Aluška.org: Věděním ke svobodě

Už jste si někdy položili otázku, zda-li dítě v děloze pociťuje emoce, dokáže myslet, snít, zda-li je možné, aby si dokonce někdo něco takového pamatoval?

Na tyto otázky vám s jistotou odpovím v následujících řádcích a pevně si za tím stojím … koneckonců jsem se nedávno dověděla, že i můj nejoblíbenější malíř si také pamatuje dobu, kdy se vyvíjel v děloze, což mě velice potěšilo, že je někdo další, kdo to klidně přizná… protože někteří méně vyvinutí jedinci umí reagovat i stylem: ,,Cože? Ty seš v nějaké sektě! Tohle nikomu neříkej!“ – Takto reagovala moje babička… od té doby jsem s ní skončila a už jí nic z mého vnitřního světa nesděluji, nebo by ji ještě ze mě jednou kleplo…

Jakoby to snad bylo něco nemorálního, jakoby to snad byla nějaká špatnost mít tyto vzpomínky… no já nevím… někdy se opravdu nemohu nedivit.

Také nechápu, jaktože jsou někteří jedinci schopní tuto skutečnost popírat… osobně znám ještě jednoho člověka, který si tohle pamatuje. Jsem zvědavá, jestli mě ještě nějak doplní, až si tohle přečte…

… Indiáni věřili, že člověk se narodí ve chvíli, kdy spermie vnikne do vajíčka… i mně tato myšlenka příjde milejší, protože skutečně člověk nevzniká při narození… ale asi ani indiáni nejsou úplně přesní… já říkám, že člověk se narodí ve chvíli, kdy duše stoupí do těla a uvědomí si to…

Kdy přesně jsem si uvědomila já, že jsem kdesi v něčem červeným, to mohu říci jen odhadem… pravděpodobně až v pokročilejším stadiu těhotenství… možná ten 6.-7. měsíc, protože co si pamatuji, tak jsem v děloze nebyla zase až tak strašně moc dlouho a vím, že v té době už jsem používala ruce.

Co jsem dělala před vstupem do svého těla zde, to vím taky, ale za tímto účelem už byly sepsány jiné články.

Tak tedy, pamatuji si, že na počátku nebylo nic (dobře to začíná, že? 🙂 ) – tma… to jsem si nic neuvědomovala… tato vzpomínka je právě ten krátký okamžik těsně před uvědoměním… vím, že do tohoto těla jsem vešla, když už oči byly vyvinuté a mohly vnímat světlo… protože ze tmy bylo zničehonic světlo… ale nebylo bílé.

Dítě v děloze vidí všechno červené.

Když jsem se nad tím asi jako desetiletá zamýšlela, došlo mi při pozorování baterky v noci, že je to pochopitelné… ,,Baterka svítí přes mé prsty a ony jsou červené. Protože v nich je krev, která je červená… proto jsem tenkrát viděla všechno červené. A sem tam takové jakoby tmavší čárečky…“ – Tedy už jako malá jsem si odvodila, proč to všechno bylo červené… a odvodila jsem správně.

Děloha a břišní stěna, kde se miminko nachází, jsou skutečně prokrvené různými žilkami a částečně proniká přes tyto vrsty světlo a malé miminko je schopné tohle světlo vnímat jako červenou barvu ( večer se červená měnila v mírně oranžovou. )

Jako malá nenarozená Aluška jsem ještě nevěděla, že jsem v děloze, že mám takové tělo jaké mám… jak by to mohlo takové dítě vědět, když ze tmy vstoupí do červeného prostředí, kde není nikde nic a dítě může jen slyšet zvuky, vidět červeně a ptát se samo sebe?

Vím ale, že už v této době jsem byla schopná nechápat, co tam dělám… skutečně v této době jsem byla schopná, položit si otázku.

Vznikla emoce zmatenosti, kdy duše přejde z jednoho prostředí do druhého, paměť se částečně vymaže a zbytek se zamlží… z emoce zmatenosti vznikne tedy otázka: ,,Kde jsem? Kdo jsem? Co je to, co vidím? Kde jsem byla předtím, než jsem byla tady?“ – Protože zamlžený pocit toho, že jsem odněkud přišla, zůstává…

Ale nenašla jsem odpověď. Nenapadlo mě někoho se zeptat… tyto otázky zůstaly nezodpovězené.

Kdyby mě tenkrát napadlo se někoho zeptat, určitě bych se ,,někoho“ zeptala a určitě by mi ten ,,někdo“ odpověděl, ale to mě prostě nenapadlo… nebudem si tak fandit… 🙂

V tomto období bylo mé vědomí propojeno s rukama. – Proč? Protože zbytek těla jsem si začala uvědomovat až těsně před porodem. Úplně zezačátku jsem používala ruce k tomu, abych sahala okolo sebe… sahala jsem na vnitřní stěnu dělohy, sem tam jsem o něco zavadila…

Sahala jsem, kam jen moje ručičky dosáhly, ale nenapadlo mě osahat sebe samu. Prostě to dítě nějak neví, že má zbytek těla… holt asi ještě mozek nebyl dostatečně vyvinutý…?

Ze zvuků si pamatuji jen ty základní… buch buch – buch buch – buch buch… pamatuji si mamčino srdce. Také si pamatuji křik. Křik byl pro mě velice špatný, protože v děloze jsem nikdy nepřišla na to, že jsem malé miminko schované v bříšku… takže nevím kdo jsem, nevím kde jsem a ještě slyším jak někdo křičí a nevím co křičí, ani vlastně nevím, co tento zvuk vydává. – Vím ale, že mamka ani taťka zamlada nechrápali, protože noci byly velice klidné.

Pamatuji si i některé moje sny…

Za bdělého stavu jsem byla schoulená… prvně jsem trošku plavala v čemsi (plodová voda), později už jsem neplavala vůbec a všude mě trošičku tlačilo… ale tak příjemně tlačilo.

V mých snech se mi zdálo o tom, že plavu ve velikém červeném jezeru, nad kterým je červené nebe a celé toto prostředí je schované ve veliké červené kouli… – tedy ve snech se mi zdálo zkresleně o tom, kde jsem se nacházela ve skutečnosti.

Také si pamatuji, že někdy se mi zdávalo, že zase v něčem plavu a že okolo mě proplouvají jakoby namalované kousky ovoce… jahody, třešničky… – ale nechápu, co tam ty jahody a třešničky dělaly, protože dítě v děloze nemá o něčem takovém ani páru.

Když jsem se probudila, své sny jsem si pamatovala a mohla jsem nad nimi v bříšku přemýšlet, ale nikdy jsem toho moc nevymyslela, protože v mých snech se pohybovaly věci a bytosti, kterým jsem nerozuměla.

A když jsem se snažila na něco přijít a nešlo mi to, protože jsem měla z devadesáti procent vymazanou paměť z minulé existence, mé snažení mě vyčerpávalo natolik, že jsem občas nekontrolovatelně upadala zničehonic do dalšího spánku…

Občas jsem se probudila uprostřed noci a zjistila jsem, že červená tu není, že vidím černě… když jsem se takto probudila úplně poprvé, tak mě to znervoznilo a ve snaze ,,rozsvítit“, jsem šťouchla do stěny, která mě obklopovala, ale nic se nestalo… jen to se mnou nějak zahýbalo a ozvaly se zvuky…

Později už mě to v té děloze začalo nudit… ale tak neskutečně moc… protože celý den jsem viděla a poslouchala ty samé zvuky, pořád to se mnou pohupovalo stejným způsobem, občas v noci tma… jediné vzrůšo byly pro mě v noci sny, kterým jsem ale stejně moc nerozuměla… a jak já něčemu nerozumím, tak to zapomenu… proto si moc snů nepamatuji.

Noa z té nudy jsem objevila něco dlouhýho, co bylo pěkně v dosahu mých ručiček a tak jsem si s tím hrávala… někdy jsem za to tahala, a pak jsem na to brnkala, někdy jsem na to jentak sahala, jindy jsem zkoušela, kam až že to divný dlouhý vlastně vede… a jak jsem tak ručičkama šmátrala kam to dlouhý vede, došlo mi, že to končí u stěny, která na mě pořád tak příjemně tlačí a začíná někde blízko tam, kde mám ruce… a tak mi došlo, že mám aji zbytek těla, ne jenom ty svoje ruce a objevila jsem svoje bříško.

To bylo v době, kdy jsem si uvědomila, že jsem tedy v nějakém maličkém těle, ale to je asi tak vše, na co jsem jako nenarozené dítě přišla…

Toho jsem později také využívala tak, že jsem si vynucovala zábavu… prostě jsem někde do něčeho strčila, občas jsem zkoušela natahovat ruce a nohy co nejvíc to šlo, občas jsem vykopla a pak jsem se velice divila a bavila tím zvukem, který se pak ozýval… občas jsem měla pocit, že se mě přes tu stěnu někdo dotýká…

Kdybych tenkrát věděla, že ten kdo se ozývá je moje mamka a že to asi občas bolí, nebo že je jí to někdy nepříjemný, tak bych to rozhodně nedělala, ale jak jsem to mohla tušit? Kopnu, ozve se zvuk… natáhnu ruku, ozve se další zvuk… tak proč ne, když je ten zvuk vždycky trochu jinej?

Porod si pamatuji hodně zamlženě, ale vím jistě, že to bylo pro mě nepříjemný a že se mi nikam nechtělo… taky jsem absolutně nechápala, proč to najednou okolo tlačí tak moc a proč mě to strká pryč?

… Později mi mamka vyprávěla, že jsem pořád brnkala na pupeční šňůru, pořád jsem se protahovala a vystkovala ruce nohy, ale hlavně při porodu že jsem vůbec nechtěla ven… velice se pak divila, když jí její malé dítě řeklo, že si to pamatuje.

Také jsem byla nejdelší miminko z porodnice… možná proto, že jsem se pořád tam protahovala? 😀

Kromě mě a dvou dalších lidí, už si nikdo nic takového nepamatuje… ptala jsem se celé svojí rodiny, některých spolužáků, náhodných lidí, které jsem potkala…

Pamatuji si i moje vědomí a vývoj pozdější, ale to by snad mělo být na nový článek, to se totiž již k prenatálnímu vývoji nevztahuje… máte-li zájem, mohu samozřejmě připsat…

Pravděpodobně díky svojí odlišnosti a vlastnostem jsem byla velice brzy vědomá, jinak by si totiž tyto věci pamatoval každý… ale kdo mě zná, ten se opravdu nemůže divit, že i v tomto ohledu nevystrkuji z řady prst, ale rovnou celou nohu, div nejsem úplně mimo pomyslnou řadu…

A teď, když už víte, jak to v tom břiše chodí, určitě budete se mnou souhlasit, když řeknu, že na těchto vzpomínkách není nic špatného, sprostého, nebo nějakým jiným způsobem pobuřujícího… je to naprosto přirozené, byli jste tam koneckonců všichni, akorát si to málokdo pamatuje.

A určitě se mi nedivíte, že se k těmto vzpomínkám veřejně hlásím… a jsem hrdá na to, že mám tyto znalosti z vlastní zkušenosti, které jsou nenahraditelné… a bohužel pro mé okolí, mi to z hlavy nikdo nevytluče 🙂

Prosím, vyjádřete svůj názor, popřípadě zahlasujte v anketě, myslím, že tohle téma je velice zajímavé a svým způsobem jedinečné 🙂