Aluška.org: Věděním ke svobodě

Na začátek bych chtěl vysvětlit, jak jsem se k takové práci vlastně dostal. Když jsem kolem roku 2003 vyšel ze střední školy, bylo těžké najít práci, a tak jsem bral všechno, i když to vypadalo hrozně. Když jsem si našel práci na plný úvazek, která spočítala v úklidu škod způsobených ohněm a vodou, byl jsem nadšený, že mám stálý příjem a začnu šetřit. Ale rychle se to změnilo v noční můru, která trvala téměř 2 roky.

Společnost, pro kterou jsem pracoval, mi zadala první zakázku. Byl to úklid škod způsobených záplavami a zatopený sklep. Takže jsme po několika dnech práce skončili a čekali jsme na další zakázku.
Můj šéf si mě po dokončení úkolu zavolal do kanceláře a řekl mi o speciální posádce, kterou právě zakládal. Zeptal se mě, jestli bych byl velitelem posádky a dohlížel na 3 další kluky, kteří byli právě najatí.
Přišlo mi to divné, protože jsem tam pracoval celkem asi 3 dny, ale usoudil jsem, že se mu asi zalíbila moje pracovní morálka a snad i dostanu lepší plat. Ma začátku jsem dostával jenom 230 korun za hodinu.
Ale smůla. Plat mi nezvýšili, ani jsem nedostal žádné školení pro novou pozici. Místo toho mi dali pracovní dodávku s čisticím materiálem a telefonními čísly na 3 nové lidi, kteří byli také najati, aby prováděli úklid škod způsobených ohněm a vodou.

Šéf mi řekl, jaké nástroje je nejlepší kdy použít a jaké čisticí prostředky mám použít k dezinfekci toho či onoho. A také mi ukázal, kde se to všechno v dodávce nachází, spolu s bezpečnostními obleky a respirátory. Nevěděl ale, jaké věci budu uklízet. Řekl, že situace jsou pokaždé jiné a ke každé zadané práci dostanu podrobné pokyny. Moje pozice měla název Velitel posádky CSC… šéf mi řekl, že nikdy neuvidím mrtvého člověka, protože se tělo odklidí pryč, než se tam moje úklidová posádka zavolá. A abych samostatně řešil, co je potřeba odstranit z domů a co by se mělo vyčistit, podle momentální situace.

První práce, kterou jsem dostal na této nové pozici, bylo uklízení ostatků staršího muže, který zemřel ve svém domě a byl nalezen v křesle. Když jsme dorazili, koroner mě přiměl vejít dovnitř, aby mi ukázal pár věcí, které byly považovány za nebezpečný biologický materiál a bylo třeba je odstranit. Myslím, že můj šéf znal pár lidí z okresního koronerského úřadu a velká část mé práce vycházela z jejich doporučení.
Nejenže byl zesnulý stále v domě, ale ani nebyl ničím přikrytý. Já a můj kolega jsme i přes masky cítili hnilobu, protože dům neměl klimatizaci a byla polovina června.
Koroner zrovna čekal na další lidi, aby naložili tělo, které se už rozpadalo. Říkám tělo, ale upřímně jsem nemohl ani určit, jestli to byl muž, nebo žena. Snažil jsem se moc nezírat.

Ostatní tři kluci, se kterými jsem pracoval, to zvládali docela dobře, ale dva z nich nedali zápach a museli se jít ven vyzvracet. Koroner nám ukázal křeslo, tekutiny které prosakovaly do koberce a sklep do kterého tekutiny procházely podlahou a utvořily louže na některých krabicích ve sklepě.
Dorazila posila, odvezla zesnulého a já a moje posádka jsme začali pracovat. Asi po pěti minutách se začaly dít divné věci. První z nich se stala, když jsem začal rozebírat křeslo.
Sundal jsem opěradlo křesla a vkládal jsem ho do speciálního sáčku na nebezpečné odpady.
Základna křesla se začala samovolně houpat, když jsem byl asi tři metry od něj a pokládal sáček se zadní částí křesla k předním dveřím. Nikdo jiný tam se mnou nebyl, ostatní chlapi se ve sklepě zabývali stěhováním krabic.
Rozebral jsem i základnu křesla a když jsem to všechno dostal do sáčků, přeběhl mi mráz po zádech a pak mi začalo být špatně. Myslel jsem si, že to byl psychický šok z toho, co jsem čistil. Opřel se do mě i zvláštní silný chlad. Bylo to v červnu a v hazmat obleku mi jinak bylo horko.
Další úkol byl oddělat koberce a zkontrolovat podlahy, abych zjistil, jestli by se dala vyčistit, nebo jestli ji musím vytrhat. Zavolal jsem šéfovi, abych se ho zeptal, a ten mi řekl, abych na to nalil speciální čistič. Prý se vsákne do podlahových prken a bude to v pořádku.

Tak jsem to vytáhl z náklaďáku, přinesl jsem to dovnitř a když jsem zrovna přicházel, všichni tři kluci co pracovali ve sklepě, se škrábali rychle ven. V panice o sebe navzájem zakopli a všichni vyběhli ven z domu.
Když jsem se jich zeptal, co se děje, řekli mi, že v tom zaneřáděném sklepě někdo je. Předpokládali, že je to bezdomovec nebo feťák. Bylo to v Detroitu a ten má s takovými věcmi dost problémy.
Poslouchal jsem u jednoho z otevřených oken do suterénu, jestli něco také nezaslechnu.
Byla to první věc, kterou jsme dělali, když jsme někde začali uklízet. Otevřít jakékoli možné okno a zapřít dveře, aby dům větral. Takže se možná někdo dostal dovnitř a schovával se.
Nic jsme neslyšeli, takže jsme já a druhý kolega vešli dovnitř, ozbrojeni velkou svítilnou a kusem kovové tyčky. Prohledali jsme sklep. Nebylo tam nic jiného, než stopy návleků na boty, které jsme použili. Ale když jsme vycházeli po schodech nahoru, uslyšeli jsme odněkud ze sklepa strašlivý dusivý kašel.
Vrátili jsme se a zase jsme hledali. Nebylo tam nic, ale v rohu suterénu se rozvířila hromada prachu, a to nás oba vyvedlo z míry.
Zavolali jsme kluky zpátky, aby pokračovali v úklidu krabic, ale všichni měli pořád pocit, jako by se jich někdo dotýkal, když vyhazovali všechno, na co se dostaly tekutiny.

Vrátil jsem se ke svému úkolu nahoře, ale zjistil jsem, že čistič, který jsem položil vedle podlahových prken, byl pryč. Začal jsem být frustrovaný, protože to byl jediný kanystr, který jsem měl od tohoto typu čističe.
Začal jsem vynášet odpadky a myslel jsem si, že to nakonec najdu, nebo to omylem vzali kluci. Našel jsem to za taškou, ve které bylo opěradlo z křesla. To je ale nemožné, před tímto obalem u předních dveří bylo asi šest dalších pytlů, a tohle byla čtyřlitrová láhev čističe.
Znovu jsem ucítil mráz po zádech, a tentokrát i nesrozumitelný šepot.
Vyčistil jsem podlahová prkna, vyvezl odpadky a práce byla dokončena.

Tu noc měl každý člen mé posádky sen o starším muži, který nám řekl, že u něj doma nejsme vítáni, nemáme co sahat na jeho věci a že máme odejít.
V mém snu jsem byl sám v jeho domě, on plakal a říkal mi, že ničím jeho věci a že je nemá čím nahradit. Snažil se mě vytlačit silou ze svého domu, ale jako bych ho ignoroval. I když do mě strkal a křičel na mě, ode mě nepřišla žádná reakce. Pak hodil můj čistič do hromady odpadků, kterou jsem udělal u předních dveří. Přesně tam, kde jsem ho pak našel.

Dva ze tří kluků v mém týmu mi vyprávěli své sny o starém muži, který do nich naštvaně strkal, když procházeli krabice se zničenými obrázky a dalšími starými věcmi, které bylo třeba vyhodit kvůli riziku nákazy z jeho tělních tekutin. Také mi řekli, že nad dějem snu neměli žádnou kontrolu, jakoby byli na autopilota. Řekli, že z toho byli hodně smutní, ale nemohli nic dělat.
Věc, která mě nejvíc dostala na snech ostatních dvou kluků byla, že oba řekli, že ten muž byl tak rozrušený, že začal prudce kašlat a že je neustále chytal za ruce, když se dotýkali krabic, nebo házeli věci do koše.
Ani jeden z nich ale nebyl v domě, když jsme já a druhý kolega při průzkumu uslyšeli kašel.
Kolega, který se mnou šel do sklepa, mi řekl, že sice měl sen, ale pamatoval si jen to, že se probudil hrozně smutný, jako by udělal něco špatného a dostal hrozný záchvat kašle. To může být jen náhoda, ale v mysli jsem si to spojil.

Všichni jsme o tom mluvili a dospěli jsme k závěru, že jsme všichni jen emočně reagovali na znepokojivou situaci a že se náš mozek jenom potřeboval vyrovnat s tím, co jsme museli udělat. Dost se zajímám o psychologii, takže jsem to zdůvodnil, jak nejlépe jsem mohl.
Doufali jsme, že příští den dostaneme lepší úkol. Několik dalších prací nebylo až tak zlých. Čištění krve po vloupání, žádné úmrtí, ale byl tam obrovský nepořádek. Pak bylo několik dalších čištění krvavých míst činu s oběťmi, ale nic nadpřirozeného se tam nestalo.

Asi po dvou týdnech jsme se rozdělili do dvou skupin, které jsem měl jako vedoucí řídit. Takže jsem musel v případě potřeby přeběhnout k jinému úkolu, kdyby měli ostatní dva kluci s něčím problém, nebo nevěděli, co mají dělat.
Myslel jsem, že si na tu práci zvykám, stejně jako ostatní kluci, protože jsme neměli zkušenosti z jiného normálního zaměstnání. Mýlil jsem se.

Další práce, u které se projevilo nadpřirozeno, byla sebevražda muže středního věku. Koroner už tělo odvezl, ale byl tam hrozný nepořádek. Ten muž se asi podle mého odhadu zastřelil brokovnicí, protože jeho krev byla úplně všude. Ve sklepě i ve druhém obývacím pokoji. V sádrokartonu byly úlomky lebky, mozková hmota byla rozptýlená všude kolem, opět ho nějakou dobu nikdo nepostrádal, takže zápach byl hrozný.
Prvním krokem při čištění bylo použití našeho batohového vysavače k vysátí veškerého biologického materiálu. Koroner nám řekl, když jsme tam došli, že on a jeho kolega byli v domě nesmírně neklidní a bylo to dost divné.
Začali jsme mít klaustrofobický dusivý pocit, když jsme vešli do sklepa. Aby toho nebylo málo, k úklidu přišla rodina toho muže a plakala nahoře v patře, ale hluk z vakuového vysavače to pomáhal vyrušit.
Když jsem uklízel, zhasla světla a dům se ponořil do tmy. Bylo to zvláštní, protože můj vysavač byl stále napájen ze sítě a fungoval.
Můj kolega z posádky začal v tu chvíli křičet, takže jsem vypnul svůj vysavač a šel jsem hned za ním. Myslel jsem si, že se možná dotkl nějakého drátu, ale stále křičel a slyšel jsem, jak se něco převrací.
Začal jsem šmátrat po baterce na opasku s nářadím a křičel jsem na svého přítele otázku co se děje, ale odpovědí byl jen panický křik.
Pak jsem ve tmě uviděl něco ještě temnějšího, co se pohybovalo mým směrem a přiznám se, vyděsil jsem se. Uklouzl jsem při pokusu o ústup a stále jsem hledal na opasku baterku. Našel jsem ji, když jsem zády narazil na stěnu.

Rozsvítil jsem světlo a namířil jsem na ten nejčernější tvar. Uviděl jsem muže. Měl na sobě flanelovou košili, měl vousy a v obličeji výraz, jako by se na mě chystal zaútočit. Pak zmizel.
Můj kolega z posádky byl za místem, kde se objevila tato entita. Seděl na podlaze, houpal se a rukama si chránil hlavu.
Když jsem se přiblížil, zvedl svou baterku ze země, rozsvítil ji, pak vyběhl z domu ven a zvracel.
Šel jsem za ním a zeptal jsem se, jestli je v pořádku a proč tak křičel. Myslel jsem si totiž, že jsem si tu entitu muže jen představoval, protože mě jeho křik vyděsil.

Kolega mi řekl, že zrovna drhnul zeď a najednou na těle ucítil, jak někdo vytahuje nářadí z jeho opasku. Myslel si, že jsem to já, ale když se otočil, zhasla všechna světla a on byl pohlcen tím, co nazval jako tmavý kouř. Nemohl dýchat a snažil se pohnout.
Podařilo se mu vytáhnout baterku, ale ta se mu vyrazila z ruky, jako by ho někdo silou chytil za zápěstí. Podařilo se mu vykřiknout. Když zakřičel, z poličky která byla asi  metr od něj, začaly jeho směrem padat cetky. Skoro omdlel.
Také řekl, že ztratil sluch a nevěděl, že když začal křičet, tak skutečně vydával nějaký hluk. A jak na něj padaly věci z police, zakrýval si hlavu.

Ten den u oběda jen seděl, bledý jako stěna a mluvil jenom o tom, že tam vdechoval temný kouř, že cítil tíhu a necítil se dobře. Sehnal jsem mu iontový drink a po chvíli získal barvu do obličeje.
Nikdy jsem mu neřekl, že jsem viděl muže, když jsem rozsvítil světlo, protože jsme stále potřebovali dokončit práci v tom domě a nechtěl jsem mu to zhoršovat.

Když jsme se vrátili zpátky, světla ve sklepě zase svítila, polovina věcí, které popadaly z polic, byla zpátky na svém místě a v místnosti byl také jiný zápach, podobný spáleným vlasům.
Kolega tam vydržel ani ne půl hodiny, pak se mu zase udělalo zle a šel domů. Nechal mě samotného, abych to dokončil. Nechtěl jsem, ale musel jsem. Ostatní kluci měli svou práci jinde.

Poté, co jsem vše uklidil vysavačem, začal jsem drhnout krev, která je po ztuhnutí tvrdá a když se smíchá s mozkem, je to jako lepidlo. Když jsem končil, opakovaně jsem bočním pohledem viděl tvar člověka a cítil jsem zvláštní pach spálených vlasů. Několikrát jsem měl také pocit, jako by nějaká síla tahala za předměty na mém opasku.

Když jsem dokončil práci, šel jsem do koupelny nahoře. Na chodbě jsem po cestě uslyšel tlumený pláč, nebo sténání. Ztuhl jsem v domnění, že se možná vrátil člen rodiny, ale nikoho jsem nenašel. Na stěně ale byl obrázek muže s plnovousem, který měl na sobě flanel a několik dalších obrázků s fotografií téhož muže. Různé flanely, jednou byl s jelenem, jindy s chycenou rybou, nebo s rodinou.

Když jsem zabezpečoval dům, zavíral všechna okna, zamykal dveře a zhasínal všechna světla kromě světla na verandě, viděl jsem, jak se v předním okně pohnul závěs. Znovu jsem uviděl v předním okně temnou postavu.

Poslední zkušenost, o kterou se ještě podělím, se stala v polovině července v hodně nebezpečné čtvrti v Detroitu. Došlo tam k incidentu, kdy se muž údajně pokusil unést dítě, ale byl zastaven lidmi ze sousedství. Ti ho dost zbili, on utekl do svého domu a lidé ze sousedství rychle zavolali policii. Sousedi mezitím obklíčili dům, aby zabránili jeho útěku. Doba reakce policie v této oblasti je hrozná a lidé mezitím házeli kameny do jeho oken a poškodili mu přitom auto. Dotyčný muž byl těžce zraněn davem, do toho zraněn kamenem nebo kusem skla a zemřel ve svém domě.
Z toho, co mi řekl policista, šlo o nedorozumění. Muž vyzvedával dívku, která se zranila jízdou na kole a nějaké děti, které ji znaly, řekly svým rodičům, že ji ten muž unáší. Oni na to reagovali přehnaně a zachovali se vůči němu dost brutálně.

Úklid byl v tomto případě jednoduchý. Zajistili jsme okna, vyčistili jsme krev a jiné tělesné tekutiny. Když jsem vešel do toho domu, cítil jsem silnou vlnu strachu a smutku, jaké jsem nikdy předtím necítil. Zasáhlo mě to. Ty emoční vlny mi úplně oslabovaly nohy.
Kolega, který tam byl se mnou, se objevil později a ten příběh od policisty neslyšel. Zažil však stejné pocity, jaké jsem měl já.
Celou dobu, co jsme tam byli, jsme viděli postavu, která se míhala za rohem, jako by nás sledovala a pak se zase schovala. Bylo to jako malá cestující mlha.

Také jsme slyšeli velmi slabé volání o pomoc přicházející z několika míst v domě a také něco, co znělo jako „prosím, přestaň“ a dlouhé „neeeeee“.
Několikrát se ještě dav vrátil a křičel na dům. Když se to stalo, aktivita v domě se zvýšila a slyšeli jsme běh po schodech nahoru a bouchnutí dveří.
Slyšeli jsme, jak se otevírají a zavírají vchodové dveře, ale neviděli jsme, že by se nějaké dveře pohnuly.
Cesta spěšných kroků zněla od vchodových dveří, přes obývák, do koupelny, po schodech do pokoje v patře.

V jednu chvíli jsem cítil nárazy na podlahu, které duněly, jakoby kolem mě někdo proběhl, když jsem tam uklízel. A pokaždé, když se v domě něco dělo, mě zasáhla jedna z těch vln strachu a smutku.
Když jsme odešli z domu, bylo na verandách okolních domů několik lidí, kteří se tam poflakovali. Ti lidé byli stále nepřátelští, pokřikovali a ukazovali si na nás, když jsme nakládali dodávku a svlékali hazmat obleky. Ignorovali jsme to.

Než jsme stihli naložit všechen materiál z domu do dodávky a zamknout dům, hlavní dveře bouchly tak silně, že to znělo jako výstřel. Všechny nás to vyděsilo, včetně čumilů, kteří zalezli do svých domů.
Vchodové dveře zůstaly záhadně zamčené a nemohli jsme je otevřít. Jakoby do nich najednou patřil jiný klíč, než ten co jsme měli. Nešel ani vložit do zámku. Takže jsme nakonec v domě nechali několik desek, které zbyly po provizorní opravě oken.

Ten pocit úlevy, když jsem odcházel z domu, byl jako noc a den. Uvnitř jsem byl úzkostný, vyděšený, paranoidní a úplně na dně. Když jsme konečně odjeli, hned jsem se cítil lépe, i jsme se po cestě zasmáli jako normální kluci, kterým bylo mezi 19-20 roky.

Mnoho z těchto zážitků mám podrobně zapsaných ve svém deníku, který jsem začal psát po prvních třech měsících v této práci. Mluvil jsem o tom s kolegy a také od nich jsem slyšel další podivné příběhy.
Vím, že něco z toho mohlo klidně vytvořit moje podvědomí, aby se vyrovnalo s traumatickými situacemi, ale některé události prostě nemají střízlivé vysvětlení, a když slyším ostatní členy své posádky, jak mi vypráví své příběhy, když nebyli ovlivněni těmi mými, tak je to úplně něco jiného.

Po třech měsících, kdy jsem začal psát ten deník abych to ze sebe dostal, mě ty situace stresovaly tak moc, že jsem se postupně dostal do bodu, kdy jsem už začal ztrácet zdravý rozum.
Nakonec jsem tam pracoval téměř dva roky a z mé posádky všichni kolegové zemřeli. dva kluci na sebevraždu a ten třetí na předávkování drogami, které mohlo být úmyslné, ale to se nikdy nedozvíme. Vím, že když tito tři kluci, kteří byli v mém věku, kolem 19 a 20 let, začali s touto prací, byli všichni normální, dobře stavění hoší a neřešili nic kromě holek, večírků a práce.
Sledoval jsem, jak se každý z nich pomalu vyčerpává, jak přichází o radost, jak ho opouští vášeň pro život. Zní to fakt hrozně, ale každý z kluků byl ohleduplný, a zemřel čistým způsobem. Nejspíš proto, aby žádný jiný člověk nemusel vidět ty strašné věci, které jsme my jako úklidový tým viděli tak často.

© aluska.org 2023