraný, je skoro až hmatatelně cítit, jak ji ostatní strašně uctívají a hladově hltají každé slovo, které Darina vypustí. Vůbec nad tím co říká nepřemýšlí, nijak to nefiltrují, rovnou berou všechno, i kdyby si protiřečila.
Navíc byl velký šok, když zjistila, že Darina je někdo jiný v knihách nebo rozhovorech a někdo úplně jiný na osobní rovině. Zatímco v prvním případě vystupuje jako někdo kdo to má srovnané a kdo by mohl něco předat, na osobní rovině je to nesnesitelná arogantní povaha, která sype jeden nesmysl za druhým.
A došlo jí, že jsou tam (ona a přátelé) spíše od toho aby rozbili tu silnou manipulativní energii která tam panuje, že jsou tam spíše jako ochránci těch ostatních nešťastníků, kteří by jinak úplně propadli blábolům které se tam prezentují a jejich aplikace by jim přinesla akorát tak neštěstí a zklamání. Proto se tam vrací, dokáže seminář pokaždé nějak srovnat, probrat lidi z uctívacího spánku a donutit je myslet a přinutilo to pořadatelku ubrat na egu. Patrně tam byli zapotřebí a svůj účel splnili.
Poslední komentáře
-není Když to chodí jako kachna, kváká to jako…
-Ivet To byl moc pěkný článek, takový jemný a…
-Reny Skleník je vskutku ideál, ale voda nemusí být…
-***** Psala jsem to v článku před několika měsíci.…
-Alue K. Loskotová