Aluška.org: Věděním ke svobodě

Pamatuju si, jak mi poprvé došlo, že jsem v nezdravém vztahu. Nejen, že byl obtížný a otravný, ale skutečně se dal označit jako „toxický“. Bylo to na školení pro charitativní organizaci zabývající se sexuálním zneužíváním, pro kterou jsem pracovala… Úplně jsem si tam připadala jako podvodnice.
Jak jsem tam mohla pracovat, pomáhat jiným ženám dostat se z nezdravých vztahů a zpracovat jejich bolest a trauma, ale neuvědomovat si, jak nezdravý je můj vlastní vztah? Jak to, že jsem to nevěděla?

Typicky, jako vždycky, jsem se kvůli tomu tloukla do hlavy. Měla jsem to vědět, jsem přece profesionálka. Jak se na sebe mám teď dívat?
Ach ta hanba.Vždycky tam číhal v pozadí… Možná jsem to v hloubi duše věděla, ale vědomě rozhodně ne.

A tak zatímco nám někdo vykládal o ,,cyklu zneužívání“, seděla jsem tam a viděla svůj vztah popsaný k dokonalosti
Bylo nám spolu hezky, dokud se něco nepodělalo. Atmosféra se změnila a já cítila, jak se stupňuje napětí. Ať jsem se snažila sebevíc, i když jsem přešla do módu s názvem ,,vyhovět druhému za každou cenu“, nemohla jsem zabránit tomu, aby se to nevystupňovalo. Vždycky došlo k velké hádce a nakonec jsme o tom mluvili celé hodiny, točili se v kruhu a nikdy jsme nenašli žádné řešení. Akorát mezi námi nastal větší odstup a odloučení.
Nikdy jsem se necítila být vyslyšená. Dostalo se mi jen obviňování. Ani nezáleželo na tom, za co. Nějak jsem za všechno vždycky mohla já. A většinu času to ,,všechno“ nebylo vůbec nic. Jen vymyšlené problémy, které jako by mu sloužily jako záminka k upuštění páry, k vyplavení špatných pocitů. Nikdy jsme nic nevyřešili. Jen jsme se celé dny a noci hádali. Bylo to vyčerpávající.

Pak přišlo ticho. Dobře jsem ho znala, zažila jsem ho v dětství taky.
,,Jestli mi nedáš přesně to, co chci, nebo neřekneš přesně to, co potřebuju, abys řekla, seberu ti všechnu svou ‚lásku‘ a budu s tebou jednat, jako bys neexistovala a nezáleželo mi na tobě.“

Když se teď ohlédnu zpět, možná to byla nejupřímnější fáze našeho vztahu, protože tak jsem se cítila neustále – bezvýznamná, nemilovaná a jako by na mně nezáleželo
Ale nějak jsme se zčistajasna usmířili. Zametli jsme to pod neviditelný koberec, který se stal živnou půdou pro chronické zklamání a zášť. Byl to velmi úrodný koberec. Myslím, že nám to také pomohlo přejít do další fáze cyklu ,,klidu před bouří“… Pak to všechno začalo znovu.

Jak je možné, že jsem si neuvědomila, že jsem byla v nezdravém vztahu? Byla jsem hloupá? Naivní? Nevzdělaná?
Nic z toho. Byla jsem úspěšná, schopná a uměla jsem uskutečnit své sny. Byla jsem vysoce vzdělaná, měl jsem úžasná přátelství a vypadalo to, že mám dokonalý život… Protože tomuhle jsem chtěla věřit. Tomu jsem potřebovala věřit.
Ale hlavně jsem to všechno věděla.

Vztah, ve kterém jsem byla, byl stejný jako všechny ostatní, které jsem prožila předtím
Nikdy jsem se necítila milovaná ani chtěná, někdy dokonce ani oblíbená, ale tak to pro mě prostě bylo. Moji partneři na mně vždycky nějak našli něco špatného. Moje matka také. Podle nich jsem byla příliš citlivá, brala jsem si věci příliš osobně a neuměla jsem si dělat legraci. Říkala jsem špatné věci, podivně jsem je popouzela, nebo jsem jim ve skutečnosti nerozuměla a byla jsem příliš sobecká nebo tvrdohlavá, než abych se o ně dostatečně zajímala.

Což je legrační, protože jediné, na čem mi záleželo, byla péče. Starala jsem se příliš, dělala jsem příliš a milovala jsem příliš, jen ne sama sebe. A takhle už jsem zůstala. Protože mi to přišlo normální. Nic jiného jsem nikdy nepoznala… Nikdy mě nemlátili, tedy ne tak, jak ukazují policejní fotky. A strkání se nepočítá, ne? (Stejně jako to, že jsem jednou byla škrcena. Můj tehdejší partner byl z práce silně vystresovaný a já jsem řekla špatnou věc, takže se to rozhodně nepočítá…).
To, že na mě někdo křičel a nadával mi, také nebylo skutečné týrání. Bylo to prostě ,,po jeho“. Věděla jsem to a přesto jsem zůstala, tak jak jsem si mohla stěžovat?

Vidíte? Věnovala jsem pozornost jenom projevům násilí, které byly zobrazeny v médiích. Ne na ty každodenní, které vám zákeřně připadají docela normální, protože jste vyrůstali v domácnosti, v níž na vás také nezáleželo
Jde o to, že opakujeme to, co známe. Přijímáme to, co nám připadá známé, ať už nás to bolí, nebo ne. Jako bychom na to byli vycvičeni a nyní běžíme maraton toxické lásky, každý den našeho života, jako na autopilota. Většinou o tom ani nepochybujeme. Připadá nám to tak známé a normální.
Problém je, že v situacích, které nám ubližují, zůstáváme příliš dlouho. A tak první část rozchodu spočívá v tom, že se poučíte o tom, co je zdravé a co ne, abyste to už věděli. Protože jakmile to jednou víte, už to nemůžete nevědět a budete s tím muset začít něco dělat. A to jsem také udělala.

Dozvěděla jsem se vše o nezdravých vztazích a o tom, jak mít vztahy zdravé. To vyžadovalo, abych si vyléčila vlastní zranění, zbavila se přesvědčení a návyků, díky nimž jsem si vybírala lidi, kteří pro mě prostě nebyli dobří, a naučila se dovednosti, které jsem potřebovala znát, abych mohla mít zdravé vztahy, jako například být ve spojení se svými pocity, potřebami a přáními, nebo účinně stanovovat hranice.

Vztahy jsou obtížné a bolestivé, když vás nikdo nenaučil, jak navazovat zdravé vztahy, které ve vás zanechají pocit, že jste oblíbení, respektovaní a máte ze sebe dobrý pocit
A tak to vlastně není naše vina, když naše vztahy v dospělosti selhávají nebo máme pocit, že nás ničí. Musíme se však vrátit do vedení a převzít zodpovědnost za to, že se naučíme vytvářet vztahy, ve kterých skutečně chceme být.

Dovolte mi tedy, abych vás uklidnila a řekla vám, že je to možné. Dokázala jsem to, a proto vím, že to dokážete i vy. Vše ale začíná rozhodnutím, že jste skoncovali s bolestnými zkušenostmi ve vztazích, které máte, a že jste odhodláni uskutečnit EPICKOU LÁSKU.

Lásku, která ve vás zanechá pocit uznání a spokojenosti. Lásku, při které se cítíte v bezpečí. Lásku, která vám umožní vzestup a rozkvět. Lásku, ve které se cítíte lépe než ,,dost dobře“. Rozhodněte se, zvolte si tento druh lásky a řekněte si ano. To je první akt skutečné lásky.

překlad © Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2021 / podle Zdroje