Aluška.org: Věděním ke svobodě

Tento článek nemá žádnou pointu. Je to jenom „zápisek do deníčku“. Prý vám to chybí. Autenticita, lidskost, pohled za oponu… tak tady jsem.

Před pár týdny jsme měli s Miláčkem nějaké zařizování ve městě a jeli jsme hromadnou městskou dopravou. Ani jsem si nevšimla, že si mě z levé strany prohlíží nějaký pán. Po chvíli ke mně přistoupil a oslovil mě. Hádejte, na co se zeptal… Jestli jsem „ta bloggerka“, „jestli ještě chovám morčátka“, jestli „ještě pořád jedou moje stránky“.

Vypadá to, že morčátka jsou můj největší mediální úspěch, soudě podle reakcí a toho, že mi diváci stále píšou a pořád mě poznávají. I přesto, že už jsem několik let nenatočila nic, stále odpovídám na maily typu „jestli může být samo, jestli je nemocné, kam na veterinu a kde jsou dobré chovné stanice“.

Co mě překvapilo, bylo překvapení tohoto pána, když jsem mu řekla, že moje morčátka už dožila. (Konkrétně to poslední dožilo už někdy předloni, nebo předpředloni.) Také jsem mu řekla, že jsem chovala morčata deset let v kuse a že jsem teď v jiné životní fázi… Obdařil mě dlouhým upřeným překvapeným pohledem. Šlo vidět, co se mu honí hlavou. „To už je sakra tak dávno?“ … Ano. Ano je! 😅 Je to víc jak 10 let! Už taky stárnu kurňa! 😅

Z těch deseti let jsem sedm let soustavně točila seriál na YouTube. Časově to vychází. První rok jsem je prostě měla sama pro sebe, pak mi to nadšení nedalo, tak jsem o nich začala natáčet. Dodneška si ten svůj zápal živě pamatuju. To nadšení každou sobotu, když jsme spolu koukali na premiéry nového dílu a psali si s diváky v chatu… Sice mi to sežralo celý den, ale bylo to super a užívala jsem si to. Dneska už bych si to dovolit nemohla, probrndat celou sobotu sezením na chatu. Tehdy bylo zřejmě času o dost víc.

Pak přišel ten magor, pak kvůli tomu přišla výpověď z nájmu, a bylo po seriálu. Musela jsem řešit svůj život a koníčky musely stranou. Poslední dva roky morčíci dožili mimo oči veřejnosti. Uteklo to rychle.

 

View this post on Instagram

 

A post shared by Alue K. Loskotová (@alue_lecitelka)

Ačkoliv bylo natáčení na youtube nesmírně časově náročné (na psychiku taky, ale víc na čas), vzpomínám na to s láskou a těším se, že si ještě najdu čas a prostor se tam vrátit a pokračovat dál. Už bych nebyla morčátková. Asi bych dělala povídání. O svých zkušenostech, o věcech co mi pomohly se v životě posunout, co mi pomohlo se uzdravit.

Moje morčata mi chybí. Často je vídám ve svých snech. Zdává se mi o tom, že jsme spolu třeba ve velké místnosti plné hoblin a okolo mě běhají všechny, které jsem kdy v životě měla. A já se raduju. Držím se představy, že to nejsou jenom sny. Že mě jejich dušičky navštěvují. Možná to zní naivně… ale měla jsem v životě více zvířat. I psy a kočky. Ale o nich se mi v noci nezdá a nemůžu říct, že bych je neměla ráda… i když… Ty morčata jsem určitě měla radši. I když ti dům nepohlídají, myši nepochytají a políčko nezorají, i když jenom kvikají z bedýnky, pro mě to byl vždycky ten nejlepší domácí mazlíček.

Morčátka mi vždycky pomáhaly, když jsem byla smutná, nebo sama. Už odmalička jsem si je brala do náruče, vždycky když jsem potřebovala kamaráda co mě vyslechne a povzbudí. Vždycky mě uklidňovala vůně jejich kožíšku. Když mě drtila osamělost, chladnost okolního světa, bezohlednost mého okolí… Ty roky, co jsem je chovala, jsem vydržela celkem spokojeně (až na ty poslední roky, to bylo peklo), právě protože jsem je měla. I když jsem byla na všechno sama a měla jsem to hodně těžké. Byli jako malá sluníčka, prosvětlovali mi život.

Občas někdo rozčeřil moje nervy poznámkou, ať si místo morčat radši pořídím děti, protože moji morčíci pro mě byli jako malé děti. A šlo to zřejmě vidět. Vůbec se nestydím to přiznat, ale stejně mi připadá hnusné to někomu takto napsat, když nevíte s čím v soukromí bojuje.
Nejsem zdaleka sama. Nebudu konkrétně jmenovat, ale vím o jedné paní, které je teď přes 40 a pořád se jí někdo ptal, kdy budou děti, proč nemá děti atd… až nějak mezi řádky vyplynulo, že nemůže. Že na to jaksi nemá zdraví. Au… Opatrně s podobnými dotazy, nikdy nevíte, koho se ptáte, co se děje za oponou, co má za sebou za hrůzy.

Vynahrazovali mi rodinu a lásku, které jsem potřebovala a které mi chyběly. Dneska tu rodinu a lásku mám a stejně si pokládám otázku, kdy se k chovatelství morčátek vrátím. Otázka není jestli někdy vůbec… otázka je kdy.

Teď máme čičoně. Jsou to dobří čičoni. Čičoňují tak jak by měli. Dělají bordel, línají, mňoukají, ničí ubohé živočichy na zahradě…. jediný, kdo je vůči nim imunní, je ježek, který chodí večer na kočičí granule. Klidně žerou i spolu.
Ale vůbec to není to samé, dokonce to není ani podobné. Asi budu mít vypálené morče na mozku už navždycky a vždycky budu mít tendenci se k nim vracet.

Když jsi sám a nemáš kolem sebe dobré lidi, samozřejmě je hledáš a snažíš se to zlepšit, ale víš jak to je. Dobrého muže ani dobrou rodinu si na Alze neobjednáš. Nedojedou ti v krabici, že jenom vybalíš, složíš a můžeš se začít vesele rozmnožovat. A když jsou ve tvém okolí samí pablbové, všechny je naráz hodit do kýblu a jít jinam… sice jde, ale je to hrozně těžké a stojí to velké oběti. Já jsem to nakonec udělala a bože, v životě jsem nemohla udělat lepší krok, ale nešlo to hned a nebylo to zadarmo.
Pořídit si malého chlupatého kamaráda s roztomilým kukučem, který tě bude každé ráno vítat a se kterým se můžeš mazlit, je prostě snadný. Stojí to pár korun a funguje to.

Teď se zaobírám úplně jinými otázkami a jsou přede mnou úplně jiné výzvy. Přece jenom už mi není 20. Tik ťak. Ve dvaceti jsem byla mnohem ochotnější se rozdávat pro jiné lidi. I pro ty úplně cizí. A měla jsem na to čas. Dneska si uvědomuju, že musím budovat u sebe. Že se pořád mám co učit, pořád se mám kam posouvat. Pracuju na své budoucnosti a na svých vztazích. A to vyplňuje veškerý čas, který zrovna nepracuju. Je to taky hlavní důvod, proč na youtube pořád nic není. Ne že by nebyly nápady, ale když mi dáš na výběr mezi kamerou a miláčkem, tak jsem radši u miláčka. Protože jsem trpěla hodně let v chladu, nezájmu, v samotě a díky tomu si umím vážit toho co dneska mám. Neberu to jako samozřejmost.

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více