Aluška.org: Věděním ke svobodě

Výjimečnou schopnost působit s pomocí psychokineze na statické objekty prokázala Niněl Sergejevna Kulaginová. Ve více než pětadvaceti různých státních vědeckých laborato­řích v Moskvě i tehdejším Leningradu probíhaly od roku 1964 pokusy, které měly prozkoumat její schopnosti. Experi­mentů se zúčastnila skupina vědců z Fyzikálního ústavu M. P. Lebeděva sovětské Akademie věd v čele s doktorem fyzi­ kálních a matematických věd F. Bunkinem, přičemž mezi členy týmu patřili rovněž akademik J. B. Kobzarev, dopiso­vatel Akademie věd SSSR R. V. Chochlov a další.

Doktor technických věd G. N. Dulněv zveřejnil v několika vydáních časopisu Soznanije ifizičeskaja realnosť (třetí díl, Č. 1 , 3, 4 z roku 1998) výsledky experimentálního výzkumu psychoki­netických schopností N. S. Kulaginové, který proběhl v Le­ningradském ústavu jemné mechaniky a optiky.
Kromě telekineze, tedy působení na lehké předměty a střelku kompasu, Kulaginová několikrát prokázala schop­nost takzvaného hmatového zraku – dokázala rukou „číst“ různé texty. Exponovala látky citlivé na světlo, kontaktně i bezkontaktně v lidech vyvolávala pocit pálení a zanechá­vala na jejich těle popáleniny. Podstatně, i o několik jedno­tek, snižovala pH vody, vytvářela v různých tekutinách ky­selé prostředí, ovlivňovala šíření laserového paprsku, něko­likanásobně zvyšovala vodivost vzduchu. Dařilo se jí zmír­ňovat bolest a terapeuticky působit při zánětlivých proce­sech některých onemocnění.

Nina Kulagina (obr.nahoře)

Šokující ukázky psychokineze předvedl také izraelský senzibil Uri Geller, s nímž v roce 1971 spolupracoval doktor A. Pucha­rič, jenž je proslulý teore­tickými pracemi v oblasti fyziky a fyziologie psy­chického výzkumu.
Gel­ler silou myšlenky ohýbal a lámal kovové předměty, rušil magnetické zázna­my, nutil předměty mizet a znovu se objevit.
S pomocí rentgeno­spektrálního mikroanaly­zátoru zkoumali ruští věd­ci lžičku z kovové slitiny, která byla zdeformována působením Uriho Gellera.
V časopise Parapsychologie a psy­chofyzika (č. 4, 1993, strany 57-63) se o tom dočteme: „Uprostřed přetočené části kovové lžičky jsme zaznamenali oblast, na jejíž hranici a v jejíž blízkosti došlo ke změně koncentrace prvků slitiny. V místech zkroucení byla struktura materiálu výrazně odlišná. Poblíž jsme také nalezli množství specific­kých mikroskopických trhlin. Celkový obraz zjištěných změn připomíná tepelné působení, které proběhlo v lokální zóně přeměny a nazývá se opal.“

Uri Geller (obr.nahoře)

Pozoruhodný experiment uskutečnil vědec Saul Paul Si­rag, který Gellerovi podal naklíčené semeno fazolu zlatého a poprosil ho, aby „vrátil zpátky čas“. Uri stiskl fazol v dla­ni, a když přibližně po třiceti sekundách dlaň otevřel, ležel na ní bob bez jakýchkoliv známek klíčení. Zdá se, že jev, který byl později nejednou zopakován, svědčí o psychoki­netickém působení i na kategorii času.

Uri Geller patří bezpochyby mezi velmi vnímavé a svě­tově proslulé senzibily. Sovětští (a nyní ruští) senzibilové nejsou sice o nic horší, ale zůstali zpravidla v utajení a pod dohledem Ústředního výboru Komunistické strany Sovět­ského svazu, KGB a GRU (Hlavní zpravodajská správa). Teprve v posledních letech byla některá jména odtajněna.
Například Anatolij Sergejev byl v minulosti zástupcem vojenského atašé a zákonným představitelem GRU Gene­rálního štábu v jedné z evropských zemí. Díky vzpomín­ kám novináře A .Kondrašova vyšly najevo některé zajímavé skutečnosti, jež jsou spojené právě se Sergejevem. Jednu z nich si přiblížíme podrobněji:

V tělocvičně velvyslanectví probíhal napínavý volejba­lový zápas, v němž proti sobě nastoupily výběry novinářů a diplomatů. Zástupce vojenského atašé A. Sergejev měl zrovna provést podání, avšak těsně před silným úderem do míče se prudce otočil a pohlédl na soupeře. Zhypnotizovaný protivník zůstal stát jako solný sloup a nedokázal přijmout servis. Stejný trik uplatnil Sergejev na každého hráče z družstva žurnalistů, přičemž opravdová kouzla předváděl později u stolu.
„Když se soustředil, dokázal pouhým pohledem pohybovat litrovými tupláky s pivem po stole, uměl ohýbat ko­vové nože i vidličky. Všichni byli zcela šokováni.“

Případy Teleportace
V lednu roku 1998 proběhla rozhlasovým a televizním vysíláním zpráva, že významný rakouský fyzik Anton Zeil­linger teleportoval ve své laboratoři v Innsbrucku foton. Zeillinger tvrdil, že sestrojil přístroj na telepor­taci, který dokáže doslova během několika vteřin přenést člověka na libovolnou vzdálenost.
„Dosud ale existuje je­den neřešitelný problém: Stroj si musí s naprostou přesností zapamatovat polohu a charakter všech atomů, z nichž se je­ dinec skládá, aby ho na jiném místě naprosto přesně sesta­vil. Na světě však dosud neexistuje natolik výkonná výpo­četní soustava, aby naráz dokázala přenést tak obrovské množství informací.“

Mnohem dále však ve svých výzkumech došli ruští věd­ci. Jestliže se zahraničním badatelům podařilo převést foto­ny z jedné frekvence na druhou na krátkém úseku světel­ných vln, pak „ruští výzkumníci pod vedením akademika P. P. Garjajeva jediným mávnutím křídel přeletěli celé světel­né spektrum a vznesli se vysoko, do oblasti radiových vln“, což znamená, že teleportovaný foton „změnili“ na rádiovou vlnu.
„Na základě tohoto jevu je možné vytvářet světelné a rádiové vlny, kopie libovolných hmotných objektů a pře­nášet je prakticky okamžitě na obrovské vzdálenosti. Mos­kevští badatelé považují teleportaci předmětu, a dokonce i živých bytostí, za zcela reálnou. Na vlastním zařízení už vytvořili kopie menších předmětů.“

Na stránkách periodika Litěraturnaja gazeta (č. 1-2 z roku 2001 ) byla pod názvem Obyčejné povolání otištěna poznámka Jeleny Rajevové, která odkazuje ke knize kos­monauta K. Feoktistova Dráha života (Trajektorija žizni). Autorka v příspěvku píše: „…Poslední dvě kapitoly knihy s názvem ,Spory okolo Marsu‘ a ,Let ke hvězdám‘ mohou u střízlivě uvažujícího maloměšťáka vyvolat rozpaky. Dost nerealisticky například působí úvahy o možnosti vytvoření informačního paketu (shluku), který by obsahoval detailní popis lidské osobnosti (včetně fantazie, sympatií, antipatií a tak dále) a jenž by bylo možné odeslat prostřednictvím elektromagnetických vln ke vzdáleným hvězdám kvůli zprostředkování kontaktu.“
Úvahy astronauta K. Feoktistova o teleportaci člověka ale zřejmě nejsou příliš odtržené od reality, když se věda touto problematikou intenzivně zabývá.

Zatímco badatelé dosud o možnostech teleportace před­mětů a živých bytostí pouze uvažují, mágové již takovou činnost provádějí.
K uvedené problematice se mimo jiné vyjádřil také šéf rostovské pobočky Asociace ENIO V. J. Rogožkin.
V letech 1990-91 se v Moskvě v masovém měřítku začali objevovat poltergeisti. K výzkumu a neutralizaci těchto jevů byl sesta­ven tým odborníků z různých měst republiky, do jehož kru­hu byl přizván právě i V. J. Rogožkin. Jelikož ke všem zá­važným případům výskytu poltergeista docházelo v typizo­vaných třípokojových bytech, vědec se v jednom z nich do­časně usadil, což mu umožnilo být přímo u zdroje a vše lépe pochopit.

Jako „induktoři“ poltergeista ve všech případech fungo­vali chlapci ve věku mezi dvanácti a čtrnácti lety. Většinou pocházeli z rodin, jež byly opuštěny otcem, a prožili porod­ní trauma nebo jiná zranění mozku. Pokud se v bytě začali z neznámých příčin objevovat poltergeisti (vybuchovala kuličková pera, začaly hořet noviny, padaly různé předměty, létaly kusy nábytku a tak podobně) a obyvatelé byli to­tálně zmatení, objevil se nablízku „dobrodinec a zachránce“ Nikolaj Ivanovič Trojanov, psychoterapeut z moskevské to­várny na parfumerii. Snažil se lidem „vysvětlit“, že dané jevy jsou spojeny s jedinečnými schopnostmi dítěte a že je připraven přijmout chlapce do učení, díky čemuž se schop­nosti dítěte rozvinou a poltergeist zmizí. Sliboval hory doly (cestu do USA do centra paranormálních jevů) a obvykle dosáhl svého.

Nikolaj Ivanovič Trojanov se více než padesát let velmi vážně zabýval magií a ovládal řadu technik, které mu umož­ňovaly provádět jedinečné věci. „Mohl například teleporto­vat svému příteli v USA unikátní ikonu z libovolného chrá­mu. Sám Trojanov si však takto hrával jen ve vzácných přípa­dech a velmi zřídka. Neměl žádnou zvláštní potřebu se hmot­ně zabezpečovat. Zabýval se tím z čisté „lásky k umění“.

Své učedníky si Trojanov testoval speciálním způsobem. V typizovaných bytech prováděl „astrální ověřování“ a vy­bíral vhodné kandidáty. Vytvářel „standardní astrální kanál na procházky“ po bytech a posílal do astrální roviny dítěte bytost z paralelního prostoru – zlého ducha. Tento postup mu zjednodušovala právě poranění mozku, stačil menší šok dítěte způsobený třěba samovznícením tapety a zlý duch byl zaveden do astrálního plánu chlapce, který začal působit jako zdroj poltergeista a vykonával své temné dílo sám.
Trojanovova škola představovala skutečný unikát; učil totiž děti používat astrální výstup, teleportaci. V hodinách například dětem uka­zoval fotografii prstenu s drahokamem a tvrdil, že ztracený šperk patří jeho známé. Úkolem chlapců bylo podniknout astrální výstup, najít prsten a teleportovat jej. Děti úlohu úspěšně splnily.
Samotný Trojanov kontroloval žáky ve své astrální po­době, pravidelně „obcházel“ jejich byty, a byl to právě jeho astrální dvojník, jehož zaregistroval v jednom z bytů odbor­ník na enzologii, který tam „seděl v úkrytu“. Celý tento příběh skončil setkáním vědců s Trojanovem na jeho pracovišti v továrně. Po jejich rozhovoru najednou fenomén poltergeista zmizel.

© aluska.org 2024