Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nedávno se mi stala opravdu divná věc. Šla jsem přes město a venku bylo strašné vedro, asi přes 30 stupňů. Byla to zrovna ta červencová vlna veder, na kterou si všichni stěžovali. Najednou jsem šla okolo cukrárny a promluvil na mě starší pán, mohlo mu být možná přes 60 let. Podsaditý, menší než já, nenápadný.

Pán mi z ničeho nic položil otázku: „Slečno, co takhle přijmout do srdce Pána Ježíše Krista?“
Chvilku jsem na něho hleděla a čekala jsem několik vteřin, než tato informace projde mým mozkem. Z několika knih, které jsem četla o hypersenzitivitě a introvertnosti, totiž vím, že mám dlouhý mentální okruh a když mě něco hodně překvapí, musím si dát asi tři vteřiny na to, abych to zpracovala. Mezitím můj mozek stihl udělat smyčku, která začínala otázkou „Působí snad mé květinové šaty na tohoto pána bezbožně? Nebo vypadám jako někdo, kdo je bezbožný? Nebo mám snad až příliš krátkou sukni? Sakra a co když si ten člověk prostě jenom potřebuje s někým popovídat a tys mu jenom padla do rány?“

Tuto smyčku můj mozek zakončil myšlenkou: „Jdeme do toho, budeme to hrát s ním.“
A tak jsem si s pánem popovídala o víře. Řekla jsem mu, že věřící jsem, a ukázala jsem mu svůj medailonek od dědy. Pán se mě hned zeptal, k jaké církvi patřím, že on je protestant. Hrozně mě překvapilo, že to někomu připadá podstatné, ale v jeho okruzích to asi podstatné je.
Osobně si myslím, že pokud je člověk slušný a chová se dobře k druhým lidem, tak je úplně jedno, na co věří a co dělá ve svém volném čase, nebo kam se chodí modlit. Jeho věc.
A také si myslím, že když už člověk řekne, že třeba věří v Boha, anebo se třeba modlí ke strážným andělům, anebo dejme tomu klidně i k pánu Ježíši, tak mi připadá, že to je všechno jedna a ta samá skupina lidí, která jen získává různé odstíny v podobě individuálních  jednotlivců. A v podstatě mi připadá naprosto zbytečné je rozdělovat do dalších podskupin a řešit, jestli je někdo protestant nebo katolík, anebo jestli je vlastního svobodného vyznání.

Můj mozek si během této konverzace samozřejmě vzpomněl na jeden hodně starý vtip. Už si přesně nepamatuju jeho detaily, ale bylo to o tom, že se sejdou dva věřící lidé na mostě a první se ptá druhého, k jakému druhu církve patří, jestli byla reformovaná toho a toho roku tím panovníkem a nebo ne… A ve chvíli, kdy zjistí, že ten druhý člověk patří do nějaké lehce odlišné církve, že byla reformovaná v jiném roce, než ke které patří ten první, ten první zařve „chcípni ty bezbožníku“ a shodí ho z mostu. Haha, hihi… jenomže ono to tak v realitě asi občas někdy je. Nechci se vůbec navážet do věřících lidí, protože alternativní komunita má v tomto máslo na hlavě úplně stejně… Není to fakt  jedno, jestli je člověk katolík, nebo jestli je protestant, nebo jestli má nějakou svoji vlastní svobodnou víru?

Pan mi položil i chytáček. Zeptal se mě, jestli mě k víře vede pan Farář, na což jsem mu odpověděla, že jsem tady nová a s panem Farářem se zatím osobně neznám. Tím jsem se vyhnula potenciální kulce. Kdybych ale měla odpovědět opravdu, opravdu upřímnou pravdu, tak bych mu položila otázku, z jakého důvodu se domnívá, že nějaká autorita, ještě k tomu druhý člověk, je z nějakého důvodu povolán, nebo že je kompetentní k tomu, aby druhým lidem vykládal, na co a jak mají věřit, a nebo je nějakým způsobem v jejich spiritualitě korigoval.
Myslím si, že ve chvíli, kdy se z duchovna a ze spirituality dělá soubor pravidel, a kdy nás musí někdo druhý vést, kdo nám bude říkat, jak to máme správně dělat, a jak to máme vnitřně cítit, a jak máme správně věřit, tak už to úplně postrádá kouzlo a autentičnost. Já osobně bych se v tom rozhodně nikdy nemohla cítit dobře ani přirozeně, protože už by to bylo cizí. Nebylo by to moje vlastní a tudíž by to nebyla moje spiritualita.
I když respektuju rozhodnutí druhých a jejich osobní víru a chápu že se vzájemně různě ovlivňujeme, jak si povídáme o duchovnu, nebo o tom jak se modlíme. Vždycky bychom ale měli mít prostor říct tohle ano, tohle ne a vybrat si to, co nás oslovuje. Svázanost pravidly je podle mě důvod, proč tolik lidí postupně odchází od církve. Protože tam pro originalitu a svobodnou individualitu není moc prostor. Buď to děláš podle nich, nebo to děláš blbě.
Já na to vždycky říkám, že církev není víra… mnoho lidí ale nechápe, co tím myslím.
Církev je prostě instituce. Není to víra.

Zeptala jsem se pána, proč ho to vlastně zajímá a proč mi pokládá tyto otázky. Nedokázal mi na to vůbec odpovědět. Na závěr jsem mu podala ruku a popřála jsem mu hezký den. Chtěla jsem mu tím dát najevo, že je pro něj v mém životě místo a také jsem nevěděla, jestli není třeba zrovna v depresi, jestli netrpí samotou a jestli třeba jen nevyhledává lidský kontakt. Může oslovovat neznámé lidi na ulici z důvodu, který neznáme.
Může být snadné někoho odsoudit, že je to třeba nějaký divný náboženský fanatik a nevidět skutečné důvody jeho jednání.
Pán se usmál, moji ruku přijmul a řekl, že „se sejdeme v nebi“. Tak jsem se zasmála, ukázala jsem mu zdvižený palec, jako že se tam sejdeme a šla jsem si po svých. Po cestě jsem si uvědomovala, jak byla celá ta situace a celý tento rozhovor strašně absurdní.

Položila jsem si otázku, jestli jsem udělala to, co by se ideálně v takové situaci udělat mělo. Asi jo, dala bych si jedničku. Ze situace, která mohla vyvrcholit divně nebo trapně, se nakonec vyklubal přátelský rozhovor o bohu, s milým podáním ruky na konci, a to si myslím, že je podstatné. Ve výsledku mi to vlastně zvedlo náladu a stal se z toho zvláštní zážitek.
Také jsem si pokládala otázku, jestli bych stejně takto ochotně podala ruku i členovi nějaké jiné církve nebo sekty. A první jsem si říkala „jo jasně, mně přece nikdo nevadí, ničí víra mě neohrožuje, ničí spiritualita se mne přece nedotýká, to je o tom člověku“… A pak jsem si ale vzpomněla, že ještě existují muslimové. Pak jsem si vzpomněla, jak jehovisté opouštějí členy své rodiny, pokud nepatří do stejné sekty. A došlo mi, že až tak úplně benevolentní nejsem. Že i když jsem výrazně proti šíření toxicity a zbytečného hejtu, pořád mám svoje hranice.

Také jste už byli náhodně na ulici zpovídáni na vaši víru? Jak jste si poradili?

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více