Aluška.org: Věděním ke svobodě

Představte si, že máte úspěch. Peněz jako želez. Zdravé dítě. Skoro celý život před sebou… Odcházeli byste do zahraničí?

Když se člověku doma nedaří, je snadné rozhodnout se pro nový život jinde. Na starém místě ho nic nedrží. Následující věty však ukazují, že člověka nemusí nic držet ani na dobrém místě, pokud má své priority jinde než pouze v úspěchu a penězích…

Kdy někdy před rokem třicátníci Petr, Karin a jejich roční Karolínka odlétali z Česka, byli za blázny. Rozhodli se vyzkoušet život na Bali.

O tomto víkendu se vrátili. Nakrátko. Navštívit příbuzné.

Předpokládali, že tu zůstanou déle. Hned na sobotu si ale rezervovali zpáteční let. „Nedáváme to tady. Už sem asi nepatříme. Možná jsme sem nepatřili nikdy,“ usmívají se spokojení manželé a já si nemohu nerýpnout.

Vím, že Karin první tři měsíce na Bali obrečela. Bez rodičů, v jiném světě. Nabíhám si ale na smeč, protože „později si odlišný životní styl na Bali zamilovala a přála si vidět Česko, ověřit si ten rozdíl.“

,,Hned na letišti v Praze jsme to chtěli otočit. Byl to šok. Už to, jak se tady každý mračí a všechno je lidem zatěžko. Na Bali můžete být v depresi, ale ostatní se pořád usmívají a jak to vidíte, hned je Vám zase dobře. Naopak v Česku můžete mít skvělou náladu, ale negativní okolí Vás okamžitě utluče. A to je jen jeden rozdíl,“ krčí rameny Petr.

Zatímco mi vypráví o podnikání, které na Bali rozjel a které je tak jednoduché, že by ho zvládl asi kdokoli, dvouletá Karolínka drkotá v maminčině náruči „zzzima…“ Po několika dnech v Česku je už nachlazená. A to je tady polovina června. Ostatně, ještě nedávno jsme jezdili na zimních pneumatikách, ačkoli sníh vlastně ani nebyl. Aprílově se tu střídá dusno a chlad, zatímco na Bali je pořád kolem třiceti stupňů Celsia. Po celý rok. O dalších výhodách ani nemluvě. Nezjistili by to.

Petr byl úspěšný podnikatel v cestovním ruchu. Měl hromadu peněz. Co neměl, byl čas. Karin měla Karolínku. Co neměla, bylo kam s ní chodit. „Bydleli jsme v krásném domě na Smíchově, ale kolem jen prašný vzduch, asfaltové chodníky a silnice. O každý kousek zeleně se děti dělí s pejskaři. Když nechcete být mezi betonovými zdmi, musíte mít peníze. Na výlety, vstupné. Ani vykoupat se v Praze zadarmo nedá, hned byste dítěti usilovali o zdraví. Pro rodinu tu má život vysoké náklady a nízkou kvalitu.“

Pro Karin mělo Bali v první chvíli hned navrch. „Když v Česku přijdete s plačícím dítětem do restaurace, každému vadíte. Na Bali se Vás ujme personál, který se dítěti začne věnovat, abyste se mohli v klidu najíst. Hinduisté tam milují nejen děti, ale i druhé lidi. Čech má mnohdy problém mít rád i sám sebe.“ Nekompromisní věty. Bez slitování. Podruhé tedy rýpu. Proč tedy Karin první tři měsíce toužila po návratu domů? Z odpovědi až mrazí. Uvědomíme si totiž fatální rozdíl mezi těmito dvěma světy…

Když si rodinka na Bali vybrala dům s bazénem, brzy se porouchal vodovod. „Požádali jsme instalatéra, ať přijde zítra. Jenže v indonéštině je pro „zítra“ stejný výraz jako pro kdykoli v budoucnu. Balijci nerozlišují ani včera a dříve. Pro ně je hlavní přítomnost a tím, co bylo nebo bude, se tolik nezabývají. A tak instalatér přišel ne druhý den, ale za týden. Viděl, jak jsme vytočení, protože jsme se celou dobu nemohli mýt. On nám vyrazil dech větou: „Sorry, ale já jsem byl s rodinou. Ta je pro mě důležitější než Tvůj vodovod.“

Karin lapala po dechu, „než mi došlo, že přesně tak to v životě má být. Přesně to jsem Petrovi v Česku vyčítala. Proto jsou na Bali všichni šťastní. Mají totiž na sebe i druhé čas. Vědí, co je v životě opravdu důležité.“ Mimochodem, Petr se učí indonésky a už ví, že když mu opravdu záleží na konkrétním termínu, musí ho Balijci sdělit přesně a zdůraznit, jak je to pro něj důležité. „Pak se každý pro druhého rozkrájí. Protože pochopí, že to spěchá. A chce pomoct.“

Petrovo podnikání na Bali vyžaduje několik místních zaměstnanců. „Platím jim 3500 Kč měsíčně. Za to Balijci uživí rodinu. Říkali mi, že by mohli pracovat jinde za více peněz, ale neudělají to. Když jsem se zeptal proč, zaklepali si na levou část hrudníku a řekli: „Kvůli zdravému srdci. Jsi dobrý člověk, můžeme s Tebou dělat legraci a být u Tebe šťastni. To přece nevyměníme za více peněz.„

S dovolením to zopakuji: Oni by své zdraví nevyměnili za více peněz.

„Když na Balijce řvete nebo ho chcete stresovat, on prostě odejde. Nechce, abyste mu ničili zdraví. Druhý den přijde a věří, že jste se uklidnili. Když ne, nepřijde už nikdy.

Tam pořád opakují: zdravé srdce, zdravé srdce. Vemte si, jak žijeme v Česku. Za větší plat zaprodáme klidně veškeré zdraví, všechen svůj čas i své blízké. Pro peníze děláme i to, co nás stresuje a ničí, a neděláme to, co by nás dělalo spokojenými. Pro peníze klidně dříve zemřeme. Vymlouváme se, jak jsou peníze důležité. Přitom peníze se staly naším náboženstvím, uvěřili jsme, že se bez nich nedá žít, jenže dá – jednoduše a kvalitněji.“

Pro představu: Petr vstává každé ráno před rozbřeskem. Dvě hodiny se učí surfovat v moři. Pak celá rodina společně snídá. Dopoledne Petr věnuje práci. Po společném obědě, zatímco dcera spí, on opět pracuje. Jakmile se probudí, už je rodina až do rána spolu. A žije tak, jak to v Česku neznáme.

„Nakrájíme třeba meloun a jdeme na pláž. Vůbec nevaříme. Na Bali je levně. Třeba mísa úžasného zeleninového salátu stojí celou rodinu 15 Kč. Nebo děláme barbecue, jsme rádi mezi lidmi a na Bali je asi dvě stě Čechů, takže jsme hodně spolu, pomáháme si, společně podnikáme.“

Petr právě s Čechy nyní chystá další projekt na Bali. „Všichni jsme do toho zapálení a těšíme se. Naproti tomu tady v Česku jsem navštívil kamaráda, který připravuje také nějaký projekt. Pořád řeší nějaké problémy a překážky, je už bez energie, optimismu, možná to vůbec nerozjede.“

Povídáme si asi dvě hodiny. Když se Petra ptám, zda není riziko sbalit se a začít žít jinde (nemluvím o jednotlivci, ale o rodině), směje se: „Všude na světě jsou Češi, kteří rádi pomohou, poradí. Jsou to jiní Češi, než jaké známe z vlasti. Nejsou závistiví, nepřejícní, podrazáci. Kvůli této mentalitě právě z Česka odešli. Pochopili, že žít se dá úplně jinak. Bez tlaku, stresu, infarktů. Bez promarněných celých dnů, celých let, celých životů.“

O život na Bali je zájem a hlavně mladí lidé se moc nerozpakují.

Dvacetiletá Jana dokončila v červnu střední odbornou školu dopravy a cestovního ruchu v Krnově. Odmaturovala a sbalila si kufr. „Petr mi nabídl, zda bych nechtěla pracovat jako manažerka na vilách, které pronajímá turistům. Doma mě nic nedrželo, asi bych v Česku ani nesehnala práci a hlavně jsem si chtěla zkusit žít v jiné zemi,“ říká Jana.

Na Bali už zvládla první dva měsíce, které byly kritické pro Petrovu manželku Karin – ačkoli ta si změnu prostředí sama přála, první noci proplakala.

„Karin zezačátku vadila ve srovnání s Českem špinavá místa, bláznivá doprava a žebrající děti. Mě Bali nešokovalo, nepřišlo mi tak jiné jako další země, které jsem v životě viděla – typu Egypt, Tunisko, Turecko.“ Ostatně i Karin to časem pochopila: Jako civilizovaní Středoevropané Balijce litujeme, že žijí bez luxusu. Jenže oni žádný luxus neznají, proto jim ani nechybí. Protože ke svému životu nepotřebují moc, jsou paradoxně šťastnější než mnozí Češi. „Fascinují mě tu pozitivní lidé. Na Bali v podstatě nic neřeší a nikam nespěchají. I když to z našeho pohledu nemají v životě jednoduché, stále se usmívají, třeba už proto, že si mohou koupit pytel rýže pro celou rodinu pomalu na měsíc. V Česku či kdekoli v západní Evropě mají lidé naprosto všechno k dostání a jsou věčně nespokojení, pořád se za něčím ženou a dělají si život o dost těžší, i když by to mohlo jít jednoduše. Myslím tím různé zákony, papírování a další stupidní věci, které člověk MUSÍ podstoupit, aby dosáhl nějakého cíle,“ říká Jana.

Je to zvláštní, že?

V Česku máme skoro všechno, ale jako by nám to nestačilo – takže se stresujeme a nejsme šťastni. Balijci nemají skoro nic, ale stačí jim to – takže se nestresují a jsou šťastni. Kdo je na tom tedy lépe?

Jana se zmínila o zákonech. Říká se, že pravidla, zákony a právníky mají tam, kde se nejsou schopni sami dohodnout. Na Bali je příkladem zdánlivě chaotická doprava. „Jezdí se tu bez předpisů a na levé straně. Člověk musí mít dobré orientační schopnosti nebo GPSku, protože tu nejsou dopravní značky a ukazatele, natož cedule, v jakém městě se nacházíme. Neuměla jsem si představit, že bych v takovém zmatku mohla umět řídit. Petr mi ale oznámil, že se to budu muset naučit, protože na Bali není veřejná doprava. Naučila jsem se to a dnes bych takovou dopravu zavedla všude na světě. Ohromně mě baví. Na levé straně mi přijde přirozenější jezdit a ukazuje se tím vyspělost lidí – na křižovatce si každý ukáže, nikdo nemusí přemýšlet, kdo má zrovna přednost, za volantem není stres.

Platí tu pravidla: Jeď tam, kde je volný prostor. Nebo Kdo je na místě dřív, ten má přednost,“ směje se Jana.

Zamilovala si hinduistické ceremoniály, všudypřítomnou vůni tyčinek, zvuk gamelanů – hudebních nástrojů, každodenní balijské zpěvy, tance… kolikrát něco podobného zažije člověk v Česku? Ale také celoročně stálou teplotu mezi 25 a 30 stupni („Nemám ráda zimu, takže pro mě je to ráj.“) Když má vyjmenovat, co jí schází, dlouho neváhá: „Česká kuchyně! I když místní jídlo je výborné. A pak samozřejmě kamarádi a rodina.“

Ale i odloučení má svůj pozitivní rozměr: „Uvědomila jsem si jejich hodnotu a dnes jsem ráda za každou chvíli, kdy si voláme přes Skype nebo píšeme přes Facebook. Celý život jsem začala vidět jinak. V Česku jsem byla na roztrhání. Škola, brigády, kamarádi. Tady mám více času na sebe. Soustředím se na práci, abych ji spolehlivě odvedla, a pak si užívám místních přátel. Rozdílný život cítím už ráno, chodím běhat na pláž a občas surfovat.“

A také jezdí na výlety. V Česku jezdila do okolních měst. Na Bali na okolní ostrovy. „Asi po měsíci jsem si zaletěla na Jávu. Letenka mě stála 2000 Kč, což je tu jedna z dražších letenek. Jáva je méně turistická, místní na mě dost koukali, i proto, že mám světle hnědé vlasy, někteří si mě nenápadně fotili nebo mě prosili, ať se s nimi vyfotím… Všichni mě vítali, naučila jsem se i muslimský zdravicí rituál – říct As Salama Alejkum a přiložit si ruku staršího muslima na své čelo. Pokud jsem se zdravila s dětmi, ony pokládaly mou ruku na svou tvář. Bylo to příjemné, na Jávě chovají starší lidi ve velké úctě.“

A nejen ty starší. Je dobré to vidět a přemýšlet o tom…

Kdykoli v Česku proklínáme svět, že je špatný, mohli bychom si připustit, že špatný je možná úhel pohledu, kterým svět vidíme. Že mnoho i chudších lidí po celém světě si v téže chvíli může život neskutečně užívat. Protože mají často větší bohatství než my – mají čas jeden na druhého, nepotřebují tolik šílet po mamonu, dřít na všechny poplatky a nákladný život, který je v Česku víceméně podmínkou, jinak se cítíte na druhé koleji. Jenže ne každý se s tím smíří. I Jana na Bali potkává stále více Čechů. „Myslím, že se jim tu líbí a jsou velmi spokojeni. V české komunitě patřím k nejmladším, když nepočítám děti. Většina tu má rodiny, nebo jsou single ve věku okolo 28 let. Ti s rodinami se soustředí na sebe, užívají si společný čas a žijí v klidu. Na Bali je vše levné, dá se tu žít super pohodový život. Mnozí už netouží po návratu do Česka. Ostatní si domů zaletí za rodinami a kamarády, ale pak se vracejí na Bali.“

S Čechy to zdaleka není tak špatné, jak si někdy myslíme. Možná nás jen ubíjí české prostředí. Ti na Bali při sobě extrémně drží. Neflinkají se, pracují, podnikají, vzájemně se podporují. Mají totiž společný zájem – být obyčejně šťastni.

„Spousta Indonésanů neumí anglicky, a tak se učím místní jazyk. Moc mě baví, je jednoduchý,“ pochvaluje si Jana.

A její pocity po téměř čtvrtroce? „Bydlet v zahraničí je pro mě velká zkušenost. Skoro stále jsem nucena mluvit anglicky (s turisty, kteří si pronajímají vily) nebo indonésky (každá vila má svého lokálního pracovníka), což mi jazykově den za dnem prospívá a přidává na sebevědomí. Petrovy vily si pronajímají hlavně Malajci, Singapurci, Francouzi, Rusové a Holanďané. Každý host je jiný, má různé požadavky a já musím všechny zajistit. Zatím se pořád učím novým věcem, dělám manažerku na dvou vilách a nyní Petr dokončuje třetí vilu – tu budu mít na starosti asi taky. A jak dlouho tu zůstanu? Plánovala jsem jeden rok. Pak se vrátit do Česka a jít na vysokou školu. Nebo se na Bali vrátím.“

Česká republika pokrývá jen 0,05 procenta zemské pevniny.

Je to náš domov, narodili jsme se tady.

Ale MUSÍME tady skutečně odžít celý život?

Nemůže to být jen místo, kam se budeme rádi vracet?

© Petr Casanova

Zdroj: http://www.firstclass.cz/2014/06/rodina-ktera-zacala-zit-na-bali-uz-bychom-se-do-ceska-nevratili/#sthash.AqUAhKFZ.dpbs

Kam dál:

• Kontakt: [email protected]

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

http://alueshop.webnode.cz/