Aluška.org: Věděním ke svobodě

Velká pravda o lidském životě, kterou si mnoho z nás uvědomí, až když je pozdě: Životní štěstí není něco, co na nás čeká v konkrétním bodě v budoucnosti.

Mnoho lidí proletí celý svůj život ve spěchu, protože neustále stíhají určitý bod, od kterého to podle jejich představ má být ideální, nebo dořešené. Když jsme děti, můžeme mít dojem, že tím bodem je dokončení školy a přestěhování od rodičů, začátek vlastního samostatného života a převzetí osobní moci do svých rukou. Pak to může být představa, že ten správný bod, do kterého to musíme dotáhnout, abychom byli konečně šťastní a v pohodě, je ten moment, kdy získáme ideální práci, budeme povýšeni na lepší pozici, našetříme určitý balík, pořídíme vlastní nemovitost, nebo založíme rodinu.
Jenomže jak člověk pořád stíhá nové a nové ideály, postupně se ukazuje, že je to fikce. To, co našemu životu dodává hloubku, pocit naplnění, radosti, pohody a smyslu, zřejmě není konkrétní moment v našem životě, kdy dostaneme to co chceme a o co usilujeme. I když si to myslíme, ve chvíli kdy tam dojdeme, buď zjistíme, že jsme vlastně chtěli něco jiného, nebo rovnou vytyčíme nový cíl a honíme se dál. Takhle jsme schopní to dělat celý život a u toho nechápeme, proč pořád nejsme šťastní.

Když jsem se před lety dala na cvičení, myslela jsem si například, jaká to bude paráda, až dosáhnu na ideální váhu a na vysněný poměr svalů. Když jsem konečně dosáhla té ideální váhy a na břiše jsem měla pekáč buchet, najednou jsem si uvědomila, že jsem stíhala fiktivní ideál a že moje představa o tom, jak to bude super, byla celkem nadsazená. Najednou, když jsem konečně dosáhla ideálu, mě opustila motivace a zábava z procesu. Nějak jsem už necítila tu radost z posilování, protože svaly už na těle byly kde měly být a nějak už mě nebavilo držet nízkokalorickou dietu, když nebylo co hubnout… Po pár měsících jsem zjistila, že schválně nabírám tuk, abych mohla mít zase nějaký cíl a abych na sobě mohla znovu začít pracovat a budovat se. Nedávalo mi smysl dělat HIIT když jsem byla na vrcholu kondice a nebavilo mě mořit se s růžičkovou kapustou, když jsem už byla hubená dost. Celé to fitness najednou přestalo dávat smysl, jakmile jsem dosáhla toho, co jsem chtěla. Tehdy jsem si uvědomila, že mě ve skutečnosti bavil samotný proces cvičení, rituály s tím spojené, těšení se na pekáč buchet a sledování pokroku. Ačkoli jsem si myslela, že mi jde o určitý vzhled a čísla, ve skutečnosti to byla samotná aktivita a těšení se na výsledek, nikoli cíl jako takový… Tím se dostávám k myšlence, že smyslem života je život.

Když jsem se dala na určitou školu nebo zaplatila určité kurzy, myslela jsem si, jaká to bude paráda, až to dodělám. Dodělala jsem to, můj život se tím zkvalitnil, ale co myslíte. To první, na co jsem začala myslet ve chvíli, kdy se blížil konec, byla otázka, čím to nahradím a jak budu pokračovat dál. Protože čím víc se toho člověk naučí, tím víc si najednou začne uvědomovat, jak moc toho ještě neví a začne toužit po dalším. Takže neexistuje ani žádný bod, kdy by si člověk mohl říct: Tak teď už mám všechno naučený a můžu se na to vyprdnout. To by byl bod, kdy by člověka opustila radost z učení a motivace.

Pařmeni tu samou věc zažijí, když dohrají svou oblíbenou hru. Jakmile ve Skyrimu zachráníte svět jako Dragonborn a hlavní děj skončí, chodíte bezcílně po mapě a jakoby si pokládáte otázku, co s načatým charem. Vedlejšáky už nezabaví a celá ta hra je najednou jakási prázdná a nezáživná. Dokud jste měli cíl, o který jste usilovali, tak vám to vůbec nepřišlo.
Jakmile člověk u starého wowka došel na 70. level a odpařil si ten nejlepší outfit pro svou postavu, došel na konec hry a veškerá zábava z paření se najednou ztratila. Hra začala být bezduchá, bezcílná, prázdná, nezáživná… na co někam chodit a něco sbírat, když už nebylo nic lepšího, co by se ještě dalo získat? Všechno, co hra nabízela, už hráč dostal. Zakládat nový char a jet to celé znova, bylo řešení, které asi volila většina hráčů v podobné fázi.

Dokud člověk měl o co usilovat a měl za čím jít, celé to bylo zábavné a motivující. Jakmile to ale získal a dostal všechno co chtěl, najednou už není za čím jít a není se kvůli čemu namáhat. Tehdy přichází nuda a prázdnota.
Když jste pařič, vyřešíte to tím, že si to dáte znova, nebo seženete novou pecku. No tak si místo Oblivionu dáte Witchera… jenomže ty samé situace se odehrávají i ve skutečném životě.

Když je na tom člověk blbě, snadno té iluzi uvěří. Řekne si: Jasně, dává to smysl. Jsem tlustej, nemám práci, nemám babu a nic neumím. Takže na sobě zapracuju, dám si život dopořádu a pak začnu být šťastnej.
… Pokud si to dotyčný člověk neposkládá správně v hlavě, za 5-10 let, až dosáhne svých cílů, zjistí, že ho ve skutečnosti neuspokojily a že to není to, co hledal, pokud se bavíme o spokojenosti a naplněnosti v životě.

Svět je plný velmi úspěšných mužů, kteří trpí těžkými depresemi, vnitřní prázdnotou a smutkem, přestože podle všeobecných měřítek dosáhli všeho, čeho dosáhnout měli a tudíž jsou úspěšní a měli by být úměrně k tomu šťastní. Mají baráky, auta, skvěle placené práce, rodiny, jsou vysportovaní, všechno vypadá zvenku parádně. A přesto nejsou šťastní. Říkají si, co jim ještě život může nabídnout? Dostali vše, o co usilovali a nejsou šťastní. Sakra. A co teď?

Důležitá věc, kterou si musíme všichni uvědomit, pokud chceme být šťastní a chceme cítit naplnění a smysl života je, že životní štěstí neleží v určitém bodě našeho života a neleží dokonce ani v materiálnu. I když jsou peníze, práce a bydlení důležité, nejsou vším, co potřebujeme a nejsou zárukou našeho štěstí. Jsou to prostředky, ale ne cíle.
Nemluvě o tom, že jakmile člověk něco hmotného získá, musí se o to následně starat a tím vzniká práce bez konce. I když to na začátku mohlo vypadat, že půjde o vyhlížený bod spokojenosti. A je jedno, jestli se stará o dům, nebo o vztah. Nebo o rodinu. To, co nás skutečně naplňuje, totiž není věc, ale proces a cesta.

Deprese člověka neopustí jako mávnutí kouzelným proutkem jenom proto, že konečně získal práci kterou chtěl, nebo že si konečně našel tu správnou babu. Ani neodejde, až bude na kontě určité číslo. Je to totiž o stavu naší mysli, o našich prioritách, o tom jak chápeme svoji cestu životem a jak zacházíme s naším časem na každodenní bázi.

Pokud chceme být v životě šťastní, je potřeba myslet na to, že životní radost a pocit naplnění je o cestě, po které zrovna kráčíme. Život nezačne tehdy až doděláme školu, nebo koupíme barák. My svůj život žijeme v přítomném čase. Neexistuje žádný optimální bod, od kdy už budeme mít vše hotovo, zařízeno a budeme navždy šťastní. To je nedostižný ideál, kterého i kdybychom dosáhli, najednou bychom pocítili tu bezcílnou prázdnotu a zbytečnost, kterou pocítí pařmen, kdy dojde na konec hry. Najednou není co dělat a není o co usilovat.

Na čem skutečně záleží je, jakým způsobem žijeme náš život právě teď, ze dne na den. Je tento čas kvalitní? Investujeme svůj čas dobře? Je pro nás příjemný samotný proces a samotná cesta?
Svět se neustále mění, události a věci vznikají a zase zanikají. Proto nikdy nenastane moment, od kterého budeme konečně perfektně spokojení. Na chvilku možná budeme, než se opět něco změní a přijde další výzva. Nebo zjistíme, že jsme ve skutečnosti toužili po něčem jiném a naše hledání začne znova.

Proto bychom se měli ptát, jaký proces a jaká cesta je ta, která nás bude bavit a která nám bude dávat smysl. Neměli bychom hledět na konkrétní cíl, protože dosažením daného cíle se ztrácí význam, motivace a přijde pocit prázdnoty. Šťastní nebo spokojení lidé jsou ti, kteří si umí užívat proces a cestu. Kteří vidí hodnotu a krásu i v běžných malých věcech.
A neměli bychom zapomínat ani na lásku, protože láska je ta největší hodnota a největší síla, která nás vyživuje a pohání dopředu. Pokud milujeme a jsme milováni, dokážeme být šťastní, ať už jsme v jakékoli fázi svého života.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2025

O autorce

Alue K. Loskotová je holistická léčitelka a spisovatelka. Zabývá se duchovním rozvojem, psychospiritualitou, mimosmyslovým vnímáním a poradenstvím. Pomáhá klientům v nalezení duchovní a energetické harmonie prostřednictvím terapií na duchovniterapie.cz a článků na aluska.org. – více