Aluška.org: Věděním ke svobodě

Dopis:

Ahoj Alue,

obracím se na Tebe s prosbou o pomoc, protože už pomalu nevím, kde jinde ji hledat.

Můj problém se nejspíše týká sociálních vztahů, mám pocit, že jakmile jeden dořeším, objeví se další a znovu v nich.

Před pěti lety jsem nastoupila na střední školu, ze začátku to vypadalo dobře, nic se nedělo, všechno bylo v pořádku. Jenomže na začátku druhého ročníku se všechno otočilo a život mi začal stagnovat.

Spolužáci se se mnou přestali bavit vyloženě kvůli vzhledu, kvůli tomu, jak jsem vypadala (vlasy), v té době jsem nosila ještě korzet, takže to taky na věci dvakrát nepřidalo.

Prvních 10 minut z první hodiny té doby si pamatuji ještě doteď. Celá třída vypukla v šílený smích jak mě uviděli a v pozdější „přestávce“ mezi záchvaty smíchu jsem slyšela větu jedné z mých spolužaček jak říká „Jí se to líbí“.

V té chvíli jsem se uzavřela, a to nejspíše byla má chyba. Protože na druhý den, když jsem ještě čekala na pár kamarádek před busákem, tak tam byla skupina právě těhle spolužaček a jedna z nich na mě mávala ať jdu k nim. Jenomže po tom, co se odehrálo včerejšího dne jsem to odmítla.

Kdybych tohle tenkrát vyřešila jinak, nejspíše bych dnes nebyla tam, kde jsem, protože na konci prvního školního týdne, což bylo po onom dni, spolužačku, která pronesla větu, jež je nahoře, napadl nápad, co kdyby udělali to, že by se se mnou nikdo nebavil a já bych byla sama.

Protože tenkrát jsem nešla k nim. Z celé třídy se mnou zůstali asi tři lidi.

Postupně tohle odpadalo, ale za černou ovci a cílem trefných poznámek, jsem byla až do konce roku. Kdybych to řekla někomu z učitelů, tenkrát by mi nevěřili, jelikož má třída patřila k nejlepším na celé škole.

Ve druháku jsem byla uzavřená a občas jen občas jsem prohodila pár slov s človíčkem, který se tentokrát k ostatním nepřidal.

Ve třeťáku jsem byla skoro celý rok mimo školu, protože jsem ho proležela v nemocnici kvůli zoperované páteři, vzhledem k tomu, že jsem se vrátila až ke konci roku, tak ten rok byl v pohodě.

V maturitním ročníku, kde jsem opět byla celý rok, se klasicky pořádá stužkovací večírek na začátku roku a v pololetí maturitní ples. Na stužkovací večírek a ani na maturitní ples jsem nešla. Obojí, kvůli druhému ročníku a neustále se opakujícím pomluvám, které jsem slyšela od mých spolužáků.

Samozřejmě, že se to neobešlo ani bez poznámek učitelů, proč jsem na večírku nebyla, ale s tím jsem počítala. Nikdo tenkrát neznal důvod, proč jsem tam nebyla, většina lidí totiž si myslela, že to bylo kvůli tomu, že jsem nechtěla. Po stužkováku mě ale ignorovali spolužáci (na což jsem byla zvyklá), tak i učitelé, s čímž jsem tentokrát nepočítala. Nedošlo mi, že oni vlastně nevědí, co se dělo ty roky ve třídě mezi mnou a mými spolužáky. Moji třídu viděli jako nejlepší (v rámci průměru a i chování na škole, což jako celek jsme skutečně byli) a mě od té doby jako „někoho“.

Nevím, jak to mám slovně vyjádřit. Odmaturovala jsem vlastně jen díky svojí víře (tajemství). Ano, tenkrát to byla chyba. Pamatuji si, že vloni jsem v době maturit byla už tak na dně, že jsem si vzala asi 10 ibalginů, jediný výsledek byl ten, že jsem usnula a probudila jsem se se záchvatem pláče, když jsem zjistila, že zde stále jsem.

Po prázdninách jsem nastoupila do nultého ročníku, kvůli změně oboru. Ze začátku jsem měla strach, že minulost se bude opakovat. Vyloženě mě chvílemi děsily představy, že jakmile mě mí noví spolužáci uvidí, okamžitě propuknou v smích. Nestalo se tak. Celý školní rok do mě nikdo neryl, po střední škole to byl neuvěřitelný klid. Jak doma, tak i ve škole. V průběhu roku jsem se i chtěla začít bavit s lidmi. Vždycky jsem ale počkala, až mě někdo osloví…

Jenomže zjistila jsem, že mám problém bavit se s lidmi. Mám strach (z předešlých zkušeností) se dát s lidmi stejného věku do řeči. Nevím, jak je mám oslovit. O čem se s nimi potom bavit. Neumím vyprávět, vlastně se vyhýbám komunikaci s nimi, na druhou stranu bych se chtěla naučit s nimi bavit, najít si přátelé a začít znovu. Udělat čáru za minulostí.

Také mám strach, že mám v sobě asi dvoje povahy. Občas ze mě neustále vyprahne šílený vztek, na lidi. Ne na ty, které neznám či mi nic neudělali, ale na ty minulé, na které chci zapomenout.

Na druhou stranu jsem zase plachá, „malá“ (v povaze), mám strach na veřejnosti vyjádřit svůj názor a často si vybírám jen odpovědi s co nejmenším počtem slov, abych nemusela mluvit.

Chtěla bych se naučit změnit svoji povahu, abych dokonce života nebyla za plachou myš a o samotě za vzteklou a hysterickou. Naučit se bavit s lidmi a nenechat do sebe kopat bez toho, že dotyčný ví, že se mu nic nevrátí, jelikož nebudu mít odvahu s tím něco dělat. Ale nevím jak.

Zkoušela jsem praktikovat Louisinu knížku „Miluj svůj život“ v praxi a také tvůj seriál sebelásky, jenomže výsledky nevidím. Spíše mám pocit, že se život zhoršuje. Je ještě brzo, dělám něco špatně ? Vidím kolem sebe jen nenávist, ne pomoc a přátele.

„Noví“ lidé, kteří přijdou a odejdou, aniž by se cokoliv stalo. Ať dobrého nebo zlého. Nechci být celý život sama.

Co dělám špatně ?

Vím, že toho máš moc a času málo. Budu Ti vděčná za jakkoukoliv odpověď.

Děkuji

M.

Odpověď:

Ahoj,
Rozumím ti. Bohužel se ti stalo právě to, co by se nikdy nikomu stát nemělo. – Když ti někdo ve škole způsobí takovéhle trauma, je velmi těžké se z toho vzpamatovat. Vytvoří se v tobě blok, který ti potom brání jít dál. – Díky tomu máš teď problém s komunikací… ale teda posmívat se někomu za to, že nosí korzet? – Škoda, že jsem tam nebyla, já bych jim dala… Copak za to někdo může, že má skoliozu? Já bych je chtěla vidět, jak by celí šťastní s tím chodili do školy. Tomu se může smát jenom úplný idiot, co nikdy nic takového nepoznal.

Že jsi nešla na maturiťák a stužkovací ples, tomu taky rozumím, mě můj kolektiv zase neměl rád na základní škole, takže jsem nejezdila na výlety, nebyla jsem ani na lyžáku, ani na rozlučáku… Nešlo vůbec o věc samotnou, šlo o ty lidi tam.
Takže jestli někdo tvoje chování může pochopit, tak jsem to já, protože vím, že když nestojí okolní lidé o tebe a ty nestojíš o ně, tak se prostě podobným shromážděním vyhneš. Je to mnohem jednodušší, než si pak zase nechat od někoho něco udělat a řešit si následné vzpomínky.

Ale co teď s tím? – Úplně první věc, kterou je potřeba udělat, je uvědomit si, že ten komunikační problém je právě z toho posmívání a z toho vyvodit logický závěr, že to co se v tobě teď tak bojí, ve skutečnosti VŮBEC NEJSI TY SAMOTNÁ, ale je to jenom to jedno trauma, které tam v tobě někde sedí a dusí všechno, co kolem projde.

Je potřeba vyléčit si to trauma. To se dělá tak, že první odpustíš všem lidem, kteří k tomu nějak přispěli a pak odpustíš všem lidem, co ti nějak ublížili v dalších věcech. Takže v první řadě to budou bývalí spolužáci, potom kdokoliv kdo tě nepadne a v poslední řadě to budeš ty sama. – Určitě se najde něco, co sama sobě vyčítáš: ,,Neudělala jsem to a ono a já nejsem taková a maková… A měla bych být…“ – I tohle je potřeba odpustit a přijmout se.
Odpouští se takovým zajímavým způsobem: Nestačí říct že prostě odpouštíš a za týden na ně nadáváš. Musí to jít zevnitř.

Na tohle odpuštění mi opravdu strašně moc pomohla kniha Radikální odpuštění. S tou jsem zvládla všechno nejhorší, takže si ji rozhodně sežeň a projdi celou poctivě:

,,Radikální odpuštění – autor Colin C. Tipping“
V té recenzi je i proklik na jeden můj zážitek s tou knihou, rozhodně si to přečti taky, uvidíš, že ti to hodně dá.

A abych pokračovala konkrétně těmi spolužáky:
Takže si vezmi, že ti lidi, co se ti smáli, se vlastně vůbec nesmáli tobě. Víš to?
Ano, ty jsi tam vlastně stála a oni propukli v smích, ale proč? – Myslíš si, že rozumný člověk se ti bude smát za to jak vypadáš? – Ne! Ten alespoň drží pusu, když už nic. Co je to tedy ten jejich smích? – Je to jasný důkaz toho, že jsou hloupí.

A ty si hodláš dělat nějaké trauma na základě takové skupinky, co se směje tomu, že je hloupá? – Víš, že to vlastně s tebou nemá vůbec nic společného?
Kdo se ti takhle zasměje, tak si jenom řeší nějaký vlastní komplex. Řeší jenom sám sebe. Svoje ego, skrývaný pocit méněcennosti, nebo se bojí nezasmát, protože by před ostatními hlupáky vypadal divně. Mentalita stáda jako vyšitá.

Hlavní postavou v životě každého z nás jsme jen my sami a ačkoliv se to vždy nezdá, naše reakce na okolí vypovídá jenom o nás samotných a o nikom druhém. Ať se děje co se děje, platí to. Kdo se takhle bezdůvodně směje druhým, je sám posměchuhodný a ubohý, to je zkrátka fakt. Vždyť se na většinu posměváčků podívej, mají v hlavě akorát tak trochu sádla a svůj mobil. ,,Ho ho ho, děsně hustý se smát lidem s korzetem.“

Takže co z toho vyplívá:
Ty jim nemáš CO odpouštět, protože oni si řešili SVOJE nedostatečné mozečky a tys byla pouze ZÁMINKA jak se ventilovat.
Takže se nad tu celou věc můžeš krásně povznést, klidně je i polituj, že jsou chudáčci hloupoučcí a že je asi maminka neměla dost ráda a buď lepší než oni.
A nezakládej si na tom, že ti tohle udělali. Buď silná a vždycky když ti přijde ten strach z komunikace, mysli na to, proč ten strach vzniká, odkud vychází a uvědomuj si, že ty přece nebudeš obětí nějaké takové situace, že ty přece nemáš zapotřebí se deptat tím co bylo a máš důležitější věci na práci, než se piplat v takových věcech.

Prostě ti taková ,,maličkost“ vůbec, vůbec, vůbec, vůbec, ale fakt ani trošičku nestojí za to, aby ovlivňovala jakýmkoliv způsobem tvůj život.

A o tomhle se pořád dokola přesvědčuj, říkej si to. Je důležité vnitřně vědět, že zkrátka není důvod nechávat si v sobě nějaké bloky od hloupoučkých lidí, co neví, čemu se smějí.

Je to důležité také proto, že tím rozpouštíš blok nejenom na komunikaci, ale tvoje uzavřenost, tichá lítost a občasné výbuchy agrese jsou způsobené tím, že se cítíš být ublížená od ostatních lidí a tu bolest nedokážeš strávit, proto tě drásá zevnitř.
– Takže proto je tak moc důležité si říct, že byli hloupí, že řešili sebe sama a že s tebou to nemá nic společného, že ty jsi lepší než oni a že se tím vůbec nebudeš trápit.

Kamarády ve své aktuální třídě použij jako cvičný terč pro svoje nové sebevědomí. – Podívej se, když jsi mi psala ten dlouhý email, co jsi cítila? – Určitě důvěru, otevřela ses mi a cítila jsi i naději. To jsou samé hezké pocity a přesně tyhle pocity je potřeba cítit, když navazuješ nové přátelství. Přijdi za druhým člověkem upřímně s důvěrou. Ano, ne všichni lidi jsou v pohodě, ale určitě se najde někdo, na kom je vidět, že má dobré srdce a že by to s ním stálo za pokus.
– Takže si ho vezmi pěkně na paškál a dojdi za ním například s prosbou, jestli by ti neřekl, co bylo ve škole, když jsi byla nemocná… jestli neví jestli nebude písemka, co máte za úkol, nebo jestli by ti po nemoci nenechal opsat sešit…

Taky je dobrá metoda jídelna. Jestli tam chodíš, tak se jednoho dne prosbě seber, hecni se, že to zvládneš a schválně si sedni ke spolužákům ke stolu. Buď s nimi a buď prostě jenom milá, to stačí… hlavně ale neseď jako prkno a směj se, když se budou smát 🙂 – Zbav se prostě té bojácné křeči, co ti brání.
Nebo funguje: Jé hele, ty máš úplně super.. (já nevim třeba boty) tohle se mi vždycky šíleně líbilo, to nemá každej, kde jsi to vzala?
A nechodí někdo po cestě ze školy tvým směrem? – ,,Jé hele, můžu jít s tebou?“ – A dáte se do řeči a za týden ho pozveš na návštěvu..

– Chce to odvahu, ale nic není zadarmo. Když chceš s tím problémem bojovat, tak prostě bojuj. Nehaž flintu do žita, nerezignuj, ale jasně si urči, jaká chceš být a pak taková prostě buď. Nemusíš nikomu lézt do zadku, stačí to prostě jenom jednou zkusit a počkat, jestli bude reakce dostatečně vstřícná. Když nic moc, tak nic moc, no… však se nic nestane, vždyť jsi chtěla jenom říct, co máte za úkol 🙂

Pamatuj si, že kolik lásky (já vím, je to otřepané slovo, ale lepší na to nemám) vyšleš do okolí, tolik jí tvoje okolí vrátí tobě. Když budeš miloučká, budou na tebe i ostatní lidé miloučcí. Rozumíš tomu? – A když budeš jako prkno, tak tě budou ostatní lidi ignorovat.
Volba je jenom na tobě, ty si to určuješ, takže máš úplně čisté plátno a maluj si po svém. Někdy se zkrátka tu komunikaci s lidma naučit musíš. Žádný učený z nebe nespadl, někdy to prostě přijde a je nutné s tím pracovat. Je to moc důležitá lekce do života, mít přátele a umět mluvit s lidmi je v životě úplný základ. Takže pilně cvič… a hledej kamarády i jinde, v kroužcích a třebas i na internetu, zatím ti to jde přes písmenka možná líp, tak přes ně procvičuj taky.

Že se cítíš odkopnutá a odcizená od ostatních lidí a svět vidíš jako nepřátelské místo, tím se odsuzuješ k sebetrýznění. Je nutné změnit svůj postoj, usmát se na svět, usmát se na lidi a pak až se začnou ti všichni ostatní smát na tebe. – Když se směješ na někoho druhého, ve skutečnosti se směješ sama na sebe, protože všechno je jenom o tobě.
Klidně si zkus po večerech pokládat dlaně na břicho (to umocňuje prožitek sama sebe) a říkat si: ,,Mám se ráda, mám se ráda, jsem fakt moc fajn holka a jsem ráda, že jsem sama sebou… a mám se moc moc moc ráda a zítra si udělám něco dobrého k jídlu, abych si udělala radost, protože si to zasloužím a zasloužím si mít se dobře… a jsem moc šikovná a hodná…“

Zkus to a uvidíš, co to s tebou začne dělat. Někdo to zezačátku nedokáže ani říkat, ale ve chvíli kdy to můžeš říct a bude to upřímné a nebudeš si u toho myslet ,,No jasně, kravina, vždyť to není pravda, pokaňhám co můžu“, tak jsi ,,vyléčená“. – Protože když máš ráda sama sebe a můžeš to svobodně projevit, potom máš ráda i okolní svět a dokážeš to tak projevit. Je to velmi úzce spjaté.

Ty vůbec nejsi v těžké situaci a nestojí před tebou vůbec žádná strašná překážka. Takže PROSÍMTĚ ibalginy nech hezky v šuplíku, tady je jenom potřeba zapracovat na svém nitru a ono to pak už půjde samo, neboj se toho. Já si něčím takovým musela taky projít, bylo to před tou změnou opravdu strašné, ale mám to úspěšně za sebou. A když to umím já, tak ty to umíš taky, jsme přece lidi, všichni stejní a máme stejná práva a možnosti.

Takže vůbec neváhej a rychle se pusť do Radikálního odpuštění, začni ,,to“ zkoušet na spolužáky a nezapomeň se chovat také hezky sama k sobě. Neubližuj si ani slovně, ani činy. Hezky se hýčkej, i své tělo, dopřej si příjemné věci a přesvědčíš sama sebe, že svět nakonec není tak ošklivé místo, jak to někteří lidé vidí. – Vidí to tak, protože mají na nose černé brýle, vypadají jako mouchy a do slunce se neusmějou. Stačí ty brýle jenom zahodit a svět najednou vypadá úplně jinak. Pusť se do toho ještě dneska.

Hodně štěstí 🙂
Alue

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Poradna: Životní směr“ pro další otázky a odpovědi – ZDE

• Další obrázky andělů: ZDE

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/