Aluška.org: Věděním ke svobodě

Obrázek níže: Působení přírodní (kosmické) energie na druhé:

Léčitel stahuje přes svoje tělo energii z kosmu (spirála opět symbolicky přesahuje papír = nekonečno).
Přes jeho tělo tato energie naplňuje prostor kolem něho, obklopí a prodchne těla přítomných lidí. Zároveň ze srdce léčitele proudí růžová spirála, která podporuje tok energie z kosmu. Dá se předpokládat, že jeho láska k lidem tak spontánně umocňuje proudění blahodárných sil.

Obrázek níže: Působení energie reiki na druhé

Léčitel reiki stahuje přes svoje tělo energii z horního bodu -“ze špuntu“ (spirála se téměř netvoří).
Přes jeho ruce tato energie proudí do lidí kolem. Opět však proudí hlavně do oblasti hlavy, kde vytváří jakýsi „obláček“. První proud z rukou léčitele (vlevo), je nejsilnější, cestou ale slábne. U třetí osoby dole vpravo již tvoří nejasné a potrhané nitky.

Máš nějakou kresbu, na které je vidět prokletí, nebo uhranutí?

Obrázek níže: Spirituální útok

V oblasti kořenů je přichycené malé „oko“, jako symbol ničivé síly, kterou produkuje jiná, zaujatá a spirituálně silná osoba. Obě nohy, zejména pravá, jsou zatížené okrouhlými „okovy“. Znamená to, že „oko“ drží člověka na místě, nedovoluje, aby se rozvinul, aby se mu ve fyzické sféře dařilo a byl úspěšný.
Někdy může vyvolat zároveň tělesnou nemoc nejasného charakteru, na kterou nefungují žádné léky.
Blok je také na solar plexu (druhotný důsledek působení těchto sil), to znamená, že opakovaný vliv destruktivní energie způsobuje chronický neúspěch – postižený tak ztrácí sebedůvěru a víru ve vlastní síly a budoucnost, což blokuje solární pleteň, vyvolává chronický stres a pocit vlastní neschopnosti.

A co otázka rodové zátěže, existuje podle tebe taková věc, nebo si to děláme všechno sami? Znám člověka, co umí magií proklít na několik generací a měla jsem kamarádku, která měla jako třetí žena v rodině (v linii babička, matka, dcera) tu samou těžkou duševní nemoc, která se zjevovala v podobě dost ošklivých zelených skřetů s protáhlým čumákem (takže to nebylo poškození mozku, ale byly to energie, co se dědily). Ukázala ti kresba někdy něco takového a existuje podle tebe nějaké vhodné řešení?

S rodovou kletbou, zakreslenou v auře, zkušenost nemám. Možná jsem ji už nakreslila, ale nevyhodnotila jsem jí přímo jako generační zátěž. Na tohle nejsem zatím odborník a neanalyzuji minulé životy, nebo dřívější generace rodu klienta. Viděla jsem ale v kresbě identické aurické bloky u rodiče a jeho dítěte, nebo dětí(i dospělých dětí), což bylo velmi nápadné a podivné.
O existenci rodových kleteb ale absolutně nepochybuji a je to velmi závažné téma, dobře známé i z historických materiálů. Je hodně terapeutů, kteří se tím zaobírají, je to horké téma.

Pokud se jedná o chybu v chování, kterou lidé v rodě stále opakují po generace, musí se najít někdo moudrý, kdo to poprvé udělá úplně jinak, nově a lépe a tím řetězec přeruší. Ale v případě, že na generacích leží vyloženě kletba nemoci, smrti a ztrát, zadaná pod vlivem silné nenávisti, která vytrvale odolává tahu času, je to těžký kalibr a nevím přesně jak postupovat. To chce radu zkušeného člověka, který už takovou věc nevratně vyřešil.

Kreslíš u toho se zavřenýma očima, nebo sleduješ papír? Co je podle tebe lepší, nebo to má každý jinak?

Já vždy sleduji papír. Někomu se kreslí možná lépe se zavřenýma očima, u mě funguje praktický a vědomý přístup, svým pohledem kresbu neovlivňuji. Ačkoliv začátky mohou být lepší se zavřenýma očima, kdy člověk svým vědomím nechce ovlivňovat výsledek, chce jen pocítit, že ruka umí kreslit bez jeho vedení. Zkuste obojí a uvidíte, co vám sedí lépe.

Když jsem byla malá, jednou jsme jako děti blbli s automatickým písmem. Postup byl primitivní. Vyčistíš si hlavu, pohodlně se opřeš o stůl, na papír nekoukáš a prostě necháš ruku psát. Všichni jsme měli nesouvislé klikyháky, ale jedné z kamarádek co se jmenovala Eliška (bylo jí asi 14), se povedlo něco úplně jiného. Psala i dlouho poté, co jsme my ostatní skončili a ukazovali si svoje čmáranice, ale Eliška v podstatě ležela na stole, nevnímala a jezdila rukou po papíře. Psala věty jako: ,,prosím ne, nechte mě…“ Nereagovala na oslovení a když jsme s ní zatřásli, tak s sebou škubla, jakoby u toho i spala. Pak jsme byli dost vykulení z toho, co jsme tam četli. Měli jsme dvě teorie, jedna byla že psala něco z minulého života, nebo to bylo něco z podvědomí. Jsem přesvědčená o tom, že to na nás nehrála, byla to vážně skvělá, upřímná a skromná holka a byla u toho naprosto autentická.
Vypadá i ,,správná“ automatická kresba takto, že je u toho člověk v podstatě v tranzu, nevnímá okolí a pak se diví co to napsal, nebo může být i zcela při vědomí a přesto kreslit dobře a přesně? Zkoušela jsi někdy tento postup na automatické písmo, když je to vlastně celkem podobná disciplína?

Tohle je typický a častý příběh automatického písma v nezkušených, leč talentovaných rukách. Zkoušela jsem to samozřejmě také a ne jednou. Ale tento dar není souzený každému. Měla jsem kamarádku, která psala ve svých patnácti letech celé sešity o své budoucnosti a o muži, kterého si vybere za manžela. Ty texty byly nesmírně krásné, nadčasové a filozofické, ale bohužel zavádějící.

U dětí a dospívajících, kteří jsou duševně otevření, může při takovýchto pokusech nastat jeden jev. Připojí se do jejich aury duše zemřelého a píše své pohnutky, trauma, které ji zde drží. Jsou to zoufalé věty typu: „Proč jste to udělali?“, „Neubližujte mi“… atd. Věty často vyřčené před smrtí, přímo související s traumatem, díky kterému ta duše stále bloumá v našem světě a nemůže odejít. Cítí přítomnost člověka, který je otevřený jejímu příběhu a touží to sdělit, uvolnit se ze své bolesti a dostat „rozhřešení“. Někdy doslova nabourá auru člověka a skrze něho vyjadřuje své pohnutí. Na to skoro žádný člověk není připravený a nedokáže si s tím poradit.
Určitě existuje i varianta, kdy člověk otevře své podvědomí a zapisuje jevy ze svých minulých životů. Takový text jsem ale zatím osobně neviděla.
V obou případech jsou to čisté spontánní reakce, ale neřízené, velmi rizikové. Citlivá duše bez zkušeností je snadným objektem pro zesnulé, kteří touží po přechodu na „druhou stranu“, nebo pro astrální entity, které chtějí ovládat živoucí materiál, jako svou výživu. Vždy je to obrovský nápor pro auru toho člověka, avšak pokud tam ten dar je a má se používat, postupně se s tím ten člověk vypořádá a používá ho řízeně, když je to potřeba, ale neexistuje, aby cizí energie vstoupily, kdy se jim zlíbí.
Možná zpočátku, když je člověk nezkušený, ale později si sám musí určit pravidla. Jinak to opravdu nejde. To by ho zničilo.

S automatickým písmem vůbec nepracuji, nemám na to talent a informace se mi zdály zavádějící. V noci jsem slýchala zvuky a rány v místnosti, stahování polštáře, dýchání do ucha, naléhání na peřinu, přítomnost děsivých postav, velký strach a spánkovou paralýzu, takže mi bylo jasné, že tady není něco v pořádku, cizí energie jsou zde a vyvolávají hrůzu, takže písmo jsem zabalila velmi rychle. Brzy potom jsem zjistila, že potřebné informace mi přicházejí rychlejší formou prostého vědění dopředu.
Každopádně jsou jistě lidé, co mají dar automatického písma úžasný, já mezi ně ale nepatřím. Je to opět o přirozeném talentu, který se nenechá limitovat kdejakým „bubákem“ a umí se čistě a beze strachu spojit se skutečným zdrojem informací, bez jakékoliv újmy. Počáteční problémy překoná, je to jakási přirozená imunita, která chrání váš osobitý dar. Opravdu kvalitní písmo poznáte jednoznačně podle hodnoty sdělení, faktické ověřitelnosti a praktických rad, které FUNGUJÍ a nesou skvělé výsledky pro zlepšení vašeho života, nebo života druhých.

Při tvém vysvětlení Eliščina písma mi opět šel silný mráz po zádech a po nohách, opravdu mě překvapilo, že jsem se dostala k odpovědi na svou starou otázku zrovna tímto rozhovorem! Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, co to tehdy Eliška psala a ne a ne se usnést, která varianta možného vysvětlení je správná. Mráz mi šel, když jsi psala o napojení zemřelé osoby. To písmo jsme tehdy i chápali jako věty, co někdo říká před smrtí, před popravou. Jak kdyby ,,táhli čarodějnici na špalek“, obrazně řečeno. Vyděsilo nás to a od té doby jsme nic takhle společně už nepsali… Tedy až na mě, já si pak později tajně psala pro sebe a bylo to moc fajn, ale nebyla jsem u toho nikdy v transu, jenom jsem vědomě psala věty, co mi chodily do hlavy.

V tom domě kde jsme to kreslili, chodili hodně duchové a mnohokrát obtěžovali i mě, i se mi zjevovali, takže to mohl být i někdo ,,místní“. Nemám tucha, kdo a kdy tam v okolí umřel nebo proč tam lezli, ale jednoznačně tam bylo hodně živo. Měla jsem s nimi spousty zážitků, některé hrůzostrašné, ale jiné i docela zábavné.

Pokračováí zde: 5.díl

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2019