Aluška.org: Věděním ke svobodě

Proč (a jak) psychosomatika funguje

Nemoc začíná v hlavě?

autorky MUDr.Jarmila Klímová, Mgr. Michaela Foldynová

1. vydání z roku 2015

238 stran

cena cca 350kč

Oficiální popis:

,,Populárně naučná publikace určená široké laické i odborné veřejnosti. Vysvětluje, co je psychosomatika a psychosomatické principy léčení.

Kniha představuje 5 základních aspektů psychosomatického vnímání a jeho vztah k dalším oborům jako je západní i východní medicína, biologie, psychologie, kvantová fyzika i spirituální vědy. Odhaluje kouzlo spojitosti světa.

Kniha je členěna do 8 kapitol:

Úvodní kapitola představuje základy psychosomatiky a systemického chápání dynamiky nemocí.

Následujících 5 kapitol se věnuje pěti aspektům psychosomatického vnímání nemoci, tedy BIO-PSYCHO-SOCIO-SPIRITuálně-ENERGetickému modelu.

7. kapitola se zabývá vybranými tématy nemocí, nahlíženými z psychosomatického hlediska.

8. kapitola je zamyšlením nad rozdíly péče západní medicíny a psychosomatického přístupu.

Mnoho příkladů z praxe představuje anonymní příběhy klientů využívajících psychosomatický přístupu v léčení. Obě zkušené autorky aktivně psychosomaticky pracují více jak 15 let a čerpají ze své bohaté praxe.

Předmluvu napsal MUDr. Radkin Honzák.“

Kniha mě zaujala v internetovém knihkupectví a podle popisu se zdálo, že by mě mohla naučit něco, co bych dokázala prakticky využít v životě. Takže jsem si ji objednala. Trochu jsem váhala, ale když jsem si v jedné z recenzí přečetla že je to ,,nejlepší učebnice psychosomatiky kterou znám“ a když jsem viděla jak má na megaknihách pět hvězdiček a všichni ji chválí, šla jsem do toho.

Je mnoho věcí, za které se dá kniha pochválit a ocenit, ale také je dost toho, co by se dalo výživně zkritizovat.

Prvně jsem se musela prokousat předmluvou MUDr. Radkina Honzáka Csc., která byla otřesně nudná, nečtivá a tak strašně složitě napsaná, že člověk jednu větu luštil několikrát, přitom se to dalo sdělit čtenáři normálně. Zděsila jsem se, že takhle blbě bude napsaná celá kniha, protože kdyby ano, nečetla bych ji. Ulevilo se mi, když jsem se dostala na konec předmluvy a zjistila, že je to jenom předmluva… Stejná věc se mi stala s knihou Musela jsem zemřít, kde mě také hned na začátku odradila nudná a úplně zbytečná předmluva, zatímco kniha byla výborná. Z toho vyplývá jediná věc: Pokud píšete knihu, nenechávejte si od někoho jiného psát předmluvu, napište si ji sami, pokud ji tam nutně chcete. Pravděpodobně ta předmluva knize víc uškodí, než prospěje. V tomto případě vidím jediný smysl, proč tam ta předmluva je. Protože ji sesmolil někdo s titulem před i za jménem.

Celá kniha je napsaná co nejvíce odborně a nešetří latinou a složitými názvy typu iterace, rekurze, entropie, entalpie… které člověk doposud nikde v životě neviděl a nepotřeboval. Jde na tom poznat, jaký byl záměr autorek. To je vytvořit publikaci, která bude natolik složitá a odborná, že ji ledajaký skeptik ani absolvent s tituly před i za jménem, nezahodí do koše pod tíhou argumentů, vědeckých definicí a výčtem mnoha výzkumů. Na konci má kniha uvedené zdroje ze kterých čerpá a tyto zdroje jsou drobným písmem rozepsány na třech stranách, takže opravdu uplatňuje vše, co by odborná publikace měla mít.

Kniha má hrozně odfláknutou korekturu, to si fakt nezasloužila. První třetina knihy je plná hrubých překlepů, které nikdo nevychytal, jakoby konečná kontrola této části knihy vůbec neproběhla. Postupně toho ubývá, až je nakonec druhá polovina knihy v pořádku a bez chyb. Jazykovou korekturu této knize dělala jistá paní (neautorka). Z toho vyplývá další věc, pokud píšete knihu, rozhodně ano, nechte si to zkontrolovat někým dalším, protože on tam uvidí chyby, které vy jako autor nevidíte, ale zároveň na jeho práci musíte dohlédnout a vše co on našel po něm zkontrolovat a pak to ještě nakonec celé zkontrolujte osobně. Protože ten kdo to nepsal vám kolikrát opraví to co jste tam měli dobře (nechytil ten správný kontext), nebo když tomu nerozumí protože je to na něj moc těžké a odborné, tak to odflákne, projede narychlo a chybu vám nenajde, nebo neví že je to chyba.

Pokud byste od knihy očekávali, že vás opravdu něco praktického naučí, tak bohužel. To jsem čekala i já, ale nestalo se tak. Téměř veškerý obsah knihy je ryze teoretický, popisuje děje v organismu na buněčné úrovni, na úrovni DNA, nešetří latinou a v podstatě na těch mnoha stranách pouze popisuje, proč psychosomatika funguje, ale nic moc o tom jak s ní tedy reálně pracovat. Malé ostrůvky představují příběhy z praxe, které jsou opravdu zajímavé, čtivé, ale je jich tam velice málo, jsou velice stručné a zbytek knihy příliš čtivý není. Vlastně je to nejsložitěji napsaná knížka, jakou jsem kdy přelouskala (a to si libuji v atlasech a učebnicích běžně) a po dočtení poslední stránky jsem na sebe byla opravdu náležitě hrdá, že jsem to celé vydržela a ještě se z toho zvládla i něco naučit… Což si nemyslím že je úplně nejlepší závěr. Správně by mělo být čtenáři líto, že kniha už končí, ne že by měl být rád že ji zvládl dočíst.

Na konci knihy je něco jako omluva čtenáři, což mě docela šokovalo. Tato omluva prakticky říká: ,,jestli jsi čekal že tě tato kniha naučí praktické využití psychosomatiky ve tvém životě a že tu najdeš radu jak řešit svůj problém, sorry jako, ale asi jsi nebyl dost pečlivý čtenář a k tomuto účelu už existují jiné knihy, my jsme se zabývaly zejména teoretickým popisem jevů a souvislostí“. …. Inu, jak to říci slušně a na úrovni: Kdybych napsala knihu a ještě před jejím vydáním cítila potřebu se přímo uvnitř knihy omluvit čtenáři, že kniha nenaplnila jeho potřeby a nedala mu to co hledal, tak ji buď bůbec nevydám, nebo změním název a obálku tak aby nikdo nemohl být uveden v omyl a nehledal tam něco co tam není, nebo ji celou kompletně překopu a přepracuju, nebo to co v knize má být a to co předpokládám že čtenář hledá, tam prostě dodělám, minimálně na 100 a více stran, ideálně aby to bylo 50 na 50, stejně dlouhé jako teoretická část. Prostě to nějak rozumně vyřeším a rozhodně nebudu čtenáře obviňovat, že nedával dost pozor, poté co hrdinně absolvoval všechny ty definice s iteracemi… Jak se kniha stále snaží držet si co nejvíce odbornou úroveň, tímto se dost shazuje, přestože obsahuje celou řadu velmi zajímavých a přínosných dat, která jsou opravdu inspirující a přínosná. Ten omluvně-ofenzivní dodatek tam prostě nemá být, minimálně ne v té formě v jaké je tam teď.

Silnější stránka knihy je grafická část, má hezké pastelkové obrázky a zajímavé členění na části.

Z jednotlivých částí pro mě byla nejzajímavější a nejčtivější témata SOCIO a poté dodatková část, která se přece jenom více dotýká praxe a reálného života (Mě prostě složité teoretické latinské definice moc netankují, já jsem zejména praktik). Dodatek obsahuje povídání o psychosomatice a o tom, jak se (ne)aplikuje v systému západní medicíny. Popisuje realitu lékařů, čím se musí řídit a čím jsou motivovány jejich činy a ,,léčebné postupy“. To pro mě bylo opravdu poutavé, přestože vlastně nic moc nového, protože to jednoduše potvrdilo to co už vím i ze svého života, akorát že toto je z úhlu pohledu člověka z oboru, který je pro mne přínosný. Funguje to tak, že doktoři to prostě moc dobře neumí. A i když vám něco fakt najdou, tak vám to stejně nevyléčí. Jediný smysluplný doktor je zubař a také chirurg co vám zpátky přišije ruku když se rozmažete po silnici (to bylinkovou mastí fakt nespravíte). Také je tam dobře rozebraný mor jménem ,,specializace“, kdy západní medicína rozkouskovala člověka na vzájemně nesouvisející systémy a s každou věcí musíte běžet za někým jiným a pokud by se to náhodou mělo dotknout specializace někoho jiného, pošlou vás zase jinam. Což je samozřejmě hloupost, protože člověk není z koleček a šroubků, ale je to komplexní bytost, takže se musí komplexně i léčit. Cokoliv co se vytrhne z kontextu, ztratí význam a smysl, stejně je to s lidským tělem.

Přínosné a zajímavé pro mne byly popisy fraktálních vzorců a líbilo se mi zakomponování tématiky zlatého řezu a fibonacciho posloupnosti, které do souvislostí patří a jsou tu opravdu hezky vysvětlené i zakreslené.

Zároveň mě však podráždilo, když se kniha v té samé části SPIRIT věnuje Merkabě. Ano čtete správně, fakt je tam Merkaba. Když jsem četla, že všichni kolem sebe máme Metatronovu krychli a tyhle s prominutím eso sr…, měla jsem dost. (Metatron je Ďábel a člověk žádnou krychli kolem sebe nemá. Merkaba je nebezpečná!! Píšu to ve svém nedávném článku ZDE) Při vší úctě k autorkám, které jsou beze sporu vysoce inteligentní a vzdělané, tohle je opravdu ošklivý přešlap, měly by se držet toho čemu rozumí a nesnažit se nacpat do knihy za každou cenu všechno co jim připadá zajímavé, bez hlubšího porozumění a citu pro tuto tématiku.

Konečný dojem z knihy je smíšený. Teoretickou rovinu psychosomatiky zvládla výborně, přestože si myslím, že je tam spousta věcí zbytečných. Například jsem nepochopila, proč je věnovaná celá složitá odborná kapitola definici slovního spojení ,,samoorganizující se systém“, když je to přece naprosto jasné a dá se to opsat jednou krátkou větou. Jiné věci by se naopak daly rozvinout líp, například jedna stránka věnující se praktičtějšímu významu psychosomatických symptomů, je opsaná a ozdrojovaná podle knihy Rüdigera Dahlkeho, ale je to jenom stručný výcuc, heslovitý, bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení, rozebrání, čtenář vlastně nepochopí jak to má použít. Takhle heslovitě si z toho čtenář nic moc neodnese a pochopí celkem prd, leda by tu knihu už znal a souvislosti si načetl v ní.

A konečně, že by kniha byla populárně naučná, si v žádném případě nemyslím. Je sice naučná, ale zároveň velice odborná, jako učebnice studenta medicíny. Čtivá je velice minimálně a ,,populárně naučné“ knihy se vyznačují právě tím, že přibližují odborná data srozumitelným a normálním jazykem, tak aby je pochopil každý, kdo je chápat chce. Na četbu a na soustředění je tato dost náročná. Pro člověka který nemá příliš širokou slovní zásobu, by ji bylo možná nutné dokonce absolvovat se slovníkem cizích slov.

Chápu záměr. Vyhodit konečně psychosomatiku mimo pytel esoterních bludařských věd, do kterého ji různí neznalci neprávem hází a definovat ji vědecky dost na to, aby obstála před zkostnatělými koncepty, které je potřeba kompletně předělat, aby náš systém medicíny konečně na něco byl. Aby to nebyla jenom řezničina, rozkouskovaná na úzce specializované obory. Obě autorky jsou podle mě průkopnice a vizionářky, které ví, jak by to šlo dělat lépe a znají způsoby jak toho dosáhnout, akorát že zavedený systém se jen tak nenechá překopat, točí se v něm mnoho peněz a obchod s lidským neštěstím a strachem je zkrátka velice výnosný.

Patrně kniha plní svůj účel a patrně je zapotřebí, aby taková kniha byla. Zároveň je na ní však hodně věcí k doladění. Spravit odfláknutou korekturu na začátku, vyhodit ty eso sr… s merkabou a na obálku jasně napsat že jde o rozbor mechanismů na jakých to funguje, že to není praktická příručka typu ,,najdi a vyřeš si sám“, jakou většina lidí hledá a potřebuje. Aby se pak zezadu mohla vyhodit pryč ta omluvná část, která knihu opravdu shazuje. Předmluvu bych vyhodila úplně a přidala více praxe, například více příběhů z ordinace. A bylo by to o mnoho lepší. Takhle vidím knihu jako velmi ambiciózní počin, který má dobrý potenciál, ten by však bylo potřeba doladit.