Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dnešní zamyšlení navazuje na předchozí článek „Revoluce, armagedon, převibrování a podobné konspirátorské slasti“.

Konspirátor tedy žije ve stavu permanentního zděšení a čekání kdy to spadne. Jelikož jde většinou o člověka, který v sobě nese nevyřešené vnitřní konflikty a neléčená dětská traumata, snadno přijme ideologii, která prohlašuje, že svět je zlé místo. Je to totiž jeho zažitá realita. Neměl se dobře, lidé mu naplivali do dlaně, nepotřebuje tedy moc dlouho přesvědčovat, aby se na to chytil. A představa, že ten zlý svět brzy skončí a s ním i všechno zlo a nemoci, je přece v určitém směru uklidňující, konejšivá. Hlavně od člověka v podstatě nevyžaduje skoro nic, maximálně aby si do sklepa nakoupil konzervy, až padne ta měna, nebo až začne ta údajná válka.

Cesta duchovního rozvoje a vnitřní léčby vyžaduje úplně jiný přístup. Zatímco konspirátor žije v iluzi, že zlo se děje, protože svět je špatný a svět bude zničen, člověk, který se duchovně rozvíjí, netráví čas tím, že by hledal viníka, ale snaží se najít odpovědi a vyvodit z nich nějaký smysluplný závěr, na základě kterého by se mohl přenést přes krizovou etapu, která ho původně na cestu duchovního rozvoje přivedla a dále hledá cesty, jak dozrát, dospět a stát se lepším než jeho rodiče a než jeho okolí, které ho tak zranily.
Protože každý člověk je originál a má jiné predispozice a preference, započne většinou duchovní rozvoj z dvou výchozích pozic. První pozice je poměrně metafyzická, to je andělíčkaření a práce s energií. Je to hodně svobodný prostor, který si člověk většinou může seskupit podle svého. Podle toho co mu vyhovuje, nebo jak si to „nacítil“. Bez ohledu na to, v jakou formu ochranných andělů člověk věří a do jaké míry se mu daří vidět auru, vizualizovat a pracovat s energií, tato cesta má jedno společné jádro, společnou myšlenku. A to je, že jsme všichni věčné duchovní bytosti, nebo milované boží děti, že naše existence na této planetě je chtěná, vítaná. Že jsme pod ochranou, o kterou můžeme kdykoli požádat, že jsou s námi síly z vyšších světů, kterým na nás záleží a o které je možné se ve slabé chvíli opřít.
Ten, kdo má blíž spíše k práci s energií, čakrám a aurám, zase zjišťuje, že my nejsme naše tělo, ale naše tělo je projevem věčného ducha, který v sobě nese božskou jiskru a objevuje nový rozměr svého bytí. Uvědomuje si, že svět není jen fyzické, ale jeho součástí jsou i tyto jemné energie, které jsou prodchnuty čímsi neuchopitelným, přesto intenzivním. Je to něco posvátného, čistého a krásného a my jsme toho součástí.
Taková ideologie vede člověka k tomu, aby neházel flintu do žita a neřezal si žílu, když se mu něco nedaří. Místo toho se může opřít o tento éterický božský svět, odkud může čerpat sílu pro svá další dobrodružství. Zároveň ho to láká, aby zkoumal dál a objevil způsoby, jak tuto božskou přítomnost ještě intenzivněji vnést do svého života a jak z ní udělat praktickou složku svého denního režimu.
Jakmile si totiž člověk jednou zvykne, nebo jakmile prožije duchovní osvícení, nebo prožije božskou přítomnost, objeví prostor, který je všudypřítomný, kde je klid, láska, kde je útěcha a může si tam jít kdykoliv odpočinout, nebo zde dokonce může získat vedení a odpovědi. Výchozí pozicí pro efektivní duchovní rozvoj je sebeláska, sebesoucit. A sebelásku může vyvolat právě takové zjištění. Jsme milováni a my sami se také milujeme.

Jakmile se duchovně hledající ukotví ve zjištění, že je věčná duchovní bytost, která má k dispozici ochranu shora, přirozeně se začne ptát po příčinách svého utrpení a svého vnitřního konfliktu. To ho následně vede ke studiu psychospirituálních témat a psychospiritualita ho dovede i k psychologii.
Tím se dostává k tématice léčby vnitřního dítěte, rozpoznání a léčení svých dětských traumat, k harmonizaci nervového systému, k technikám které ho vedou k větší seberegulaci, ke zkoumání svého vnitřního stínu a individuaci. Zde nachází odpovědi, které hledá: Proč se mi to stalo, jaký to má význam pro můj rozvoj, co si z toho odnesu, proč moji rodiče udělali co udělali, jakým způsobem jim odpustím, jak odpustím sám sobě, jak pochopit a přijmout sám sebe.
Duchovně hledající prostřednictvím této cesty zjistí, že svět je nedokonalý a přitom úžasný, stejně tak jako on sám. Místo hledání viníka a vnější hrozby, se zaměřuje na hledání klidu a harmonie.

Zatímco konspirátorův sklep se plní konzervami a jeho okruh kontaktů chudne o všechny nepohodlné kteří nesdílejí stejnou představu o destrukci světa, duchovně hledající se vnitřně uzdravuje, jeho knihovnu zaplňují svépomocné tituly a jeho sociální okruhy se rozšiřují s tím, jak se on sám stává zajímavějším, příjemnějším a otevřenějším člověkem v souladu se svým osobnostním rozvojem.
Zatímco konspirátor peče na udržitelnost protože jeho jediným úkolem je dožít do předpovídaného konce systému, duchovně hledající vidí v neustálém sebezdokonalování cestu, jak udržet krok s dobou a jak se posunout dál. Třídí odpad, stravuje se zdravě a vede své děti k vyšším morálním a duchovním hodnotám, protože věří, že je to způsob, jak do tohoto světa vnést více dobra a harmonie.
Oproti tomu konspirátor nevěří v budoucnost, tudíž ani neplánuje děti, protože by je přece nemohl přivést do tak hrozné doby a do tak nebezpečného prostředí. Dokonce se může i zlobit na ty, kteří nesdílejí jeho představu o konci zlého světa a klidně se drze množí.

Odpovězte si sami na otázku, kdo nakonec prožije hezčí a kvalitnější život. Kdo na smrtelné posteli bude skuhrat, že měl něco dělat dokud byl čas a kdo má šanci umřít v objetí a přítomnosti svých milovaných, spokojen s životem který vedl, s krásnou vyhlídkou na posmrtný život ve společnosti oné intenzivní božské přítomnosti, která ho chránila a vedla.

Ústředním středobodem konspirátorského pekla je strach, paranoia a všudypřítomný dojem ohrožení a bezvýchodnosti, nevíra v jakoukoli budoucnost, nebo nevíra v dobrou budoucnost.
Ačkoli konspirátor většinou tvrdí, že je potřeba mít rozhled a vědět co se na světě děje, abychom unikli nebezpečí a nebyli jako ostatní ovce, ve skutečnosti se bojí běžných věcí, které často vůbec rizikové nejsou, protože tomu prostě a jednoduše věří, zatímco ty ostatní obyčejné ovce ve své nevědomosti žijí normální životy a netuší, že by podle konspirátora nesměly v obchodě ani sáhnout na rohlík, nebo na čokoládu, protože jsou v tom… no, ani to raději nebudu psát, kdo jste poznat konspirátorské peklo a četl hoaxy které lítají po internetu, víte jaké šílenosti byli někteří schopní napsat na internet a kolik lidí z toho chytlo psycho.
Ve výsledku z toho nikomu není dobře, možná tak maximálně vůdci sekty nebo autorovi nebezpečné ideologie, ovšem pouze do té doby, než se mu rozdrolí okruh následovníků, nebo než na něho dopadne pěst zákona. Ale správný konspirátor se nevzdává ani v této situaci a hrdinně prohlašuje, že je to důkaz o tom že má pravdu a snahu státu ochránit občany před jeho šílenstvím, označuje za systémový útlak a odkazuje se na právo svobody slova.
Když jste venku, vidíte to. Když jste v tom a považujete svět za zlé místo které vás chce zničit, je to pro vás další důkaz a další důvod proč ještě více spadnout do konspirátorské psychózy. Paradoxně čím víc vám konspirátorství zničí život, tím víc se ho držíte, protože kdybyste si najednou měli přiznat, že jste si zničili život nebezpečným nesmyslem, vaše několikaleté pinožení by ztratilo smysl. Museli byste si přiznat, že jste zbytečně ztratili roky života a dělali ze sebe idiota pro nic. A to je sousto, které se těžko polyká.

Mnohdy se konspirace maskují za duchovní rozvoj, ale většinou čas ukáže, kde je pravda. Hodně zajímavý byl případ chlápka, který se prohlásil za mimozemšťana a dával na internet videa, která se tvářila jako duchovní tématika. Jakmile ale nabral publikum, přestal si dávat pozor a jeho teorie poměrně hodně zdivočely. Ukázalo se, že jeho skutečný záměr byl úplně jiný a média zaplavily články rozkrývající hrůzné praktiky jeho sekty, kde figurovaly sexuální skandály a dokonce vraždy. Součástí této sekty byla také snaha založit si vlastní stát ve státě, kdy členové sekty přijímali vesmírná jména, tiskli si vlastní občanky a jezdili s vlastními SPZkami.
Média nevědí, že takových skupin do ČR proniklo více. Sama jsem jich několik potkala, ale neoslavily takový masový úspěch, jako právě sekta mimozemšťana Lavuse.

I mě v minulosti mnohokrát tahali do podobných sekt. Snažili se mě přesvědčit, že stát není skutečný, že zákony nejsou platné, že mám odevzdat svůj občanský průkaz a přestat platit daně, že mám zrušit účet v bance, že mám někde v zahraničí na kontě obrovské miliony, protože se tam na burze obchoduje s mou identitou a s mým rodným listem… Na moji střízlivou otázku, jak mám vykonávat svou činnost bez IČO, jak mám podnikat bez účtu, a jak si na poště asi vyzvednu balík bez platného dokladu totožnosti, tito volové neměli odpověď. A nebudu vás dlouho napínat, všichni na tyto nesmysly nakonec dojeli. Protože to objektivně nesmysly jsou.

Duchovní rozvoj naopak přináší klid a řešení. Netlačí člověka k tomu, aby se vzdal toho co má rád, nechce po něm aby se bouřil proti světu, nebo proti společnosti. Duchovní rozvoj je o hledání sebe sama a řešení otázek, nebo hojení starých duševních šrámů. Netěší se takové popularitě a takové čtenosti, protože je zde jen málo prostoru pro senzace a instantní řešení. Odpověď, že cestou k vnitřní léčbě a řešení je samovzdělávání, soustavná praxe, cílené přeučování svých nezdravých návyků a postupné osvojování zdravější mentality a zdravějšího stylu života, není tolik atraktivní. Nekouká z toho na první pohled nic moc mimořádného a přesto je to jediná cesta, jak se k něčemu mimořádnému propracovat.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2024

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více