Aluška.org: Věděním ke svobodě

Úryvek z knihy Nová civilizace, Obřady lásky 9.díl – ze série knih od Vladimíra Megreho, Anastázie.
Popisuje rozhovor mezi Anastázií a Vladimírem na téma rodičovství, významné úlohy otce, vzniku lidského života, telegonie a duchovní podstatu dítěte. Pro lepší přehlednost textu jsou Vladimírovy věty označeny tučně. Předem upozorňuji, že tato ukázka vás může poněkud znepokojit, zejména ve stati, kde se píše o tvorbě ducha. Proto na tuto otázku raději odpovím už předem, aby byla jasná. Jde o úryvek z knihy, nepsala jsem to já, takže jsem do úryvku nezasáhla, přestože některé věci vidím jinak. Co se týče tvoření nevtělených duchů mužem, moje pozorování je rozdílné. Energie, kterou vytváří muž, přechází do ženy, citlivá to může fyzicky vnímat. Nevzniká vědomý duch, ale dochází k přenosu energie směrem k ženě. Čistě prakticky a logicky není možné, aby pokaždé vznikala duše, protože i u páru, který se snaží počít záměrně, se nemusí podařit hned napoprvé a bylo by z podstaty nesmyslné, aby se plýtvalo energií duší na slepá místa, odkud nevede další cesta. Příroda nikdy ničím neplýtvá, ani zdroji, ani energií. Na rozdíl od lidí má svůj systém perfektně uspořádaný. Buďte v klidu a soustřeďte se více na popisovanou spirituální podstatu otce.

„Počkej, počkej, Anastasie, vysvětli mi, co myslíš slovy „přivede na svět muž“? Muži přece nemohou rodit. Fyziologicky toho nejsou schopní.“

„Vždyť právě v tom je chyták. Když většině lidí bylo vštěpeno, že porod je z větší části fyziologický proces, odstranil se od narození velký duch Otce-Tvůrce. Přesněji od porodu byl odstraněn Bůh-Otec. Jeho nepřítomnost se odrazila na ženě porodní bolestí a působila lidská trápení.“

„Vysvětli mi podrobněji, jaká je role muže při porodu? A proč jeho odstranění je stejně silné jako odstranění Boha? Má muž asistovat při porodu své manželky?“

„Vůbec není potřeba, aby asistoval, stačí, aby byl nablízku, ale v tom nespočívá hlavní předurčení otce.“

„V čempak tedy je?“

„Abys to pochopil, musíš si uvědomit, že mateřské lůno vyživuje tělo plodu, počatého s milovaným člověkem. Vyživuje tělo, které je důležité, ale není hlavní. Plod reaguje na stav matky a na její city, ale ve stejné míře reaguje na otcovy city. Když manžel mluví s těhotnou ženou, plod jejich slovům nerozumí, nechápe úplně význam těchto slov, ale jemně vnímá city svých rodičů. Muž občas pod vlivem něžných citů může pohladit břicho své těhotné manželky, přiložit k němu ucho a slyšet pohyby dítěte. Podobné doteky jsou pro ženu příjemné, ale plod, jenž se v ní nachází a jakoby je fyzicky pocítit nemůže, je cítí mnohem více. Směřují k němu proudy matčiných a otcových citů, přijímá je s velkou radostí a blažeností. Na citové úrovni čte plod také myšlenky. Když rodiče čekají dítě v lásce, ve shodě a myslí na něj, od samého početí se dítě stále nachází v energetickém poli matky a otce, které je pro něj příjemné. Prostřednictvím matčiných a otcových pocitů vnímá prostor za mezemi matčina lůna. Pokud otec, jenž uslyší zpěv slavíka, se z něj zaraduje, plod nacházející se v matčině lůně pocítí ptačí zpěv a otcovu radost. Když se narodí a dospěje, bude se radovat ze zpěvu slavíka stejně jako v lůně.
Pokud se otec nebo matka najednou leknou, když třeba uvidí hada, narozené dítě se jej bude lekat také. V matčině lůně, samozřejmě, hada vidět nemohlo, ale prostřednictvím toho, co viděli rodiče, se v jeho podvědomí bude uchovávat informace o něm. Když otec bude své těhotné ženě krásně zpívat písně, jejich dítě, až vyroste, zazpívá stejně dobře, jako otec. Když otec ve svých myšlenkách bude uvažovat o hvězdách, projeví o ně zájem jejich dítě.“

„Také jsem slyšel, jak jeden skladatel často hrával své těhotné manželce na klavír, při tom stále opakoval melodii, již napsal a která se zalíbila jeho ženě. Ale potom se tento skladatel rozešel s manželkou ještě před narozením dítěte. Když synek povyrostl, tato žena jej dala do hudební školy. A jednou uslyšela, jak chlapec hrál na klavír otcovu melodii. Udivená žena si myslela, že její syn někde našel staré noty, vždyť tato melodie nezněla na žádném koncertu a nikde nebyla publikována. Když vešla do pokoje, zjistila, že její syn hrál bez not. Matka se jej zeptala:

,Kdo tě naučil tuto melodii, synku?‘

,Nikdo,‘ odpověděl chlapec, ,jednoduše jsem ji někde slyšel, ale nepamatuji se kde. Líbí se mi. A tobě, mami?‘

,Mně se také líbí,‘ odpověděla žena a zeptala se: ,ale jak sis ji dokázal zapamatovat, vždyť ve škole ani z  not nehraješ skladbu ihned?‘

,Ano, ne hned, ale tuhle jsem si z nějakého důvodu zapamatoval rychle. Jako by byla ve mně. Chci pokračovat v jejím skládání dál.‘

Chlapec pokračoval v otcově melodii, kterou slyšel v matčině lůně. Stejně jako otec se stal skladatelem.“

„Uvedl jsi dobrý příklad, Vladimíre, není ojedinělý. Mnoho příkladů svědčí o tom, že s výchovou dítěte je lepší začínat v mateřském lůně. Dokonce trochu dřív, než se uskuteční početí.“

„Jakto dřív? Vždyť před početím ještě nikdo není?“

„Říkal jsi mi o telegonii, Vladimíre, o tom, že se občas ženě narodí dítě, které se podobá jejímu prvnímu muži, ale ne tomu, se kterým je počala. Tento jev právě vypovídá o tom, že dokonce nepočatý člověk, který zatím jen stojí ve frontě na početí, již čte otcovu informaci.“

„Cožpak taková fronta existuje?“

„Ano. Jakmile mezi mužem a ženou dojde k intimnímu sblížení, v prostoru se rodí duch, připravený vtělit se do materiálna.“

„Dokonce když ke styku došlo jen tak, bez cíle zplodit dítě?“

„Duch se objevuje, když muž dosahuje uspokojení.“

„Máš na mysli orgasmus?“

„Nelíbí se mi to slovo, Vladimíre, vyjadřuje nesprávnou informaci o podstatě.“

„Tak dobře, budiž uspokojení. Ale mohla bys alespoň nějak dokázat objevení tohoto ducha?“

„Důkazy najdeš sám, Vladimíre, pokud si to budeš přát. Vždyť pro jednoho člověka podstata tohoto jevu bude srozumitelná pouze po několika slovech, pro druhého budou zapotřebí roky a množství příkladů, ale i tehdy třeba nebude chtít pochopit.“

„A současná věda může předložit alespoň nepřímé důkazy toho, o čem mluvíš?“

„Samozřejmě.“

„Jaká věda, biologie, genetika? Musím to vědět, abych jednodušeji hledal důkazy.“

„Jednoduše je najdeš ve fyzice, Vladimíre.“

„Ve fyzice? Co s tím má společného fyzika? Vždyť jsi mluvila o duchovních věcech, tady je zapotřebí ezoterika, ne fyzika.“

„Ve fyzice existuje zákon zachování energie.“

„Co s tím má společného tenhle zákon.“

„V muži se v průběhu sblížení se ženou shromažďuje neobyčejně silná energie a v určitém okamžiku se uskutečňuje její výron. Podle zákona o zachování energie, ona nemůže jen tak beze stopy zmizet, ale může z jednoho stavu přejít do jiného. V tomto případě obrovská energie muže, její bleskurychlý výron, vytváří ducha.“

„To je přesvědčivé. Ale zároveň smutné. Kolik vytvořili muži duchů, kteří nenašli své materiální vtělení? Zřejmě mnohém víc, než je lidí na Zemi?“

„Ano, mnohokrát víc.“

„Trápí se, nebo zůstávají energií, která nic nechápe?“

„Vlastní city. Jejich trápení je nezměrné.“

„A ti, kteří jsou počatí, ihned začínají cítit své rodiče?“

„Ano, ihned a ve stejné míře otce i matku.
V průběhu devíti měsíců, které dítě žije v mateřském lůně, jej rodiče mohou mnohému naučit. Nic nepotřebuje opakovat dvakrát, informaci, kterou dostává prostřednictvím rodičů, si zapamatovává okamžitě a na celý život.
Otec, jenž má plnohodnotné znalosti, po celých devět měsíců jakoby nosí, vytváří duchovní a intelektuální „Já“ svého dítěte. Právě on, otec, je zodpovědný za nejvyšší součást člověka a v tomto je jeho role podobná Bohu. Právě otec rodí duchovní součást člověka. Na celých devět měsíců musí otcové připravovat program vytvářející ducha, povahu a intelekt budoucího člověka.“

„Mluvíš, Anastasie, o programu, o otci, který má plnohodnotné znalosti o procesu výchovy svého dítěte, jež se nachází v mateřském lůně…“

„Nemluvím o výchově dítěte, ale o jeho narození. Otec nevychovává, ale právě rodí druhé nemateriální „Já“ svého budoucího syna nebo dcery.“

„Takový pojem vůbec nemáme. Zřejmě neexistuje. Předpokládá se, že hlavní role otce v narození dítěte končí po jeho početí. Potom otec v lepším případě pomáhá těhotné manželce v domácnosti, zabezpečuje ji vším potřebným.“

„Bohužel se tak ve většině případů stává.“

„Kdo v takovém případě vytváří hlavní duchovní součást člověka, pokud otec nechápe své předurčení?“

„Náhody, nebo někdo jiný, kdo o ní ví a přitom sleduje svůj cíl.“

„Vypadá to, že muži, kteří nejsou obeznámeni s možností plné účasti ve vytváření svého budoucího dítěte od okamžiku početí, pak vychovávají ne zcela své děti?“

„Bohužel se to často stává.“

Zřejmě jsem začal chápat význam toho, co řekla Anastasia, a na jeho pozadí celou tupost našeho života. Možná, že ke všem sociálním kataklyzmatům dochází právě proto, že my se v drtivé většině o své děti málo zajímáme, dokonce i když se nacházíme vedle nich. Necháváme je napospas osudu, někomu je odevzdáváme. Ale při rozhovoru s Anastasií mě nezarmoutily společenské poměry, ale osobní. Vyvolaly ve mně velice smutné pocity. Dokonce jsem nechtěl pokračovat v rozhovoru.

„Zbledl jsi, Vladimíre, pohasly ti oči, proč?“ zeptala se Anastasia, když viděla můj stav.

„Nemám sílu o tom mluvit dál, Anastasie.“

„Tuším, co se s tebou děje. Ale bude jednodušší, když mi povíš o příčině svého smutku sám.“

„Není tady o čem vyprávět, bez toho je všechno jasné. Když jsem si uvědomil důležitost tvých informací o rození dětí, zároveň jsem pochopil také to, že jsem se nedostatečně zúčastnil  narození své dcery Poliny. Ale tehdy jsme ani já, ani má žena nevěděli, jak je ve skutečnosti třeba přistupovat k narození dítěte. Jenže ty jsi tuto informaci měla, porodila jsi syna, dceru a já jsem zůstal stranou. Věděla jsi o tom, nicméně jsi mi nepověděla zavčas, co má dělat otec. Co víc, pamatuji si, jak jsi říkala, že nějakou dobu vůbec nemám vidět svého syna, dokonce už po jeho narození. Proč jsi to udělala, Anastasie?“

„Ano, říkala jsem ti to, Vladimíre. Ale popřemýšlej sám, čemu bys začal učit syna, kdybys devět měsíců žil po mém boku v tajze? Chceš, abych ti napověděla?“

„Napověz.“

„Vždyť jsi mě v té době žádal, abych opustila svůj rodový palouček v tajze, svůj Prostor Lásky, který vytvářeli už moji rodiče. Chtěl jsi, abych porodila ve městě, v nemocnici. Pak jsi říkal, že našeho syna je potřeba dát do školky a do nejlepší školy, že z něj uděláš podnikatele a bude muset pokračovat ve tvé práci.“

„Ano, říkal jsem to, tehdy jsem mnoho věcí nevěděl. Pak jsem se přece smířil s tím, že do města nemůžeš nebo nechceš, ale stejně jsi mi nenabídla, abych zůstal s tebou v tajze.“

„A kdybych ti to nabídla, zůstal bys?“

„Nevím, možná, že bych zůstal.“

„Co bys tady dělal?“

„Jako všichni, nějakou mužskou práci v hospodářství.“

„Ale vždyť víš, Vladimíre, že žádnou fyzickou pomoc nepotřebuji, tady je všechno připraveno nezištně posloužit: vzduch, voda, zvířata a tráva. Když jsem se ptala, co bys tady dělal, spíš jsem chtěla slyšet to hlavní, na co bys myslel v očekávání syna? Mlčíš. Tvé myšlenky byly přece stejné jako tvá tehdejší slova. Litoval bys, že se ti nepovedlo přemluvit mě k životu ve městě. Také jsi nosil v hlavě plán, jak mě násilně odvést na porod do města. Je to tak? Přiznej se.“

„Ano, to mě v jednu chvíli napadlo.“

„Teď si představ, Vladimíre, co by pociťoval náš syn při takových myšlenkách jdoucích od otce. Navíc agresivních.“

„Ano, teď to celkem chápu, nebylo by mu dobře. Nicméně je mi smutno, že jsem teď… Vypadá to, že nejsem plnohodnotný otec. A že jsi syna a dceru porodila také jako neplnohodnotné.“

„Věř mi, Vladimíre, nedělej si starosti, nebuď smutný, jsi pro své děti plnohodnotný otec. Také naše děti dostaly všechno v plné míře. Syn je dokonce trochu přetížený informací a citlivostí, můj pradědeček Mojžíš to trochu přehnal, když se jednou neovládl.“

„Ale jakpak? Vždyť jsem nebyl po tvém boku, když jsi byla těhotná, žádný program jsem nevytvářel, u porodu jsem nebyl, své děti jsem nevyzýval, aby se narodily, nicméně, jak to říkáš, jsem zůstal plnohodnotným otcem. Před chvílí jsi dokázala úplný opak.“