Potíže se kterými celý život zápasíte, pokud jste vyrůstali v toxickém prostředí

29.7.2022 v Psychologie 8

Vyrůstání v toxickém rodinném prostředí člověka nutí naučit se překonávat problémy, ale nenaučí ho správně zacházet s vlastními emocemi. Toxičtí členové rodiny působí mnohem více škody, než si většinou jejich oběť uvědomuje. Mnohé se projeví až později v dospělosti a pokud se s nimi nepracuje, mohou poznamenat celý život.



Znovu a znovu vás ničí, a pokud nenajdete sílu se od nich úplně odstřihnout, budou to dělat tak dlouho, dokud vás neušlapou. Neexistuje žádný konec, pokud si ho sami nezařídíte tím, že tyto lidi odstraníte ze svého života a začnete aktivně pracovat na nápravě škod.

Pokud jste někdo, kdo vyrostl v toxické rodině, víte, že pokud jde o pocity jako hněv, smutek nebo jiné, museli jste je umět skrývat. Nemohli jste se svobodně projevit ze strachu, co by se mohlo stát. Kvůli tomu, čemu jste byli nuceni čelit, si nejspíš procházíte i teď různými problémy, které z té doby pramení.

Toxické dětství se promítá i do dospělosti. S některými věcmi se dá vyrovnávat snadněji než s jinými, ale celkem je to dost obtížný úkol. Abyste se od toho posunuli dál, čeká vás spousta práce.

Bojujete se sebeláskou
Když vás vychovali v přesvědčení, že na vás vůbec nezáleží, bude pro vás sebehodnota nebo sebeúcta velké téma, se kterým budete mít problémy. Myslíte si, že když si vás neváží někdo jiný, neměli byste si vážit ani sami sebe. A že když se s vámi zacházelo špatně, asi jste vadní a zasloužíte si to.
Začněte na tom aktivně pracovat a uvědomte si, že jde o pouhý podsunutý program. Byli jste naučeni, abyste si to o sobě mysleli a stejně tak se to dokážete odnaučit. Na trhu je mnoho kvalitní literatury, která vám s tím pomůže. Doporučit mohu například knihy Svítání, Radikální odpuštění a pokud jste introvert, nebo víte že máte IQ nad 120, výborné je přečíst si i knihu na toto téma, zejména Život s vysokou inteligencí.

Nedokážete stanovit hranice
Neumíte říkat Ne, nebo neumíte někoho odmítnout. Necháváte lidi, aby po vás šlapali a využívali této vaší slabosti. To vám z dlouhodobého hlediska opravdu neprospěje. Musíte se naučit vymezovat vůči vašemu okolí. Když jste byli malí, za snahu se vymezit vás asi hodně ponižovali a bili, ale uvědomte si, že je to minulost, je to za vámi, odmítnutí je vaše výsostné právo a pro praktický život je naprosto nezbytné se tohle naučit. Jinak vás ostatní vysajou z krve jak upíři. Přestaňte se druhých lidí bát.

Máte problém se svěřit se svými pocity
Možná máte problém sdílet své emoce i s těmi, kteří se na ně přímo zeptají, protože to prostě neumíte. Nejste zvyklí se volně vyjadřovat jako jiní lidé. Máte totiž strach, že pokud byste narovinu řekli jak vám je a jak se cítíte, druhá strana se vám vysměje, nebo vaše pocity shodí a tím vás zase zraní. A protože jste to měli na talířku jako malí, nemáte zájem si to prožít znova.
Zbavte se tohoto strachu. Nemusíte se nikomu svěřovat se svými pocity pokud nechcete nebo si myslíte že je to zbytečné, ale je rozdíl o svých pocitech mlčet protože mlčet chcete a nikomu do toho nic není, nebo protože byste chtěli ale prostě se toho bojíte. Jednejte z pozice síly, ne z pozice strachu.

Máte tendenci být mnohem úzkostnější než většina ostatních
Když se nějaká situace vyostří nebo vás rozčílí, pociťujete to mnohem intenzivněji, než většina ostatních lidí. Dokonce i v některých nejjednodušších situacích jste dost nervózní. Kolikrát se můžete i sami sobě divit, proč vás běžné věci tak děsí a snažíte se domluvit sami sobě, že je to přece banalita.
Jde o naučené chování. Když jste byli malí, věděli jste, že fatální hádku a fyzické napadání může spustit i maličkost jako neumytý hrnek. Proto i při maličkostech reagujete velkou úzkostí, protože jste nepřekonali zažitý program, podle kterého je prakticky každá situace, kde se může něco podělat, potenciálně ohrožující.
Jediná cesta, jak z toho ven, je čelit těmto strachům, řešit věci rázně, s jistotou a tím sám sobě ukázat, že se nemáte čeho bát a jste kompetentní situace řešit i zdárně vyřešit. Nestačí si to jenom říkat, vy to musíte skutečně prožít a tím přemazat starý program.

Je pro vás těžké komukoli důvěřovat
Nedokážete si lidi pustit k tělu tak, jak byste si přáli. Pokud jde o důvěru k druhým, nevíte, komu byste měli věřit. Jste zvyklí, že ti, na kterých vám záleží nejvíce, vás vždy zklamou. Problém je v tom, že nemáte moc srovnání a proto si nejste jistí tím, kdo je důvěryhodný a kdo ne. Které chování je toxické, varovné a kteří lidé jsou naopak bezpeční… Takže jste někomu nevhodnému dali svou důvěru a on vás zase zranil. Postupně si budujete zeď nedůvěry, která vás bezpečně chrání před všemi toxickými lidmi.
Život není růžový a společnost není harmonická. Vaše nedůvěra k lidem je praktická a do jisté míry vás chrání. Pokud jste ale úplně sami, nemáte ani jednoho přítele, nestýkáte se s rodinou a užírá vás samota, znamená to, že vaše izolace vám přerostla přes hlavu a už nejde o zdravou opatrnost ale o sebezničující program který vás vede do neštěstí. Měli byste proto začít pracovat na svých sociálních dovednostech. Vemte si klidně na pomoc psychologickou literaturu na téma asertivní jednání a řeč těla.
Pokud nechcete být navždy sami, někdy z té ulity prostě vylézt musíte, i když je to risk. Pokud jste přátelští, jste ochotní se otevřít, ale okolí nad vámi přesto ohrnuje nos, zapracujte na svém vystupování a zevnějšku.
Co se týče toxických nedůvěryhodných lidí, všimněte si, že vedou podobné řečit a mají podobné projevy. Mohou působit i manipulativně, kdy sice působí navenek přátelsky, ale přitom mají narážky, díky kterým se cítíte divně, neadekvátně a špatně. Pokud se po setkání s někým cítíte unavení, rozrušení ani přitom nevíte přesně proč, takové lidi si vůbec k sobě nepouštějte. Počkejte si raději na lidi, se kterými zažijete pohodu, kteří vás nenechají v nejistotě a nebudou vás ponižovat.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2022

 



Komentáře

Ikona diskutujiciho Květa 2022-07-29 12:07:42 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Smutné je vidět lidi kteří jsou už v důchodu a ještě stále žijí naprogramovaní podle šablony od rodičů. Jakoby celý život který prožili neviděli a odmítli se z něj poučit nebo něco změnit.

Ikona diskutujiciho hanka 2022-08-02 09:42:50
Ikona diskutujiciho
sipka

Je to tak, nebo jenom říct si, tohle mi nevyhovuje a vlastně to dělat nemusím, ale dělají to protože jsou naučení z rodiny a je to součást jejich identity, proto se toho nechtějí vzdát i když je to ničí. Vždyť to je absurdní. Já jsem úplně jiný člověk než lidi z mojí rodiny, vidím hodnotu a význam úplně v jiných věcech, jiný životní styl, komunikace, způsob myšlení, na co si vzpomenete to mám jinak. Přítel říká že nechápe že jsem jejich dcera, ta odlišnost je obrovská. Kdybych žila podle toho co mi vnucovali doma, tak bych byla na antidepresivech, v tom lepším případě.

Ikona diskutujiciho markéta nikol 2022-07-29 17:42:45 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Všechny body mám, postupně se tím prokousávám. U té úzkosti, jak se píše, to souvisí s mým otcem. Někdy je prudký a horlivý povahy, takže křičí, až se všichni, myslím i kočky schovají. Jeho křik je hrozný i v moji dospělosti. Z toho mám taky úzkosti. Ještě se trochu bojím, tak ta láska, jako dcera – otec tady vůbec není, jako u myho bráchy a otce.

Ikona diskutujiciho Marco 2022-07-31 02:01:53
Ikona diskutujiciho
sipka

Je to naprostá pravda a proto jsem začal studovat psychologii…. Dnes je mi 49 a přesto se občas v některém bodě najdu. Né však pořád, ale alarm zazvoní téměř pokaždé. Dozrál jsem v cizině, s naštěstí přátelskými lidmi, takže se mi to velmi dobře odstraňovalo. Po návratu domů jsem vlastně pochopil, že nikdo z rodiny o mě nestojí, naopak byli by uvítali, kdybych jednu strašnou nehodu, která se mi tam stala, kdybych ji nepřežil… Šílené odhalení! Najednou mi vadí všechny jejich vzorce chování, mé bratry to totálně odrovnalo. Úplně mi došlo že k nim tímto způsobem vůbec nepatřím. Bylo to velmi bolestné procitnutí, totálně mě to rozdeptalo, začal jsem pít takovým způsobem,jako nikdy předtím a oni si dodnes myslí, že takhle jsem žil celou dobu od mých 19-ti let až doposud. Vysvětlit jim to nebylo možné, nedali si to nijak vysvětlit dokonce mě obvinili ze šílených skutků. Postupně jsem odhalil, že někteří členové rodiny dokonce nejsou v pořádku! Když jsem s nimi, okamžitě mě to navádí chovat se starými programy, ale i když se to stalo, dnes už nestojím o jejich názory na mou osobu. Je mi jich pouze líto, neměli totiž jako já dospět ve zralé muže, někde úplně jinde – jako já mezi naprosto spolehlivými a milujícími lidmi, které v mé rodině naprosto chybí. Teď už komunikuji jen s matkou, je mi nejblíže, za bratrami mi ještě dost krvácí srdce. Jenomže pak to prozření, vidět jejich osobnosti po letech, odkdy jsem odešel do zahraničí, je mi tak odporné a cizí že mám z toho opravdovou hrůzu. Rozhodl jsem se je odstřihnout úplně! Nedávno jsem se dostal díky matce a bratrovi do určitého druhu vydírání, které mě stálo neskutečnou energii, smutek a ponížení. Musím říct, že i když můj nejstarší bratr téměř umírá (je vážně nemocný) tak mě to nechává chladným, protože mi v minulosti ublížil. Zjistil jsem po návratu také, že mě má máma už vůbec nezná, jenomže ona se nechává slyšet, jak mě má prokouknutého. Je to až komické, protože se velice mýlí, ve mě to samozřejmě vyvolává pocit hněvu až pohrdání. Celé ty roky v zahraničí jsem za nimi smutnil, dokonce až k opravdovým slzám, ale já jsem se tam kromě mého snu, za kterým jsem odjel, vlastně celou dobu léčil z toxických návyků a způsobů vidění světa jako takového. Jediná věc za kterou jsem mámě opravdu hodně vděčný, je schopnost předat ten dar být ve společnosti ohleduplný, slušný, pomáhat lidem, a dokázat rozdělit správně dobro nad zlem, ať už je schované v jakékoliv formě a podobě. Musím ale přiznat, že jí zas nejsem vděčný natolik, abych se nechal vysát, ponižovat, přesvědčovat o jejím pohledu na svět, žít v šílené nervozitě, strachu a z pozice oběti! Díky bohu mi pomohli cizí lidé, lidé jiného státu, národnosti a celkového stylu života. Přátelskost tohoto národa který mi otevřel náruč mě vysloveně zachránila! Proto i když jsem se vrátil domů jako správný patriot, Sardínie a její obyvatelé, mi navždy zůstanou v srdci! ❤️.
PS.: Ti, kteří to tady čtou a patří mezi členy tox. rodiny jen tolik… „NIKDY nechtějte být jako oni a pokud to zvládnete, určitě se tam už nevracejte, protože Vás mezi nimi nečeká nic jiného, než zklamání, bolest, a kritika! I já jsem prý šíleně namyšlený!😂“ Všem tady přeji z celého srdce 💓 štěstí!❤️ 💪🏼🤠 Marco Roero Damaros.

Ikona diskutujiciho Michal 2022-08-01 22:36:23 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

já s tím bojuji do dnes je mi 33 let a tím co jsem si prošel doma – hlavně od mého otce jen tak asi nezměním v sobě.musel jsem najít pomoc psychiatra, neustále deprese úzkosti méně cennosti a změny nálad chování v různých situacích.celková nedůvěra v lidi a uzavírání se do sebe před ostatníma.žádné sebevědomí.

Kéž by to šlo lehce změnit být jiný.uznávám sám to nezvládnu.nemám kolem sebe nikoho odřízl jsem se od většiny přátel rodiny.nevim komu věřit natož sobě.

Otec je despota a zvláštní je, že ho mám i přesto rád …

Připadám si jako bych úplně vyhořel vzdal vše v životě

Ikona diskutujiciho Petra 2022-08-02 00:00:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

U nás to nebylo zas tak strašné, resp mi to vše připadalo naprosto normální až do mých 18 let, jelikož jsem nic jiného neznala. V osmnácti jsem opustila rodičovský dům, abych mohla studovat o 550 km dále. A vpodstatě už jsem se k rodičům nikdy nevrátila (nepočítám-li návštěvy, které mohou mít klidně i několikaleté pauzy a stejnětak si ani nevoláme — ani jedna strana to k ničemu nepotřebuje). Vše se mi začalo pomalu rozplétat právě po opuštění rodiny ze které jsem vzešla, najednou jsem viděla že ostatní lidé tak vůbec nežijí, a žasla nad tím co všechno bylo „toxické“. Člověk si to ani neuvědomí. Léčbu jsem žádnou cílenou neprovozovala, nebylo to potřeba, na studiích jsem byla šťastná (poprvé v životě) a vlastně to celé tak nějak přirozeně vyplynulo. Na rodiče se nezlobím, předpokládám, že dělali vše podle svého nejlepšího vědomí (doufám!), jen prostě některé chybné nefunkční vzorce převzali nekriticky z předchozích generací, a prostě jim to jenom nedocvaklo že je to špatně. Nemá vůbec smysl jim to nějak vysvětlovat, oni to pochopit nechtějí. A já nemám důvod je nějak lámat či přetahovat na „svou stranu“. Neberu jim právo na jejich vlastní životy podle jejich plánů. Sice je tím náš vzájemný vztah ochuzen, je plytší než by teoreticky mohl být, nicméně věřím, že za daných okolností je nejlepší jaký vůbec může být. Co se týče projevů emocí, naučila jsem se poznat typ lidí, kteří mají obdobné prožívání reality jako moji rodiče/prarodiče a vím přesně které emoce před nimi nesmím naplno projevit, jinak by nastal okamžitý (asi i z jejich strany nevědomý) pokus mne zmanipulovat. Prostě ve stylu: „když o mně nevědí na čem mi záleží“, nejsem vydíratelná a mám větší šanci i v jejich společnosti udržet si svůj nový status bez kterého už žít nechci, jelikož vím že bych z toho těžce onemocněla. Myslím si, že pravděpodobně ne vše se mi podařilo harmonizovat, ale to už zase bude práce pro další generaci mých potomků a jejich potomků, aby se vyrovnali se svými dětskými traumaty, které jsem jim třeba nevědomky či neúmyslně způsobila v bláhovém přesvědčení že „dělám to nejlepší“.

Ikona diskutujiciho Namasteen 2022-08-03 09:09:24 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ta knížka Život s vysokou inteligencí je super. Mi vysvětlila asi tak úplně všechno. Problém je, že se nejsem do ní schopná víc začíst, protože jakmile ji otevřu, tak na mě skočí všechny ty situace a udělá se mi špatně. Jinak jsem teď víc nosila ten krystal a nejdřív nic, už delší dobu ho nenosím – asi chyba – ale po pár dnech jsem si všimla, že si v dlouhodobých těžkých situacích uvědomuju svoje pravý pocity a tím taky to, co mě na tom nejvíc ničí. Racionálně víte, o co jde, ale na úrovni emocí si je člověk ne vždycky vědomý jádra pudla a ono je to kvůli rozpuštění problému důležitý. A kvůli řešení. No a taky když ten krystal mám, tak na mě ve snech nic neleze no, jakože ani trochu. Je to opruz.

Ikona diskutujiciho mariankosmac 2022-08-03 10:40:36 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nemusí to byť ani ,,toxická rodina“. Môže byť aj dieťa rodinou rozmaznávané a šikanované v škole…

Napsat komentář: mariankosmac Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek