Aluška.org: Věděním ke svobodě

Když jsem jednomu známému před odchodem na svou první několikadenní výpravu do lesa řekl, že tam chci být asi 8 dní sám, řekl mi jednu větu, která mi dost uvízla v paměti. Řekl s úsměvem: „Nechoď tam na tak dlouhou dobu, nebude se ti chtít zpátky.“

Druhý díl série od čtenáře Tomáše

Co si máme představit pod tím naším ozdravným pobytem v lese a co to s námi může udělat?
Když jsem jednomu známému před odchodem na svou první několikadenní výpravu do lesa řekl, že tam chci být asi 8 dní sám, řekl mi jednu větu, která mi dost uvízla v paměti. Řekl s úsměvem: „Nechoď tam na tak dlouhou dobu, nebude se ti chtít zpátky.“ Četli jste tu větu dobře! To znělo jako varování. Já tenkrát nešel na ozdravný pobyt do lesa, ale šel jsem tam za jistým cílem, podívat se na různá místa, hledat geody do Rudic a užít si to. Čili byla to taková plánovaná klasická pobíhačka po lese s geologickým čmucháním, která se nečekaně změnila na jakýsi ozdravný pobyt s nečekanými následky. A tím to začalo. Tím jsem také zjistil, že to musí trvat alespoň 8 dnů, aby to stálo za to. Nejlépe 10. A má to svoje podmínky, bez kterých to nefunguje.

Proč zrovna 10 dnů?
Není v tom žádná magická věc, může to být i o něco méně nebo více, jde o technickou věc. Tenkrát jsem prošel asi 50 kilometrů lesem a nešel jsem tam zrovna v nějak dobré duševní nebo fyzické kondici. Spíš naopak. Chuť vypadnout do lesa mě ovšem dlouho jaksi popoháněla. 10 dní je to proto, že první tři dny jsou o něčem jiném. Představte si, že přijdete do lesa a nemáte tam s tím zkušenosti. Co se děje první tři dny? První tři dny si do lesa dotáhnete krom báglu všechny svoje starosti, způsob uvažování a obavy. První tři dny se vaše tělo adaptuje na nové prostředí. Máte starost s tím, jak se sžít s prostředím. Čekáte za stromem strašidlo, ono tam není, potřebujete sehnat kámen na oheň, kámen není, nevíte jak umýt nádobí, jak si poradit s vařením.

Je třeba pochopit jednu věc. Jaký je vlastně vtah mezi člověkem a přírodou? Člověk se na svět dívá většinou tak, že on utváří prostředí. On ho ale neutváří, on přesněji předělává utvořené. Ve skutečnosti prostředí, tedy příroda a i jiné prostředí, formuje člověka. Snad každý uzná, že člověk z vesnice se chováním odlišuje třeba od nějakého spratka z města, který dostane záchvat vzteku, když mu seberete mobil. Také genderově vyrovnaný vypudlinkovaný jedinec, srkající brčkem kolu, pořizující mobilem selfíčka 24 hodin denně a posílající svoje cool videa na youtube, nebude asi vhodný jedinec na pobyt v přírodě. Nechci nikoho urážet, ale chápete, co všechno myslím tím, když se člověk vychýlí od normálu.

V momentě, kdy se takzvaně usadíte v lese, uklidníte a sžijete s prostředím, se mohou začít teprve odehrávat určité změny. Pochopte, nejdete tam meditovat, nejdete tam nic řešit, nejdete tam nic dělat, hledat, modlit se, o nic se snažit. Všechno je už připravené. Musíte vypnout. Jdete se tam „nechat přeladit“ ne „se ladit“.

Jak to bylo se mnou?
První tři dny se tedy nedělo nic. Když jsem byl v lese asi třetí den, pozoroval jsem jistou úlevu. Nic víc. Prostě se mi jaksi ulevilo, jako kdyby vám někdo něco seškrábl z těla. První tři dny jsem nic nedělal. Ne úmyslně. Byl jsem strašně unavený a nervózní ze všeho. Chtělo se mi stále jen spát. 3 dny jsem jen trochu jedl a stále spal. Spal jsem přes den, v noci, vždycky trochu jídla, oheň, čumění do ohně a zase spát. V noci jsem poslouchal, jak šustí listí, jindy bylo úplné ticho. Za tři dny jsem vůbec nesnědl jídlo, které jsem měl naplánované, takže jsem zjistil, že bych tam mohl být asi pár dnů navíc.
Tohoto jevu, že člověk nemá potřebu tam tolik jíst, jsem si tam vyloženě všiml, platilo to vždy. I jiní lidé mi to potvrdili. Vždycky jsem si z lesa přinesl nějaké jídlo, co zbylo.

Čtvrtý nebo pátý den jsem pocítil první změny.
Nejlepší byla v lese rána. To se nedalo přehlédnout. Některá rána, je to někdy kolem rozednění, se v lese nepohybuje snad vůbec nic. Když je bezvětří, je tam v jeden moment takové zvláštní ticho, při kterém se člověk cítí moc zvláštně a dobře. Můj dojem byl takový, že mi to připadalo, jak kdyby v ten moment byl jakoby mír pro všechno, těžko to vyjádřit. V žádné jiné části dne to neplatí.
Jednou ráno jsem vstal, bylo to asi 4. den, a cítil jsem se absolutně svěží, jako bych lépe cítil vzduch, lépe slyšel, mozek byl naladěný jaksi na celé okolí, jako bych cítil tělem, že kolem není nic, co by mě ohrožovalo, prostě totální klídek.

Když jsem seděl v noci u ohně, začala se mi z podvědomí vynořovat dávno zapomenutá traumata. Úplně se to dělo samo, prostě si na to jaksi vzpomenete, jaksi to vyleze, znovu to s vámi zatřese a zmizí. U mě konkrétně to byl třeba rozchod s jednou holkou, kterou jsem měl kdysi rád. Bylo mi to v ten moment hodně líto, protože jsem tenkrát nechtěl, aby se to stalo. Já ji už sice neměl tak rád, ale hlavně jsem nad tím cítil velkou lítost. Pak to zmizlo a byl zase klid. Vynořovaly se různé stresy ze života, z vojny, ze školy, z práce, vyšly postupně ven a zase byl klid. Jakoby to bylo uvnitř člověka naskládané, protože mám dojem, že se to vynořovalo samo v určitém logickém pořadí. To proběhlo asi během jednoho nebo dvou dnů.

Prudce se mi změnila nálada k lepšímu.
Konkrétně u mě to byl humor. Jako by se mi chtělo ze srandy o něčem stále vtipkovat. Můj děda prý takový byl. Když jsem ležel v noci v hamaku, všiml jsem si, že moje tělo začalo najednou pravidelně a hluboce dýchat. Dělalo mi to dobře, tak jsem to nechal být. Začalo jsem se celý zahřívat a dělalo se mi ještě lépe než předtím. Potom jsem tu techniku navozoval úmyslně. Cítil jsem, že mi vzrostla fyzická síla, šlo možná hlavně o pocit. Jako bych se celý naladil na okolí. Přešlo to do stavu, že se mi tam začalo tak hodně líbit, že mi jednou v noci prolétlo hlavou, že by mi bylo snad i jedno, kdybych na tom místě umřel a sežrala mě zvěř. Ke konci pobytu už to bylo jak pohádka a hodně moc se mi od tama nechtělo. Ty nádherné stavy už bral člověk jako normál. Cítil jsem se tam jak doma, jak nikdy doma, mnohem lépe než doma. V hlavě mi zaskákala myšlenka, co kdybych se nevrátil? – Ale realita je realita. Musel jsem to zabalit a jít do práce dělat školení.
Vlastně jsem na tom místě v lese i celkem slušně uklidil, větvičky byly vysbírané, bylo to tam trochu hezčí, jako když si člověk uklidí doma. Šel jsem s batohem mnoho kilometrů k rodičům do města, odtud jsem chtěl pokračovat druhý den autobusem domů. Přišel jsem k rodičům, byl večer. Sedím s mamkou u stolu, ta něco povídá, trochu u toho rozhazuje rukama.

Koukám na mámu, jak se jí kouří z rukou, prostě když mávla rukou, tak se za ní táhl kouř. Došlo mi, že je to aura, tedy její část. Bylo to tak viditelné, až to obtěžovalo. Nešlo se na to prostě nedívat.

Popravdě, já věděl co to je, protože jsem se to naučil trošku vidět, když mi bylo nějak přes dvacet let, ale nikdy jsem se tomu extra nevěnoval. Jen jsem si s tím hrál a naučil to vidět i svého kamaráda. Auru jsem dokázal trochu viděl jen když jsem chtěl a vytvořil k tomu navíc vhodné podmínky. Jenže tentokrát jsem ji viděl, i když jsem nechtěl. Časem to přestalo a už jsem ji zase neviděl. Po příchodu do práce jsem měl vyloženě problém se přepnout, protože mi to počínání připadalo jaksi „pusté“. No a pocit jakéhosi rozdílu mezi lidmi se tím pádem zase o něco zvětšil. Jako ne ve smyslu povýšeneckém, ale šlo čistě o odlišení, jakoby odcizení. Když člověk prostě pozná něco hezčího, tak ho to k tomu táhne. Vrátil jsem se ale zdravější, s jiným pohledem na svět, na duševní úrovni došlo určitě k trvalé změně, na které se dalo v budoucnu něco dobrého stavět. Pokaždé, když jsem v lese víc jak tři dny, tak cítím ten samý pocit, jak mě to tam předělává.

Asi by vás zajímalo, co se dělo dál. Pobyt ve městě, běžný život a práce, vrátilo všechno k horšímu. Ne úplně, ale vrátilo. Přestože se snažím žít zdravě, nejde to mimo les zlepšit. V lese na to stačí jen 8 dní, tady mezi lidmi to nejde ani za rok, přestože se člověk snaží. Tam v lese jsem pro to neudělal absolutně nic. Ta dobrá nálada z lesa se vytratila. Zůstal mi ale jakýsi lepší cit pro věci a jiné uvědomění a jiný pohled na lidi. Vyvoďte si z toho svoje vlastní závěry. Moc dobré z určitého pohledu nejsou, když se nad tím zamyslíte. Nebudu to rozpitvávat, pojďme zpět k tématu.

Co nebylo ještě řečeno a vysvětleno?
Nabízí se otázka: ,,Je možné tohle zažít, když bych šla do lesa ne sama, ale v kolektivu, třeba jen s jednou kamarádkou?“

Obávám se, že nikoliv. Jsem si tím celkem jistý. Pokusím se to vysvětlit. Tak zaprvé. Absolvoval jsem dost takových lesních pobytů v kolektivech, někdy s jedním člověkem. Bylo to sice fajn, nějaké společné momentky by se našly, ale v kolektivech se nikdy nic podobného nedělo a asi ani dít nemůže.
Proč? Protože lidé mluví. A příroda také „mluví“. A když mluví člověk, není příroda slyšet.

Člověk má také kolem sebe bioelektrické pole, poměrně silné, někdy viditelné tak do jednoho metru kolem těla. To člověk podvědomě cítí. Jiný člověk se kolem vás také pohybuje a to ruší. Ozdravný pobyt je o tom, že příroda vás má přeladit, nemá to dělat nic jiného kolem vás, zvláště nic stejně vychýleného, jako jste vy sama, například vaše kamarádka nebo partner. Je potřeba pochopit jednu věc a tou je, že vy se svým přičiněním neladíte. Okolí ladí vás a snaží se z vás zase udělat člověka s lidskými vlastnostmi. Proto je nežádoucí se tam o něco snažit, meditovat a podobně. To je důležité. Proto všichni svatí většinou zdrhali mimo dosah lidí. Všimněte si toho. Zdrhali do jeskyní, hor, pouští. A nebrali si s sebou žádné kámoše. Prostě ležte, spěte, poslouchejte, koukejte do ohně a při spaní zhluboka dýchejte. A užívejte si to, je to pro vás.

K tomu dýchání. Lidské tělo funguje na kyslík, který reaguje v těle s uhlíkem a vodíkem. Vytvoří se při tom oxid uhličitý, voda a hodně tepla. Celé tělo začne tímto regenerovat, protože začne mít dostatek energie. Pokud nebude v ten moment zatíženo masem nebo jinou přiotrávenou potravinou, bude to ještě lepší. Okysličení je velmi dobré i pro mozek a mozek je také orgán, který se potřebuje detoxikovat a spotřebuje 20% vaší energie. Proto se člověku i jakoby rozsvítí v hlavě. Když budete v lese, ukliďte kolem sebe, nic tam neničte, zasaďte třeba semínko na nějaké vhodné místo, dejte myši k díře kousek chleba, zchlaďte se o strom. Nejste tam proto, abyste cokoliv ničili nebo přetvářeli.
Pamatujte: Náboženství potřebuje Boha, ale Bůh nepotřebuje náboženství a kostely. V lese se nemodlete. Nějaké ostudné škemrání nahraďte prostým poděkováním, když máte tu potřebu. Já se tenkrát nemodlil ani neděkoval, dokonce jsem o to ani neusiloval. Na ozdravném pobytu v lese jste proto, aby vás příroda přeladila směrem k lepšímu. Je jedno, do jaké míry se to povede a na kolikátý pokus. Jde hlavně o to, aby člověk dělal v životě co nejméně hloupostí a přešlapů. To pro vlastní dobro a dobro ostatních.

Během pobytu, pokud se udělá vše jak má, tedy přesněji, pokud se nebude dělat vůbec nic, nastává mnoho hezkých chvil. Normální člověk si to ani neuvědomuje, ale je tam spousta zvuků, co člověka uklidňují. Když šumí les, tak to uklidňuje, když šustí listí na stromech, tak to uklidňuje, když lehce prší a kapky padají, tak to uklidňuje, když koukáte do ohně, tak to uklidňuje. Když je tam ticho, tak to také uklidňuje. A když je tam nějaká kouzelná chvilka, tak se to dá stěží popsat.

Tuším, že v Bibli je napsaná jedna věta. Upozorňuji, že nejsem křesťan a ani nemůžu být. Nebudu citovat asi přesně, ale nechám zachovaný smysl. „Ježíš pravil: „ Kdo pozná sebe, pozná i mne a uvidí, že já a Otec jsme jedno.“ Přeložené do normální řeči to znamená, že poznání něčeho vyššího vede přes poznání sebe sama.

I následující citace je volná podle mé paměti. Osho pravil: „To, co hledá, je hledané“. Do normální řeči přeložené to znamená následující. Člověk sice stále něco hledá, ale při hledání je zaměření směrem ven. To pravé začíná uvnitř. Navíc si člověk plete pojmy s dojmy. Nejvnitřnější část člověka, kterou je běžná mysl schopná rozlišit, je ta část, která pozoruje okolí, tedy jakýsi „pozorovatel“, který hledá, který je jakoby tím „já“, které také pozoruje svoje vlastní vnitřní pocity, včetně strachu a myšlení, a který také pozoruje, že něco hledá.

Ty dvě citované věty, to bylo jako vodítko pro vás.
Ať se v lese stane cokoliv, je to jenom mezi vámi a přírodou nebo Stvořitelem. Jestli se tam rozbrečíte nebo budete mlátit vzteky sám nad sebou pěstmi do země, nikdo to neuvidí. Žádný duchovní zážitek není důvodem k tomu, aby se člověk pak cítil povýšeně nad ostatními, nebo se válel ve svatostánku po zemi.

Člověk je především ČLOVĚK, není křesťan ani muslim ani velký vojevůdce a podobně. Pokud chce být ČLOVĚK něčím jiným, tak leda s prominutím HŇUPEM, který to zamaskuje pod nějakým vznešeným názvem. Asi jako když by si opice hrála na osla. Člověk se nestává duchovním, člověk ve své podstatě už duchovní je. Ovšem člověk je vychýlený, proto není duchovní. Většinou se vychýlí tak moc, že se nedokáže nikdy v životě vrátit. O tom by se dalo také ledasco napsat.

Co mi může zkazit ozdravný pobyt v lese? Hlavně člověk sám.
Pokud se neumí alespoň trochu zklidnit, nestane se vůbec nic. Vadí také způsob myšlení naladěný do roviny zabíjení, kácení stromů a nulového zájmu o okolí s absencí ohleduplnosti. Nemáte právo tam cokoliv ničit. Dalším důvodem neúspěchu je to, pokud je člověk tak trochu egoistický. V mém pojetí to znamená tzv. „Osobnost“. „Osobnost“ znamená: Já se nikdy nepletu, moje mozkové pochody jsou správné, jedině správné, protože jsem je vymyslel já, na všechno si hned dokážu udělat ten „správný“ názor, dělám vše nejlépe, všichni ostatní jsou pitomci a melou bláboly, proto všichni udělají nejlépe, když mě budou poslouchat.
Tak to je ta správná pravá „osobnost“. Těmto jsou dveře bohužel zavřené, protože jsou moc vychýlení. Také obyčejný strach může všechno zkazit. Když by se tam člověk všechny dny jen bál, nic si neužije. Já měl ze začátku strach jen trošku, ale pak to úplně přešlo. Nemějte zapnutý mobil, netelefonujte, nečetujte, nejbrouzdejte po internetu, prostě po ten čas nebudete virtuálně existovat. Jdete se tam válet, flákat a nic nedělat. Možná proto je lepší, když tam jde člověk zničený, zhroucený, utahaný, pak se tam jen válí, kouká do prázdna a má vypnutý mozek. To je nejlepší výchozí bod.

Každý člověk, který jde na ozdravný pobyt do lesa, musí být naladěn tak, že je omylný a uvědomuje si, že se stále plete, že je potřeba poznat pravdu, kdykoliv poupravit svoje myšlení k lepšímu a odhodit to staré a všechny omyly. Jakákoliv zásadovost a lpění na vlastních názorech je naprosto nežádoucí a škodlivé. Buďte připravení na nepříjemné. Člověk nemůže utéct sám před sebou, takže je potřeba přijmout jakoukoliv osobní porážku, i když to bude hodně moc bolet. Však je to jenom hra. Klidně si po tom sprostě vynadejte, třeba do pitomců, pomáhá to. I když jste třeba holka. Dobré je na tom to, že to nikdo neuvidí a neuslyší.

Za celý život jsem v lese narazil jen na jednoho podobného člověka. To bylo v době, kdy jsem nic takového neznal. Seděl sám pod jednou velkou skalou u ohně a koukal do něj. Vypadal trochu zvláštně. Evidentně tam byl pár dní. Seděl tam jak vypnutý a nechtěl se moc bavit. Spal pod velkým kamenem pod skalou kousíček od ohniště. Shodou náhod jsem ho potom ještě dvakrát potkal ve městě, kde jsem také bydlel. Šel po ulici, přes rameno přehozený takový jednoduchý vak se šňůrkou a vypadal, jak kdyby myslel na něco jiného. Dnes se mu ani nedivím.

Osobně si myslím, že kdyby byl člověk v lese několik měsíců, asi by měl dost velký problém vrátit se mezi lidi. Nikdy se ty kouzelné stavy u mě neobjevily, pokud jsem byl v lese jen na vycházce. Pokud jsem tam šel psychicky pochroumaný jen na krátko, vrátil jsem se v podobném stavu.

Snad jsem to popsal dost srozumitelně, aby každý věděl, co má a nemá dělat. Mohl jsem sice teoreticky vynechat ty „duchovní“ povídačky v závěru, ale musel jsem je tam dát pro lepší pochopení souvislostí. Chtěl jsem vás trochu nasměrovat nejen do lesa, ale také jinam. A to jsem se krotil. 🙂 Ještě jsem tam chtěl narvat téma „zastavování myšlenek“, o podstatě „zavřených dveří“ pro „osobnosti“, úvahy o smyslu a předurčení člověka, ale to jsou komplikovanosti na motání hlavy. Na to třetí jsou jiní kompetentnější.

Co říct závěrem? Nedělat z ničeho vědu.
Někdy je to příliš jednoduché na to, aby na některé věci člověk snadno přišel. A že jsme vychýlení a les je přirozené místo pro rozvoj i uzdravení člověka. Sice zastávám názor, že možné je všechno, ale člověk často nezná všechny možnosti a některé věci dopadnou přes všechno snažení zle. A že si tu nevedeme jako lidský celek moc dobře. A snažit se nedělat hlouposti. Holky jsou obecně citlivější a vnímavější než muži, takže asi tušíte, kam tím mířím. Každopádně jsou v jistém slova smyslu ve výhodě a mají celkem velkou zodpovědnost. Ale musí být opatrnější.

Úplně na závěr mám pro vás jednu zlatou perličku, naprosto mimo plán. Vzpomněl jsem si na to náhodou až po napsání této části našeho vyprávění. Před pár měsíci jsem viděl jedno video na Youtube. Trochu jsem se obával, že to nenajdu. Ale hodně moc jsem to chtěl najít, protože tam ten člověk řekl jednu věc, okolo které tu celou dobu mluvíme. A našel. Můžete se podívat na celé video, které mnohým může připadat stejnotvárné, ale na konci je něco, co se vymyká „normálu“, ale je předmětem tohoto článku. Přetočte si video asi na 1 hodinu, 11 minut a 20 sekund. A to nejzajímavější pro vás začíná v čase 1 hodina a 13 minut. To aby si někdo nemyslel, že si to tu cucáme všechno z prstu. 🙂

Příště si povykládáme o tom, jak takový pobyt zrealizovat. Takže materiální stránka věci. To bude dlouhé. A teď se běžte někam projít.

Pokračování příště

napsal čtenář Tomáš