Aluška.org: Věděním ke svobodě

,,Změna je konečným výsledkem každého skutečného učení.“ ~Leo Buscaglia

Měla jsem problém s odpuštěním. Když jsem byla malá, naučila jsem se omlouvat, když jsem něco pokazila, a odpouštět druhým lidem, když něco zkazili oni. Se třemi sestrami, které od sebe dělí dva roky, jsem si to v dětství dost procvičovala (všechny jsme to dělaly).

Byla to celkem běžná rutina:
1. Někdo něco pokazil – řekl něco hrozného, něco ztratil, rozbil nebo někoho uhodil.
2. Druhý člověk se naštve nebo rozčílí a případně se rozpláče.
3. Obě jsme si vzaly trochu času a pak jsme přiznaly, že jsme udělaly něco špatného, a omluvily bychom se.
4. Vzájemně bychom si odpustily.
5. Pokračovaly bychom v tom.

V téhle rutině jsme byly docela dobré. Naše hádky netrvaly moc dlouho. Možná den, nebo maximálně dva. Nedržely jsme v sobě zášť a netrestaly jsme se.

Rodiče mi umožnili bezpečně říkat pravdu.
,,To ty jsi nacouvala do garážových vrat?“
,,Rozbila jsi ten hrnec?“
,,Shodila jsi sestru do koše na prádlo?“

Někdy to byly děsivé otázky, ale ne až příliš děsivé. Bylo bezpečné být upřímná. Naši rodiče nám vlastně dávali jasně najevo, že lhaní je daleko odpornější varianta, a vždycky nám poděkovali, když jsme řekli pravdu. Existovaly tresty, ale také odpuštění a láska. Když se můžete opřít o odpuštění, je mnohem snazší říkat pravdu.
A tak jsem si to přenesla i do dospívání. Když mi lidé ubližovali, uráželi mě nebo byli bezohlední, nebrala jsem si to příliš osobně a nechovala jsem k nim zášť. Snažila jsem se na to dívat z jejich perspektivy. Prostě jsem předpokládala, že ať už udělali cokoli, nemělo to se mnou nic společného, nebo že mají v životě jiné starosti. Nebo jsem předpokládala, že se v danou chvíli prostě snažili, jak nejlépe uměli.
Myslela jsem si o sobě, že jsem docela shovívavý člověk. Možná jsem na to byla dokonce pyšná. Připadalo mi to jako talent. Myslela jsem si, že díky tomu jsem empatická a snadno se se mnou vychází, jsem silná a svobodná.
Poměrně snadno jsem tyhle věci házela za hlavu a uměla jsem se omluvit, když jsem něco pokazila. Také jsem očekávala, že ostatní lidé budou v odpouštění také tak dobří, jako já. A pokud nebyli, brala jsem to jako jejich problém: ,,Ten chudák má očividně problémy,“ říkala jsem si. Cítila jsem se pak větší než ten druhý, protože jsem dokázala nastavit druhou tvář.

Dobře jsem uměla odpouštět i sama sobě. A hodně jsem toho zkazila – nejen druhým lidem, ale i sama sobě. Říkala jsem si: ,,To je v pořádku, zkusíme to znovu. Vedeš si dobře. Každý něco pokazí.“
To se mi obzvlášť osvědčilo, když jsem měla problémy s jídlem. Pokud jde o jídlo, často jsem se k sobě nechovala zrovna s úctou. Pokud trpíte poruchou příjmu potravy, často se chcete zlepšit… ale až zítra. Pokaždé, když něco pokazíte, slíbíte si (a myslíte to také vážně), že příště už to bude lepší. Ale také vám příliš nevadí, když se vám nedaří lépe, protože to příští den zkusíte znovu. Vždycky příští den. Nikdy ne ve chvílích, kdy na tom záleží.
Docela rychle jsem se naučila jít dál. Jít dál, ale ne nahoru.

Nakonec se mi to vymstilo. Zhroutila jsem se a vyhořela. Vesmír mě srazil na zadek, rozkousal mě a vyplivl. Ocitla jsem se před soudcem u soudu za fyzické napadení svého přítele.
Špatné rozchody jsou vždycky zlé, tenhle byl obzvláště traumatizující. Účast u soudu, to byl pro mě dost šokující zážitek. Trvalo to dlouho a dalo mi to hodně práce, vyrovnat se s realitou. Připadala jsem si jako ve filmu Truman Show.
Bylo to neuvěřitelně surrealistické. Já a u soudu? Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem milá, čestná, poctivá, dost empatická a pohodová. Vždycky jsem měla zdravé vztahy a také poklidné rozchody… Jak jsem se sakra dostala sem?

Důvodů bylo mnoho, ale jedním z nich bylo, že jsem měla problém s odpuštěním. Tolikrát jsem tomu člověku odpustila jeho špatné chování a tolikrát jsem se při tom zkompromitovala… Vždycky jsem se snažila projevit mu lásku, kterou on jako by neviděl, až jsem se cítila tak sklíčená a zneuctěná, že jsem mu nakonec vyrazila dech a praštila jsem ho.
Když jsem čekala na soud, přečetla jsem si něco od Johna Demartiniho v knize Zkušenost průlomu: ,,Cokoli, co si vyčítáte, opakujete. A cokoli, co odpustíte, si do života přitahujete. Odpuštění je samolibá iluze, která z někoho dělá špatného nebo chybujícího a pak si troufá soudit a odpouštět. Omluva je odsuzování sebe sama a obojí zaručeně upevňuje to, co odsuzujete.“
Seděla jsem tam a mapovala jsem v hlavě svůj dosavadní život. Ach, pomyslela jsem si. Odpuštění – očekávané a dobrovolně udělované – pokud je příliš snadné, může to znamenat, že vám může uniknout lekce. Může to znamenat, že neuděláte potřebnou změnu. Nezvýšíte svou hru, nezměníte výbavu, nerozpoznáte nutnost většího úsilí, více času, více učení, změnit své chování – buď u sebe, nebo u někoho jiného. Vracíte se k tomu, že děláte stále totéž; zůstáváte zaseknutí ve stejném zvyku, na stejném místě. Nerostete, ale stagnujete. Pokračujete v neužitečných návycích.

Pokud vám někdo ublíží, nebo vy ublížíte jemu, a na vás ani na vašem vztahu to nic nezmění, pravděpodobně se vám, nebo jemu, ublíží znovu. Bolest může pomoci zjistit, co bylo špatně, jaká hranice byla překročena.
Snadné odpuštění může někdy znamenat, že se znovu postavíte do cesty autobusu, který vás před chvíli srazil. Učiníte se tak zranitelnými k neúctě vůči sobě i k potenciálním tyranům.
Může to znamenat, že se znovu a znovu zkompromitujete, dokud vás úplně nepošlapou toxičtí lidé. Snadné odpuštění také znamená, že jste nemuseli zkoušet nic nového. Nevadí, že někdy je třeba jít do nového, děsivého nebo těžkého, abyste naplnili svůj potenciál. Odpuštění je někdy snadnou cestou.

Měla jsem problém s odpuštěním. Nebyla jsem ostražitá. Dovolila jsem – a vytvořila jsem si – mizerná přátelství, mizerné chování a mizerné vztahy. A nedovolila jsem mizerné vztahy jen s jinými lidmi, ale také sama se sebou.
Chtěla jsem se lépe stravovat, ale neudělala jsem to. Chtěla jsem se zlepšit ve svých koníčcích – tanci, fitness, pletení vlasů – ale potřebovala jsem si na to vyhradit místo. Chtěla jsem být respektována, ale musela jsem si začít vážit sama sebe, dělat věci, kterých si vážím, a přestat snášet neúctu – od přátel, přítele i sama od sebe. Chtěla jsem mít lepší známky, ale musela jsem číst a reagovat na kritickou zpětnou vazbu; věnovat čas nebo úsilí tomu, abych zjistila, co se pokazilo. Chtěla jsem tvořit, ale potřebovala jsem si sednout a plánovat, snít a vynaložit úsilí.
Chtěla jsem být sama sebou, udělat něco skvělého – něco napsat nebo vyrobit nebo mít skvělý nápad – ale vždycky to bylo až v budoucnosti, někdy, až budu mít inspiraci, čas, peníze a energii. Až budu mít to správné tělo, ty správné přátele, ty správné vlasy, ten správný příjem a to správné prostředí… PAK budu tou dívkou.

Můj problém s odpuštěním mě nechal na holičkách. Umožňoval mi zůstat sedět na zadku. Činil mě zranitelnou vůči mé vlastní lenosti a strachu a manipulaci, neúctě a citovému zneužívání – od druhých i od sebe samé.
Znamenalo to, že jsem dovolila – a dokonce udržovala – špatné chování, své i ostatních. Kupčila jsem se svým časem pro koníčky, pro sny jiných lidí a pro lidi, kteří mě neinspirovali, neocenili a nechovali se ke mně tak dobře, jako já k nim. Znamenalo to, že jsem se nemusela inspirovat, oceňovat se, ani se k sobě chovat dobře.

Byla jsem náchylná k narcistickému vztahu, který ze mě udělal polovičního člověka, než jsem byla předtím. Unavovala jsem své přátele a rodinu, odváděla jsem pozornost od toho, co jsem v životě chtěla, měla jsem dost narušený smysl pro důvěru, pravdu, vlastní schopnosti a v trestním rejstříku jsem měla paragraf deset.
Uvízla jsem v kaluži výpotků s takovým hněvem na tu nespravedlnost a nedůvěru, že odpuštění by to stejně už nezvládlo. Ale držet v sobě vinu, hněv, strach, zradu a bolest je strašné. Je to hrozný pocit. Zvlášť ty opravdu velké bolesti, velké zrady, které vám procházejí tělem. Co s nimi uděláte?

Jaká je alternativa, když se k vám někdo chová špatně? Pomsta? Nenávist? A co když něco pokazíte vy sami? Když se necítíte dost dobře? Léta sebemrskačství? Lidé, kteří nedokážou nechat věci být, kteří se urážejí kvůli každé maličkosti, nebo kteří stále dokola trestají sebe i druhé, působí rozzlobeně, zahořkle, krutě a paranoidně. Zdá se, že je to nepříjemný způsob, jak procházet životem.

John DeMartini navrhuje, že lepší alternativou, než odpuštění, je vděčnost za získané lekce a inspirované jednání.
To bylo zpočátku opravdu těžké spolknout. Máme být vděční lidem, kteří nám ublížili? Dokonce i těm opravdu, ale opravdu, ale opravdu hrozným, šíleným, nespravedlivým a krutým, kteří nám opravdu ublížili a zaneřádili naše tělo, mysl a život? A co ženy, které jsou bity? Sexuálně napadené? Co když někdo zabije vašeho syna? Máte být vděční i za to?
Ano, říká DeMartini. Podívejte se na tu příležitost. Poděkujte za lekce/požehnání a podnikněte inspirativní kroky ke změně, nebo využijte situace.

A tak jsem se tam, v kaluži svých výpotků, snažila sednout a hledat poučení, požehnání a začít podnikat inspirované kroky. Jakmile jsem to udělala, můj život se začal trochu zlepšovat. Dozvěděla jsem se o domácím násilí a o tom, jak vypadá citové zneužívání – o vzorcích komunikace, o dynamice, o zapojeném egu.
Více času jsem věnovala školním úkolům a přátelům, kteří měli hodnotový systém podobnější tomu mému. Meditovala jsem. Cvičila jsem jógu. Snažila jsem se aktivně pracovat s bolestí a zraněním. Začala jsem své bolesti naslouchat, místo abych ji bezmyšlenkovitě odmítala. A začala jsem se skutečně dívat na sebe a na to, jak se jevím ve světě.

Začala jsem svůj čas věnovat práci, psaní, tanci, psaní deníků a čtení. Věnovala jsem více péče svým vlasům, pleti, oblečení, prostředí, líčení a jídlu. Stanovila jsem si lepší hranice. Učinila jsem svůj čas vzácným. Praktikovala jsem vynakládání času a úsilí na činnosti, koníčky a práci, které mě dostávaly na cestu k mým cílům – cílům, které jsem předtím možná dost dobře nepromýšlela. Užívání si vlastní společnosti je skvělým protilékem na pocit nutkavé potřeby odpouštět lidem.

Je odpuštění stále součástí odpovědi na nepříjemné situace? Možná. Možná jsem to prostě dělala špatně. Možná to, co jsem dělala, vůbec nebylo odpuštění. Bylo to jen ego v rouše odpuštění. Bylo to příliš snadné. Nikdo si nemusel uvědomovat své chyby nebo dělat změny, zejména ne já.
Možná také existuje rovnováha (moje matka trvá na tom, že pro dlouhodobé vztahy je odpuštění nutné). Možná jde o to, abyste se nepotili nad maličkostmi, ale také abyste nepoužívali odpuštění k bagatelizování špatného chování druhých lidí nebo svého vlastního, abyste se cítili jako lepší člověk.

Možná jde jen o to, že hledáme na špatném místě, když saháme po odpuštění nebo ho rozdáváme bez rozmyslu, jako by to byl lék na všechna zranění. Možná je to jako sahat po čokoládě, když máte hlad.
Možná, že akce, změna, nové chování nebo vytyčené hranice, uplatněné v průběhu času, mohou být zdravějšími možnostmi jak na uzdravení.

Možná jsou to někdy právě ony, co skutečně potřebujete, abyste se zbavili hořkosti, zmírnili bolest a zradu, zbavili se odsuzování (je to těžké!) a necítili se jako oběť. Abyste se v určitém okamžiku otočili a uvědomili si, že bolest zmizela a ustoupila něčemu moudřejšímu, silnějšímu, jasnějšímu, lehčímu a užitečnějšímu.

překlad © Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2021 / podle Zdroje