Aluška.org: Věděním ke svobodě

Obvykle si spojujeme dospělost s určitým věkem, ale ve skutečnosti je emocionální růst mnohem složitější proces. Mnoho žen se točí ve vzorci neustálého selhání a zklamání v podobě neuspokojivých vztahů, opakujících se chyb, nebo pocitu nenaplněnosti, i přestože se zdá, že všechno v životě dělají správně.
Čím to je? Je to jejich nezodpovědnost, nebo je pravda složitější?

Podle C.G. Junga není nezralost a nedospělost otázkou osobní volby, ale tkví v nevědomých vzorcích z dětství, které mohou být neřešeny a přehlíženy po mnoho let. Od žen se obvykle očekává, že budou už v nízkém věku pečující, nesobecké, že budou mít své emoce pod kontrolou a že budou emocionálně vyzrálé.
Jenomže co když jim jejich dětství neposkytne dostatek prostoru pro to, aby mohly takové kvality rozvinout?  Nevyřešená traumata, strachy, nejistota, nízká sebedůvěra, závislost na druhých, to vše způsobuje, že se žena zasekne v nezralosti, bez ohledu na její fyzický věk.

Pokud dospělost definuje schopnost postavit se na vlastní nohy a jednat samostatně, pak je nutné prolomit dětské vzorce a nevyřešená traumata, která nám v tom brání.
Jen to, že je žena tělesně dospělá, ještě neznamená, že je emocionálně a osobnostně vyspělá a vyzrálá. Mnoho žen dosahuje fyzické dospělosti a přitom stále nejsou schopny dospět i psychicky.
Co to způsobuje?

Nadměrná ochrana rodičů v dětství
Pokud je žena nadměrně chráněná před veškerými nebezpečími života, před zodpovědností, rodiče za ni vše rozhodují a řídí její život, žena nedostane šanci rozvíjet v sobě schopnost samostatného rozhodnutí a nezíská sebedůvěru. To může způsobit, že nikdy nedospěje a trvale spoléhá na jiné, aby řídili její život a činili za ni všechna důležitá rozhodnutí.

Těžké nevyřešené trauma a emocionální zranění
Žena, která zažila těžká traumata spojená s dysfunkční rodinou, zradu nebo velkou ztrátu, může žít ve strachu ze zodpovědnosti a výzev, kterým se snaží za každou cenu vyhnout.

Společenské podmínění
Společnost ženy odmalička učí, že jejich hodnota je založena na tom, jak je vnímají druzí lidé. Ženy jsou učeny být poslušné, líbivé a pro vztah pohodlné. Tato snaha neustále uspokojovat očekávání a potřeby druhých lidí může způsobit, že žena nedostane prostor se skutečně soustředit na sebe a své vlastní potřeby. Jsou díky tomu odpojené od své skutečné identity.

Nutnost čelit potížím je podle Junga klíčově důležitá pro rozvoj osobnosti a emocionální dozrávání
Vyžaduje to schopnost čelit nepohodě, problémům a schopnost převzít odpovědnost. Pokud tím člověk neprojde a vyhne se tomu, nemůže dospět.
Dospělost není o následování všeobecné časové linky, ale o provedení nutné vnitřní práce, abychom se stali kompletní nezávislou bytostí.
Rozeznání a řešení vlastních nezralých vzorců je cesta, jak se z věčného dětství dostat ven.

Projevy ženské nezralosti, neboli syndromu Petra Pana který odmítá dospět, se pozná podle těchto společných rysů:
– Romantický idealismus
– Čekání na spasitele
– Vidění světa skrz pohádkovou čočku, kde láska všechno vyřeší a ten dokonalý přijde a zachrání ji.

Místo aby žena pracovala na svém životě, pasivně čeká na dokonalého prince na bílém koni
Dokonalý člověk přijde, aby za ni vyřešil všechny její problémy a dal jí smysl života. Trvale stíhá idealizovanou romanci, místo aby se snažila o skutečné hluboké citové pouto. Cítí se ztracená nebo neúplná, pokud nemá romantický vztah. Raději je závislá na druhém, než aby rostla jako samostatná silná osobnost.

Vyhýbá se odpovědnosti
Věčná holčička se odmítá zavázat k tomu, co vypadá moc dospěle a co od ní vyžaduje dlouhodobý závazek. Věčná holčička hodně často střídá práci, nechce se zabývat věcmi které jsou dospělé a nudné, nechce se vázat. To ji psychicky udržuje v trvalé adolescenci. Je jí to milejší, než převzít kontrolu nad svým životěm. Vzdoruje struktuře a disciplíně, protože se tím cítí být zavalená. Díky tomu její život stagnuje.
Typická je i prokrastinace a velký strach z důležitých rozhodnutí.

Bojí se stárnutí, protože pro věčnou holčičku není mládí část života, ale je to zásadní součást její identity
Myslí si, že když nebude krásná a roztomiloučká, pak nemá hodnotu a nemá co nabídnout. Proto je stárnutí jejím úhlavním nepřítelem. Nemá vybudovanou vnitřní hodnotu a integritu, proto se snaží zůstat krásná a roztomilá za každou cenu.
Moudrost, sebevědomí, soběstačnost i odolnost postrádá, proto sází na krásu. Je to vše, co má. Díky tomu přitahuje toxické vztahy s kontrolujícími manipulujícími muži, kteří zneužívají její nutkavou potřebu být pochválena a oceněna. Nutnost se zavděčit za každou cenu vyplývá z její velké vnitřní nejistoty.

Místo aby se postavila svému vnitřnímu stínu, zůstává raději v iluzi trvalého mládí
Jenomže za to platí vysokou cenu. Jak postupuje čas, cítí se pořád víc ztraceně, úzkostně a nenaplněně. Prožívá totiž dospělost, aniž by měla kvality dospělého člověka.
Cesta ke svobodě není lpění na věčném mládí.

Není to však pouze o osobním selhání. Společnost navíc ženskou nezralost aktivně podporuje, protože od žen žádá, aby byly roztomilé, veselé, hravé, bezstarostné. Ženy bývají odměňovány za to, že zůstávají ve fázi emocionální nezralosti. Moderní kultura romantizuje věčnou holčičku, závislou na druhých lidech. V médiích je hlavní ženská postava často dětinská, jemná, nevinná a vyhýbá se hlubším intelektuálním rozhovorům. Influenceři pro vyšší sledovanost také často snižují svoji mentální úroveň do dětinského vystupování. Pak tu máme kosmetický průmysl, který propaguje věčné mládí a spojuje ho s osobní mocí. To vše vyvolává v ženách dojem, že stárnutí je něco, čeho by se měly bát, ne to oceňovat nebo si toho vážit.
Ženy takto často dostávají podprahově i napřímo zprávu, že zůstat navždy mladistvé a dětinské je lepší, než dozrát, stát se moudrými a nezávislými ženami.

V minulosti bylo od žen očekáváno, že dozrají mnohem dříve, než dnes. Musely se starat o domácnost, hospodařily s penězi, měly brzy děti, ležela na nich zásadní rozhodnutí. Dnešní ženy mají mnohem více svobody, než kdykoli předtím a zároveň se jim předkládá romantický obraz věčné holčičky. Dospělost přichází později a odpovědnost také. To jim brání v efektivní individuaci a dospívání. Když pak musejí něčemu velkému čelit, jsou ztracené.

Ženy, které zůstávají v trvalé adolescenci, si často ani neuvědomují, že mají tento problém, protože žijí ve společnosti, která oslavuje věčné mládí a nezralost.

Skutečný psychologický růst vyžaduje, abychom si vybrali sebeobjevování a rozvíjení svého autentického plnohodnotného já se skutečnou hloubkou, místo hledání pochval, povrchnosti a vyhýbání se odpovědnosti nebo dospělosti.

Vnitřní stín obsahuje stránky nás samotných, které jsou nám nepříjemné, nebo kterých se obáváme. Proto se mu často bráníme a děláme, že ho v sobě nemáme. Jenomže ve vnitřním stínu jsou zároveň i vlastnosti klíčově důležité pro skutečnou dospělost. Jako ambice, asertivita, samostatnost, vztek. Mnoho žen však tyto vlastnosti potlačuje, protože se jich bojí. Mají strach, že budou odmítnuty, nebo odsouzeny. Tím však zároveň odmítají svou osobní vnitřní sílu.

Společnost skutečně často trestá ženy, které se projevují  příliš nezávisle, ambiciózně a projevují silnou osobnost. Ženy, které se toho bojí, se proto někdy sabotují. Skrývají svoji skutečnou inteligenci, nebo jednají naivně, aby oklamaly své okolí a vyhnuly se případné kritice za to, že něco dokážou, nebo se stanou vůdčí osobností. Úspěch pro ně jakoby není důležitý, vlastně ani nejsou dost dobré na to, aby dosáhly toho, co chtějí.

Ambice, soběstačnost, nezávislost, asertivita, racionální uvažování, nejsou špatné a nejsou to vady charakteru. Jsou to naopak vlastnosti, které charakterizují silnou dospělou ženu. Která umí vystoupit ze stínu, převzít odpovědnost za svůj život a skutečně si ho řídit. Dospělost je o osvojení sil, které byly v dětství zatlačeny do stínu.

Dospělost začíná schopností být sama k sobě upřímná a jednat v souladu se svým vnitřním cítěním. Je důležité se také zbavit potřeby se za každou cenu zalíbit druhým lidem a místo toho spíše hledat způsob, jak se zalíbit sama sobě a naplnit své osobní preference a potřeby. To je způsob, jak může žena vybudovat život, který jí skutečně bude patřit.

Největším krokem na cestě k dospělosti je přijmutí odpovědnosti za svůj život. Přestat čekat na mentora a zachránce, ale přijmout svou svobodu a činit vlastní rozhodnutí. Neukazovat prstem a nesvalovat vše na okolí, ale ztotožnit se s vlastní volbou a převzít za ni odpovědnost.

Mnoho žen zůstává v trvalém dětství ne proto, že by neměly schopnost dospět, ale protože byly rodinou, prostředím a společností vedeny k tomu aby nedozrály, nebo jim nebyla dána příležitost v sobě dospělé kvality rozvíjet.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2025

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více