Následující text septala Ordi, jako příspěvek na mé stránky. Také ho zveřejnila zároveň na svém blogu, můžete se podívat Tady.
Moc děkuji 🙂
Vidím do budoucnosti! Aneb jaké je to žít s pocitem, že jste jiní?
Bylo sychravé, zimní odpoledne. Sluneční paprsky se jen stěží dostávaly přes vrstvu mraků a smogu. Já a moje kamarádka jsme se brodily bahnem. Nohy nám podkluzovaly a cesta šla ztuha. Když jsme se konečně dostaly až na vršek kopečku v lese, zjistily jsme, že už není jiné cesty, než z kopečka dolů. To ale nebude vůbec snadné. Celý kopec je rozbahněný a také dost strmý. Jeden špatný krok a zastavíme se až dole pod kopcem. Jako první jsem nechala jít kamarádku. Chtěla jsem, aby šla přede mnou, abych viděla, kdyby se něco stalo, kdyby jí třeba ujela noha. Pomalu jsme sestupovaly dolů a chytaly jsme se větví stromů. Najednou jsem rychle přiskočila ke kamarádce, zapřela jsem se pevně nohama a ruce jsem natáhla před sebe. Právě včas! Semkla se jí totiž noha, a kdybych ji nechytila, tak raději ani nedomýšlet, co by se jí mohlo stát. Když se vzpamatovala z leknutí, vyděšeně se na mě podívala s ústy otevřenými. Mlčky jsme na sebe hleděly a mně došlo, že si toho všimla. Po chvíli ke mně pronesla:,,Jak jsi mohla vědět, že spadnu?“ …
Tohle se mi stalo asi před rokem a půl. Ale odpověď na kamarádčinu otázku neznám dodnes. Prostě jsem věděla, že spadne, pár vteřin před tím, než se to stalo. Ale tohle nebyl jediný případ. Začalo to asi před čtyřmi nebo třemi lety. Drapsla jsem telefon do ruky s vědomím, že mi napíše kamarádka pár vteřin před tím, než vůbec zazvonil (podotýkám, že jsme nebyly domluvené na určitý čas, kdy si napíšeme, vlastně jsem ani nevěděla, že mi napíše) a to se mi děje dodnes. Dalo by se říct, že se to stupňuje. A tak jsem si před dvěma lety uvědomila, že vím, co se stane o pár vteřin dřív, než se to stane. Jinak řečeno, vidím do budoucnosti! Nevidím všechno, vidím jen něco a jen někdy. Jen pokud se má stát něco, co by mohlo nějak ovlivnit moje další rozhodování a počínání si. Ale také se nedá říct, že bych něco konkrétně viděla. Je to prostě jako reflex. Třeba jako když jdete k doktorce a ona vám bouchá kladívkem do kolen a zkoumá vaše reflexy. V momentě, kdy vás bouchne kladívkem do kolena, tak vám noha vystřelí nahoru. Nepřemýšlíte o tom, prostě se to stane. Nevíte proč, prostě je to tak a hotovo. Stalo se to, tečka. Ovšem pokud se něco podobného děje s vaším ,,vědomím“, tak nelze říct stalo se to, tečka. Je to něco jiného, něco zvláštního. V ten moment vám prostě něco přecvakne v mozku a vy víte, co se stane, ještě než se to stane. Nevidíte nic konkrétního, nejedná se o žádné představy, nevidíte obraz, neslyšíte hlasy. Prostě to v ten moment víte a nepřemýšlíte o tom proč, ale nějak na to zareagujete a teprve poté začnete přemýšlet.
Já už čtyři roky žiju s vědomím, že je něco jinak. Čtyři roky jsem přemýšlela nad tím, proč, ale nikdy jsem na to nepřišla. Nikdy jsem to ani nikomu neřekla. Ale nedá se říct, že bych se s tím smířila. S něčím takovým se člověk nesmíří nikdy. Asi si říkáte, že byste taky chtěli mít tu schopnost vidět věci dřív, než se stanou, ale to já jsem si kdysi dávno říkala taky. Ale když to opravdu přijde, je to úplně jiné, než jaké by to člověk čekal. Pořád vám to v hlavě šrotuje a snažíte se najít odpovědi na otázky a v hloubi duše přitom víte, že se vám nikdy nedostane odpovědi, protože odpověď nikdo nezná. Jsou to otázky typu ,,Proč? Jak? Je se mnou něco v nepořádku? Co mám dělat? Mám to někomu říct, nebo si to nechat pro sebe?“ Je opravdu velice těžké se s tím sžít. Ale nedávno, když se situace s telefonem opět opakovala mi něco došlo – možná člověk nemá znát odpovědi na všechny otázky. Nic se neděje jen náhodou. Pokud mám tyto schopnosti, tak bych toho neměla litovat, ale brát to jako dar, který je třeba využít v můj prospěch a ve prospěch druhých. Asi to tak prostě má být. Kdyby to bylo ,,normální“ a časté, tak bych jistě nad ničím nepřemýšlela. Nezajímalo by mě to, protože by to bylo běžné. Přitom tuto schopnost může mít kdokoli, třeba každý druhý člověk, ale nikdo o tom neví, protože to nikdo nikomu neřekne. Nebylo by tedy správné považovat to jako časté a nezabývat se otázkami, na které stejně nikdo nezná odpověď? Pokud tu schopnost mám, tak to tak asi mělo být a je to správné. Měla bych se tomu otevřít, ale ne podřídit. Měla bych toho využít. Samozřejmě si připadám jako ,,mimoň“ s těmahle schopnostma, ale na druhou stranu si říkám, že kdybych teď o ně přišla, tak by mi bylo hodně líto, že jsem toho před tím nijak nevyužila a bála jsem se toho. Je těžké s tím žít, ale není to nemožné. Ale pokud někdy přijdete na něco takového, život se vám už navždy změní bez ohledu na to, jestli u vás tyto schopnosti přetrvají, nebo za pár let zase zmizí…
Veľmi dobrý príspevok, ďakujem za umiestnenie 
) , takže mi to nedává moc času na přípravu navíc, ale až se to rozvine, bude to další pomoc v boji proti stresujícímu školskému systému 
,tak nevim jak se to vyvinulo.
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová No, pripomenulo mi to hudobný klip od Priessnitz…
-mariankosnac Teda ja neviem jak je to s tými…
-mariankosnac Otázka zda pomoci a nebo nechat chcípnout, tvrdě,…
-není Tak já jsem znal osobu, co měla takového…
-*****