Aluška.org: Věděním ke svobodě

Čelil jsi svému stínu. Udělal jsi nutnou vnitřní práci a vyléčil jsi své nejhlubší duševní rány… Ale teď se cítíš vnitřně prázdný. Máš pocit, že z tebe vyprchala jiskra. Chybí ti jakákoli motivace. A nejhorší na tom je, že si nedokážeš vysvětlit, proč se to stalo. Měl by ses přece cítit lépe? Místo toho přemýšlíš, jestli se v tobě spíš něco nezlomilo.

Pokládáš si otázku, jestli je to dobře? Tak jsi tu správně. Tohle totiž není tvoje selhání. Toto ticho je ve skutečnosti znamení, žesi tvoje duše právě přestala hrát na schovávanou. Když konečně skončíš vyhrabáváním a řešením svého pohřbeného studu, nenaplněných potřeb a ran z dětství, necítíš se prostě líp. Cítíš se jinak. Tak zásadně jinak, že je to znepokojivé.

Zhroucení osobnosti je často mylně považováno za depresi.“ – C. G. Jung

Když jsi čelil svému stínu a integroval jsi odmítnuté části sebe sama, celý tvůjmotivační systém se nejen posouvá jinam, ale rozpadá se ten starý, založený na starých hodnotách. Tento rozpad není patologie, je to transformace.
Po mnoho let, jsi byl motivovaný potřebou být milován, strachem z opuštění, touhou dokázat svou hodnotu, hrůzou z toho, že na ně nestačíš. Nebyla to tvoje vědomá volba. Byly to mechanismy k přežití, které ti běžely na pozadí, hnaly tě pořád vpřed, zaměstnávaly tě a činily tě nadměrně produktivním.

Práce se stíny neléčí jen tvé rány, ale odhaluje celé tvé vnitřní zařízení. Najednou prostě vidíš, jak velkou část tvého života řídil strach, který se ale maskoval jako ambice. Kolik z tvé motivace bylo vlastně jen vyhýbání se bolesti. Když tato mašinérie hrůzy přestane fungovat, když tě ten strach neřídí. Neztratíš tak jen motivaci. Ztratíš ten jediný důvod, proč jsi kdy musel být motivován. To je to, co C.G. Jung nazval nezbytným rozpuštěním před znovuzrozením.

Nic tě nemohlo připravit na ticho v prostoru mezi tím, kým jsi byl a kým se nyní stáváš. Jung to nazýval nigredo, fáze psychologické alchymie. Nezbytná temnota, prázdnota, rozpuštění, které musí nastat, než se může objevit tvůj nový život. Ve středověké alchymii bylo nigredo zčernáním, smrtí staré formy předtím, než mohla začít jakákoli transformace.
Pro moderního člověka je to však velice matoucí. Učili nás, že léčení má vyvolávat příjemné pocity, že by nám mělo být prostě lépe. Že růst by měl být lineární, že pokrok by měl být měřitelný. Očekáváme proto od stínové práce podobný efekt, jakoby to byly léky: Je vám špatně, vezmete si prášek, je vám lépe.
Ale místo toho je práce se stíny operace. Postup je úspěšný, ale zotavení je dlouhé, podivné a ne to, co jste očekávali.

Můžete zjistit, že už nejste schopni se starat o věci, na kterých vám dříve hluboce záleželo. Kariérní cíle, které se kdysi zdály zásadní, se nyní zdají být zbytečné. Vztahy, které vás kdysi braly, jsou nyní neproduktivní a nudné. Koníčky, které vám dříve přinášely radost, mohou působit vynuceně. Tohle není deprese v klinickém smyslu.

Nejsi beznadějný, bezcenný, neschopný fungovat. Už tě prostě nemotivují ty stejné věci. A bez těch známých věcí prostě nevíš, jak dál. Jung to chápal jako znamení, že tvoje psychika prochází zásadní reorganizací. Ego už není na sedadle řidiče. Sedí tam Já, tvoje hlubší, autentičtější podstata, která se ještě plně neprojevila. Jsi v meziprostoru. V prázdnotě, která existuje mezi starým a novým bytím. Tady se zastav a nadechni se.

Máte pocit, že byste se měli cítit být více motivovaní, více naživu. Jenomže vaše psychika vás teď chrání před návratem zpět. Odmítá vám dovolit znovu se zapojit do starých motivací, které ve skutečnosti nikdy nebyly vaše. Zatím se však neodhalilo to, co vás bude motivovat k dalšímu postupu. Tohle není lenost. Tohle není selhání. To není ani stagnace. Toto je vaše duše, která si dělá posvátnou pauzu před další fází vašeho stávání se sám sebou.
V tradičních kulturách byla tato prázdnota ctěna jako nezbytná součást duchovního rozvoje. Vize, temná noc duše, duchovní zasvěcení…. Duchovní růst často vyžaduje období rozpuštění, nevědění, prázdnoty. Jung varoval, že pokud se pokusíme tuto fázi přeskočit, pokud budeme spěchat zpět do akce, než bude transformace dokončena, riskujeme, že postavíme nový život na starých základech. Navenek můžeme vypadat jinak, ale budeme uplatňovat stejné nevědomé programy, které nás přivedly k potřebě práce se stíny.

Ticho není známkou kolapsu. Je to posvátná pauza před transformací. Každá motivace, kterou jste kdy měli a která byla založena na strachu, na sociálních očekáváních, na dokazování své hodnoty, na vyhýbání se bolesti, to všechno je teď pryč… Ne proto, že jste zlomeni, ale proto, že jste z toho už vyrostli.

Zamyslete se nad tím, co pro vás dříve znamenala motivace. Kolik z vašeho úsilí pochází ze snahy zasloužit si něčí lásku? Kolik pramenilo ze strachu, že nestačíte? Byla to jen sofistikovaná úzkost s kostýmem produktivity?
Když uděláte dobře práci se svými stíny, přestanete věřit, že vaše hodnota závisí na vašem výkonu. Přestáváte věřit, že lásku si musíte zasloužit. Přestanete věřit, že jste hodnotní pouze tehdy, když něco poskytujete. A když tato přesvědčení zemřou, zemře i motivace, kterou poháněly. Je to maska, kterou nosíme, abychom zapadli do společnosti. Postava, kterou vystupujeme, abychom naplnili naše potřeby. Ale není to to, kým ve skutečnosti jsme, ale koho si myslíme, že potřebujeme k přežití. Stínová práce strhává tuto falešnou osobnost. Odhaluje rozdíl mezi vaším autentickým já a falešným já, které jste předváděli světu. A jakmile ten rozdíl uvidíte, nemůžete ho už nevidět.

Problém je v tom, že většina vašeho života byla organizována kolem toho, co jste předváděli. Vaše kariéra, vaše vztahy, vaše cíle, celý váš smysl pro smysluplnost, to vše bylo navrženo tak, aby živilo a udržovalo vaši verzi, kterou nyní uznáváte přinejlepším jako neúplnou a v nejhorším falešnou. Takže, co se stane, když tato verze zemře, ale ještě jste nezjistili, kdo doopravdy jste?
Cítíte se nemotivovaní, protože motivace může pocházet pouze z pravdy. A pravda stále ještě vychází najevo. Přijde okamžik, kdy si uvědomíte, že skutečná motivace nepochází z donucení. Pochází z pravdy. Když vás motivuje strach, dokážete prosadit cokoli. Strach je neuvěřitelně silné palivo. Vzbudí vás v 5 ráno, udrží vás v práci až do půlnoci, požene vás k dosažení věcí, o kterých byste ani neřekli, že jsou možné. Ale motivace založená na strachu má datum expirace. Nakonec buď vyhoříte, nebo se vyléčíte natolik, že se přestanete bát. A když vás ten strach přestane řídit, pokud nemáte nic jiného, ​​co by ho nahradilo, cítíte se prázdní. Ta prázdnota není problém. Je řešení. Je to vaše psychika, která vytváří prostor pro vznik něčeho nového.

C.G. Jung věřil, že Já, vaše hlubší, autentičtější podstata, nekřičí. Nevyžaduje to. Nevytváří drama, naléhavost nebo krizi, aby upoutalo vaši pozornost. Já šeptá. Pošťuchuje, ozývá se. Ale pokud je váš život plný hluku, pokud jste neustále poháněni vnějšími tlaky a vnitřními strachy, neslyšíte jeho šepot. Nemůžete cítit jeho šťouchnutí. Necítíte jeho pozvání. Proto je prázdnota posvátná. Proto je ticho nezbytné. Proto ztráta staré motivace neznamená selhání. Je to příprava.
Vaše duše vám vytváří podmínky, abyste slyšeli, co se vám celou dobu snaží sdělit. Mlčte a začněte poslouchat, co se vás snaží naučit.

Když se objeví nová motivace, je to úplně jiné. Není to úzkostné. Není to naléhavé. Není to řízeno tím, co vám chybí, nebo co se snažíte dokázat, nebo co se bojíte ztratit. Je ticho. Je to stabilní. Je to nepopiratelné. Je to jako rozdíl mezi umělým světlem a slunečním světlem. Obě světla vám pomohou vidět, ale jedno vyživuje, zatímco druhé jen svítí. Jung to nazval vznikem Já s velkým J. Ne ego já, které touží po vnějším potvrzení, které neustále srovnává, soutěží a kalkuluje, ale hlubší Já, které je již celistvé, dostatečné, je již spojeno s něčím větším, než je vaše individuální přežití. Když vás Já začne motivovat, už nespěcháte. Vy mu odpovídáte.

Netvoříte z prázdnoty, nesnažíte se zoufale zaplnit prázdnotu. Tvoříte z plnosti, protože něco ve vás je tak živé, že se to musí projevit. Já neřve, nehlučí. Nevyžaduje pozornost. Nevytváří to naléhavost… Vytváří rezonanci a posílá pozvánky. Když se naučíte slyšet jeho pozvání, když se naučíte důvěřovat tomuto jemnému vedení, když se naučíte rozpoznávat rozdíl mezi pudem ega a magnetismem, motivace přestane být o překonání odporu a začne být o následování vaší rezonance.

Píšete, protože máte co sdílet, ne proto, že potřebujete pohledy, ověření nebo důkaz, že jste dostatečně chytří.
Tvoříte, protože krása vámi prochází, ne proto, že potřebujete být vnímáni jako kreativní lidé.
Milujete, protože spojení je vaší přirozeností, ne proto, že se bojíte být sami.
Pracujete, protože vás volá samotná práce, ne proto, že potřebujete prokázat svou hodnotu prostřednictvím produktivity.

To myslel Jung, když mluvil o symbolickém životě. Nežít ve fantazii, klamu nebo duchovním obcházení, ale žít ve vědomém spojení s hlubšími vzorci, smysluplnými náhodami, synchronicitami, které odhalují, jak váš individuální příběh zapadá do většího příběhu existence, jak vaše osobní léčení slouží něčemu většímu, než je vaše osobní pohodlí. Když vás motivuje spíše Já než ego, práce se stává více oddaností než povinností. Vztahy se stávají spíše vědomou volbou než nevědomou potřebou. Kreativita se stává spíše výrazem, než výkonem. Odpočinek se stává spíše potravou, než leností. Hranice se stávají spíše péčí o sebe, než sobectvím.
Tato jemnější motivace si často povede lépe, než zběsilá energie předtím, protože je udržitelná. Protože je v souladu s tím, kdo skutečně jste, spíše než s tím, kdo si myslíte, že byste měli být. Protože pochází spíše z plnosti, než z prázdnoty. Spíše z lásky, než ze strachu. Spíše z pravdy, než z donucení.

Nikdo nesliboval, že to bude snadné. Individuace, proces stát se tím, kým skutečně jsme, není pohodlný, rychlý ani jednoduchý. Vyžaduje pouť prázdným tichým údolím nevědění. Pouští necítění, prázdnotou a nejistotou. Na druhé straně té pouště je oáza, ne fata morgána.
Motivace, která vychází z tohoto místa, vás nespálí, protože nepochází z deficitu. Nenechává vás prázdné, protože vám víc nebere, než dává. Nezmizí, když se změní okolnosti, protože je zakořeněna v tom, kdo jste, ne v tom, co chcete.

Pokud jste právě teď v prázdnotě, pokud se cítíte nemotivovaní a přemýšlíte, co s vámi je, chci, abyste zvážili tohle: Možná se nic špatného neděje, možná je něco velmi, velmi správné. Možná je vaše duše konečně dost silná na to, aby se přestala schovávat. Možná je vaše psychika konečně dostatečně integrovaná na to, aby rozeznala rozdíl mezi autentickou touhou a zděděnou povinností. Možná jste konečně dostatečně vyléčeni, abyste místo běhu na umělou naléhavost, čekali na skutečnou inspiraci.
Naslouchejte svému vnitřnímu tichu srdcem. Co se vám snaží říct?

Váš starý život, ten který byl řízený strachem, potřebou a nekonečným hladem po vnějším potvrzení, skončil. Dali jste práci, abyste to ukončili. Konkrétně jste čelili svému stínu, abyste už tak nemuseli žít…. Toto není konec vaší cesty k uzdravení, toto je začátek vašeho autentického života. Tady začíná to pravé dobrodružství.
Já, kterým se stáváte, nepotřebuje motivaci ve starém slova smyslu. Chce od vás důvěru. Potřebuje, abyste se přestali tak usilovně snažit stát někým jiným a začali věnovat pozornost tomu, kdo už jste. Nejste pozadu. Nejste zlomení. Neselháváte. Jste přesně tam, kde musíte být, aby mohla začít další fáze vašeho stávání se sám sebou. A až to začne, pochopíte, proč bylo ticho tak nutné. Uvidíte, proč se prázdnota musela vyprázdnit, než mohla být naplněna něčím skutečným. Uvědomíte si, že ztráta staré motivace nebyl problém, který je třeba vyřešit. Byl to dar. Dar, díky kterému můžete konečně svobodně objevit, pro co tu skutečně jste.
Prázdnota není konec vašeho příběhu. Je to čárka mezi životem, který žijete, a životem, který máte žít.

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více