Aluška.org: Věděním ke svobodě

„Nikdy nezkazte omluvu výmluvou.“ ~Kimberly Howard

Jako dítě jsem byla dost často „långsur“. Långsur je švédský výraz pro to, že jsem dlouho mrzutá. Pokaždé, když na mě byl někdo zlý, trucovala jsem celé hodiny, dokonce i dny. Někdy to bylo docela únavné, zejména proto, že jakmile jsem byla zase šťastná, nějaká nová událost ve mně vyvolala další trucování. Jednoduše jsem měla velký problém lidem odpustit.

Šlo to i opačným směrem. Bylo pro mě těžké přiznat si, že něco byla moje chyba. Alespoň nahlas. Uvnitř jsem si to vyčítala, ale nedokázala jsem přes rty přenést slovo „promiň“.
Jak jsem stárla, uvědomila jsem si, že slečnu bručounku nemá nikdo rád, a ty dlouhé dny trucování jsem musela trochu zkrátit, pokud jsem si chtěla udržet nějaké přátele, ale upřímně řečeno, odpouštět bylo pořád těžké. A také, i když jsem byla navenek šťastná, mnoho dní jsem byla uvnitř stále „långsur“.
Hádejte, kdo tím trpěl nejvíc?

Z tohoto extrémně destruktivního smýšlení jsem se skutečně vymanila, až když jsem měla vlastní děti. Najednou jsem neměla čas trucovat. Bylo třeba měnit pleny, ohřívat lahve a spánek – tu úžasnou věc, kterou všichni považujeme za samozřejmost, bylo třeba si užívat, nebo se jí spíš zoufale chytat, když byla příležitost.
Nejenže jsem už neměla čas trucovat, ale také jsem si uvědomila, že abychom my rodiče psychicky přežili, musíme umět rychle, upřímně a racionálně komunikovat. Museli jsme se rozhodovat bez váhání. Chyby jsme dělali pořád, ale přežili jsme je.

V této fázi závisel život dítěte na mém chování. Už jsem to nebyla jen já. V té době jsem si uvědomila, že se vlastně můžete naštvat a přestat se zlobit během několika minut, pokud se k tomu odhodláte. Bylo na mně, abych se rozhodla, jak se chci uvnitř cítit.
A pokud jsem se vůči druhému člověku zachovala špatně, byl to osvobozující pocit, když jsem se omluvila a šla prostě dál. Žádné zdržování se.

Dobře, takže mi trvalo 30 let, než jsem si to uvědomila? Samozřejmě, že ne. Děti se učí říkat promiň už od útlého věku. Ale abych to vnitřně pochopila, v srdci a srdcem, abych to opravdu a naprosto cítila, ano, to mi trvalo docela dlouho.

A právě když mi to došlo, učinila jsem nový objev ohledně odpuštění: Objevila jsem nový svět bez pocitu viny. Vidím ho ve světě kolem sebe, v různých vztazích, v soukromí i v práci. Dokonce ani na terapeutických sezeních už neřešíme, čí je to vina. Stále dokola se nám opakuje, že to není naše vina, že nikdo za nic nemůže. Už si nedovolíme přiznat, že děláme něco špatně.
Jako by vina byla něco zakázaného a nebezpečného. Než řekneme pravdu, hned předesíláme, že přece nikoho nesoudíme. Používáme výmluvy typu „prostě se to stalo“ nebo „jsem jen člověk“. Nikdo už nedělá nic špatného a najednou je vše dovoleno.

Je to moudré? Nebylo by lepší, kdybychom se přiznali a upřímně se podělili o svou odvrácenou tvář?
„Ano, byl jsem ti nevěrný a byla to moje chyba,“ nebo „Zase jsem zapomněl na tvé narozeniny, protože jsem mizerný v pamatování narozenin“.

Co kdybychom upřímně a otevřeně přiznali své nedostatky a pak požádali o odpuštění a snažili se polepšit? Ve slovech „odpusť mi“ je uvolňující pocit. A možná se o tento zážitek připravujeme, pokud je najednou vše dovoleno. Neměli bychom si spíš vytvořit svět, kde si klidně přiznáme, že prostě nejsme dokonalí?
Především kvůli sobě, ale také kvůli člověku, kterému jsme způsobili problém.

Možná bychom si měli dovolit uznat, že se někdy rozhodujeme špatně, přiznat své chyby a přijmout svou nedokonalost. Teprve když si přiznáme své nedostatky a pak požádáme o odpuštění, může začít uzdravení. Možná je přiznaná vina darem, který vede k osobnímu rozvoji a míru. Možná, že když se přiznáme a požádáme o odpuštění, také při tom trochu vyrosteme.

překlad © Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2021 / podle Zdroje