Aluška.org: Věděním ke svobodě

Šokující hrozba satelitního sledování
John Fleming
Většina světa to sice neví, ale satelity dokážou provádět neuvěřitelné, a často šokující kousky. To by nemělo být nijak překvapivé, vezme-li člověk v úvahu obrovské úsilí směrované do satelitní technologie od dob sovětského satelitu Sputnik, vypuštěného v r. 1957, který způsobil paniku v USA. Satelit může monitorovat každý pohyb člověka, dokonce i když je „cíl“ v budově nebo hluboko uvnitř stavby, či rychle cestuje v autě po dálnici, a to za jakéhokoliv počasí (zataženo, deštivo, bouřky). Na Zemi neexistuje žádné místo, kam se schovat. Je třeba pouze tří satelitů, aby se svět pokryl pokrývkou pro detekci. Mimo sledování každého činu osoby a přenášení dat na počítačovou obrazovku na zemi, patří mezi úžasné schopnosti satelitů také čtení lidské mysli, monitorování konverzace, manipulace s elektronickými přístroji a fyzický útok na někoho pomocí laserového paprsku. Dálkové čtení něčích myšlenek prostřednictvím satelitní technologie je docela bizarní, avšak přesto se to dělá; v současné době je to realita, nikoliv chiméra z nějaké futuristické dystopie! Těm, kteří snad nevěří mému popisu satelitního sledování, jednoduše ocituji prověřené římské přísloví: čas vše ukáže (tempus omnia revelat).
Jakkoliv mimořádné tajné satelity jsou, je prozaická satelitní technologie v denním životě mnohem evidentnější. Odvětví satelitů údajně vydělalo v r. 1998 26 miliard dolarů. Můžeme sledovat mezikontinentální televizní přenosy „prostřednictvím satelitů“, provádět dálkové hovory přenášené satelity, dostávat informace o oblačné pokrývce a počasí prostřednictvím satelitních obrázků ukazovaných v televizi, a zjistit naši geografickou polohu pomocí satelitů GPS (globální poziční systém). Ale za fasádou užitečné satelitní technologie se nachází Pandořina skříňka s pokoutní technologií. Špionážní satelity – oproti satelitům pro vysílání a výzkum vesmíru – mají jen malé, nebo žádné civilní využití – vyjma snad podrobení svého nepřítele nebo oblíbeného zločince sledování. S odvoláním se na detekci věcí z vesmíru Ford Rowan, autor Techno Spies, napsal: „Některé americké vojenské satelity jsou vybaveny infračervenými senzory, které mohou zachytávat teplo vytvářené na zemi nákladními auty, letadly, raketami a auty, takže dokonce i za oblačných dní mohou tyto senzory prostoupit oblaky a oživit vzory tepelných emisí na televizi podobné obrazovce. Během vietnamské války byly testovány nebeské infračervené senzory, které detekovaly jednotlivé nepřátelské vojáky pohybující se po zemi.“ Za použití tohoto odkazu můžeme rok 1970 určit jako přibližné datum počátku satelitního sledování – a konce možnosti soukromí pro několik lidí.
Mezi vládní agentury, těžce zapletené do satelitního sledování, patří Advanced Research Projects Agency (ARPA), ruka Pentagonu. NASA se zabývá civilními satelity, ale mezi civilními a vojenskými satelity neexistuje žádná pevná dělicí čára. NASA vypouští všechny satelity, buď z Cape Kennedy na Floridě, nebo z letecké základny Vanderberg v Kalifornii, ať již jsou provozované armádou, CIA, korporacemi nebo samotnou NASA. Vystřelení satelitů na oběžnou dráhu představuje největší náklady. Je též obtížné rychle rozlišit mezi vládními a soukromými satelity; výzkum NASA je často aplikovatelný na všechny typy satelitů. Ani ARPA, ani NASA satelity nevyrábí; místo toho si technologii zajišťují smluvně, kdy hardware vyrábí různé korporace. Mezi korporace zapojené do satelitního podnikání patří Lockheed, General Dynamics, RCA, General Electric, Westinghouse, Comsat, Boeing, Hughes Aircraft, Rockwell International, Grumman Corp., CAE Electronics, Trimble Navigation a TRW.
World Satellite Directory, 14. vydání (1992), uvádí asi tisíc společností zabývajících se tím či oním způsobem satelity. Mnohé provozují pouhé vysílání, ale existují tam také produktové kategorie jako „dálkové zobrazování“, kam patří Earth Observation Satellite Co. z Lanham v Marylandu, Downl Inc. z Denveru a Spot Image Corp. z Reston ve Virginii. Existuje pět produktových kategorií zahrnujících transpondéry. Mezi další produktové kategorie patří pozemní stanice (14 typů), „vojenské produkty a systémy“, „mikrovlnná zařízení“, „video procesory“, „spektrální analyzátory“. Kategorie „dálkové senzory“ uvádí osm společností, včetně ITM Systems Inc. v Grants Pass v Oregonu, a Satellite Technology Management z Costa Mesa v Kalifornii. Je tam uvedeno šedesát pět satelitních společností z celého světa, jako Aerospace Industries Association, American Astronautical Society, Amsat a několik dalších v USA.
Špionážní satelity již fungovaly a porušovaly práva lidí, když Ronald Reagan navrhl svoji „Strategickou obranou iniciativu“ či hvězdné války, na počátku 80. let, dlouho poté, kdy kubánská krize v r. 1962 ukázala užitečnost satelitů pro armádu. Hvězdné války měly údajně chránit USA před jadernými raketami, ale sestřelování raket satelitními lasery se ukázalo být neproveditelné, a mnoho vědců a politiků tento rozsáhlý program kritizovalo. Nicméně hvězdné války značně podpořily technologii sledování a to, co lze nazvat technologie „černého pytle“, jako čtení mysli a lasery, které mohou útočit na lidi, dokonce i v budovách. Aviation Week & Space Technology v r. 1984 zmínil, že mezi „části projektu (v programu hvězdných válek), se kterými se spěchá, patří udělování kontraktů na studium… sledovací satelitní sítě“. Směřovalo to ke zneužití, přesto žádná skupina nebojuje za omezení tohoto programu nebo za podřízení této děsivé nové technologie demokratické kontrole. Jak poznamenal jeden diplomat OSN, „hvězdné války“ nebyly určeny pro vytvoření nebe na zemi, ale mohly by mít za následek vytvoření pekla na zemi.
Typický Američan se může ve skutečnosti bát jen málo, protože možnost, že bude předmětem satelitního sledování, je poněkud malá. Proč by někdo chtěl vystavit někoho jiného satelitnímu sledování se může zprvu jevit nejasným, ale abyste si na tuto otázku odpověděli, musíte pochopit, že k většině satelitních zdrojů má přístup pouze elita. Pouze bohatí a mocní by si mohli začít zahrávat s myšlenkou dát někoho pod satelitní dozor, přičemž střední třída nebo pracující třída by ani nevěděla, kde začít. Ačkoliv přístup k možnosti sledování je tak z velké části funkcí záměru mocných, neměli bychom nicméně docházet k závěru, že jsou mu vystaveni pouze bezmocní. Možná, že satelitnímu sledování jsou vystavení především ti bezmocní, ale bohatí a slavní lidé jsou mnohem zajímavějším cílem, takže i přes svoji moc odolat odpornému narušování svého soukromí se několik z nich může stát oběťmi satelitního sledování. Žádné tvrzení, že je někdo vystaven satelitnímu sledování, nelze odmítnout a priori.
Je obtížné odhadnout, kolik Američanů je sledováno ze satelitů, ale pokud existuje 200 funkčních sledovacích satelitů (obvyklý počet udávaný v literatuře), a pokud každý satelit může monitorovat 20 lidských cílů, pak může být pod satelitním dohledem až 4000 Američanů. Nicméně schopnost satelitu monitorovat vícečetné cíle je odhadnout ještě těžší, než odhadnout počet satelitů; může být propojen s mnoha transpondéry na každém satelitu, kdy transpondér je klíčové zařízení jak pro příjem, tak pro přenos informací. Společnost nacházející se v sevření policejního státu je nezbytně držena ohledně takových věcí v temnotách. Je nicméně zjevné, že pokud jeden satelit dokáže monitorovat 40 nebo 80 lidských cílů simultánně, pak se počet možných obětí satelitního sledování zdvojnásobí či zečtyřnásobí.
Výběr z literatury poskytuje do této ďábelské kosmické technologie určitý vhled. Jedna satelitní firma oznámila, že „jedním z původních konceptů pro satelitní systém Brilliant Eyes byla dlouhovlnná infračervená detekční fokální rovina, která si vyžaduje pravidelné fungování při teplotě kolem 10° Kelvina“. Sledovací satelit využívá faktu, že lidské tělo vyzařuje infračervené záření, či radiační teplo; podle Williama E. Burrowse, autora Deep Black, „infračervené zobrazování dokáže projít skenerem a zachytit se na (zdvojeném nabitém) zařízení, kde vytvoří pohyblivý infračervený obraz, který lze pak zesílit, digitalizovat, zašifrovat a přenést na jeden satelit datového systému a poslat ho dolů na zemi“. Ale názory se liší co se týká toho, zda infračervené záření lze detekovat za oblačnosti. Podle jednoho výzkumníka existuje u tohoto problému jeden způsob řešení: „na rozdíl od senzorů, které pasivně pozorují viditelné spektrum a infračervené záření, které je blokováno oblačnou pokrývkou a z velké části není v noci k dispozici, radarové senzory aktivně emitují mikrovlnné pulzy, které dokážou mraky prostoupit a fungovat v jakoukoliv hodinu.“ Stejný člověk v r. 1988 oznámil, že: „Praktické omezení dosažitelného rozlišení na satelitech umístěných senzorů je předmětem jistých sporů, ale pravděpodobně činí deset až třicet centimetrů. Pak se atmosférické nepravidelnosti stávají problémem.“ Ale dokonce i v době, kdy to psal, bylo satelitní rozlišení naopak již v rovině subpixelů a bylo mnohem přesnější, na úrovni milimetrů – fakt, který je pochopitelnější, když vezmeme v úvahu enormní sofistikovanost satelitů, která se odráží v takových nástrojích, jako multispektrální skenery, interferometry, radiometry snímající viditelnou infračervenou rotaci, kryochladiče a hydridové absorpční sady.
Pravděpodobně nejzlověstnějším aspektem satelitního sledování, a zcela jistě nejúžasnějším, je čtení mysli. Již v r. 1981 G. Harry Stine (ve své knize Konfrontace ve vesmíru) mohl napsat, že počítače „přečetly“ lidskou mysl prostřednictvím dekódování výstupů elektroencefalografu (EEG). Rané práce v této oblasti byly oznámeny Defence Advanced Research Projects Agency (DARPA) v r. 1978. EEG je nyní známé jako primitivní senzory zachytávající neurální aktivity lidského mozku, které závisí na tom, jak vyhodnocují elektrické proudy na kůži. Od té doby byly vyvinuty magnetoencefalografy (MEG), které používají vysoce citlivé elektromagnetické senzory, které přímo mapují mozkovou neurální aktivitu, dokonce i přes kosti v hlavě. Reakce vizuálních oblastí mozku byly nyní zmapovány Kaufmanem a dalšími na univerzitě Vanderbilt. Již se může pracovat na mapování neurální aktivity dalších částí lidského mozku, za použití technik MEG. Není třeba nějak složitého prognostikování, aby bylo možné předpovědět, že neurální elektromagnetická aktivita lidského mozku bude zcela zmapována asi do deseti let, a že krystalové počítače lze naprogramovat na dekódování elektromagnetických neurálních signálů.
V r. 1992 Newsweek oznámil, že „pomocí výkonných nových zařízení, která prostoupí lebkou a vidí mozek v činnosti, neurologové hledají prameny myšlenek a emocí, genezi inteligence a jazyka. Doufají, že budou brzy schopni přečíst vaší mysl.“ V r. 1994 jeden vědec poznamenal, že „stávající zobrazovací techniky dokážou zobrazit fyziologické události v mozku, které doprovází senzorické vnímání a motorickou aktivitu, stejně jako kognici a řeč“. Věřím, že sledovací satelity začaly se čtením mysli – či spíše začaly umožňovat, by byla čtena mysl cíle – někdy na počátku 90. let. Prostředky jsou poněkud schematické, jako většina této technologie obecně, ale základní proces spočívá v odrazu kanálů energie od lebky do prostoru, kde jsou pak pomocí obřích zrcadel nebo hranolů odráženy dolů na pozemní stanice, kde se těmito údaji nakrmí počítače, které mají naprogramovány informace z výzkumu a mapování mozku.
Součástí satelitní technologie je také notoricky známý a patentovaný „neurofon“, jehož schopnost manipulovat chování se vymyká popsatelnosti. V Brave New World Huxley neurofon předjímal. V této novele se lidé dotýkali kovového knoflíku, aby obdrželi „pocity“ simulovaných orgií, kdy „obličejové erotogenní zóny šesti tisíc diváků v Alhambře duněly téměř nesnesitelnou galvanickou slastí“. Ačkoliv to zatím nebylo aplikováno na sex, byl neurofon – či přesněji neurofonu podobné zařízení – adaptován pro používání na satelitech, a může měnit chování formou subliminálního zvukového „vysílání“, avšak funguje na jiném principu. Poté, co převede zvuk na elektrické impulzy, přenáší neurofon rádiové vlny na pokožku, odkud postoupí do mozku, obejdou uši a obvyklý kraniální sluchový nerv, a způsobí, že mozek začne rozeznávat neurologické vzory, jako by šlo o slyšitelnou komunikaci, ačkoliv je to často na podvědomé úrovni. Osoba stimulovaná tímto zařízením „slyší“ velmi odlišnou cestou. Neurofon může způsobit, že hluší opět „slyší“. Je typické, že když vynálezce podal druhou patentovou přihlášku na vylepšený neurofon, Národní bezpečností agentura (NSA) se neúspěšně pokusila toto zařízení přivlastnit.
Sledovací satelit může mimoto detekovat lidskou řeč. Burrows pozoroval, že satelity dokážou „dokonce odposlouchávat konverzace, které se odehrávají hluboko za zdmi Kremlu“. Zdi, stropy a podlahy nepředstavují pro monitorování konverzace z vesmíru žádnou překážku. Dokonce i kdybyste byli ve výškové budově s deseti patry nad vámi a deseti patry pod vámi, satelitní zvukové sledování vašeho hovoru by přesto narušeno nebylo. Uvnitř nebo venku, za jakéhokoliv počasí, na jakémkoliv místě na Zemi, v jakoukoliv denní dobu, satelit „zaparkovaný“ ve vesmíru na geosynchronní oběžné dráze (kdy se satelit, vzhledem k tomu, že se pohybuje zároveň s rotací povrchu, jeví stát na místě) dokáže detekovat hovor cíle. Je zjevné, jak je tomu u průzkumu obecně, že uniknout zvukovému monitorování za satelitu můžete pouze, když se ukryjete hluboko v útrobách olovem odstíněné zesílené budovy.
(Zdroj)