Aluška.org: Věděním ke svobodě

No nevím(tím teď ale nemyslím, že by neměl pravdu, já jsem jen cíťa na házení do jednoho pytle), nechci se s nikým a ničím ztotožňovat. Velké cíle mám odjakživa a že je pro ně potřeba hodně makat, to vím taky odjakživa(a v rámci možností se to snažím praktikovat). Ale je fakt, že jsem dlouho nevěděla kdo jsem a svět "tam venku" byla velká neznámá, byla jsem až moc zvyklá na ochranu a věčnou péči od maminky. Hlavně jsem se dřív bála, že budu jednou muset dělat práci která mě nebaví a "že nikdy nebudu nic znamenat"… Nebo že se moje budoucnost jinak blbě nepovede. Ráda bych potkala své mladší já a ohledně budoucnosti ho uklidnila(od třinácti do devatenácti jsem si dělala ohledně svého budoucího života šílený stres, byl to děs. "Svět" vypadal děsivě, všichni mě strašili jak budu dělat nějakou blbou práci kterou budu nesnášet a pak budu nesnášet i svůj život, že nevydělám dost peněz a tak podobně. A já si potřebuju vždy ve všem zachovat určitou svobodu, takže představa ubíjející nudné práce(kam se ještě ke všemu musí vždy přesně na čas jako do školy, kterou jsem k smrti nesnášela už odmala, bylo to tam jak každodenní moderní depresivní vězení a nenávidím vzpomínky na to) byla otřesná. Nemám totiž problém s tím pořádně zamakat, ale jakmile mě něco fakt nebaví a nevidím v tom smysl, vnitřně velmi rychle umírám a nechci dělat vůbec nic, asi jako skoro každý člověk). Pravděpodobně teda sdílím rysy generace Y, ale že bych vyrostla s mobilem nebo počítačem u ruky, to se říct rozhodně nedá, do dvanácti jsem totiž měla k dispozici jen televizi a jsem za to ráda. Ale musím říct, že video je to na jednu stranu maličko depresivní, což už některé fakty jsou, jen mi přijde, že to pán bere příliš obecně. Navíc ne každý má v životě úděl makat až do zblbnutí… Ale rozumím, co tím chtěl říct a co chtěl podchytit.

[3]:  Mno, ubývá sociálních jistot. Už dneska nedostaneš přidělený byt, ani zajištěnou práci po dokončení konkrétní školy, jistoty nejsou nikde. Dneska už se ani nezůstává bydlet u rodičů, protože mizí vzájemný respekt mezi generacemi… mladí chtějí mít klid a nepotřebují aby jim mamka ze spodního patra lezla do ložnice a do kuchyně.

Přiznám se, že video jsem nedokoukala. Průšvih je, že je takový tlak na to "mít". Na Západě a teď taky u nás. Spousta lidí, co cinkala klíči, chtěla právě tohle. Ty věci, co měli tam na Západě. Podle mě to není jen problém dětí. Je to problém i dospělých a ti to na děti přenášejí. Abychom ty věci měli, musíme na ně mít. Abychom na ně měli, musíme vydělat spoustu peněz. Aby nám je zaměstnavatel mohl dát, musí pár lidí vyházet. Práci, kterou dřív dělali 3, děláš sama. A ty problémy se dál nabalují. Není možné chtít  jen "mít" a myslet si, že s tím nepřijdou problémy. Kdyby lidi chtěli opravdovou svobodu (i od toho mít, i od toho, dělat si, co chci), bylo by všechno jinak. Ale jen se kolem toho krouží, protože opravdová svoboda není jen tak. Za komoušů (bylo mi 18, když to padlo) měli práci všichni (kdo neměl v občance razítko, měl průšvih). Aby měl slušnou práci, musel držet hubu a krok (dělala jsem rozhovor s pár lidmi, kteří trochu vyčnívali a byli rádi, že je s tím kádrovým posudkem nakonec někde vzali jinde než v té kotelně). Peníze stačily, nebylo zač je utrácet. (Zažila jsem i takové to – a nejsou vložky, a není toaletní papír a tak…) K moři tak max Rumunsko (byla jsem jen tam), Bulharsko, když měl člověk štěstí, tak i Jugoška. Když ho tedy za dobré chování pustili (tj. dali mu doložku a pár valut. Zbytek si člověk často pořídil pokoutně a strkal všude možně, aby mu na to na hranicích nepřišli). Co si pamatuju, byl problém i s bydlením – spousta mladých párů žila u rodičů. On podle mě ten náhled na komunismus je různý podle toho, kdo co zažil, kde žil, jaká byla jeho rodina. Dělnická nebo "buržoustská". Má sestra se třeba za komoušů nedostala na vejšku, protože rodiče nebyli v KSČ a neměli jsme protekci. A přitom byla jedničkářka. A dnes VŠ má. Hodně se dá na vlastní oči vidět, když se budeš pozorně dívat na filmy a seriály z dob komunismu. I v těch komediích je vidět, jak to doopravdy bylo. Já v tom nic hezkého, v čem bych chtěla dlouhodobě žít, nevidím. Nebo si pusť Panelstory od Chytilové. Tenhle film bych snad dávala jako učební látku.

Za komoušů platila jednoduchá zásada, člověk se nesměl bavit o politice. A když to dodržoval, tak měl svatý klid.

[6]: Lenže už VŠ toľko neznamená, je ich veľa, dosť VŠ stejne končí pri podradných prácach.

A ještě jsem chtěla napsat, že sice za komunismu nebyla svoboda slova, ale i když by byl nějaký systém, ve kterém by byla úplná svoboda slova, tak dokud existují lidé, kteří budou druhé lidi manipulovat, podprahově ovlivňovat atd. (aby přijali cizí vůli a mysleli si, že je jejich vlastní), tak i když je někde úplná svoboda slova, tak může být těžké vyjádřit svůj názor (pokud se ti do něj někdo plete).

Nejlepší období byla devadesátá léta. Zejména první polovina. Bylo to pár let pro převratu, v lidech přetrvávalo nadšení z budování "kapitalismu" a zároveň měli pocit jistoty. Lidé nebyli příliš bohatí, platové rozdíly mezi profesemi nebyly tak velké jak dnes. V zlatých devadesátých letech byla velká svoboda slova. Projevovalo se ta například na pestrých pořadech v televizi. O různých záhadách, kontroverzních věcech a také narážky na politiky bez servítek (viz. pořad Gumáci na Nově, pořad Stalo se na ČT a další satiry) Neexistovala politická korektnost, díky které je spousta věcí tabu, nesmí se nazývat pravým jménem atd. Genderové otázky se moc neřešily. Stále převažoval zdravý selský rozum. Nadšení však kolem roku 2000 vyprchalo a společnost se začala orientovat na konzum. Určitě k blbé náladě přispělo rozkrádání státu v kupónové privatizaci, předraženými zakázkami, vyváděním peněz z rozpočtu atd. V devadesátých letech jsem byl na brigádě u rozumného podnikatele, který mě říkal, že nám mladým nezávidí, protože dravčí kapitalismus až k nám přijde ze západu učiní život těžkým. Tehdy jsem moc nechápal co je jeho podstatou, ale myslím, že to dnes všichni zažíváme. Co dnes chybí je životní optimismus, naděje, životní jistota a kvalitní mezilidské vztahy. Podle sociologických výzkumů jsou v chudších státech nejšťastnější lidé žijící na hranici životního minima, protože mají dobré mezilidské vztahy a lidé si více pomáhají. V našem státě se materiálně nemáme špatně, ale pro lidi čím dál náročnější život ustát v pohodě, bez stresu. Musíme odbourávat co nejvíce stresových faktorů, zprávy, toxické lidi, špatné jídlo, málo pohybu a nacházet v životě to dobré a na to se napojovat. Hodně důležité je neživit špatné zacyklované myšlenky. Věřím přezevšechno, že toto všechno je pro lidstvo zkušenost a díky tomu se společnost obrodí a nastane zlatý věk lidstva. Věřím, že lidé co přichází na tento svět co jsou zatím mladí, budou chtít dělat a řídit společnost lepším způsobem než naše generace ve sféře vlivu.

Patřím do této generace, ale ve většině rysů se (doufám a naštěstí) nenacházím. Nacházím ale tyto rysy na svojí mladší sestře, což je zajímavé, jelikož máme obě stejné rodiče. Já jsem měla mnohem tvrdší výchovu (jak už to u starších sourozenců bývá), ale jsem za to vděčná protože mi to dalo do života dobrý základ. Názor že „jste výjimeční, jste elita, jste budoucnost národa“ jsem neslýchala doma, ale ve škole, chodila jsem totiž na „výběrové“ gymnázium. Je pravda že byla třída plná talentovaných dětí, ale přesto se mi nelíbí když vám někdo toto vtlouká do hlavy. Když má někdo nadání, má se v tom podporovat a budovat dobrý charakter aby to nadání uměl konstruktivně využít, a ne usínat na vavřínech opojený chválou, zvlášť v době kdy je to ještě dítě a nic nedokázal, nemá zkušenost. Rychle vám to stoupne do hlavy a pak si začnete myslet že jste mistři světa a už nic nemusíte dělat. Je spousta nadaných lidí, kteří skončili špatně proto, že neměli vybudovaný dobrý charakter, neměli v sobě pevnost, disciplínu, smysl pro povinnost (tím nemyslím přemáhat se na sílu a dřít do padnutí, ale zdravou zodpovědnost).